Ordum Liberatum - VIII. část

Další setnutý... historie ožívá...

Na chodbě se ozval alarm a výtah se znova rozjel. Někdo ho aktivoval na dálku. Rychle jsem vylezl znova na střechu výtahu, nebo spíše na to co z ní zbylo a nad sebe jsem namířil vystřelovací hák. Jedna ruka namířená nahoru a druhá vytáhla granát, jehož pojistku jsem jako v nějakém akčním filmu odjistil zuby.

Vystřelil jsem hák a hned poté pustil granát, který dopadl k mrtvým tělům. Hák se zabodl a já se rychle přitáhl, protože jsem věděl, ž brzy budu mít v zádech výbuch, který bych nerad pocítil. A ten se skutečně vzápětí ozval. Výtahová kabinka se s výbuchem roztrhala na kusy a propadla a s ní se začala propadat i celá šachta.

Letěl jsem ke střeše a přemýšlel čím to asi budou iluminátští přisluhovači krýt. Zřejmě teroristickým útokem, ale víc mě v tu chvíli zajímalo jak šílený skok budu muset nyní provést, protože mrakodrap Safír byl oproti Charlestonu malinkou budovou.

Zastavil jsem se přesně u stropu a prolezl rozbitým víkem na střechu. Napnul jsem všechny svaly ve svém těle a doběhl, až k okraji střechy. Skočil jsem a znova plachtil, nechávaje za sebou celý prapor tureckých vojáků a bandu rozzuřených generálů.

Vítr se opíral do mých křídel a já si celkem v klidu užíval toho letu na mnohamilionovým městem. Usmál jsem se. Uspěl jsem. První iluminátský přisluhovač padl mojí rukou.

Po několika málo chvilkách dalšího letu jsem zamířil vystřelovací hák na jiný z místních mrakodrapů a vystřelil. Hák se zabodnul do betonu, ale udržel se tam a prudce mě k sobě přitáhl. Doslova jsem stanul na zdi a podíval se pod sebe, abych našel své cílové místo pro útěk, staré opuštěné průmyslové skladiště, kde čekala kurdská povstalecká spojka. Spatřil jsem to staré skladiště. Uvolnil jsem hák a znova plachtil, tentokrát přímo na střechu skladiště. Bohužel nyní jsem již hák nemohl použít, protože bych se musel zaháknout přímo do střechy a v takovém nárazu bych si zlomil vaz. Musel jsem jen doufat, že si při tomto nárazu nezlámu příliš mnoho kostí.

Uspěl jsem. Zažil jsem tvrdý a bolestivý pád, ale přežil jsem ve zdraví.

„Je tu jak široký, tak dlouhý…“ozval se čísi hlas nade mnou a já otevřel oči hned jak jsem ten pád trochu rozdýchal.

Stál tam kurdský ozbrojenec s kalašnikovem a usmíval se na mě.

„Nazdar…“bylo jediné co ze mě vypadlo a ozbrojenec mi pomohl vstát.

„Akorát jsme ve spojení s vašim kladenským velitelstvím a katakombami. Následujte mě…“řekl tmavý muž v šedé městské maskovací uniformě a já s ním, ještě trochu otřesen z nárazu, sešel po schodišti do hlouby prázdného skladiště.

Vratké kovové schodiště mi taky moc neprospívalo, ale co se dalo dělat… trvalo to jen chvilku a rázem jsme se ocitli v hale, kde byli dva další lidé. Nějaký samopalník a radista s velice provizorním rádiem. Tak tohle byla skutečně buňka v plném smyslu slova.

„Haššašín dorazil…“ohlásil ozbrojenec a já přišel ke zbylým dvěma.

Samopalník byl starší muž, ale radista byla mladá a celkem svěží dívka. Oba na mě hleděli s nadějí.

„Je mrtví?“zeptal se samopalník.

„Ano a výbuchem rozsekaný na kusy…“řekl jsem a pousmál se.

Všichni se pousmáli.

„Pane, máme spojení s vašim velením…“řekla dívka a předala mi vysílačku.

„TADY ADAM…“ohlásil jsem se.

„TADY VOUSÁČ. JAK TO VYPADÁ?“zeptal se můj starý známý.

„6 KILOMETRŮ SEVEROVÝCHODNĚ OD KOŠIC, OPEVNĚNÝ PROSTOR NĚKDEJŠÍ SOVĚTSKÉ ARMÁDY. MUSÍME SI POSPÍŠIT, PROTOŽE O HEJSKOVĚ SMRTI SE ASI BRZY DOZVÍ…“

„SKVĚLE, ASPOŇ VÍME KDE JE. VYŠLEME NAŠE AGENTY A HLÍDKY DO CELÉHO OKOLÍ TÉ OBLASTI A KDYBY SE NÁHODOU POKUSIL UTÉCT, BUDEME VĚDĚT KAM BUDE PRCHAT. CO HEJSEK?“

„MRTEV…“

„TAKY DOBRÁ PRÁCE. KDY MŮŽEME OČEKÁVAT TVŮJ NÁVRAT?“

„OBRATEM ODJÍŽDÍM Z TURECKA A ROVNOU NA SLOVENSKO. INFORMUJTE TEN BANDITSKÝ VÝSADKOVÝ PLUK, ŽE TAM PŘICESTUJI, TAK AŤ MĚ HNED NEZASTŘELÍ…“

„ROZUMÍME. PATRICIE TAM DORAZÍ NĚKDY ZÍTRA, TEDY ASI VE STEJNOU DOBU JAKO TY…“

„NEBUDU SE DÁL ZDRŽOVAT. HODNĚ ŠTĚSTÍ…“řekl jsem a ukončil hovor.

„Kde jsou nejbližší podzemní tunely?“zeptal jsem se a kurdští povstalci mě odvedli z průmyslového skladiště do jedné zapadlé a opuštěné uličky, kde se pod kontejnerem nacházel vstup do tureckých povstaleckých tunelů.

„Dole je drezína, nová elektronická. Zadáte místo nastavení kam chcete jet a drezína se o zbytek postará. Máte tam i vodu a nějaké jídlo na cestu…“řekla radistka a já začal slézat po žebříku do tunelu.

„Díky. Takže zadat Slovensko?“

„Slovensko už nejde. Potom co bylo slovenské hnutí odporu zničeno byli zničeny i slovenské tunely. Kde se nachází ten… jak jste ve vysílačce říkal banditský výsadkový pluk?“zeptala se.

Zamyslel jsem se.

„V severním Slovensku…“

„V tom případě zadejte Polsko. Drezína to objede buď přes české nebo přes ukrajinské povstalecké tunely. Zřejmě zastaví někde na jihu u Krakova a odtamtud už budete muset po svých…“

„Jak dlouho ta cesta bude trvat?“

Radistka vytáhla nějaké PDAčko a zapnula si mapu. Chvíli něco propočítávala a potom odpověděla.

„Je to 2 000 kilometrů daleko. Při rychlosti 72 km/h tam budete za 27 hodin…“

„Tak to, abych neztrácel čas. Děkuji za pomoc…“řekl jsem a slezl do podzemních tunelů.

Povstalci hned zakryly vstup a já nasedl na drezínu, která byla přistavena na jedné z kolejí. Byla celkem moderní a i počítačem vybavená. Do počítače jsem zadal patřičné souřadnice a potom už jen vydal příkaz, aby se rozjela. A byl jsem na cestě.

 

Slovensko, u Košic, základna Buryše, velitelská kancelář, 22:49, 4. června 2012.

Buryš, stále ještě rozzuřený ze zprávy o smrti svého pobočníka Hejska, vpadl do své kanceláře a práskl za sebou dveřmi. Celým svým mohutným tělem dopadl do otáčivého křesla a snažil se rozhodnout co a jak bude dál.

Ozvalo se zaklepání na dveře. Byl to jeden z jeho důstojníků, který šel hned za ním a který mu zprávu o smrti Hejska právě oznámil. Turci to celý den zatloukali, ale nakonec museli jeho smrt oznámit.

Buryš nevěděl co ho víc rozzuřilo. Jestli zatloukání Turků nebo smrt Hejska. Asi oboje stejně.

„Pane…“ohlásil se major a zasalutoval.

Buryš ho úplně ignoroval a jen hleděl na svá vyznamenání a medaile vyvěšené na zdech a taky na německou ostřelovačskou pušku PSG, která tam vysela jako jedna z jeho chloub.

„Čo budeme dělat, pane generál? Jaké sú nyní rozkazy?“zeptal se důstojník.

„Hovno! Zatiaľ budeme rábat hovno! Zůstaneme tady a niebudeme utíkat pred žádnou rebelskou chátrou a špínou!“zaječel generál a nepříčetně práskl do stolu.

„Ale pane…“

„Držte zobák a padejte…“

Major se otočil a odešel.

Buryš se snažil uklidnit a prohlížel si kancelář, která kdysi patřila jistému sovětskému generálovi, ale která byla nyní jeho doupětem. Zapálil si cigaretu. Přemýšlel do jaké situace se to dostal. Ilumináti mu už nevěří. Povstalci mu jdou po krku. Uvědomoval si, že jediná situace jak se zalíbit znova Iluminátům je rozdrtit útok povstalců a to přímo ve své základně. Proto byl odhodlán obětovat své vojáky a důstojníky v krvavém boji.

Ozvalo se zazvonění telefonu.

„Kto je tam sakra?!“zakřičel.

„Tady Eman Moravec…“ozval se chladný hlas na druhé straně.

Buryšovi div nezaskočilo. Iluminát prvního stupně s ním chtěl hovořit. Byl v šoku.

„Co potřebujete, pane plukovníku?“spustil uctivě po česku.

„Vedení Iluminátů dospělo k závěru, že zničení slovenského povstaleckého hnutí bohatě vynahradilo vaší velezradu a chceme vás znova začlenit mezi iluminátské síly. Z toho důvodu se s vámi, ale musíme setkat…“

„Kde a kdy?“zeptal se generál dychtivě.

 

Slovensko, opevnění 45. pluku, 19:00, 5. června 2012.

Dvě hodiny nazpátek jsem dorazil do Polska a poslední dvě hodiny jsem usilovně překračoval kopce a hory směrem na Slovensko a podle souřadnic z velitelství mířil do opevnění sběhlého 45. výsadkového pluku.

Po překonání dalšího hustého lesu se přímo na srázu pode mnou, skutečně vynořilo opevnění plné ozbrojenců chodících sem a tam. Bylo tam několik náklaďáků, džípů, polních stanů, beden se zbraněmi a municí a pytlů s pískem a pluk dvou tisíc vojáků různě roztroušených.

„Jsem haššašín Vávra…“řekl jsem, když jsem ucítil, že se ke mně zezadu blíží dva ozbrojenci.

„Opravdu? Už jsme na vás čekali…“řekl jeden z nich a sklonili zbraně.

„Doprovoďte mě za vašim velitelem Sichrem, potřebuji s ním mluvit. A stejně tak chci mluvit se spojkou Patricií…“řekl jsem chladně a pozoroval základnu.

„Za velitelem vás klidně dovedeme, ale vaše agentka dorazí, až za hodinu… nebo za dvě…“řekl druhý ze samopalníků.

„Ok, ok…“řekl jsem a v doprovodu ozbrojenců začal scházet po příkrém svahu.

„PLUKOVNÍKU SICHRE. HAŠŠAŠÍN VÁVRA DORAZIL…“ohlásil jeden z členů hlídky do vysílačky a už po chvilce se naproti nám vynořil velitel pluku a hleděl na mě nevěřícně.

Ostatně to i ostatní vojáci včetně těch, kteří mě doprovodili do opevnění. Zřejmě jsem jim připadal jako nějaký vraždící démon, což jsem ostatně, když to vezmu kolem a kolem byl.

„Jsem plukovník Vlastimil Sichr, velitel elitního 45. výsadkového pluku, nyní nazývaného jako 45. Svobodný pluk…“

„Svobodný?“podivil jsem se nad názvem.

„Vojáci mě podporují v našem přechodu k povstalcům. Nebo aspoň většina vojáků a tak jsme se rozhodli změnit název naší jednotky, aby více odpovídala našemu dnešnímu zaměření… prosím, následujte mě, povím vám víc o naší jednotce a našem stavu…“

„To se bude hodit, protože vás budu potřebovat k menší akci…“řekl jsem a přemýšlel o útoku na Buryšovo opevnění.

Po pár krocích, za neustálého sledování ostatních vojáků, jsme dorazili do prostorného stanu, který patřil Sichrovi a který byl vybaven jen stolem, několika židlemi, polním lůžkem a rádiem.

Usadil jsem se na židli zatímco plukovník jen tak přecházel sem a tam po zeleném stanu, který perfektně přiléhal k okolí.

„Jaká je tedy situace ve vašem pluku? Jste ještě vůbec bojeschopní?“zeptal jsem se opovážlivě a prohlížel si stan.

„Samozřejmě, že jsme bojeschopní, i když vaši otázku chápu, vzhledem k tomu, že jsme byli čtvrt roku totálně izolováni od civilizace a živili jsme se jen pleněním a přepady…“

„Jaký je početní stav vaší jednotky?“zeptal jsem se a vstal, abych plukovníkovi vyžral malou přenosnou ledničku.

„Mám pod sebou dva tisíce mužů, k dispozici mám několik radiostanic, lehkou techniku především džípy a náklaďáky s kulomety a granátomety. Máme relativní dostatek zbraní a munice…“

„Jste schopni útoku?“

„Určitě…“

„I na opevněný prostor?“

Plukovník se odmlčel. Evidentně znejistěl.

„V takovém případě by se nám hodila podpora…“namítl.

„Dostanete jí. já se budu účastnit útoku a od povstalců vyjednám dodávku výbušnin a protitankových zbraní…“

Plukovník se konečně posadil.

„S čím se střetneme?“zeptal se nejistě.

„Nevím přesně, ale musíme se připravit na všechno. Na elitně vycvičené a vyzbrojené jednotky slovenské armády a slovenských speciálních sil disponující tanky a motorizovanými jednotkami, ale taky můžeme narazit na bandy násilnických a negramotných jednotek soldatesky…“

Plukovník vstal.

„Jaká síla?“

„Odhadujeme v rozmezí 2, až 4 tisíce mužů…“

„Mám tu 2 tisíce chlapů, kteří jsou sotva vyzbrojení na dobývání pevnosti…“

„Jak říkám, povstalci zajistí dodávky zbraní a munice…“

Do stanu vpadl jeden z vojáků.

„Co se děje?“Zeptal se plukovník naštvaně.

„Povstalci. Jejich agentka a ozbrojený doprovod byli přepadeni slovenskými vojáky… brání se v jednom průsmyku, asi kilometr západně odsud…“

„Dobrý bože!“vykřikl jsem a vyběhl ze stanu.

„Ať se 9., 12. a 14. rota připraví k přesunu. Okamžitě!“zakřičel plukovník a brzy jsme s několika tucty ozbrojenců nasedli do nákladních vozů a rozjeli se pryč od opevněného prostoru.

Tedy ne všichni. já jsem jim tak trochu ukradl džíp a jel jsem v jejich čele. Brázdili jsme po bahnitých lesních cestách a různých úbočích směrem k místu posledního pobytu našich lidí a div jsme neservali motory. Nyní se jednalo o každou vteřinu. Každá vteřina měla cenu života a smrti některého z našich partyzánů.

Vzápětí, po projetí několika dalšími zatracenými úseky lesů, jsme uslyšeli palbu. Pronikavé výstřely pistolí a samopalů a věděli jsme tak, že se blížíme k cíly. Se skřípěním pneumatik jsme zastavili u jednoho návrší a hleděli do průsmyku, kde byl náklaďák, nyní používaný jako barikáda a za ním se zoufale bránila Patrície a další povstalci.

„Dragunova!“zakřičel jsem na jednoho z vojáků a ten mi hodil ostřelovací pušku, protože jsem si všiml přibíhajícího slovenského vojáka s protitankovou střelou. Zamířil jsem a akorát, když si položil RPGčko na rameno a chtěl zamířit, vystřelil jsem. Jediným výstřelem jsem ukončil jeho život, ale i životy několika dalších, protože když ještě padal na zem, tak stihl zmáčknout spoušť. Výbuch odmrštil tři nebo čtyři vojáky, kteří stáli okolo.

Nyní vojáci 45. pluku spustili palbu na nepřítele, který rozhodně od našeho směru palbu nečekal. Padali. Jeden po druhém, jako mouchy a v celém tom strašném šoku a momentu překvapení ani nebyli schopni na nás zamířit. Místo toho se rozprchli. Evidentně to byla hlídkující soldateska.

Seběhl jsem po stráni a během chvilky, zatímco zbytek pluku teprve vyskakoval z aut, jsem se ocitl u náklaďáku, kde byla Patrície a spol.

„Jsi v pořádku?“zeptal jsem se Patrície a nahodil mírný úsměv.

„Adame, co ty tu děláš?! A ano, jsem v pořádku… nezasáhli mě, ale máme jednoho raněného a jednoho mrtvého…“

„Sám jsem na stopě likvidace Buryše a jeho lidí…“řekl jsem a Patrície mě objala.

Evidentně potřebovala uklidnit. Rozhodně jsem se tomu nebránil.

„Už je to v pořádku… klid…“řekl jsem a Patrície mě s úsměvem pustila.

„Musíme se přesunout do našeho opevnění jestli máme připravit útok na to opevnění…“řekl Sichr a raději jsme ho poslechli.

„Veliteli, máme tu na radaru nějaký objekt. Přibližuje se od východu. Je to transportní vrtulník Mi-17…“ohlásil jeden radista a já vyběhl na kopec, abych zjistil co to je, protože tohle se mi moc nelíbilo.

Vyšplhal jsem na jeden strom odkud jsem spatřil přibližující se vrtulník, který byl perfektně osvětlen již téměř zapadlým sluncem. Zapnul jsem targvizi, abych mohl vrtulník prozkoumat a ještě jsem věnoval letmí pohled vojákům pod sebou a Patricii.

„DOPRDELE!“zakřičel jsem, když se mi na targvizi objevila identifikace Buryše, který seděl v helikoptéře.

Seskočil jsem ze stromu a dal se do běhu, abych nadběhl helikoptéře.

„Adame, co se děje?“zeptala se Patricie.

„Buryš je v helikoptéře…“odpověděl jsem a už jsem se ostatním vůbec nevěnoval.

Jen jsem běžel seč mi síly stačili. Měl jsem šanci a rozhodl jsem se jí využít. Přeskočil jsem několikero kmenů vyvrácených stromů, uskočil před rozzuřenými vlky a dokonce medvědem a nakonec jsem se přece jen dostal na místo, kde jsem si skvěle nadběhl vrtulníku.

Zvedl jsem pravou ruku k oblakům a levou jsem jí pevně stisknul. Ozval se tichý výstřel. Hák vyletěl z rukavice a naprosto čistě a perfektně se zabodnul do spodku helikoptéry. Přitáhl jsem se a díky hluku z rotoru jsem nehlučně dolehl na spodek a pevně jsem se přitisknul. Nyní jsem už jen musel doufat, že slunko co nejrychleji zapadne a mě pohltí tma.

Vrtulník letěl jihozápadním směrem a já jsem postupně nabil dojmu, že asi směrem na Bratislavu. Ale spíš než nějaký dojem mě nyní zajímal strašlivý tlak a vichr, který se do mě obouval a několikrát mě málem srazil. Hold, takový byl život haššašína.

 

Opevnění 45. pluku, stan velitele Sichra, 20:16.

Patricie vpadla do stanu a hned skočila k rádiu, aniž by se kohokoliv dovolila. Musela se urychleně spojit s povstaleckým velením v katakombách a to se jí také vzápětí podařilo, když se dovolala rovnou Antošovi.

„CO SE DĚJE? JE TAM NĚKDE ADAM?“ozval se Antoš.

„POTKALA JSEM HO TU, ALE HNED ZASE ZMIZEL. BURYŠ ODJEL Z OPEVNĚNÉHO PROSTORU, RESPEKTIVE ODLETĚL. ADAM SE ZŘEJMĚ ZAHÁKL ZA JEHO HELIKOPTÉRU, NEBO PROSTĚ NĚKAM ZMIZEL…“

„ZATRACENĚ… ALE NENÍ SE ČEMU DIVIT, JE TO HAŠŠAŠÍN… OK… ZAHAJ SPOLUPRÁCI S PLUKEM A EVAKUUJ PLUK DO NAŠICH MORAVSKÝCH KATAKOMB…“

„ROZUMÍM…“

Velitel Sichr do toho vstoupil.

„Vezmeme vám všechny zbraně a munici, které máme v zásobě. Snad vám to pomůže…“řekl tak, že ho Antoš slyšel jen slabě.

„Děkujeme…“řekla Patrície a usmála se.

 

Zatímco oni se vybavovali a klábosili o přesunu pluku, já jsem stále letěl na helikoptéře a aktivoval se loketní radarovou mapu. Skutečně jsme mířili přímo na Bratislavu, ale na mapě se objevilo ještě něco jiného. Antonov-124, největší vojenské nákladní letadlo na světě a mířilo taky na Bratislavu. Provedl jsem skenování letadla.

Pěkný ohňostroj. Dost zbraní a munice pro vyzbrojení divize, zřejmě pomoc slovenské armádě od iluminátských sil. A ještě tam byla nějaká speciálně přidělaná místnost pro nějaké pasažéry. Zřejmě Buryše a jeho důstojníky.

Bratislava se přibližovala a čím jsme byli blíž tím víc helikoptéra i letadlo zpomalovali. Obával jsem se co na mě čeká, ale také mě hnala myšlenka likvidace Buryše a dalších šmejdů, kteří zničili naše slovenské bratry a sestry.

Půlmilionová Bratislava se vzápětí objevila jen kousek od nás a nebezpečně jsme se přibližovali k jejímu východnímu okraji, kde bylo vojenské letiště. Helikoptéra se po chvilce zastavila nad přistávací plochou a v tu chvíli jsem musel jednat jestli jsem se nechtěl prozradit. Musel jsem zariskovat.

Odjistil jsem hák a začal volným pádem padat k zemi. Ve vzduchu jsem se otočil a vystřelil hák přímo na budovu nedalekého muničního skladu. Hák se zachytil o lampu u budovy. Rozletěl jsem se k budově a na poslední chvíli znova odjistil hák a odrazil se vší silou od zdi budovy, jinak bych si mohl zlomit nohy. Takhle jsem však dopadl bez problému na zem.

Provedl jsem sken oblasti. Nejbližší nepřítel byli vojáci u přistávací plochy, Buryš a jeho soldateska. Další velká skupina vojáků sledovala přistávající Antonov.

„Armádny generále Buryši, transportné ľetadlo bude pripravené za desať minút…“oznámil jeden důstojník k vystupujícímu Buryšovi.

Celý rozhovor jsem poslouchal přes laserový mikrofon, který jsem zamířil k přistávací ploše.

„Čo zbraně a munície? Čo to prevážáme?“zeptal se Buryš.

„Všetko pripravené. Idě o dvestotisíc kusov AK-74, milión granátov, dva tanky T-72 rekonštruované a desať miliónov nábojov do kalašnikovů…“odpověděl důstojník.

„Pre koho to je?“

„Pre Africký oslobodzovací front, tu kolaborantskú komunistickú organizáciu…“

„Ďakujem, plukovník…“zakončil Buryš rozhovor a s komandem vojáků si to začal štrádovat rovnou k rampě letiště, kde už přistálo letadlo a vojáci nakládali ještě nějakou tu bednu do letadla.

Nesměl jsem vzbudit žádné podezření a nesměl jsem o sobě nijak dát vědět. Nikdo se o mě nesměl dozvědět, jinak by Buryš vzal do zaječích.

Pod šerem tmy jsem se vyplazil od bedny a skrčený přiběhl k jednomu menšímu domku, strážnici s ozbrojenou hlídkou. Nebyl jsem nadšený, že zrovna tam, ale jinde nebyla žádná volná cesta jak se přiblížit k letadlo.

Rozhlídl jsem se okolo. Většina vojáků v základně naštěstí spala a tak byli v kasárnách. Byla tam i tanková garáž, několik dalších skladišť, ploty s ostnatými dráty, kulometná hnízda…

Plížil jsem se dál v stínu noci a rychlým krokem se blížil k nákladnímu letadlu, do kterého už vojáci naložili zbytek zbraní a munice a nyní se tam chystal naložit i Buryš. Musel jsem si pospíšit. Jediná šance byl nákladový prostor.

Buryš vlezl do letadla i s jednotkou svých strážců a zadní vrata nákladového prostoru se začala zavírat. Dal jsem se doběhu. Vojáci odcházeli z runwaye, aby je nesmetl start letadla. Toho jsem využil a doběhl k vratům, která se již téměř zavřela. Ale jen téměř. Vystřelil jsem hák a přitáhl se, ovšem tentokrát jsem nezůstal vyset venku, ale místo toho jsem na poslední chvíli proskočil do útrob obrovského letadla, většího než kdejaký dům.

Přehoupnul jsem se přes vrata a dopadl do slabě osvětleného nákladového prostoru, kde hlídkovalo několik málo samopalníků.

Vstal jsem, protože jsem nechtěl být hned viděn a odběhl jsem k velkým bednám se samopaly, kde jsem se schoval. Musel jsem přemýšlet co a jak dál. Jediná možnost jak to tam přestát bylo schovat se mezi krabicemi s tankovými náboji. Ty jediné byli dost velké, aby schovali dospělého člověka.

Přelezl jsem přes nejbližší z krabic a spadl do malého čtvercového prostoru velkého jen metr krát metr. Sklonil jsem se a rozhodl se na chvilku prospat, abych znova načerpal síly k dalšímu boji. Nebylo těžké usnout. Houpání letadla bylo už tak dost uspávající, pomalu více než samotná únava.

 

Kladensko, katakomby, komunikační místnost, 0:26, 6. června 2012.

„Kde už jsou?“zeptal se Vousáč.

„V tunelech na Brněnsku. Je to obrovský úspěch pro nás. Pluk elitně vycvičených výsadkářů o síle více než dvou tisíc mužů přechází na stranu povstání!“pronesl radostně Antoš, protože to byla jedna z mála dobrých zpráv v poslední době.

„To ano a teď ještě zjistit kam zmizel Adam. Co haššašíni?“zeptal se Vousáč směrem k Patricii, která už byla na velitelství.

„Netuší. Snaží se vysledovat všechny možnosti. Podle posledních zpráv od našich agentů na Slovensku se začala soldateska stahovat z opevnění u Košic a demoliční experti to tam vyhazují do vzduchu. Tam se Buryš asi už nevrátí, takže to bude nějaká důležitá schůzka…“odpověděla Patricie a sledovala jeden z monitorů.

„Pokuste se… nevím co… prostě se o něco pokuste, ať jen nesedíme na zadku…“povzdychl si Vousáč ustaraným hlasem.

Ovšem ne všichni byli ustaraní. Většina partyzánů byla radostí bez sebe z příjezdu výsadkového pluku, který nyní představoval největší posilu, pro všechny naše síly a pro celý náš boj.

 

An124, někde nad Středozemním mořem, 6:42.

Probral jsem se. Měl jsem perfektní vlastnost probudit se, když jsem potřeboval a bylo to něco naprosto dokonalého pro haššašína.

Otevřel jsem oči. První co jsem uviděl bylo světlo. Pronikavé světlo z malých okének letadla. Bylo ráno. Další co jsem pocítil bylo horko. Venku bylo evidentně teplo. Asi jsme byli někde na jihu.

„Kdy přistáváme?“zeptal se jeden hlas u beden druhého.

„Za dvacet minut…“

„Které letiště? Ústřední káhirské vojenské letiště nebo Vojenské letiště presidenta Naasira?“

„Ústřední vojenské letiště… bude tam na nás čekat mechanizovaný pluk egyptské armády, který bude vyzbrojen našimi zbraněmi i těmi novými a moderními německými a ruskými…“odpověděl druhý.

Letěli jsme do Egypta, ale netušil jsem proč.

„Proč jsme vlastně vyzvedli Buryše? Na co tu ty Slováky potřebujeme?“zeptal se po chvilce tentokrát druhý hlas.

„Má tam mít jednání s iluminátskými zástupci, ale nevím s kterými a ani kde a kdy… a popravdě řečeno je mi to tak nějak úplně jedno…“řekl první hlas s apatickým nádechem a podle dunivých kroků jsem poznal, že odešel.

Avšak druhý tam stále ještě byl a hlídkoval. Nyní jsem jen musel vyčkat, až přistaneme a já se budu moci dostat ven z letadla a pronásledovat Buryše, ovšem netušil jsem jak.

Letadlo vzápětí přistálo a usedlo na zem, bez problému a v klidu.

„Zkontrolujte všechny krabice a náklad!“zakřičel nějaký oficír a to byl pro mě signál, že se musím spakovat.

Přeskočil jsem krabice, abych se mohl skrýt na nějakém méně nápadném místě a při první příležitosti zmizet pryč.

Ozvala se nepříjemná cvaknutí. Cvaknutí zásobníků samopalů a to všude kolem mě. Opatrně jsem se rozhlédl, abych zjistil, že jsem obklíčen komandem soldatesky v jejímž čele stál samotný Buryš a nyní na mě hleděl jako na zjevení boží. Naprázdno jsem polknul a pochopil, že jsem ve velice špatné situaci.

Buryš se usmíval jako malé dítě, které právě dostalo vytouženou hračku.

„Za tohle mě Ilumináti povýší!“pronesl a nadále se usmíval.

Já už jen ucítil ránu do hlavy a sesunul se na zem v bezvědomí.

 

???

Otevřel jsem oči. Znova. Tentokrát jsem se, ale neprobíral ze sladkého spánku, ale z bezvědomí.

Už podle hluku a otřesů jsem poznal, že jedu v nějakém autě. A podle horka, které jsem cítil, že je už zřejmě odpoledne.

„Probírá se…“uslyšel jsem hlas a konečně se rozhlédl kolem sebe.

Seděl jsem svázaný v nějaké dodávce a po stranách seděli ozbrojenci a hned naproti mně Buryš, který se stále idiotsky culil.

Podíval jsem se na sebe a zjistil nemilou věc… veškerá výbava, zbraně a výstroj byly pryč. To nebyla moc dobrá zpráva.

„Ty… ty se staneš mojí jízdenkou nahoru! Zajatý haššašín a navíc prapotomek zakladatele haššašínského řádu!“pronesl Buryš radostně a zasmál se.

„Kam jedeme?“zeptal jsem se a snažil zhluboka dýchat, abych se uklidnil.

„To je malé překvapení. Překvapení připravené samotným Emanem Moravcem, který se chystá ustanovit mě slovenským iluminátem 2. stupně… a zároveň mě informoval, že toto setkání bude triumfálním vítězstvím pro iluminátské síly…“odpověděl a zašklebil se.

Za několik málo minut, kdy už jsem skutečně neměl chuť s Buryšem mluvit, se auto a vlastně i celý konvoj aut, prudce zastavilo. Vojáci mě popadli, otevřeli dvířka dodávky a vyhodili mě na prašnou pouštní zem. Postavili mě na nohy a já se začal zvídavě rozhlížet kolem sebe.

Nebylo tam toho moc, ale zato to vypadalo dost bledě. Mimo konvoje, který mě tam přivezl jsem ještě spatřil jinou dodávku, která byla napěchovaná výbušninami a nějací dobře vyzbrojení a vystrojení vojáci jí vytahovali ven a připravovali k použití.

A mezi těmito vojáky stál on. Eman Moravec. Hleděl na mě s neskrývanou nenávistí a záští. Dal se do kroku a přibližoval se přímo ke mně. Všiml jsem si, že za ním je jakási díra, do které nyní slézali vojáci s výbušninami.

„Zase se vidíme, ty malý zmetku…“řekl Moravec a usmál se.

„Kde to jsem?“zeptal jsem se a hleděl na široko se táhnoucí pouště.

„Jsi u místa to všechno začalo. Místa, které nyní zničíme a završíme tak porážku povstaleckých vojsk i Ordum Liberatum… jdeme…“odpověděl Moravec s křikem a jeden voják mě postrčil k díře.

Byla celkem malá, ale prostor kam vedla byl obrovský. Vypadalo to jako nějaký podzemní chrám a byl hluboký tak tři desítky metrů.

„Slez dolů…“nařídil Moravec a jiný voják mi rozvázal ruce.

Uposlechl jsem. Nemělo cenu vzdorovat a dělat nějaké problémy. Přistoupil jsem k jednomu z provazů dobře připevněných k nedalekému džípu a začal jsem slézat do toho chrámu.

Podíval jsem se pod sebe a uviděl několik týmů elitních vojáků a demoličních expertů jak všude pokládají výbušniny. Všude po velkém chrámu s pradávnými sochami, které nyní byly osvětleny pouze světlem dopadajícím skrze onu průrvu.

Další věc, na které spočinul můj zrak byl malý kamenný pohřební podstavec. Mohl jsem jen hádat, že tam byl pohřben někdo důležitý. Ale tyto myšlenky byly přerušeny mým dostoupnutím na pevnou zem a obklíčením několika vojáky, kteří mě nyní svázali a srazili na kolena.

Pár chvilek po mě se po provaze dolů sesunul i Moravec a několik dalších vojáků s Buryšem.

„Prostor je zajištěn, nikdo nikde…“ohlásil jeden důstojník, když Moravcovi zasalutoval.

„Dobrá, pokračujte v rozmístění výbušnin. Točíte všechno?“

„Ano, pane. Točíme to od položení první výbušniny… a natočíme i zničení a výbuch… nezůstane tu kámen na kameni…“oznámil důstojník pyšným hlasem.

„Omluvte mě… potřebuji si pohovořit tady s vězněm…“řekl Moravec a všichni odešli páchat své úkoly.

Moravec ke mně přistoupil.

„Víš kde teď jsi?“zeptal se a já si nadále prohlížel starověkou výzdobu starou možná i tisíce let a s vyobrazením pradávných pohanských bohů.

„Ne… netuším…“

„Jsi kousek jihozápadně od města Alexandrie… a nacházíš se právě v serapeu alexandrijské knihovny. Kdysi největší pokladnice lidských vědomostí a zároveň chrám pohanů… a taky místo, kde začal odboj proti Ordum Atra a tím i celý váš povstalecký boj… před více než patnácti sty lety…“vysvětlil a já si ještě víc zaujatě prohlížel celé místo z kamene a tvrdého písku.

„Jak to myslíš?“zeptal jsem se.

„To už tě zajímat nemusí…“odsekl a hleděl na své demoliční experty.

„Pane, ještě čtyřicet minut…“ohlásil jeden z techniků a Moravec se otočil k Buryšovi.

„Buryši, dávám vám úkol. Pohlídejte to tady, vše natočte a vyhoďte do vzduchu. Potom za mnou přijeďte do Hendersonovi vily v Káhiře…“nařídil Moravec a odešel vyšplhat po laně na povrch, aniž by se mnou jakkoliv dál zabýval.

„Jak jsem říkal, zajistíš mi povýšení…“odsekl a Moravec vzápětí zmizel v otvoru a s ním i několik dalších vojáků jejichž odchod byl následován zvukem odjíždějících aut, se kterými zamířili ke Káhiře.

Seděl jsem, nevnímal okolí a jen jsem se snažil pochopit, kde to jsem a proč tam jsem. Snažil jsem se pochopit co to Moravec mlel o nějakém serapeu a začátku odboje.

„Levá síň je podminovaná. Pravá síň už téměř taky. Centrální místnost jsme právě začali…“oznámil jeden z vojenských techniků a Buryš je poháněl uštěpačnými výkřiky a mě bylo jasné, že je můj osud již zpečetěn.

Přivřel jsem oči a snažil se přestat myslet, protože mě to ničilo. Ale musel jsem začít znova myslet, protože všude kolem mě se snesla palba ze samopalů a pistolí. Prudce jsem otevřel oči a rozhlédl se. Palba vycházela od vysokých balkonů, kde nyní stáli jednotky ozbrojenců a stříleli na iluminátské vojáky a techniky.

Buryš zpanikařil. Dal se na útěk do sousedních místností. Ostatní vojáci si snažili zachránit život, ale moment překvapení byl pro obránce zničující. Kulky prolétli těly techniků a vojáků a všechny je usmrtili a zachránili mě tak.

Hned jak bylo po všem, hned jak zemřel poslední voják, slezli ozbrojenci z balkonů po nějakých provazech.

Prohlížel jsem si je. Nevypadali nijak vábně a úžasně, vyzbrojeni byli jen kalašnikovi a granáty, ale vypadali odhodlaně a hlavně jim stačil onen moment překvapení.

„Zajistěte nálože a deaktivujte je!“nařídil zřejmě velitel oněch ozbrojenců, který měl na sobě pouštní uniformu a důstojnickou čepici s egyptským státním znakem orla.

„Oblečte se…“řekl důstojník a podal mi nějaký balík, který jsem rychle roztrhal.

Byl tam můj úbor.

„Jak?“

„Jeden z našich lidí infiltroval mezi iluminátské síly a zjistil, že vás zajali a taky, že objevili toto místo… po patnácti stech letech… rychle, jděte zlikvidovat toho šmejda a pak vám vše povíme…“odpověděl důstojník, evidentně arabského původu, i když to přes šátek, který měl na tváři nebylo moc vidět.

„Kdo jste?“zeptal jsem se, když jsem se oblékal.

„To vám povíme, až potom…“

Vstal jsem a rozeběhl se za Buryšem, který se snažil zoufale najít nějaké vhodné místo k úkrytu, ale byl v pasti. V naprosté a neprůchodné pasti.

Tasil jsem si ostří, abych byl připraven okamžitě ukončit existenci Buryše. Abych byl připraven skoncovat s tím zrádcem.

Probíhal jsem rozpadajícím se chrámem, který vzdoroval času a hektotunám písku, které ho zavalovali a běžel jsem po sluchu. Běžel jsem tím směrem odkud jsem slyšel zoufalé výdechy pronásledované oběti a zoufalý běh. Proběhl jsem přes jakési krypty s dalšími rakvemi a ocitl v malé kruhové místnosti s rozmlácenými dřevěnými policemi a něčím co zřejmě bylo knihovnou před dávnými dobami. A přímo proti mně stál on. Buryš. K smrti vyděšený, klepající zuby a třesoucí se jako osika.

„Prosím tě… nedělej to… já… já jsem jen chtěl ochránit slovenský národ. Prosím tě, bože, ne…“úpěl a snažil se ustoupit, i když za ním už byla jen zeď.

Jediným skokem jsem překonal celou místnost a probodnul ho ostřím. Skrz na skrz. Pramínek krve jež značil vyhasínající život mu začal téct z úst.

„Zrada degraduje člověka na primitivní patvar, tím spíš pokud zradou padnou nejlepší muži a ženy… a ten jenž zradil nadvakrát nikdy a nikde nenajde místo útěchy, ani v tomto světě, ani v posmrtném světě…“zašeptal jsem potichu a prořízl srdce.

Buryš se sesunul na zem mrtví, s očima plnýma strachu a nejistoty. Tak odcházel muž jenž, kdysi měl odvahu dvakrát zradit.

Otočil jsem se a aniž bych té havěti nadále věnoval jediný pohled, vrátil jsem se do oné velké prostorné místnosti, kde mě osvobodila ta ozbrojená jednotka.

„Nálože jsou zajištěny. Nehrozí žádné zničení svatyně odboje…“řekl jeden z ozbrojenců, který stál u velitele jejich jednotky.

„Haššašíne Adame… dokončil jste svůj počin?“zeptal se velitel.

„Ano. Zrádce je mrtev…“odpověděl jsem pyšně.

„Ptal jste se kdo jsme… nuže, sluší se odpovědět… jsem Hafiz al-Aldani, toto místo je místo posledního odpočinku první vůdkyně odboje proti Ordum Atra, dnes známí jako Ilumináti… zde, v tomto co, kdysi bývalo slavnou Alexandrijskou knihovnou, se zrodil náš boj… a my, jež tu vidíš, jsme tajná stráž, která hlídá tuto hrobku a někdejší knihovnu…“

„Odboj? Tady vypuknul odboj proti…“přerušil jsem ho.

„Ano…“a on zase přerušil mě a ukázal na malé celkem nově vypadající židle, které tam zřejmě přinesl on, nebo některý z jeho mužů.

„Hafízi… jestli tu byla ta iluminátská banda, znamená to…“spustil jeden, ale Hafíz ho pokývnutím hlavy zastavil.

„Já vím. Zjistili, kde je toto místo… musíme povstalcům prozradit svoji existenci a existenci tohoto místa… a musíme odsud dostat relikvie odboje proti tyranidě…“řekl Hafíz melancholickým hlasem.

„Začneme vše shromažďovat. Oni se brzy dozví, že se jim to tady nepodařilo zničit…“řekl další z ozbrojenců a se zbytkem mužů odešel pryč.

„Tady to všechno tedy začalo?“

„Ano. Asi se chceš jako první z povstalců a z haššašínů dozvědět jak vznikl odboj… je to dlouhé vyprávění, ale pokusím se ho zkrátit. Roku 390 se zde v Alexandrii sešli tři muži. Patriarcha Theofilius, jeho synovec a nástupce biskup Kyrill a samotný císař říše římské Theodosius Augustus Flavius. Císař Theodosius se sešel s těmito představiteli křesťanství, protože křesťanství jakožto náboženství chudých a utlačovaných se rozšiřoval rychlostí blesku po celé římské říši a začalo jí rozežírat. Theofilius byl už tehdy rozhodnut sjednotit svět pod vládou křesťanské teokracie, ale k tomu potřeboval podporu nejmocnější říše tehdejší doby. Ale stejně tak Theofilius viděl, že tato říše už upadá, hroutí se a čím dál tím více římských občanů je postiženo debilitou a úpadkem mysli. Bylo nutné rychle jednat. Svého synovce Kyrilla pověřil zformováním ozbrojených gard, parabolánů. Kyrill shromáždil žoldnéře i fanatiky, vyzbrojil je a nechal vycvičit římskými legiemi a nyní, s mocnou silou 15 tisíc ozbrojených parabolánů za zády, s penězi jež vybírali od cestovatelů a svých věřících a se zkorumpovanými úředníky po svých bocích, se Theofilius a Kyrill setkali s Theodosiem. Jasně mu řekli, znič pohanství a židovstvo a my se postaráme, aby tvá říše přežila ještě nějaké to desetiletí. Odmítni se podřídit a křesťanské masy v čele s parabolány vypálí římskou říši do základů a zabijí každého a zničí každé město. Pohrozil Theodosiovi, že má armádu 200 tisíc parabolánů. Byla to lež, ale Theodosius se zalekl a uposlechl příkazů patriarchy. Instrukce zněli jasně. Zničit Alexandrijskou knihovnu, největší pokladnici vědomostí a největší sídlo pohanských hnutí v celé tehdejší římské říši. V čele knihovny stál Theon Alexandrijský a jeho dcera, matematička Hypácie Alexandrijská. Theodosius měl poté co by pohané zahájili protiútok na křesťany nechat dovolit křesťanům vydrancovat a vypálit knihovnu. Musel souhlasit. Roku 392, někdy v červenci, se paraboláni vyzbrojili a Theofilius začal kázat nenávistné bludy proti pohanům. Pošpiňoval je a s davy křesťanů se vysmíval pohanským bohům. Pohané pod vedením Olympia Alexandrijského pozvedli zbraně a udeřili na křesťany. Po prvních úspěších se, ale z podzemních krypt vyhrnula celá divize parabolánů, odhodlaných zabít každého pohana. Zabíjeli jako praví křesťané…“

Hafíz se přerušil a nahodil pobavený ironický úšklebek.

„… paraboláni smetli pohanské válečníky a donutili je ustoupit do alexandrijské knihovny, sem a zabarikádovat se tu. Z Říma přišel rozkaz, že pohanství je v reakci na toto povstání zakázané a že křesťané mají právo převzít kontrolu nad knihovnou. Pohanští učenci se v hrůze z toho co se stane ještě snažili zachránit pár děl a knih, které tam byli, ale barikády nemohli dlouho vzdorovat náporům křesťanských mas. Římští vojáci v hrůze prchli a ponechali pohany svému osudu. Theon Alexandrijský se tehdy postavil přímo Theofiliovi, ale než se k němu mohl dostat, tucet parabolánů ho srazilo na zem a ubilo k smrti, přičemž se jim podařilo pobít se i navzájem. Hypácie uprchla s pohanskými přívrženci a skrývala se v dalekých horách. Theofilius se svými hordami obsadil knihovnu a nechal úplně vše spálit. Veškeré vědomosti lidstva byli zničeny, protože narušovali dogmata křesťanů a moci chtivé církve. Theofilius shromáždil všechno pohanské zlato a stříbro a uložil jej do tajných pokladnic. Toto zlato a stříbro se měli následně stát hlavním kamenem vzestupu Ordum Atra. Theofilius svému synovci předal všechny své instrukce. Věděl totiž, že umírá. A předal mu nejen instrukce, ale i zlato, kterého bylo skoro deset tun. Instrukce od Theofilia byli jasné. Shromáždit všechny mocné a moci chtivé církevní hodnostáře, židovské obchodníky, římské žoldnéře a další vlivné představitele a založit Ordum Atra. Roku 410, pár měsíců po Theofiliově smrti, se Hypácii podařilo shromáždit přeživší pohanské vojevůdce, kněží a všechny svobodomyslné vlivné osoby z celého okolí Alexandrie. 800 mužů a žen nyní stálo proti Ordum Atra, které již mělo přes třicet tisíc členů a jejich počet prudce narůstal o tisícovky ročně. Tisíce řadových válečníků i vlivných mocnářů, kteří tvořili nejvyšší radu Ordum Atra v čele s biskupem Kyrillem. Hypácie toho roku založila Ordum Dioclecianum. Řád Diokleciána. Pojmenované po římském císaři, který se pokusil zničit křesťanské sekty… bohužel neuspěl. Hypácie se tehdy setkala s místním římským hodnostářem Orestem, který se stavěl proti Kyrillovi jenž se stal nástupcem po svém zesnulém strýci. Orestes dal dohromady 6 000 římských legionářů odhodlaných vzdorovat církevnímu teroru a teroru Kyrilla a poslal je na pomoc Hypáciiným lidem. Hned poté byl unesen a popraven parabolány. Arcadius II., jenž byl císařem Východořímské říše a jenž byl sám členem Ordum Atra, toho využil a dosadil na jeho místo jiného prefekta, který byl členem Ordum Atra. Vrahem Oresta byl Amonnius, parabolánský vrah, který likvidoval všechny mocné odpůrce Ordum Atra. S Amonniem by se dalo říct, že vznikli i haššašíni, protože Amonnius byl zavražděn jedním z členů Ordum Dioclecianum a právě jeho zavraždění se stalo později inspirací pro vznik haššašínské sekty… roku 415 se Hypácie pokusila o povstání proti Kyrillovi, ale povstání skončilo dříve než začalo, protože byla také unesena Amonniem, znásilněna a zavražděna. Jeden z parabolánů jenž byl agentem Hypácie, odnesl její tělo do jeskyní ovládaných jejími lidmi a ti pochopili, že nyní musí začít podzemní boj proti církvi, která již nabyla toliko moci… Kyrill po Hypáciině smrti převzal vládu nad Alexandrií a všechny její prostředky, hospodářské, finanční i lidské, použil k posílení a rozšíření Ordum Atra…“

Žasl jsem. Jednak nad tím, že jsem byl prvním z povstalců kdo odhalil minulost odboje a jednak nad tím jak to vše začalo.

„Jak zemřel Theofilius a Kyrill?“zeptal jsem se.

„Přirozenou smrtí. Oba… proč se ptáš?“

Zamyslel jsem se.

„Protože sviním se nikdy nic nestane…“řekl jsem a do našeho rozhovoru se přimíchal jeden z ozbrojenců.

„Kontaktovali jsme severoafrické povstalecké velení a vše jim pověděli. Obratem kontaktovali Ordum Liberatum a to nyní jedná co a jak dál…“

„Musíme si pospíšit… tohle je situace, kterou jsme neočekávali…“

„Počkat a kdo teda jste?“zeptal jsem se znova důrazným hlasem.

„My jsme stráž chránící toto místo. Jsme prapotomci Hypáciiných osobních strážců, kteří jí chránili v posledních dnech jejího života… jsme jejich dávní prapotomci…“odpověděl Hafíz a já se snažil vše vstřebat.

„Egyptští povstalci už sem jedou a hned pomohou s vyzvednutím relikvií a odvezou je do svých tajných sídel. Budou tu za deset minut…“ohlásil další z ozbrojenců.

„Vše ať je připravené. Vezměte železná lana a obvažte jimi hrob naší paní…“přikázal Hafíz a já jsem jim bez rozmyšlení pomohl, protože jsem věděl, že toto je to nejcennější co celý odboj a hnutí mají.

---