Ordum Liberatum - IX. část

Minulost se rozkrývá...

Egypt, Káhira, Moravcův pokoj, 17:25.

„Tak co?!“rozkřičel se Moravec na příchozího důstojníka, který vešel do Moravcova kruhového luxusního apartmánu prvotřídně vybaveného v pěti hvězdičkovém hotelu, kde se měl setkat s Buryšem.

Důstojník tam stál v naprosté hrůze a nevěděl co dělat. Byl k smrti vyděšený z toho, že měl Moravcovi říct co se právě dozvěděl od předsunutých hlídek.

„Pane veliteli, právě se ohlásila hlídka, kterou jste vyslal zjistit co se stalo s Buryšem…“

„TAK SE VYMÁČKNĚTE!“řval Moravec.

„Alexandrijská knihovna nebyla zničena… relikvie, cennosti i… i… hrob Hypácie byl odvezen pryč… celý oddíl našich vojáků a demoličních expertů byl postřílen…“

„IDIOT! KRETÉN! DEBIL! ZABIJI BURYŠE, AŽ HO UVIDÍM…“

„Buryš je mrtev. Byl zabit haššašínským ostřím…“

Moravec napochodoval přímo k důstojníkovi a popadl ho za krkem.

„BURYŠ JE MRTVÍ?!“zaječel mu přímo do tváře.

„Ano, pane veliteli…“

„WUAAAAAAA!“zařval Moravec ze sebe pronikavý zvířecí jekot a mrštil s důstojníkem přímo proti sklu proskleného apartmánu.

Důstojník proletěl sklem a volným pádem, z dvě stě metrů vysoké budovy, dopadl přímo na rušnou ulici.

Moravec se začal uklidňovat. Musel rozdýchat svoji porážku. Což nějakou dobu trvalo, ale o-život-se-bojící důstojníci, kteří byli na chodbě si rádi trpělivě počkali.

„Pojďte dál…“řekl Moravec již klidným hlasem a hleděl na pozdvižení uprostřed ulice.

„Jaké jsou rozkazy, pane?“zeptal se jeden z důstojníků.

Moravec se zamyslel.

„Zničte konečně Alexandrijskou knihovnu… víme kde je hrob a relikvie?“

„Bohužel ne, jediná naše domněnka je, že to získali egyptští povstalci…“odpověděl další z důstojníků.

„Informujte mě pravidelně o situaci a informujte hlavní velení, že jsme neuspěli se zničením posvátného místa povstalců…“

„Rozkaz, pane…“řekli důstojníci sborově a raději rychle odešli pryč, nechtěli riskovat, že Moravce zase popadne rapl.

 

Kladenské katakomby, radiokomunikační místnost, 18:00.

Máma, Antoš, Vousáč, Patrície, velitel elitního pluku Sichr a několik radistů. To bylo nyní složení lidí v radiokomunikační místnosti, kteří se měli konečně spojit s egyptskými povstaleckými jednotkami.

V kladenských katakombách tou dobou vládla ryzí euforie. Přeci jen příchod 2 000 elitně vycvičených, vyzbrojených a již po prvním seznámení a spřátelení i odhodlaných vojáků a výsadkářů, byl obrovským povzbuzením po rozdrcení slovenského hnutí odporu.

Ovšem toto nebyla zrovna myšlenka, která se nyní přítomným honila hlavou. Spíš se jim hlavou honilo co je se mnou, kde jsem, co se děje a proč je kontaktují egyptští povstalečtí velitelé.

Vysílačka se spustila a všichni se prudce otočili k monitoru, který se nyní zapnul a kde se objevila tvář postaršího arabského muže s baretu a hned za tím mužem spatřili mě, jak zhrouceně sedím na nějaké bedně s municí a hledím do země.

„Adame, jsi v pořádku?!“vykřikla Patrície a hleděla mým směrem, ale já jsem neodpovídal.

Stále jsem totiž přemýšlel o odboji a o tom, že jsem byl prvním kdo se dozvěděl pravdu a jak to vše začalo. Ani nevím proč mě to tehdy tak dostalo.

„Jsem v pořádku…“řekl jsem po chvilce rezignovaně a nechal arabského velitele mluvit.

„Co se stalo?“zeptal se Vousáč.

„Pro představení, jsem velitel brigády Hassan al-Navari. Váš haššašínský spolubojovník byl zajat iluminátskými vojáky pod vedením slovenského generála Buryše. Ten jej předhodil Moravcovi a Moravec se rozhodl s Adamem udělat krátký proces. Odvlekli ho do pohřebných prostorů někdejší slavné Alexandrijské knihovny a tam ho měli zabít výbušnými náložemi, kterými chtěli celý prostor zničit a jak jsme se dozvěděli od Adama a od mužů, kteří ho přivedli, chtěli tak zničit i místo, kde započal náš odboj…“

Brigádní velitel pověděl vše co se stalo a všichni to velice zaujatě a pozorně poslouchali.

„Takže tam máte pozůstatky… zakladatelky našeho odboje?“zrekapituloval to Vousáč.

„Přesně tak. Již před pár hodinami jsme o tom informovali Ordum Liberatum a hlavní velení povstaleckých sil, ale zřejmě vám nedali vědět. Každopádně bylo rozhodnuto ponechat pozůstatky tady… přinejmenším zatím, než vedení vymyslí něco kloudnějšího… vše jsme nafotili a již jsme to poslali do hlavních počítačů. Měli byste to tam už mít taky…“

„Zkontrolujeme si to později… vrátí se Adam zpátky?“zeptala se Patrície, která o mě měla evidentní strach.

„Zatím ne. Má se vrátit do haššašínského hradu a setkat se tam s jeho mistrem Ahmedem, který má pro něho nový důležitý úkol…“

„Uložte ostatky do co nejhloupějších katakomb… iluminátští vrazi je nesmí získat!“řekl Antoš rozhodným hlasem.

„Ano, to je jasné… uložili jsme je do naší nejhloubější katakomby, která je skoro dva kilometry pod zemí…“

„Tam bude naše vůdkyně snad v bezpečí…“řekl jsem tichým hlasem a odebral se na cestu pryč, za Ahmedem.

 

Praha, ministerstvo obrany, Moravcova kancelář, 14:00, 7. června 2012.

Moravec byl zpátky v Praze a nyní měl jít  podstatě na popravu. Téměř by se to tak dalo říct. Musel oznámit iluminátskému vedení, že vše zpackal a že Buryš je mrtví. Prostě nemohl říct žádné dobré zprávy.

„Virtuální spojení aktivováno…“ozvalo se z interkomu.

Moravec povstal z polstrované židle a jeho malá, ale jinak dobře zařízená kancelář se nyní změnila v bílé prostranství, kde bylo několik skoro průhledných stolů u nichž seděli členové Nejvyšší rady Iluminátů v čele s Akirem Yobashinem.

„No? Mluvte… co se stalo?“zeptal se Akira ostrým tónem.

„Musím vám s politováním oznámit, že první tým, který měl zničit Alexandrijskou knihovnu byl zlikvidován neznámými ozbrojenci a bohužel všechny relikvie, cenné věci a i hrob samotné Hypácie Alexandrijské byli odvezeny pryč. Knihovnu dodatečně zničilo druhé komando, ale už bez… bez těch materiálů. A při celé akci zemřel i armádní generál Buryš…“

„Proč jste tak riskovali? Proč jste to hned nezničili? Na co jste čekali? Původní plán stanovil zničení už na včerejšek 8. hodinu ranní…“přerušil ho Sutherland a stejně jako ostatní členové nejvyššího vedení vypadal vskutku naštvaně.

„Omlouvám se, ale byli jsme rozhodnuti při tom popravit přímého prapotomka zakladatele haššašínů a nyní jednoho z velice talentovaných a schopných haššašínů, Adama Vávru…“

Sutherland a Akira sebou trhli. Ostatní na ně s podivem pohlédli a ti dva si vyměnili překvapené pohledy.

„Co se děje?“zeptal se Moravec.

„Eh…“Sutherland něco zakoktal, ale Akira srozumitelně odpověděl.

„Nic, jen jsme překvapení, že jeho prapotomek ještě žije a že se stal haššašínem…“řekl Akira pohotově.

„Jaké jsou další rozkazy?“zeptal se Moravec.

„Připravujte se na ustanovení diktatury ve Střední Evropě, pronásledujte povstalce, zjistěte více o tom Vávrovi a jeho působení a zahajte pomalu kampaň na distribuci Čipů mezi obyvatelstvem…“přikázal Akira.

„Rozkaz, pane…“

„A laskavě už neselžete…“vpadl do toho Sutherland.

„Omlouvám se, pane. Moc jsem se spoléhal na Buryše…“

„Dám vám dobrou radu. Pokud něco chcete udělat pořádně, udělejte to sám!“řekl Akira a vypnul virtuální spojení.

Moravec se znova objevil ve své malé kanceláři a byl rád, že dopadl ještě takhle dobře, i když jeho postavení mezi Ilumináty bylo dost otřeseno a oslabeno. Snažil se vymyslet jakýkoliv způsob jak zničit české povstalecké hnutí, aby si zase získal prestiž, ale to nebylo tak lehké.

 

Saúdská Arábie, haššašínský hrad, 16:30.

Teprve v půl páté odpoledne dalšího dne jsem dorazil do haššašínského hradu. Mnoho hodin jsem se musel ještě zdržet kvůli všemožným formalitám na povstaleckém velitelství v Egyptě a cesta samotná byla problematická kvůli zvýšenému počtu nepřátelských hlídek a všemožných zátarasů na silnicích v místech, kde už jsem nemohl pokračovat podzemními tunely.

Prošel jsem vraty hradu, které se za mnou ihned zavřeli a hleděl na přítomné cvičící se nováčky a rekruty. Vzpomínal jsem si na ty chvíle, kdy jsem já byl na jejich místě. Usmál jsem se a vydal se za Ahmedem, který měl být na jedné z věží.

„George, rád tě vidím…“řekl jsem s úsměvem k jednomu staršímu haššašínovi a potřásli jsme si rukama.

„Adame, dobrá práce, velká gratulace! Ukázal si co v tobě je!“pronesl starý známý z výcviku pyšným hlasem a poblahopřál mi.

„Asi jdeš za Ahmedem. Je v západní věži…“

„Děkuji… nevíš proč si mě povolal?“

„Uffff… jediné co vím je, že se to nějak týká Libye, ale víc ti neřeknu…“

Pokrčil jsem rameny a vyrazil k nedaleké západní věží na jejíž vršek jsem se dostal po pevných dřevěných točitých schodech.

Když už jsem byl jen pár schodů od nejvyššího podlaží uslyšel jsem rozhovor. Dva hlasy. Jeden patřil Ahmedovi a v druhém jsem hned poznal Patricii.

„On se tedy prostě zahákl na vrtulník… jen tak z běhu?“zeptal se Ahmed.

„Přesně tak. Byla jsem naprosto uchvácená tou odvahou a rychlostí, tím co dokázal… no… no jo dobře, zajali ho pak, ale…“

„Ale stejně je to velký výkon…“doplnil jí Ahmed.

„Děkuji…“řekl jsem s úsměvem a oba dva postávající lidé na mě pohlédli.

„Ráda tě zase vidím…“řekla Patrície s úsměvem a já úsměv oplatil.

„Naše velká hvězda. Teprve druhá akce a ty provedeš husarský kousek jaký se dlouho nikomu nepovedl…“řekl Ahmed s úšklebkem a já přistoupil k jednomu z okrajů věže a hleděl jsem na nekonečné pouštní plochy, které hrad obklopovali.

„Co se tedy děje, proč si mě sem povolal?“zeptal jsem se.

„Máme pro tebe úkol. Jeden z našich kontaktů ví jak se dostat k některým významným iluminátským činovníkům a i dvěma Iluminátům 2. stupně, konkrétně francouzskému Iluminátovi Jean Paul Safarovi a rumunskému Iluminátovi Mihailu Stačeskému. Jean Paul Safari je francouzský generál a velitel žoldnéřských sil v Africe a Mihail Stačesku velitel rumunské rozvědky. Až budeme vědět kde jsou tak ti o nich povím více…“

„A proč nám onen kontakt nedá ty informace?“podivil jsem se a Patrície se postavila hned vedle mě a prohlížela si mě.

Můj temný haššašínský úbor jí evidentně imponoval a já byl polichocen.

„Je to poměrně problematický kontakt, který se nachází v dost svízelné situaci… sotva se ve své zemi drží u moci a přestože jsme mu již hodně pomohli, nemůže si dovolit ten luxus jen tak zadarmo rozdávat informace a potřebné materiály…“

„A dozvím se už kdo to je?“zeptal jsem se netrpělivě.

„Muammar Kaddáfí… libyjský vůdce a diktátor, který se po puči z roku 2011 sice trochu vzchopil, ale jeho pozice je stále nejistá a nyní je ohrožována mužem, kterého musíš zlikvidovat. Ten muž je vskutku tvrdý oříšek s dost tvrdým kořínkem. Jmenuje se Petar Brzica a je organizátorem Libyjské osvobozenecké fronty, hlavního uskupení sil stojících proti Kaddáfímu. Sdružuje zrádcovské důstojníky a iluminátskými silami podporované pučisty, kteří přežili neúspěšné povstání. Brzica je mozkem a hlavním organizátorem celé fronty. Nemají tam nikoho jiného tak schopného…“

Ahmed se odmlčel.

„A co o tom Brzicovi víme?“zeptal jsem se a nepřestával hledět na poušť.

„Pochází z Chorvatska, narodil se v roce 1917 takže mu je 95 let…“odpověděl a já se prudce otočil.

Tohle jsem totiž skutečně nečekal.

„A dál?“pobídl jsem ho, aby pokračoval.

„Unikl 17 atentátům, účastnil se 265 bojových akcí a střetů a je hodně zkušený a jeho zkušenost je vyrovnávána jen jeho krutostí, až bestiálností. V mládí vstoupil do ultranacionalistických hnutí Ustaša a snažil se rozbít někdejší jugoslávské království. Pro svoji tvrdost, odvahu a razanci se brzy zalíbil jugoslávskému iluminátovi, Dražu Mihailovići. Ten byl oficiálně předákem srbských separatistů, ale ve skutečnosti vedl místní síly Iluminátů. Draža vedl jednání mezi jednotlivými iluminátsky orientovanými skupinami, včetně ustašovců, které zastupoval právě Brzic. Místní vůdce jugoslávských povstalců, Josip Broz Tito, se snažil Mihailoviće i Brzice zlikvidovat, ale neúspěšně. Pak nastala druhá světová válka a Brzicova bestiálnost se projevila na plné obrátky a tím spíš, že se stal blízkým přítelem tří dalších ukrutných iluminátských řezníků a vrahů. Miroslava Filipoviće, velitele jasanovského koncentračního tábora, později popraveného jugoslávskou komunistickou vládou. Maxe Luburiće, velitele vojenských sil v jasanovském táboře a velitele popravčích eskader smrti, později zavražděný haššašínem. A nakonec Dinka Šakiće, který vedl ženský a dětský koncentrační tábor, podílel se na popravách a genocidě Srbů a v roce 1969 byl zavražděn jugoslávským agentem. Posledním přeživším velitelem tábora je právě Brzica. On je taky nyní jak jsem již řekl vůdcem ozbrojeného odporu proti Kaddáfího vedení…“

„Postarám se o něho…“řekl jsem rozhodným tónem.

„Zvládni to… kvůli nám všem…“řekla Patrície a usmívala se.

Ahmed odešel a nechal nás tam.

„Dáváš na mě tolik pozor, bojíš se tolik o mě a přitom já akorát znám tvoje jméno…“posteskl jsem si Patricii.

„Co bys rád o mě věděl?“

„Odkud jsi a jak si se dostal k povstalcům?“vyptával jsem se.

„Pocházím z Banské Bystrice a tam jsem také vstoupila k povstalcům. Bylo mi teprve 16 let a už jsem působila mezi některými radikálními kroužky… proti-iluminátsky orientovanými kroužky, konspirátory a podobně… a povstalečtí agenti mě vyhledali a zverbovali. Můj příběh nebyl nijak dramatický narozdíl od většiny ostatních příběhů…“

„A proč se o mě tak zajímáš?“zeptal jsem se a nahodil co nejvyzývavější úsměv.

„Protože mě fascinuješ a imponuješ. Podobného muže jako si ty jsem dlouho nepoznala a neviděla, ta odvaha, nekompromisnost, schopnosti, improvizace, plánovitost a zároveň spontánnost…“

„Co tvoje rodina? Co říkali na tvoje povstalectví?“

„Uprchla jsem. Nic neví. Díky korupci jsem vedena jako nezvěstná. Nesmí se nic dozvědět jinak by je to ohrozilo…“

„Je to tu krásné…“řekl jsem a hleděl na celý ten obrovský široký výhled.

„Přesně tak… no nic, musím se vrátit do Česka… velení stále ještě diskutuje zda nyní budeme dávat dohromady české síly a připravovat je k všemožným zákrokům a nebo zda se pokusíme obnovit slovenské povstalecké hnutí… přiznám se, že nevím k čemu se přiklonit, ale to je jedno…“

Patrície odešla pryč a já chvilku po ní.

 

Libye, Al-Jawf, jihovýchodní pouště, základna LOF, tou dobou.

Po place vojenské základny hlídané fanatiky, hrdlořezy, bandity a čadskými vojáky nyní přecházel jediný bílý muž v okolí, Petar Brzica a mířil přímo na velitelství.

Brzica, téměř sto let starý muž, stále v době držící zapšklost a nenávist i zlobu nad svými nepřáteli a nad porážkou ve velké válce, se měl nyní spojit s nejvyšším vedením Iluminátů, konkrétně se Sutherlandem.

Jak by taky Brzica mohl být slabým mužem. Muž, který vlastnoručně setne šest stovek bezbranných vězňů nemůže být slabou a otřesenou loutkou. Na druhou stranu, by to nyní do jinak scvrklého a drobného staříka v nenápadné, špinavé a potrhané pouštní uniformě neřekl.

„Pane Brzico, dodávka zbraní a munice z Egypta už dorazila…“ohlásil jeden voják, který vyšel Brzicovi naproti.

„Toto trvalo idioti…“odsekl Brzica a div neporazil vojáka jak kolem něho procházel.

Brzica hleděl k vratům základny, kterými nyní projel náklaďák s novými „dobrovolníky“, příslušníky Armády odporu páně, konžští fanatičtí křesťané, nyní táhnoucí do boje proti islámskému bolševismu a za osvobození bezbranných nezletilých dívek.

Brzica s musel zastavit a jít přivítat Josepha Konyho, velitele AOP, iluminátského přisluhovače a postrach celé střední Afriky.

Brzica a fyzicky naprosto rozdílný Kony, který byl mladý černoch s vousy, si zasalutovali a potřásli rukama.

„Veliteli Kony, rád vás konečně poznávám. Slyšel jsem o vás a vašich metodách jen samé dobré zprávy a to, že se nebojíte postavit proti vší té ubohé válečné morálce…“pochválil Brzica násilného Konyho.

„Plukovníku, děkuji za pochvalu a musím říct, že je mi ctí se setkat s někým kdo vlastnoručně zabil šest stovek vězňů a udržel si zdraví rozum…“

„Zabíjel jsem i děti, šest stovek srbských bolševiků mi nedělalo žádný problém… ostatně spojuje nás další věc, oba jsme katolíci… nebo aspoň oficiálně…“odpověděl Brzica.

„Chvála pánu na nebesích…“dodal Kony a zasmál se.

„Ale slyšel jsem, že vy si rozhodně umíte vše dobře zařídit…“řekl Brzica s uznalým výrazem ve tváři.

„Narážíte tím na mých 60 manželek a 41 dětí?“zeptal se Kony a usmál se.

„Přesně tak… no nic, omluvte mě veliteli, musím si vyřídit ještě jeden telefonát… pošlete své vojáky do muničního skladiště, ať vás přezbrojí a dají vám německé a francouzské samopaly, které jsme získali…“

„Ok… mějte se a bylo mi potěšením se konečně spolu setkat…“

Dva krvaví vrazi se rozloučili a vydali se každý svým směrem. Brzica se vydal zpět k velitelství, které od něho bylo už jen pár desítek metrů. Přidal do kroky, aby zbytečně nezdržoval Sutherlanda.

Brzica prošel velitelstvím, několika kancelářemi a chodbami a nakonec stanul v té své, kde okamžitě skočil k telefonu a přijal hovor od samotného člena nejvyššího vedení Iluminátů.

„Tady Petar Brzica…“ohlásil se Petar a Sutherland bez otálení spustil.

Brzica po chvilce naslouchání Sutherlandovi padl do svého křesla a oči měl rozšířené hrůzou.

„Co mám dělat?“zeptal se potom co Sutherland skončil.

„Nic. Zjišťujeme další informace. Pokračuj v odbojové činnosti proti Kaddáfímu…“

„Rozkaz, pane…“

Sutherland poté přerušil spojení a Brzica měl evidentně o další starost více.

 

Libye, Tripolis, 12:55, 8. června 2012.

Seděl jsem v nákladním voze libyjské armády, za několikera krabicemi a mimo dohled kohokoliv z přeplněných ulic více než milionového Tripolisu. Byl jsem tak jako každý haššašín ve stínu a skutečným přízrakem.

Přes škvíry mezi plachtou náklaďáku a kovovými pláty jsem viděl ulice živého města. Spousta lidí, obchodů, života… ale taky tanků, vojáků a obrněných vozidel, které nechal Kaddáfí ve městě od nepodařeného převratu před rokem.

„K Paláci lidové revoluce dorazíme za deset minut…“oznámil libyjský voják, který řídil náklaďák.

V náklaďáku mimo mě byli bedny s nejmodernější evropskou výzbrojí, kterou měli získat příslušníci Khamisovi brigády, elitních Kaddáfího jednotek složených z obávaných tvrdých zabijáků.

Sledoval jsem město, protože jsem ani nic jiného po mnoha hodinách cesty nemohl dělat. Ale už jsem nemohl sledovat moc dlouho. Auto po pár minutách projelo velkou bránou hlídanou celou četou ozbrojenců a zastavilo na nějakém nádvoří.

Přelezl jsem přes bedny a seskočil z náklaďáku. Spatřil jsem, že jsme na prostranství před malým, celkem hezky zařízeným, ale dost tvrdě opevněným presidentským palácem. Mimo normálních hlídek na něm byla dokonce protiletadlová děla a raketové komplety.

„Ty raketové komplety jsme získali s pomocí srbských povstalců, kteří je sem propašovali z Ukrajiny…“uslyšel jsem čísi hlas za mnou.

Otočil jsem se, abych poznal zdroj hlasu. Spatřil jsem před sebou vysokého mladého muže arabského původu s krátce střiženými tmavými vlasy, v hnědé pečlivě upravené důstojnické uniformě s nárameníky na nichž byli tři hvězdy a s brigadýrkou na níž byl zlatý orel. Ale asi nejnápadnější na onom muži byla dlouhá jizva, která mu vedla přes celou tvář.

„Khamis al-Kaddáfí… velitel elitní mechanizované brigády složené z nejvěrnějších a nejlepších vojáků libyjské armády… předpokládám…“řekl jsem.

„A vy musíte být haššašínský zabiják Vávra, který nás má zbavit problémů. Ano, jsem velitel Khamis. Otec mě pro vás posílá, následujte mě…“řekl mladík a já s ním šel směrem ke schodišti, které vedlo do presidentského paláce.

„Smím se zeptat na tu jizvu?“zeptal jsem se opovážlivě.

„Tu jsem získal během bitvy u Ajdabiye, podporoval jsem jednotky svého bratra Hosbana a úspěšně dobýval jednu ulici za druhou… mimochodem vojáci a tanky, které kolem vidíte jsou příslušníci mé brigády… ale zpět k jizvě. Jizvu jsem získal v boji s jedním z teroristů. Vrhl se na mě s mačetou. Jen těsně jsem uhnul, jinak bych jí měl rovnou v hlavě. Takhle jsem to schytal jen na tváři… ženám se to celkem líbí, takže zas taková ztráta to nebyla…“vysvětlil Khamis s úšklebkem a já si nyní pečlivě prohlížel vojáky jeho brigády.

Byli lépe vybavení a vyzbrojení než normální libyjští vojáci. Měli na sobě neprůstřelné vesty a nejmodernější helmy se zaměřováním a hledími, písečný kamuflážový styl a všude silné neprůstřelné vycpávky. Některým dodávali na hrozivosti ještě pásy nábojů, které měli na svých tělech.

Po schodech nám už naproti scházel plukovník Kaddáfí, který byl naposledy mezinárodní veřejností viděn po porážce pučistů v červenci 2011. Byl úplně jiný než jak jsme ho znali ze všech možných fotografií a záběrů televizí. Byl stále při síle, ale vypadal pohuble. Už na sobě nenosil své extravagantní oblečky, ale klasickou khaki vojenskou uniformu a v ruce sebou všude měl svůj starý dobrý kalašnikov, který vlastnil už od roku 1965.

„Haššašín Adam Vávra?“zeptal se plukovník, i když znal odpověď.

„Plukovník Muammar al-Kaddáfí?“

Muž s vrásčitou tváří přikývl a ukázal na staré pohovky v obývacím pokoji jeho prostorného paláce. Mimo nás byl v pokoji ještě Saif, nejstarší syn plukovníka Kaddáfího, osobní poradce a vojenský velitel v jedné osobě.

„Saife, pozdrav našeho zachránce…“pobídl plukovník Kaddáfí svého nejstaršího syna, ale ten byl skrze mobilní telefon zabrán do usilovného boje s teroristy v jižní Libyi.

Posadil jsem se na jednu pohovku a plukovník Kaddáfí s Khamisem naproti mně na druhou pohovku.

„Omluvte Saifa. Víte proč jste sem byl pozván?“zeptal se Muammar Kaddáfí.

„Kvůli likvidaci Petara Brzice…“odpověděl jsem.

„Ano, ale váš úkol rozšiřujeme…“řekl Khamis.

„Jak?“zeptal jsem se.

„Potřebujeme, abyste zničil základnu, kde se Brzic nachází. Ta základna je hlavním velitelstvím Libyjské osvobozenecké fronty, je to hlavní spojovací bod mezi protivládními frakcemi a zároveň tam tudy proudí žoldnéři a všemožní muslimští dobrovolníci do Libye, pomoci zrádcům a teroristům…“vysvětlil Khamis.

„Takže mám použít výbušniny a tak?“zeptal jsem se.

„Ne tak docela… ne tak docela… předáme vám laserové zaměřovače, které umístíte kamkoliv do základny. Problém je, že v okolí je silná protiletecká síť v Súdánu a Čadu, státech které podporují LOF. Nemůžeme si dovolit kvůli embargu ztrácet zbytečně stroje a tak musí stíhačky letět najisto! A nejen stíhačky. Poletí i Mil-26, který nízko nad zemí sesadí četu mých nejlepších vojáků…“pokračoval Khamis.

„Po náletu stíhaček dokončí synovi vojáci dílo zkázy…“zakončil to Muammar.

„Jak silný nepřátelský odpor mám očekávat?“zeptal jsem se.

„V základně je údajně 500 ozbrojenců z LOF, asi tucet tanků a obrněných vozidel, kulometná hnízda, elitní ostřelovačské družstvo, ale co je nejhorší, dorazila tam i rota hrdlořezů z Armády odporu páně, aspoň podle našich pozorovatelů. Na ty si dávejte pozor. Jsou zkušení a krvelační…“odpověděl Muammar.

„Chápu. Kdy mám zaútočit?“

„Čím dříve, tím lépe…“odpověděl Khamis.

„Tak to, abych nemarnil čas… ale víte co za to požadujeme?“

„Ano, informace jak proniknout k těm dvěma Iluminátům 2. stupně…“řekl Muammar a já pokývl hlavou.

„Jak se k základně dostanu?“

„Základna se nachází u Al-Jawfu, naše letadlo vás dopraví na leteckou základnu 100 kilometrů severně od Al-Jawfu. Odtamtud vás odvezeme na jih, téměř k základně, ale dál už budete muset sám a s tím souvisí právě i problém proč nemůžeme vzít základnu přímo útokem…“řekl Khamis a jeho otec pokračoval.

„… na základnu byl uvalen status vojenské základny čadské armády. Napadneme-li tu základnu přímo, Čad a Súdán nám vyhlásí válku, protože jsou spolu v koalici a protože jsou za to placení Ilumináty. Pokud ovšem provedeme bleskový chirurgický zásah… Čad ani nebude mít šanci identifikovat kdo to udělal, my pak výsadkáře a piloty prohlásíme za zrádce a radikály, kteří se rozhodli situaci rychle vyřešit… a na oko je pozatýkáme…“osvětlil Muammar zbytek plánu.

„Doufám, že to vyjde…“řekl jsem a vstal, abych se vydal na svoji novou bojovou misi.

Venku před palácem už na mě čekal nákladní vůz a já věnoval poslední pohled Khamisovi a plukovníku Kaddáfímu, kteří stáli ve dveřích paláce a hleděli na mě s nadějí.

 

Kladensko, katakomby, jídelna, 13:25.

Patrície seděla v jídelně a hleděla na kamenitou zeď. Před sebou už měla vystydlý oběd a ve své hlavě tisíce myšlenek na mě a na to co je se mnou. Myšlenky se rozutekli, když se hned naproti ní usadil Vousáč a pousmál se.

„Tak co? Jak to vypadá?“zeptala se Patrície a protáhla se.

„Velení rozhodlo, že společně s polskými a maďarskými povstalci obnovíme slovenské hnutí odporu… musíme využít chaosu, který je na Slovensku po smrti Buryše a jeho elitního důstojníka, jehož jméno jsem právě zapomněl…“

„Dobrý nápad, ale jak, když už tam žádné katakomby nejsou…“namítla Patrície.

„Jsou. Na východním Slovensku a u Prešova jsou opuštěné katakomby. Byli kdysi opuštěny, protože je povstalci mylně považovali za obsazené iluminátskými jednotkami, ale my jsme dodatečně zjistili, že jsou volné a že jsou celkem prostorné a velké, ne sice tak jako ty původní, ale pro začátek to stačí… co, že jsi tak zamlklá?“podivil se nakonec Vousáč.

Patrície si povzdechla.

„Porušila jsem základní pravidlo odboje…“řekla a Vousáč pochopil.

„Do koho si se zamilovala?“zeptal se.

„Adama… do našeho haššašína… on… nevím jak to říct, naprosto mě uchvátil, fascinuje a uchvátila mě jeho obrovská síla a nezkrotnost… jeho odvaha, statečnost, vytrvalost, to že se ničemu nepoddal… já jsem si ani zdaleka neprožila to co on… navíc pomohl získat pozůstatky Hypácie a tak…“

„Jo… pro některé z nás je nadějí a jiní ho úplně přehlížejí… ale určitě je v něm cosi výjimečného, rozhodně všechno přijal velice dobře a dokázal se přizpůsobit nastávající situaci… nemusíš se o něho bát, bude z něho úspěšný haššašín před nímž se budou třást celé hordy iluminátských přisluhovačů…“

Patrície se pousmála.

„Vzhledem k tomu jak padl do zajetí, tak se bojím, aby to spíš nedopadlo nějak špatně a on nakonec neskončil v iluminátském zajetí…“

„Určitě neskončí…“ujišťoval jí Vousáč.

„Zamiloval si se tu někdy do někoho?“zeptala se Patrície.

„Ne, já jsem toto pravidlo neporušil, i když některé dívky a dámy tu byli… které by mi imponovali, ale pak jsem si vždycky vzpomněl na naše poslání a hned to přešlo…“

„Doufám, že to všechno dopadne dobře a že jednoho dne možná budeme žít ve svobodném světě…“

 

Jižní Libye, pouště nedaleko Al-Jawf, 17:49.

Stál jsem na vysokém hornatém kopci a hleděl na daleký jih. V dálce se rozprostírala nepřátelská vojenská základna a zapadající slunce bylo nyní mým nejlepším přítelem pro infiltraci do základny.

Pomalým krokem jsem začal scházet z kopce a v naprostém klidu s vyrovnanou myslí jsem se každým krokem blížil k asi dva kilometry vzdálené základně. Snažil jsem se zpomalit, aby co nejvíce zapadlo slunce a nepřátelské stráže byli tak co nejméně ostražité. Haššašín musí myslet na všechno a využívat všechno se dá využít pro splnění svého bojového úkolu.

Po několika minutách jsem dosáhl posledního kopce oddělujícího mě od nepřátelské vojenské základny.

Vylezl jsem na inkriminovaný kopec, abych si prohlédl celou základnu. Vytáhl jsem dalekohled a uvědomil si, že jediná šance jak vyřadit základnu je zlikvidovat alarm a radiokomunikaci… potom mi bude základna vydána na milost a nemilost.

Dalekohledem jsem spatřil, že základna je skupina domů, kasáren, skladišť, přistávacích ploch, tankových garáží a podobně obehnaných vysokou betonovou zdí s ostřelovači na hlídkových věžích. Nic příjemného a nic bezpečného. U jižní části základny byla budova, o které jsem se domníval, že je velitelstvím.

Po pečlivém prohlédnutí základny a poté co jsem spatřil, že vojáci a žoldnéři skutečně odcházejí do kasáren a jídelen a už nejsou tak pozorní jako by byli jindy, mi na mysli vykanula zásadní otázka. Jak se sakra dostat do té základny, aniž by mě okamžitě rozstříleli na hadry… ovšem otázkou jsem se nemusel dlouho zabývat, protože rázem byla vyřešena.

Na cestě, která byla hned vedle kopce na němž jsem nyní dřepěl, se vynořil konvoj. Tři nákladní vozy v jejichž čele jel obrněný transportér BTR-90. Jediná šance jak se dostat do základny bylo s konvojem a jediná šance jak se dostat do konvoje bylo naskočit do posledního z náklaďáků. To jsem nyní udělal.

Vstal jsem a přikrčen jsem se rozeběhl k projíždějícímu konvoji, snažíc se nebýt spatřen ozbrojenci, kteří seděli s řidičem v kabinách. Povedlo se. Doběhl jsem za poslední z náklaďáků a naskočil dovnitř.

Okamžitě jsem zalehl za bedny, protože jsem se bál, že jsem byl moc hlučný a že by se některý z vojáků mohl podívat dozadu. Nepodíval. Ležel jsem a čekal, až projedeme bránou a konečně se dostaneme do základny.

Nákladní vozy nezpomalili. Rovnou je nechali i bez kontroly projet bránou a vjet do základny. Průzorem jsem sledoval jak se konvoj blíží k budově muničního skladiště, kde už čekali nějací technici a vojáci. Musel jsem nyní vymyslet jak se dostat z náklaďáku a potom k budově údržby, kde jsem mohl zlikvidovat jak alarm tak radiokomunikační systém.

Auta se seřadila vedle sebe a obrněný transportér odjel k hangáru s tanky.

„Co to máte?“ozval se jeden hlas, zřejmě nějakého pohlavára ze skladiště.

„Zbraně a munici pro Armádu odporu páně. Jsou to ty německé G36tky, ruské kulomety a rakouské Steyry… jestli s touhle výzbrojí nezvítězí tak jsou banda neschopných lemplů…“odpověděl řidič.

„To bude žrádlo. Prý chtějí v celé střední Africe nastolit teokratickou diktaturu… a získávají na síle…“pokračoval důstojník.

„Jak by mohli nezískávat, když jsme jim poslali 8 tisíc žoldnéřů… mnoho z nich se k AOP přidalo dobrovolně, ostatně kde jinde seženeš zadarmo nezletilé holčičky…“dodal řidič a zasmál se.

„Vybalíme ty náklaďáky, ať můžeme jít zachlastat…“přikázal důstojník a s několika dalšími vojáky začali obcházet jednotlivé nákladní vozy.

Odhrnul jsem plachtu za kabinou řidiče a rychle se pod ní schoval. Jediná šance jak se dostat ven bylo přečkat, až vyloží všechny bedny.

Byl jsem potichu. Dokonce jsem se snažil nedýchat a zpomalit tep svého srdce.

Tři vojáci naskočili do náklaďáku, kde jsem byl a začali jednu bednu po druhé snášet ven. Cítil jsem jak se přibližují, jak se přibližují jejich bagančata a v jednu chvíli jsem pocítil, že jsem jen pár centimetrů od nohy jednoho z vojáků.

„Ještě ty Steyry a máme to…“křikl jeden z vojáků a vytáhli ven poslední z krabic.

Když poslední voják vyskočil, zhluboka jsem si oddechl a vrátil se do normálu. Škvírou jsem se podíval ven. Ozbrojenci odnášeli krabice do skladiště a odtamtud šli rovnou do jídelny. Cesta do základny byla volná.

Vstal jsem a vyskočil z nákladního vozu a skrčil se za jedním sudem s benzínem, nebo nějakým jiným palivem.

Rychle jsem si na příručním počítači aktivoval elektronické maskování. Věc, která mě s docela velkou nadsázkou by se dalo říci, zneviditelnila. Ale pouze pro kamery a detektory pohybu. Normální lidé mě viděli.

„Maskování aktivní!“objevilo se na display.

Z pohledu na display mě vyrušil hlučný rozhovor jakési dvojice lidí. Podíval jsem se zpoza sudu a spatřil dva muže. Běloch a černoch. Starý a mladý. A oba doprovázeni po zuby ozbrojeným komandem vojáků.

Aktivoval jsem targvizi v předtuše nepříjemného. V předtuše, že ten starý běloch je můj cíl Petar Brzica. Targvize se spustila a mé neblahé očekávání potvrdila.

Přiznám se, že pohled na toho starého dědouška byl dost nepříjemný. Nikdy bych neřekl, že se někdo tak starý může stále ještě dopouštět tolika ohavností a nedokázal jsem si představit kolika zločinů a nestvůrností se musel dopustit v mládí, když byl plně při síle.

„Na velitelství mám ještě papírování, za půl hodiny se k vám připojím… držte mi místo…“řekl Brzica a rozloučil se s černochem, který odešel směrem k jídelně.

Brzica, doprovázen komandem, se odebral do patrové budovy velitelství. já se naproti tomu otočil a využil toho čeho často využívalo mnoho haššašínů. Stínu. Skryl jsem se do stínu zdi jednoho menšího skladiště a v tomto stínu jsem skrčen postupoval k malé budce údržby, kde jsem měl paralyzovat celou základnu.

Po několika vteřinách hrůzy z toho, že by mě mohli zahlédnout ostřelovači jsem přeci jen dospěl k oné údržbářské stanici.

Rozhlédl jsem se kolem sebe. Téměř žádná hlídka, unavené stráže a všichni vojáci chlastající v osvětlené přízemní jídelně.

Šperhákem jsem odemknul špatně zajištěné dveře stanice a vlezl dovnitř. Malá a věrná baterka mi dobře posloužila a osvětlila celou stanici, kde se mi nyní naskytl pohled na nespočet elektronických spínačů a displayů. Hledal jsem ten spínač, který patřil k alarmu a radiokomunikačnímu centru. Díky haššašínskému elektrotechnickému výcviku jsem je rychle našel a vypnul jsem oba bezpečnostní okruhy alarmu a poté i radiokomunikaci.

Vyšel jsem znova ven a zamknul za sebou dveře, aby nikdo nic nepoznal. Nyní bylo jen na mě a na noci, abych uspěl. Prvním úkolem byl Brzica a druhým úkolem umístit laserový signalisátor do základny, nejlépe na budovu velitelství.

Kolem krabic s nářadím a sudů s palivem jsem se plížil, až k budově nyní nehlídaného velitelství. Stráže byli na večeři. Evidentně nikdo nečekal přítomnost diverzního zabijáka.

Postavil jsem se k jedné rozbořené stěně a zamířil na vršek budovy velitelství svoji ruku. Hák se vystřelil a zabodl do zdi. Prudký náraz mě vymrštil a já dopadl na střechu velitelství, nehlučně a opatrně.

Pro plazil jsem se pod okny a hledal jsem takové, které bylo neosvětleno a z jehož místnosti nevycházel žádný zvuk. Jedno jsem našel. Bylo vůbec posledním z nich a bylo naštěstí mimo dohled ostřelovačských věží.

Vyříznul jsem do skla velkou díru a provlekl se jí do malé potemnělé místnosti, kde nebylo vůbec nic vidět.

Hned jak se mi podařilo dosednout na pevnou zem, zapnul jsem si noční vidění. Okamžitě jsem přiskočil ke zdi, zmrzlí strachem a šokem. Byla tam židle na níž seděl člověk. Celý od krve. Zmlácený, zmrzačený s přelámanými kostmi a sotva žijící.

Na stole před židlí byla celá sada mučících nástrojů, těch nejděsivějších tvarů a asi ještě hrůznějších metod.

Muž byl nahý a vlastně už byl jen troskou. Přesto jsem se ho pokusil použít. Nic jiného mi nezbývalo.

Zatřásl jsem s ním.

„Ne… prosím… už… ne…“zasípal a skoro nebyl schopen reagovat.

„Uklidněte se, nejsem mučitel…“

„Zabijte… mě… prosím…“

„Nejdřív potřebuji vaši pomoc…“žadonil jsem.

„Slibte mi… že mě zabijete… a já… já… já vám pomůžu…“sípal muž.

„Slibuji. Kdo jste?“zeptal jsem se.

„Ahmed… al-Zakavi… velitel 7. motorizovaného… motorizovaného praporu libyjské armády… byl jsem… zajat poté… co byla moje jednotka… přepadena… a roz… rozprášena teroristy…“

„Potřebuji vaši pomoc, dobře se soustřeďte…“řekl jsem a přes všechnu krev v jeho tváři jsem ani nedokázal poznat jak vypadá, kor když okolo byla tma.

Muž začal zhluboka dýchat.

„Kde je kancelář velitele Brzice?“položil jsem jasnou otázku, ale obával jsem se, že nebude znát odpověď.

„Byl… byl jsem… byl jsem tam… vyjděte na chodbu… jděte doprava… brzy je konec chodby… zahněte doleva a… a druhé dveře… napravo…“

„Děkuji, posloužil jste své republice… více než si myslíte…“řekl jsem a poté jsem ránou z milosti ukončil jeho strašlivé utrpení.

Přistoupil jsem ke dveřím, ale zjistil jsem, že jsou zamčené. Risknul jsem a prudce do nich několikrát bouchnul. Brzy jsem uslyšel přibližující se kroky na chodbě.

„Snad se nedostal z těch provazů!“vyhrkl jeden hlas, když oba přicházející přistoupili ke dveřím.

Odemknuli je a vešli dovnitř. Posvítili si na mrtvé tělo.

„Vždyť je mrtví!“řekl jeden.

Já, který jsem stál u zdi vedle dveří, jsem se nyní rozeběhl a na oba dva skočil. Jednoho z vojáků jsem probodl ostřím a druhého zastřelil pistolí s tlumičem, tak jako předtím toho libyjského důstojníka.

Vyšel jsem na chodbu a přidal do kroky. Technikům u kamer bude určitě brzy podezřelé proč nikdo z místnosti nevychází.

Hned po zahnutí do další chodby, kde podle příručního radaru nikdo nebyl, jsem spatřil ony dveře. Napochodoval jsem k nim a jedinou ranou je vyrazil.

Vytasil jsem ostří a vydal se proti stolu za nímž seděl Brzica. Nereagoval. Jen na mě hleděl s čirou nenávistí a zuřivostí.

„Nebudeš se bránit? Nebudeš se ani pokoušet proti mně vystřelit?“zeptal jsem se.

„Ne, nebudu. Vím totiž, že můj čas již nastal a že nadále nebudu moci plnit své povinnosti a úkoly… tušil jsem totiž, že přijdeš… jen jsem nevěděl kdy a jak…“

„Povinnosti a úkoly? Eufemismus pro vraždění a mučení?“

Brzica naprosto chladnokrevně přikývl hlavou jako by se nic nedělo.

„Takhle rezignovat, když jste stále na vrcholu moci?“namítal jsem dál.

Brzica vstal.

„Vím, že toto je můj konec, protože jsem se, kdysi dopustil velké chyby… chyby, která teď stojí přede mnou…“

„O čem to mluvíte?“podivil jsem se, protože poslední věta mě celkem vyvedla z míry.

„O tom… ŽE TY NEMÁŠ BÝT ČÍM JSI!“zakřičel a bouchl pěstí do stolu.

V tu chvíli jsem se už, ale neudržel a skočil na něho. Mé ostří projelo jeho srdcem jako nůž máslem.

„Tohle je za všechny, které si zavraždil v Jasanovském koncentračním táboře… za všechny ženy a děti… za ty stovky a tisíce nevinných, které si zmrzačil a zavraždil ve jménu iluminátské diktatury…“pronesl jsem a vytrhl z něho ostří.

Sesunul se na zem. Umírající. Ještě se usmál.

„Než zemřu… dám ti… dám ti malý tip… nech… nech si udělat… test DNA, možná… možná ti něco prozradí…“řekl svoji poslední větu a naposledy vydechl.

Desítky let terorizoval lidi a nyní jakýmisi perverzními pochyby prodchnul i moji duši a mysl. Ale teď jsem se tím nesměl vůbec zabývat, takový luxus jsem si nemohl z časových důvodů dovolit.

Na stole jsem uviděl netbook. Přiskočil jsem k němu a zapojil do něho USB disk s pamětí asi šedesáti gigabytů. Okamžitě jsem začal stahovat všechny možné dokumenty, které šli. Každý bajt informací se hodí. Ovšem už po deseti gigabytech jsem musel přestat, protože se na chodbě ozval dusot holinek a bagančat.

Otočil jsem se a proskočil oknem. Dopadl jsem na střechu a z ní se skutálel po římse střechy, až na zem k betonové zdi základny. To také bylo přesně to místo, které jsem potřeboval pro zamíření leteckého útoku. Vytáhl jsem laserový signalisátor a aktivoval ho. Schoval jsem se a vyčkával, až se ozve velitelství libyjského letectva a naštěstí na sebe nenechalo dlouho čekat.

„Tady plukovník 7. letecké perutě, al-Sidai, máme váš signál a vyslali jsme MIGy, stáhněte se! Za pět minut tam jsou Migy…“

„Rozumím, mizím…“řekl jsem a běžel směrem k bráně základny.

Díky odpojení alarmu stále většina základny netušila, že se vůbec něco děje. Bohužel ta menšina co to věděla byla nyní vedena Josephem Konym, kterého jsem spatřil v okně Brzicovi kanceláře. Musel jsem si pospíšit. Nechtěl jsem padnout do zajetí Konyho vražedných a sadistických vojáků.

Podíval jsem se před sebe, protože jiná cesta ani nebyla kudy jít. Byl tu ovšem malý problém. Cesta vedla do nepřátelského území, k čadské hranici… příliš pomalá reakce a moment překvapení, který jsem měl mi dal skvělou možnost jak získat co největší náskok a toho jsem musel využít. Přidal jsem do běhu… i, protože jsem nechtěl být rozstřílen raketovým útokem Kaddáfího letectva.

Vybíhal jsem k nejbližší duně a už jsem za sebou slyšel palbu samopalů. Zastavil jsem se a v otočce vytáhl dlouhý revolver těžké ráže se zaměřovačem. Tři výstřely, tři mrtví Konyho vojáci s hlavami přesně pro-vrtanými kulkami. Ovšem Kony, který už zmobilizoval základnu byl rozhodnut na mě nasadit těžší kalibr a sice tanky. Od garáží základny vyjela skupina tří tanků T-72 a další tři se připravovali.

Schoval jsem se za jakýsi balvan a vytáhl z brašny trhavinové nálože, jedinou možnou záchranu před tanky.

Vykouknul jsem zpoza balvanu a naskytl se mi nepříjemný pohled na rychle se přibližující pěchotu doprovázenou tanky. Než však dorazili byť jen na půl cesty, zasáhla deus ex machina.

Migy-29 přiletěli k základně a na budovy, tanky i vojáky se snesla smršť raket a bomb. Muniční skladiště svým výbuchem ještě zničilo hangáry. Budova velitelství byla zasažena první a nezůstalo z ní nic. Tanky mířící k bráně byli v plamenech. Libyjské letectvo se vskutku činilo.

V dálce už se pomalu, ale jistě blížilo i nákladní letadlo s Khamisovými výsadkáři, kteří měli základnu, nebo spíše to co z ní zbylo dobýt.

Ale o to jsem se nyní nezajímal, protože mi letectvo zachránilo život, neboť jejich letecký útok způsobil hromadný úprk celých jednotek jaký jsem ještě nikdy neviděl. Konyho vojáci prchali všemi směry pryč a to samé příslušníci LOF. Usmál jsem se. Ale problém přetrval. Kony tam stále byl a nyní vylezl na poslední z tanků, který tam ještě zůstal a nedal se na úprk.

„Rozstřílejte tu svini!“uslyšel jsem jeho rozkaz a začal jsem se kutálet po srázu pryč od základny.

Tank se vydal na cestu a chvíli mě měl mimo hledí, takže jsem se stihl schovat pod malý pískový svah a revolver, protože jsem ještě stihl spatřit, že řidič tanku kouká ven přes poklop.

Tank se dostal, až ke mně a já vyskočil s odrazem od kamene přímo na hlaveň tanku. To Kony, ani řidič, kterého jsem nyní zasáhl jedinou přesně mířenou ranou do hlavy nečekal. Velitel tanku a nabíječ to spatřili. V hrůze z toho co se mi podařilo se také dali na útěk a nechali tam Konyho samotného. Ten vytáhl pistoli a když jsem se na něho vrhal stihl vystřelit. Kulka mě zasáhla do břicha, ale já ho povalil na věž tanku a probodnul.

„Už nebudeš brát duše dětí a žen, už nebudeš dál zotročovat nevinné, už nebudeš dětské duše poskvrňovat krví nevinných… ty a ani tvá Armáda odporu páně, která je tímto u konce svých sil…“pronesl jsem a z Konyho úst začal téct pramínek krve.

„Co jsem dělal… jsem… jsem dělal jako… jako dílo boží… vláda boží nad Afrikou… to je… to co jsem chtěl… když jsem byl mlád a když jsem ještě… ještě… věřil v boha… ale moc… síla… zbraně… peníze… zkaženost…“

Nedokončil větu. Naposledy vydechl. Nechal jsem ho tam hyenám a supům, co jiného s ním… a seskočil jsem z tanku.

S rukou od krve z rány jež jsem měl v břiše jsem se blížil k základně. Jediná šance pro mě nyní byli Khamisovi vojáci.

Došel jsem do základny, protože stíhačky už byli pryč a tak nebylo nebezpečí, že mě rozstřílí na kusy. Spíš jsem se bál, aby si mě Khamisovi vojáci nespletli s nepřítelem, ale naštěstí byli mé obavy liché a naopak, vojáci kteří projeli s obrněným transportérem bleskově severní bránu základny na mě mávali jako na zachránce a osvoboditele.

Přistoupil jsem k transportéru a jednomu důstojníkovi s zeleným baretem, zatímco jeho vojáci zajišťovali ty budovy, které nebyli náletem zničeny.

„Jsem kapitán Hassan Khalavi, velitel 401. praporu Khamisovi elitní brigády. Jak se zdá tak potřebujete pomoc…“řekl důstojník a hleděl na moji krvácející ránu.

„Tak nějak. Máte tu medika?“zeptal jsem se.

„Saide, máme tu raněného!“křikl důstojník k jednomu samopalníkovi s označením červeného kříže.

Zběžně mě prohlédl.

„S tím budeme muset do nemocnice a to hodně rychle. Pojedeme na leteckou základnu v Bagranu, tam je vojenská nemocnice… nesmíme čekat, má kulku, až u jater…“řekl lékař.

„Nasedněte si, já popoženu vojáky, aby sebrali všechno užitečné…“řekl důstojník a šel za svými vojáky.

Já jsem s pomocí lékaře vlezl do transportéru a položil se na nosítka.

„Myslel jsem, že vy haššašíni budete mít nějakou ochranu, neprůstřelnou vestu nebo tak něco…“řekl lékař udiveně.

„Taky že máme, ale ten šmejd se trefil hned vedle neprůstřelné vesty…“řekl jsem naštvaně a lékař mi dal morfium, abych se uklidnil a aby bolest odezněla.

---