Ordum Liberatum - X. část

Náhlý běs...

Bagran, vojenská nemocnice, pokoj 221, 10:00, 9. června 2012.

Ležel jsem na prosluněném a dobře zařízeném pokoji ve vojenské nemocnici a byl jsem jen pár hodin po operaci. Armádním lékařům se podařilo mi zachránit všechny poškozené orgány, takže jsem nebyl vyřazen z činnosti. Nyní jsem měl, ale moře času, možná až moc času, přemýšlet o tom co řekl Brzica a co tím mohl myslet. Ty myšlenky mě nechtěli vůbec opustit.

Ozvalo se zaklepání na dveře a já div nevyskočil, když se dveře otevřeli. V nich se totiž objevil Muammar Kaddáfí a jeho synové Khamis a Saif. Všichni na mě uznale pokyvovali hlavou a hned napochodovali k mé posteli.

„Pane Vávra, musíme vám pogratulovat! Co jste dokázal je neuvěřitelné!“pronesl diktátor Muammar a usmíval se.

„Ano, přesně tak. Libyjská osvobozenecká fronta oznámila už pár hodin po zničení základny svůj zánik a její jednotky se stáhli do Čadu. Všechny někdejší teritoria ovládaná těmito prašivými bandami byla zajištěna libyjskou armádou a především mojí elitní brigádou…“řekl Khamis radostně.

„Jsem rád, že jsem vám pomohl, ale měli jsme dohodu…“napomenul jsem je v jejich radostné náladě.

„Jistě, samozřejmě. Všechny potřené informace a dokumenty jsme už poslali egyptské pobočce povstalců a ti je poslali do Evropy. Máte plány jak najít a zabít ty dva Ilumináty 2. stupně. Máme vám vzkázat, že vás chtějí nasadit proti tomu rumunskému iluminátovi…“odpověděl Muammar Kaddáfí.

„Ještě vám chceme předat malý dar…“řekl Saif a vytáhl jakousi bednu, kterou položil na noční stolek vedle mé postele.

Z krabice vytáhl samopal podobný kalašnikovu, jen měl stojan, laserový zaměřovač, tlumič, optické hledí a celý byl z kovu a plastu… jo a neměl pažbu.

„AK-2011… nejmodernější kalašnikov. Váha 3 kilogramy, délka 80 centimetrů, rychlost střelby 900 nábojů za minutu, smrtelný dosah 650 metrů, bez pažby, abyste ho jako haššašín mohl lépe schovávat a rychleji používat. Můžete si k tomu nastavit libovolný granátomet, využívá všechny druhy nábojů do samopalů, je dobře chlazený, stabilizovaný a vůbec nekope, vysoká přesnost a s kombinací optiky a střelby jedním nábojem je to smrtící ostřelovací puška…“představil ji Saif.

„Kdo to používá? Kde jste to sebrali?“zeptal jsem se.

„Od našich ruských přátel, vyzbrojujeme tím nyní Khamisovu brigádu a presidentskou gardu…“odpověděl Muammar.

„A bude nám ctí vás prohlásit za čestného důstojníka 32. mechanizované elitní brigády, tedy mojí brigády…“řekl Khamis.

„Je mi líto, z bezpečnostních důvodů nemohu přijmout pozici čestného důstojníka, ale váš samopal jako dar příjmu rád…“řekl jsem a usmál se.

„Hodně jste nám pomohl. No nic, necháme vás odpočívat a jdeme dát naši zemi znova do kupy…“řekl Saif.

„A mám nějaké instrukce od haššašínského ústředí?“zeptal jsem se.

„Ano, máte se vrátit do České republiky a tam budete informován jak zlikvidovat toho rumunského Ilumináta… zajistíme vám let vládním speciálem do spřáteleného Srbska a odtamtud už budete moci těmi vašimi slavnými podzemními tunely…“odpověděl Khamis a poté mě už opustili.

Zbývalo mi jen se nyní zotavit, ale musel jsem si s tím pohnout. Podle doktorů jsem tam měl ležet ještě aspoň dva dny, což naštěstí nebyla taková velká časová ztráta.

 

Kladensko, katakomby, vstupní sektor, 18:00, 11. června 2012.

Otevřel jsem dveře do vstupní haly katakomb a rozhlížel se všude kolem. Moc lidí tam nebylo. Asi byli na různých akcích. Hned mě, ale zaujal pohled na dost dobře vybavené a jak se i zdálo ostřílené ozbrojence, kteří sem tam postávali. Zřejmě to byl onen výsadkový pluk. Usmál jsem se nad tím našim úspěchem a pomalým krokem mířil k chodbě, která vedla, až k velitelské místnosti, kde jsem očekával, že bude Patrície a spol.

Ovšem to nebyla moje první cílová zastávka. První cílovou zastávkou byl archív, kde jsem si chtěl něco zjistit o Brzicovi. Něco víc než jsem věděl jen od velitelů povstalců a haššašínských mistrů.

Nyní, když byl Brzica mrtví a já stáhnul pěknou řádku jeho dat, mohli jsme zjistit více o jeho minulosti a o tom jak se dříve činil.

Po několika desítkách krocích a doufání, že mě ostatní neuvidí, jsem dospěl k místnosti archívu. Zaklepal jsem na dveře a vešel do malé poloprázdné místnůstky, kde bylo jen několik techniků a tři stroje virtuální reality, přes které se člověk mohl dostat k archivním materiálům.

„Ale, ale… slavný haššašín Vávra se vrátil…“řekl jeden z techniků a hodil přiblblý úšklebek.

„Ano a slavný haššašín Vávra chce použít jeden z vašich přístrojů a rychle…“řekl jsem rázným hlasem a technici mě raději pustili si sednout.

Usadil jsem se a pohodlně rozvalil zatímco mi technici propojovali nervovou síť a mozek se systémem virtuální reality. Vše kolem mě se rozpadlo a změnilo v šedobílý fosforeskující prostor. Vše, ale nebylo šedobílé. Přede mnou se vynořila velké menu. Začal jsem vyhledávat co bylo potřeba.

HLAVNÍ MENU – ARCHÍV – OSOBY – NEPŘÁTELÉ – POMAHAČI – ZESNULÝ – ZESNULÝ 2012 – CHORVATI – PETAR BRZICA.

Otevřel jsem profilovou složku Petara Brzici a začal jí studovat. Nejprve tam byl stručný popis osoby, čeho důležitého se dopustil a podobně a nakonec jeho chronologie a u každého data popis.

1917 – Narozen v Nove vsi, severní Jugoslávie.

1935 – františkánský mnich a katolické studium

1938 – vstup do hnutí Ustaša.

1940 – podpora nacistické invazi, kontaktován srbskými iluminátskými přisluhovači.

1941-1945 – činovník fašistické diktatury v Chorvatsku a spoluorganizátor koncentračního tábora v Jasanovci.

  - v pozici velitele tábora se staral o popravy vězňů, vyhladovění vězňů, transporty a byl zřizovatelem dětského a ženského oddělení koncentračního tábora.

  - 14. února 1943 organizoval výpravu velitelů SS do tábora, zaučoval důstojníky SS v mučících praktikách.

  - 19. února 1943 důstojníkům SS předvedl rychlou, efektivní a nekrvavou popravu 4letého dítěte. Podrobnosti neznámé.

  - 16. prosince 1944 vypracoval plán likvidace tábora v případě invaze Rudé armády, nebo útoku komunistických partyzánů, v plánu počítá s přednostní likvidací žen, dětí a starých lidí, muže nasadí na zničení tábora.

  - 4. února 1945 se společně s Miroslavem Filipovićem setkává s katolickými zástupci z Vatikánu a získávají ujištění, že iluminátské vedení jim pomůže před komunistickými proti-iluminátskými partyzány vedenými velitelem Titem.

  - 17. dubna 1945 ustašovští vojáci na Brzicův rozkaz postříleli všechny vězně a dokončili zničení tábora v Jasanovci. Filipović zajat partyzány. Brzica na útěku.

  - 26. června 1945 Brzica spatřen v Portugalsku.

  - 30. července 1945 Brzica spatřen v Peru.

1955 – kontaktován po 10 letech „spánku“ znova Ilumináty. Je pověřen, aby spolupracoval s latinskoamerickými diktaturami.

1959 – pomáhá Castrovým partyzánům zorganizovat převrat na Kubě, aby sesadil proamerického Batistu a mohl tak vyvolat záminku USA pro horečné zbrojení. Akce je plánována iluminátskou zpravodajskou službou. Akce úspěšná.

1960 – pověřen tzv. diktatorizací Latinské Ameriky, zejména pro svoji brutalitu, nekompromisnost a skvělé organizační a velitelské schopnosti.

1964 – setkává se s generálem Brancem a páchá puč proti legitimní demokratické vládě Brazílie. První puč v kariéře pučistického experta a profesionální teroristy.

1976 – vypracoval plán „Špinavé války“ ve spolupráci s velením chilské tajné policie DINA, argentinským diktátorem Vidalem a americkými poradci z Školy Amerik. „Špinavá válka“ je ovšem ryze z jeho podnětu.

  - Plán koncipoval jako cílenou likvidaci rodin rebelů, povstalců, levicových i pravicových proti-iluminátských partyzánů, novinářů a opozičních aktivistů. Do podrobností plánu zahrnul metody poprav všemožných druhů, včetně házení těhotných žen z letadel do moře a zabíjení novorozenců. Velitelům DINA a americkým poradcům velice imponoval. Generála Vidala znechutil.

 - Další součástí plánu jsou únosy dětí a vydírání jejich rodičů, aby prozradili operační prostory guerill a opozičních aktivistů.

  - Mezi lety 1978, až 1985 nechá zavraždit 17 tisíc opozičních a povstaleckých aktivistů a více než 8 tisíc jejich potomků a prapotomků.

 

Zadal jsem otázku. Z jakého důvodu vysazen na unášení dětí?

 

Podle chronologické analýzy událostí šlo o trauma z 16. srpna 1941, kdy komunističtí povstalci v Jugoslávii unesli a popravili jeho 5letého syna, aby ho tak zlomili. Další důvod je extrémní psychologický nátlak na oběti.

 

1980 – účastnil se tajné vojenské akce na americkém velvyslanectví v Teheránu. Z příkazu George H. W. Bushe a Ronalda Reagana měl zdiskreditovat mírně proti-iluminátsky orientovaného presidenta Jimmy Cartera poškozením mise.

  - 23. dubna informoval iránské revoluční gardy o místě seskoku a rozmístění amerických speciálních jednotek při nadcházející osvobozovací akci, která dopadla fiaskem a je považována za hlavní důvod porážky J. Cartera v příštích volbách, resp. v takové ztrátě popularity, že zfalšování voleb nebyl problém.

1984 – setkání s plukovníkem iluminátské zpravodajské služby Oliverem Northem, pokračuje ve „Špinavé válce“, aktivní účastní aféry Irán-Contras a dodávek zbraní radikálním anti-povstaleckým frakcím ve Střední Americe.

1987 – při krycím manévru zatčen sovětskými vojáky v Libavě, na území Československa. Důvod zatčení neznámý.

1988, až 1996 – pokračuje v únosech dětí, vytváření popravčích čet, organizuje ruskou mafii a vede zavraždění čečenského vůdce Zakájeva, který povstal proti Iluminátům.

??.??.???? – neznámý vstup, nelze dešifrovat, událost neznámá. Podle odhadu, ale patří někam mezi lety 1992, až 1999. Touto dobou nasazen v boji proti evropskému povstaleckému hnutí.

1989 – pomáhá rumunským iluminátským silám v potlačení revolučního demokratického povstání vedeného evropskými povstaleckými silami.

1991 – účastní se sovětského puče v Moskvě s cílem provést likvidaci SSSR. Ve stejný rok pomáhá Vadimu Ševcovovi, tajnému spolupracovníkovi z předchozích operací, brutálně potlačit lidové nepokoje v pobaltských státech. Potlačení se stane impulsem pro odštěpení sovětských republik.

1993 – vede ruské vojenské jednotky proti poslancům, kteří přešli během konstituční krize na stranu ruských povstalců. Povstání potlačeno, poslanci zabiti.

1999 – organizuje koncentrační tábory ve Středoafrické republice, na Madagaskaru a v Mali. Pomáhá Ch. Taylorovi v liberijské občanské válce. Vede popravy civilního obyvatelstva a organizuje „Dětské úderné brigády“ – unáší děti od rodičů a cvičí je jako zabijáky. V jeho osobních složkách je poznámka ve formě věty:“Kdysi se to jednou osvědčilo…“.

Význam poznámky neznámý.

2003 – zatčen liberijskými demokratickými silami. Mučen liberijskými povstalci, aby prozradil úkryt Taylora a jeho velitelů a taky existenci koncentračních táborů. S pomoci „Dětské úderné brigády“ uprchne.

2005 – po zkušenostech z Libérie si nechává dovážet lidské maso jako potravu. Stává se z něho kanibal.

2007 – pro své tvrdé metody proti civilní populaci je vyslán do Číny a účastní se tzv.protiteroristického zásahu, efektivně ničí Východoturkestánské povstalecké hnutí.

2008 – ojedinělá politická akce, pomáhá českým socialistům svrhnout vládu liberálně-pravicové koalice. Význam této akce není jistý, společně s nasazením iluminátského agenta J. Paroubka, který byl ustanoven v roce 2005 předsedou českých socialistů šlo zřejmě o diskreditaci socialistických povstaleckých frakcí.

2010 – provádí bombový útok na jihokorejské vojenské a civilní lodi ve snaze vyprovokovat 2. korejskou válku. Neúspěch. Část Brzicova komanda zatčena severokorejskými jednotkami, část odzbrojena jihokorejskou armádou.

2011 – zřizuje koncentrační tábory v Zakavkazsku, na Urale a západní Sibiři. Význam táborů a složení vězňů neznámé.

  - od února se aktivně účastní puče proti Muammaru Kaddáfímu. Akci si vybral dobrovolně a jako důvod uvedl to, že Kaddáfí, kdysi nechal zavraždit jeho vzdáleného příbuzného a to, že přišel kvůli Kaddáfímu o část svých peněz. Aktivně pomáhá protivládním teroristům.

2012 – po neúspěšném převratu organizuje ozbrojený odpor proti Kaddáfímu známý jako Libyjská osvobozenecké fronta.

  - 8. června 2012 zabit haššašínským zabijákem A. Vávrou.

 

Dočetl jsem. Dozvěděl jsem se toho dost, ale ne to co jsem potřeboval a sice to jaký byl jeho vztah vůči mě a odkud mě znal.

„Je možné zjistit datum a význam neznámé události, ke které mělo dojít mezi lety 1992, až 1996?“zeptal jsem se.

„Nikoliv. Nedostatek údajů a materiálů…“

„Díky, konec průzkumu archívu…“přikázal jsem a počítač mě odpojil od virtuální reality.

Vylezl jsem ven a technici mě podepřeli, abych nespadl. Lézt z virtuální reality bylo vždycky žrádlo.

Odešel jsem z místnosti se smíšenými pocity a pomalým krokem jsem se vydal k velitelskému sektoru, abych se zase setkal s ostatními. A ostatní na mně už skutečně čekali pomalu jako na zjevení boží.

„Adame, rádi tě vidíme…“řekl Vousáč a usmíval se.

Potřásl jsem si rukama se všemi. Jen Patricii a mámu jsem objal kolem krku.

„Gratulace. Velice dobrá práce!“řekl Antoš a já předstoupil před počítačový monitor na němž byli dvě fotografie.

Na jedné byl světlovlasý štíhlí muž v kvádru a kravatě, s označením Jean Marie-Simon a krátkým popisem. Na druhé černovlasý starší muž jménem Mihail Ilescu v zelené vojenské uniformě a v ruce držel kalašnikov, přičemž se s kýmsi bavil.

„To jsou ti dva ilumináti druhého stupně?“zeptal jsem se.

„Ano. Jean Marie-Simon, francouzský zbrojní podnikatel a jeden z největších zbrojařů iluminátských sil. Je Iluminátem 2. stupně za francouzský a západoevropský region, má vlastní žoldnéřské síly a je chráněn francouzskou zpravodajskou službou. Mihail Ilescu, před rokem 1989 člen rumunské tajné služby Securitate, vrah antikomunistických povstalců a liberálů, po roce 89 vrah komunistických povstalců a levicových aktivistů, oficiálně se překabátil, ale vždy věrně sloužil Iluminátům, je to trénovaný a talentovaný vojenský velitel… velí 74. mechanizovanému pluku rumunské armády…“odpověděl Vousáč.

„Beru si toho Francouze místo Rumuna, bude to zajímavější… a asi si na to vezmu celé komando haššašínů…“řekl jsem rázně a sebevědomě.

„No… dobrá, ale je velice dobře střežen. Podle zpráv od Kaddáfího, ale známe jeho slabiny… a hlavně chvíli, kdy bude nejzranitelnější…“řekl Vousáč a změnil obrázek.

Objevila se tam vysoká prosklená budova, či spíše mrakodrap.

„To je Sinton Hotel v Lyonu, 12. června tam má začít významný večírek zbrojních a průmyslových magnátů, ovšem mimo Jean Marie-Simona není nikdo z nich Iluminátem. Samozřejmě i likvidace ostatních by bodla, ale Marie-Simon je hlavním cílem, pamatuj si to…“řekl Antoš.

„Nejsem idiot… takže vůbec žádný jiný Iluminát tam nebude?“chtěl jsem se ujistit.

„Vůbec nikdo jiný, ani ze zbrojních magnátů, ani z vojenských a žoldnéřských velitelů, ani z bankéřů…“ujistila Patrície.

„Tak teda dobrá… Ilesca hoďte někomu jinému… já se jdu spojit s haššašínským cechem, aby mi poslal agenty, kteří se mnou infiltrují do hotelu… nemáme už moc času…“řekl jsem a odešel pryč bez dalšího slova.

Všichni se podivovali nad tím proč vypadám tak rozmrzele a zamyšleně.

 

Jídelna, 19:00.

Už půl hodiny jsem seděl v jídelně a bezduše čuměl na zeď. Zapálil jsem si cigaretu. Neměl jsem co dělat, protože jsem čekal na odpověď haššašínského cechu o posily pro likvidaci Marie-Simona.

Ozvalo se zavrnění na haššašínský komunikační telefon. Byla to zpráva. Dima psala, že dala dohromady infiltrační komando, které mi pomůže. Dva lidé. A napsala, že se setkáme v Bělehradě, na půli její cesty do Lyonu a tam mě zasvětí do připraveného atentátu.

Vypnul jsem telefon a akorát si přímo naproti mně sedla Patrície, která byla jako vždy usměvavá. Pokusil jsem se o chabí úsměv.

„Co se děje?“zeptala se.

Neodpovídal jsem.

„Od chvíle co si přijel skoro nepromluvíš a vypadáš zaraženě… jestli se o tom nechceš…“

„Něco se stalo…“přerušil jsem jí a napil se čaje.

„Co?“

„Když jsem pronásledoval Brzicu… on řekl, že jsem největší chyba jaké se, kdy dopustil a já nemám nejmenší ponětí co to má znamenat…“posteskl jsem si.

„Největší chyba?“

„Ano. Brzica byl známý svojí praxí unášení a vraždění dětí… po zádech mi projíždí každou chvíli mráz při pomyšlení, že nejsem tím kdo jsem… což ostatně Brzica řekl než jsem ho zabil…“

„Jak to myslíš?“

„Nevím. Brzica děti zabíjel… ale já jsem chyba… tak netuším. Mámě o tom nechci nic říkat…“

„Asi tě chtěl jen znervóznit…“namítla Patrície, ale moje nedůvěra přesáhla určitou hranici.

„Mohla bys pro mě udělat testy DNA?“zeptal jsem se.

„Test DNA?“podivila se.

„Ano. Porovnat DNA a další biologické parametry mezi mnou a mámou…“požádal jsem Patricii o pomoc.

Teď mlčela pro změnu ona.

„Vím, že si biologická a genetická expertka a vědkyně a že s tímhle mi můžeš pomoci… ale…“

„Ale já vím, můžu objevit něco co se ti nebude líbit, ale bude to lepší než žít v nejistotě… postarám se o to…“řekla Patrície rezignovaně.

„Děkuji… a děkuji všem, že jsem měl to štěstí tě potkat…“řekl jsem s úsměvem a Patricii se rozzářila tvář.

Opatrně jsem jí položil ruku na dlaň a pohladil. Potřeboval jsem teď její podporu.

„Všechno jsem ti o sobě neřekla. Myslím tím všechno proč jsem vstoupila k povstalcům a jak to se mnou všechno začalo…“řekla Patrície k mému překvapení.

„Tak povídej, rád si tě vyslechnu…“

„Moje účast na povstání je… vlastně takovou omluvou… snahou kompenzovat to co jeden z mých předků udělal… slyšel jsi jméno Alexander Mach?“

Přivřel jsem oči, protože jsem o něm bohužel slyšel.

„Iluminátský agent a přisluhovač, vedl slovenský holocaust a vytvářel popravčí komanda. Vraždil všechny nepřátele Slovenského štátu a slovenské židy…“

„Přesně tak. Můj… můj děda… měl na rukou krev tisíců povstalců, tisíců židů… mnoha desítek tisíc nevinných lidí… můj boj v povstání je boj za svobodu i snaha očistit mou rodinu od krve, kterou můj prokletý děda prolil ve prospěch iluminátských zločinců… moje máma svého otce opustila a nechtěla s ním mít co dočinění. Změnila si jméno na Kultnerová a nikdy s dědou již nemluvila. Otec nebyl nadšený z mámina táty… taky se mu hnusili zločiny, které spáchal, ale byl rád, že máma se od svého otce oddělila a proklínala ho za to co dělal… já jsem pak opustila rodinu a vstoupila do povstaleckého hnutí. Zpočátku mi svěřovali jen podřadné úkol, protože mi nevěřili, ale nakonec jsem si po mnoha měsících získala jejich důvěru… proto mě nejvíc příšerně zasáhlo zničení našeho povstaleckého hnutí…“

„Nemusíš se bát. Jednoho dne určitě zvítězíme…“ujišťoval jsem jí a dál hladil po dlani.

„Věřím ti, věřím že zvítězíme…“řekla a pevně stiskla moji ruku.

 

Bělehrad, haššašínské útočiště, 9:00, 11. června 2012.

Vylezl jsem kanálem do starého činžovního domu, kde v jednom z bytů bylo haššašínské útočiště. Taková útočiště a operační centra byla po celém světě a byli jich stovky. Odtud haššašíni koordinovali své akce a tady jsem se nyní měl setkat s Dimou a několika dalšími haššašíny, kteří nám měli zajistit cestu do Francie. Patrície mezitím dělala testy DNA a řekla mi, že je bude mít, až se vrátím z Francie.

Vycházel jsem po starých rozvrzaných schodech v oprýskaném činžáku a na sobě jsem měl civilní oblečení. V haššašínském úboru bych vzbudil tak trochu… no řekněme, podezření. Štěstím bylo, že Srbsko se Iluminátům tak trochu vymklo z rukou, aniž by to věděli. Srbská vláda tajně podporovala evropské povstalce. Dodávala nám zbraně, munici a různé vojenské dokumenty a i dost zásob potravin, abychom posilovali. Srbové byli vždy věrní bratři našeho povstání a tak i na oko zatčené povstalce rychle propouštěli.

Silně jsem čtyřikrát zaklepal na dveře s číslem 010. Tak mě měli poznat. Dveře se pootevřeli a já spatřil Diminu tvář. Dima mě pustila dovnitř.

„Ráda tě vidím, libyjský hrdino…“řekla s úšklebkem a já rychle zavřel dveře.

Vešel jsem do potemnělého bytu, kde byla všechna okna zastřená a byli tam tři muži. Jeden haššašín, jeden mladý brýlatý počítačový expert sedící za rozpadajícím se stolem s počítačem a jeden ozbrojený novic, pro kterého toto byla zkušební mise. Pokývl jsem na ně a oni pozdrav opětovali.

„Jaký jsi teda vymyslela plán?“zeptal jsem se a usadil se na starou pohovku.

„Expert Joachim Sonders nyní vytváří pro mě a něho falešné identity, vzhledem k tomu, že jsme haššašíni tak nikdo neví jak vypadáme. Pronikneme do budovy hotelu jako hotelový elektrotechnik a já jako striptérka na večírku…“

Prudce jsem zpozorněl a usmál se.

„Moc se neraduj, ty se dívat nebudeš… ty budeš úplně jinde. Kanalizačním systémem se dostaneš pod hotel a elektronickým klíčem odemkneš dvířka do místnosti údržby. Odtamtud se dostaneš do výtahové šachty a tam vyšplháš… 42 pater… to si určitě užiješ… až se dostaneš na patro, kde bude celá recepce a oslava. já během striptýzu si sednu na klín Marie-Simonovi a řeknu mu, ať za pět minut přijde na pánské záchodky a odejdu. On tam přijde a ty ho zakuchneš. Hned poté tady Sonders hackne celý systém a energetickou síť. Dojde k blackoutu a všude bude tma… já a Sonders se dostaneme pomocí padáků pryč. Ty… ty dostaneš ještě jeden úkol, který jsme právě obdrželi od povstaleckých velitelů. Infiltruješ do kanceláře ředitele hotelu a stáhneš seznam hostů. Dozvíme se tak kdo všechno tam byl. Poté se nějak dostaneš ven, to už bude na tobě… musíme být dobře sehraní a připravení, protože hotel bude chránit 800 příslušníků zvláštní iluminátské ochranky a 2 tisíce francouzských vojáků včetně obrněných transportérů a helikoptér s kulomety a raketomety… nic příjemného, když nás objeví…“

 

Francie, Lyon, kanalizace, 20:45, 12. června 2012.

Dima se chystala na své stripteasové vystoupení. Sonders seděl v kanceláři technické služby a já… já teprve dřepěl ve svém haššašínském úboru uprostřed kanalizaci, kterou jsem procházel směrem k velkému víku jež vedlo díky žebříku do útrob hotelu.

Podle senzoru zde bylo skoro 3 tisíce známek života, z toho většina vně hotelu a asi tisícovka přímo v hotelu. Byla tu v přepočtu i celá tanková četa. Rozhodně to museli být důležitá zvířata a především Marie-Simon.

„94551…“zadal jsem číselnou kombinaci na elektronickém zámku.

Ten se otevřel a já měl přístup k onomu inkriminovanému žebříku, po které jsem nyní lezl do místnosti údržby, jediné možné cesty jak infiltrovat do hotelu.

Po několika šplzích jsem se ocitl v malé špatně osvětlené místnosti s všemožným haraburdím, vypínači a nářadím. Nic vábného, spousta pavouků a pavučin, zatuchající hniloba čehosi co jsem nechtěl vědět co je. Prostě praví opak zbytku hotelu.

Výtahová šachta byla ode mě jen přes jednu chodbu a přes tu jsem se nyní vydal. V tomto patře údržby totiž vůbec nikdo nebyl a s aktivním krytím proti kamerám a elektronice jsem tak měl dokonalé maskování.

Otevřel jsem dveře a šel po chladné betonové chodbě směrem k údržbářským dvířkům šachty.

„Tady Adam… jsem u šachty. Hlaste situaci…“přikázal jsem.

„Tady Sonders. Všichni zbaštili, že jsem nový počítačový pracovník a jsou v klidu… čekám na likvidaci Marie-Simona…“

„Tady Dima. Jsem oblečená jako štětka a chystám se na výstup. Tohle to bych měla předvádět před nějakou mladou, pohlednou a milou slečnou a ne před bandou zkorumpovaných, cynických, prasáckých padesátníků!“ohlásila Dima naštvaným hlasem.

Rychle jsem vyříznul kovová dvířka malým autogenem a prolezl do šachty. Podíval jsem se nad sebe. Výtah byl naštěstí celkem vysoko, takže jsem nemusel potom moc lézt. Namířil jsem ruku nad sebe a vystřelil hák. Hák se zachytil a přitáhl mě obrovskou rychlostí k podlaze výtahu.

Vylezl jsem po stěně výtahu a ocitl se na dost vratké a nebezpečné ploše, naštěstí byla tato plocha už v 35. patře, jen 7 pater od mé cílové zastávky.

Nyní jsem vyskočil na držáky, které byli při stěnách šachty a začal jsem lézt do vyšších pater.

„Tady Adam, jsem už… v 37. patře, připravte se…“

„Tady Sonders, odpojení elektřiny je připraveno, čekám na rozkaz…“

„Tady Dima, stripteas začíná… jakmile budeš na 42. patře ozvi se… vylákám Marie-Simona…“

Po pár minutách jsem se konečně dostal do 42. patra a vypojením elektronického zámku jsem otevřel prosklené dveře šachty. Vyskočil jsem do patra, kde nikdo nikde nebyl a rychle jsem zamířil k pánským záchodům.

„Jsem na 42. patře…“ohlásil jsem do vysílačky a vešel na velice čisté a luxusní záchodky, kde jsem se schoval do jedné z kabinek.

Zhluboka jsem se nadechl a vylezl na mísu, abych tam počkal. Čekal jsem a čekal. Nyní to bylo na Dimě.

„Tady Dima. Máme problém…“ohlásila.

„Jaký?“zeptal jsem se.

„Sedla jsem si Marie-Simonovi na klín, ale zašeptal mi do ucha, že je gay, je tam jen pro formu a že se nemusím o nic snažit, ale že tancuji dobře… a za kalhotky mi dal sto tisíc eur… boháč…“

„Zatraceně!“vyhrkl jsem.

„Počkej, vstává a odchází na chodbu… slyšela jsem, že řekl něco o záchodech…“

Zpozorněl jsem a připravil si ostří. Za malou chvilku se ozval zvuk otevírajících se dveří a někdo zapnul vysílačku.

„Halo, jsi tam?“ozval se hlas s francouzským přízvukem.

Chvíle cizí odpovědi, které jsem nerozuměl.

„Máme problém. Jsou tu haššašíni… poznal jsem jednu z těch arabských haššašínek, celkem pěkná holka… ano, tu která mě, kdysi střelila do zad, aniž by to tušila… ano jsem si jist, že je to ona… nakecal jsem jí, že jsem gay a skryl jsem se na záchodcích. Pošli mi sem bodyguardy… já to myslím vážně! To že si sem přijel neznamená, že sem nemůže nikdo infiltrovat… ne, nevím jestli je tu kvůli tobě, mě chtěla někam vylákat… připravil jsem si pistoli… Emane, pošli mi sem ty svoje české komandos sakra a spusť už akci!“křikl Marie-Simon a mě přejel mráz po zádech.

Moravec byl v hotelu.

Seskočil jsem ze záchodu a potichu otevřel dveře kabinky. Marie-Simon stál před zrcadlem a omýval si tvář, když ukončil telefonát. Stanul jsem za ním zrovna ve chvíli, kdy byl skloněný nad umyvadlem. Otřel si tvář a narovnal se.

Oči se mu rozevřeli hrůzou do kořán a než vůbec stihl popadnout pistoli, kterou si odložil na umyvadlo, mé ostří ho probodlo skrz na skrz.

„Tvé zbraně a munice už dál nebudou vraždit naše lidi, chaos po tvé smrti zničí vše co si vybudoval…“řekl jsem klidným hlasem a Marie-Simon spadl na zem.

Ještě se z poslední sil otočil a opřel o zeď. Zahleděl se na mě a usmál. Vlastně se spíš začal smát.

„Prohráli… prohráli jste…“řekl a dál se usmíval.

„O čem to meleš? Ležíš tady, teče z tebe krev a střeva a říkáš, že my jsme prohráli?“podivil jsem se.

„Ano, prohráli… protože… právě… začal Jihad!“odpověděl a jeho slova byla utlumena strašlivou explozí a otřesem budovy.

„Doporučuji ti… zmizet… za pár minut… bude… bude na tomto místě… už jen spáleniště… a na tisících… dalších míst po… po celé Evropě… taky…“

Zemřel a budova se dál chvěla a hroutila. Elektřina vypadla a všude se rozhostila tma.

„Co se stalo?“zeptal jsem se do vysílačky.

„U základů budovy došlo k výbuchu trhavin, budova se hroutí! Elektřinu jsem já neodpojil, automaticky se vypnula po výbuchu… stahuji se, Dima už je na cestě do kanálů…“ohlásil Sonders a já s nočním viděním a dvěma připravenými revolvery vyběhl na chodbu.

Chtěl jsem si to zamířit po dlouhé chodbě zpět k výtahové šachtě, ale na ručním radaru jsem spatřil jak k mé pozici přibíhá celá četa lidí a měl jsem neblahý dojem, že ozbrojených lidí.

Běžel jsem k jednomu z hotelových pokojů, protože jsem si uvědomil, že jedinou šancí pro mě nyní je proskočit oknem a doplachtit do města. Za mnou se ozvala palba za samopalů a já se musel skrčit. Kulky provrtali dveře pokoje a já se odkutálel na stranu odkud jsem hodil do chodby světelný granát. Oslepil jsem nepřátelské vojáky a vběhl do pokoje, který jsem rychle zabouchnul.

Sundal jsem si noční vidění, protože pokoj byl prozářen světly velkoměsta a měsíce, které dopadali skrze prosklenou zeď. Rozeběhl jsem se ke zdi a připravil si kápy na plachtění. Jediným výstřelem z revolveru jsem zlikvidoval celou zeď, abych měl volnou cestu, ale než jsem doběhl k okraji pokoje, ozvalo se cvaknutí samopalu a zezadu mě obklíčilo komando vojáků. A aby toho nebylo málo tak před pokojem se objevil výsadkový vrtulník z něhož na mě mířil kulomet.

„Doběhl si haššašíne… nemáš kam a jak utéct…“ozval se povědomí hlas, který byl narušován jen třesotem hroutícího se hotelu.

Otočil jsem se ke zdroji hlasu. Stál tam Eman Moravec a hleděl na mě s neskrývaným vítězoslavným úsměvem.

Zhluboka jsem se nadechl, protože jsem nyní musel udělat něco naprosto šíleného.

„Veliteli, musíme pryč odsud! Statika je narušena, hotel se zhroutí za pár minut…“křikl jeden důstojník a východní křídlo hotelu už se skutečně začalo sesouvat a hroutit.

Několik celých pokojů se rozpadlo a sletělo na ulice plné lidí, kteří v hrůze o holé životy prchali pryč. Ovšem zavalilo to i francouzské a iluminátské vojáky.

„Nevidíme se naposledy…“řekl jsem s úšklebkem a pozadu skočil z hrany.

„NEEEEEE!!!“zakřičel Moravec a se svými vojáky doběhl k hraně.

Já se ve vzduchu ještě stihl otočit a rozevřít svůj plášť, který mě nyní brzdil jak jen to šlo, když jsem letěl přímo do centra Lyonu. Po tváří mi stékal pot hrůzy a já se modlil, abych to přežil.

Výsadkový vrtulník mezitím přiletěl blíž k hotelovému pokoji a Moravec do něho naskočil.

„Veliteli a co my?“zakřičel jeden z vojáků, když se vrtulník začal pomalu vzdalovat.

„Jste zbytečná zátěž… a přijatelné ztráty…“odpověděl jim Moravec s úsměvem a ponechal své věrné vojáky svému osudu, zatímco odlétal na nedalekou vojenskou základnu.

Já jsem po patřičném zbrzdění lehce dosedl do centra města. No, lehce… dopadl jsem ve velké rychlosti přímo na jedno auto, ale v porovnání s původní rychlostí a směrem pádu to bylo skutečně jen lehce… i když jsem teda auto vysklil a všude po těle měl zabodnuté střepy.

Slezl jsem z auta a pohlédl směrem k hotelu, na který bylo vzhledem k jeho velikosti velice dobře vidět. A bylo tak vidět i celé dílo zkázy, když se nyní hroutil jako domeček z karet.

Ozvala se povstalecká vysílačka a já rychle odběhl do jedné zapadlé uličky, abych přijal hovor.

„Kdo je tam?“zeptal jsem se, protože číslo bylo neidentifikované.

„Tady Pierre Frei, jsem velitel lyonského povstaleckého okruhu… vlezte do tunelů skrze kanalizace v ulici 25. Července, vaši kolegové už jsou u nás… máme velice špatné zprávy!“

„Kdybyste měli dobré zprávy tak se budu divit…“odsekl jsem.

„V tunelu na vás bude čekat jeden z našich bojovníků…“

Vysílání se přerušilo a já podle elektronické trojrozměrné mapy zamířil přímo k dotyčné ulici. Chtěl jsem totiž co nejrychleji zjistit co se sakra stalo, kdo provedl ten výbuch a co Marie-Simon myslel tím Jihadem.

Do ulice 25. Července jsem se dostal lehce, protože nikde nebyli zácpy ani davy lidí, kteří jinak chodí po ulici. Ty totiž nyní sledovali zhroucení mrakodrapu. A já vyrazil víko kanalizace. Slezl jsem do kanalizace a po několika desítkách krocích dosáhl tunelu, kde jsem prošel laserovou identifikací, aby automatické výbušniny neroztrhali celý tunel na kusy. Identifikace mě ověřila a já vlezl do tunelu, kde na mě už čekal francouzský povstalec a zamával na mě, abych ho následoval. Učinil jsem tak a po několika minutách chůze jsme se vynořili ve francouzských katakombách, nyní zaplněných vzrušenými a vyděšenými povstalci.

Procházel jsem kolem nich a podle instrukcí mířil přímo k řídící místnosti katakomb, kde jsem div nevyrazil dveře jak jsem spěchal.

„Adame, díky bohu…“vyhrkla Dima, která na sobě měla jen dlouhý kabát a pod tím podvazky, kalhotky a podprsenku.

Když uviděla můj zaujatý výraz, rychle si kabát zavázala. Sonders se pousmál, i když mu šili rameno.

„Co se stalo?“zeptal jsem se Sonderse.

„Kulka, jeden z nepřátelských vojáků mě trefil pistolí… ale nic vážného, kost to zachytla…“

„Tímhle se teď nezabývejte a pojďte sem…“křikl povědomí hlas.

Byl to onen francouzský povstalecký velitel, malý a zavalitý Pierre Frei, který stál u velké obrazovky.

Podíval jsem se na obrazovku. Byla tam mapa Evropy, na které byli desítky červených teček na místech většiny evropských metropolí a jiných velkoměst a červeně vyznačené území Turecka a východního Řecka.

„Co se sakra děje?“zeptal jsem se a opřel se o počítačový panel.

„Ilumináti rozjeli teroristické akce. Celá ta série teroristických akcí, které jsme očekávali, až za mnoho měsíců byla spuštěna už nyní… před 17 minutami bylo vysláno falešné poselství, které učinila fiktivní teroristická skupina, Islámská bojová armáda… islámští teroristé informují na nahrávce, že rozjíždí Jihad proti Evropě a Rusku. Podporují je všechny arabské státy a Irán. Američané a Britové i další koaliční jednotky Iluminátů prchli z arabských států. Jediný kdo je nepodporuje je náš starý známý Kaddáfí, který uzavřel hranice s ostatními státy a zastavil zásobování států podporujících IBA ropou… problém je v tom, že většina států podporujících IBA má velké zásoby a ložiska ropy a nyní vyhlásila embargo na všechny státy světa kromě Číny, která začala odebírat ropu v ještě větším množství… alespoň to jsou informace, které jsme obdrželi přes komunikaci od čínských, ruských a německých spolubojovníků…“oznámil Pierre.

„A ty červené tečky a to červené území?“podivil jsem se.

„Červené tečky jsou místa, kde došlo k teroristickým útokům. Počet obětí je neznámý, ale půjde do desítek tisíc. A červené území je oblast, kterou obsadila IBA, do níž už byla včleněna turecká, syrská a irácká armáda…“odpověděl.

„To je přesně to co Ilumináti chtěli a potřebovali. Marie-Simon, když umíral, řekl že začíná Jihad. To znamená, že Ilumináti o tom věděli a to znamená, že to provedli…“řekl jsem naštvaným hlasem.

„Ordum Liberatum svolalo okamžitě mimořádné zasedání ještě s Nejvyšší velitelskou radou a projednají co se bude dál dít. I když toho moc nemůžeme dělat…“posteskl si Pierre.

„Co rumunská operace? Jak to vypadá s Ilescem?“zeptala se Dima.

„Nemáme žádné zprávy… bohužel, zatím vůbec nic…“

„Vracíme se do Čech…“přikázal jsem rázně a na místě se otočil, abych odešel.

„Počkat, došlo i v Čechách k teroristickým útokům?“zeptala se Dima a jeden z techniků něco namačkal na počítači.

„Ano, došlo. Bombové útoky zničili budovu Národního muzea, Národního divadla, Petřínskou věž a jednu z koncertních hal, kde zrovna probíhal rockový koncert… počet obětí mezi 1 tisícem, až 4 tisíci a to je jen počáteční odhad…“ohlásil technik, kterému se před očima zobrazili chladné údaje, jež v realitě znamenali lidské životy.

„Dobrý bože…“řekl jsem potichu a promnul si tvář.

 

USA, Florida, základna U.S. Navy, kancelář admirála Hacketta, 23:00, 12. června 2012.

Čerstvě probuzený vrchní velitel amerického námořnictva při Floridě přiběhl sotva oblečený do své kanceláře na základně, kde sloužil a popadl telefon, který už notnou chvíli zvonil.

Byl tak jako ostatní vyděšen z teroristických útoků, které už zasáhli i Spojené státy americké.

„Admirál George Hackett u telefonu…“ohlásil se.

„Tady generál Martinez, naši… nadřízení… potvrdili, že jde o naše akce…“oznámil druhý hlas a Hackett si evidentně oddechl.

„Bál jsem se, že to jsou skuteční teroristé. Máme nějaké příkazy?“

„Ano, byla vyhlášena všeobecná mobilizace armády, námořnictva a letectva. Touhle dobou naše kubánská loutka Raul Castro a venezuelský poskok Chávéz připravují prohlášení, ve kterém vyjádří podporu teroristickým útokům. My na to zareagujeme patřičně po svém a vy to budete vést. Vaše 8. a 12. flotila napadnou kubánské a poté i venezuelské pobřeží…“

„Parametry mise?“

„Minimální poškození průmyslových cílů, maximální poškození vojenských cílů, civilní obyvatelstvo je přijatelná ztráta…“

„Rozumím, co všechno dostanu k mým flotilám na pomoc?“

„70 tisíc mariňáků pro invazi na Kubu, kteří budou doprovázeni 12. tankovou divizí a 7. motorizovanou divizí. Pro invazi do Venezuely bude vyčleněno 120 tisíc mariňáků, 3 tankové divize a 12 motorizovaných divizí plus bombardovací peruť. Neberte zajatce a z bezpečnostních a technických důvodů očekávejte zuřivý odpor kubánských i venezuelských vojáků…“

„Předpokládám, že do Venezuely jedeme kvůli ropě…“

„Přesně tak. Norská a aljašská ropa nevystačí a ropovody arabských států byli z krycích důvodů uzavřeny. Připravte invazi na 17. června, zítra odpoledne vydají kubánští a venezuelští předáci zprávu o podpoře teroristickým útokům…“

„Ale je to dost riskantní. Jsme jen kousek od grenadského zařízení…“namítl admirál.

„O zařízení se nebojte, je dobře střežené a maskované…“

Admirál se odmlčel.

„Dobře, dobře… provedu to…“řekl po chvilce a na druhé straně ozvalo spokojené zamručení.

Spojení se přerušilo a admirál se dal do horečného sepisování mobilizačních rozkazů pro své flotily a tajných rozkazů pro kapitány.

 

Kladensko, katakomby, můj pokoj, 11:00, 15. června 2012.

Nemohli jsme nic dělat. Celá ta série teroristických útoků způsobila v našem hnutí tak strašný chaos a zhroucení koordinace, že jsme několik dní byli kompletně paralyzovaní. Ordum Liberatum neustále zasedalo s našimi veliteli a snažilo se vymyslet co se dá dělat a kubánští a venezuelští předáci se zbláznili a vyjádřili podporu teroristickým útokům.

Nyní jsem ve svém pokoji čekal na Patricii a na další rozkazy od povstaleckého velení a haššašínů. Hlavu jsem měl podepřenou dlaněmi a snažil se zhypnotizovat mouchu na stole.

Zároveň jsme z celého světa dostávali další a další znepokojující zprávy. Ruští Ilumináti napadli kavkazské republiky. Naše akce v Rumunsku selhala a onen zločinecký iluminátský policejní velitel nadále žije. Alianční armády se shromažďují na Balkáně a jedna z jejich armád neoprávněně vstoupila na srbské území a postupuje proti Bělehradu. Rozhodli se toho využít jako záminku a asi to použijí jako záminku k dalším a dalším opatřením. Teroristické útoky naštěstí už ustali. Zřejmě nastávající chaos dostatečně stačil iluminátské diktatuře pro začátek prosazování svých cílů.

Ozvalo se zaklepání na dveře a já jen zabučel dále. Dveře se otevřeli a dovnitř vešla vždy krásná Patrície. Pokusil jsem se o chabí úsměv a ona se ho pokusila opětovat. Byl jsem šťastný, že jí vidím, protože to bylo poprvé od oné akce v Lyonu co jsem jí viděl.

„Jedeš z Bělehradu?“zeptal jsem se, protože jsem věděl, že tam byla na setkání se srbskými povstalci.

„Ano… jsem ráda, že jsi v pořádku…“řekla a sedla si vedle mě.

Objali jsme se a chvíli jen tak drželi v objetí. Potřebovali jsme se mít jako oporu. Ale věděl jsem, že to objímání brzy skončí a že se budu muset zeptat na tu otázku. Otázku jak je to s tím testem DNA.

„Jak dopadl test DNA?“zeptal jsem se potom už chladným hlasem.

Patrície neodpovídala. Vstal jsem z postele, protože jsem věděl co to znamená.

„Tvoje matka… není tvoje matka…“řekla Patrície a já se to snažil rozdýchat.

„Je mi to líto…“řekla Patrície.

Díky bohu jsem neměl čas o tom přemýšlet, jinak bych zešílel. Na dveře se totiž ozvalo zaklepání a dovnitř vešel Vousáč.

„Co se děje?“zeptal jsem se.

„Máš nový úkol. Nejen ty, ale rovnou dvě komanda haššašínů… jste vysláni na to co se nazývá krizovou operací, tak si pospěš…“řekl rázným tónem.

„O čem to mluvíš?“zeptal jsem se a snažil zapomenout, že já nejsem já.

„O tom, že americká armáda a námořnictvo se chystají vylodit na Kubě a Venezuele a my jsme zachytili komunikaci mezi CIA a iluminátským vedením o tom, že Chávéz bude nějakou dobu vzdorovat, ale potom podepíše kapitulaci. Haššašínská komanda, přičemž ty budeš v komandu Alfa, mají dva úkoly. Jednak zavraždit Chávéze a předejít tak kapitulaci venezuelské armády a setkat se s venezuelskými generály a jednak zničit ropná zařízení u Caracasu, protože ta budou obsazena americkými jednotkami jako první a budou zásobovat invazní síly. Jednotka beta bude muset najít a zavraždit plukovníka CIA Rutherforda, který má být architektem loutkové diktatury ve Venezuele a zajištění dodávek ropy do USA a spojeneckým státům…“

„Kdy dojde k vylodění?“zeptal jsem se a už jsme skutečně dočista zapomněl na to co se jen pár vteřin předtím stalo.

„Za 2 dny na Kubě, za 4 dny ve Venezuele. Na Kubu se nedostaneme a ani nezabráníme kapitulaci, ostatně kubánská armáda je na tom tak špatně, že by stejně dlouho nevydržela, ale s venezuelskou armádou si Ilumináti tak říkají nasrali na hlavu, protože jí přes své ruské kontakty dobře vyzbrojili a vycvičili a chávézovská marxistická propaganda venezuelským vojákům vymyla mozky…“

Podíval jsem se na Patricii.

„Drž mi palce…“řekl jsem.

„Počkej, Adame… nechceš raději zůstat a nejdřív…“

„Nejdřív přemýšlet o tom, že nejsem synem svých rodičů? Ne… raději jdu s těmi šmejdy bojovat…“odpověděl jsem a odešel.

Vousáč se podíval na Patricii, protože moje reakce ho vskutku překvapila. Nechápal co se děje.

„Co tím myslel?“zeptal se Vousáč.

Patrície chvíli mlčela, ale věděla, že to bude muset říct, protože to je důležitý fakt.

„Adamův test DNA se neshoduje s testem DNA jeho rodičů…“řekla chladným hlasem.

„A sakra… ale… jak to? Jak je to možný?“

„Netuším… musíme na něho teď dávat pozor… ale snad pro něho skutečně bude boj teď jedinou možnou útěchou…“

Kráčel jsem po chodbě a mířil do řídící místnosti, abych se spojil s haššašínským hradem. Navázat kontakt byla otázka minut, i když jsem musel předběhnout frontu povstalců, kteří taky potřebovali toho či onoho v této chaotické době kontaktovat.

„Tady Adam, mistře Ahmede?“

„Ano, konečně jsme s tebou ve spojení. Naši zástupci se vrátili z jednání Ordum Liberatum a NVR s úkoly týkajícími se likvidace několika důležitých cílů ve Venezuele…“

„Vím, vím… Vousáč… tedy komandant, mě už informoval o úkolech. Kde se mám setkat s týmem Alfa?“

„Použijete falešnou loď. Vyplujete ze Španělska, kde se setkáte v Barceloně a doplujete do Brazílie. Odtamtud překonáte venezuelskou hranici a setkáte se s venezuelskými povstalci. Ti už vás navedou na cestu jak zlikvidovat Chávéze, plukovníka Rutherforda a zničit ropná zařízení u Caracasu…“

„Kdy je sraz týmů v Barceloně?“

„Dnes v 19:55… abys sebou pohnul…“

Vypnul jsem vysílání a skutečně se okamžitě obratem vydal k transportním tunelům, abych přes všechny ty podzemní dráhy, tunely a přestupy stihl se dostat do Španělska a tam do Barcelony.

 

Venezuelské pobřeží, výsadek 102. mariňácké, 8:00, 17. června 2012.

V dlouhém výsadkovém transportéru LAV-21 vybaveném lehkým dělem a dvěma kulomety, bok po boku s 24 dalšími vojáky nyní seděl mladičký Jeff Hicks, branec námořnictva, nyní odeslaný na nesmyslnou válku ve Venezuele.

Hleděl na fotografii, kterou držel v ruce. Byla na ní Amanda, jeho 22letá žena, tedy stejně stará jako on a jejich 6 měsíční dcerka. Usmívali se na něho a pro něho byla tato fotka velkou pomocí do pekla kam mířil.

„Všichni buďte připravení. Chávézovští vojáci se opevnili na pobřeží a disponují i ruskými tanky a děly…“oznámil jeden namakaný důstojník a pohrával si v ruce s kulometem M60.

„Jak velké síly proti naší divizi stojí?“zeptal se jeden z protitankových střelců.

„4. brigáda námořní pěchoty, 17. tanková brigáda bolivárovských lidových milicí, 22. tanková brigáda pozemních sil, 401. výsadkový prapor a 81. pluk motorizované pěchoty, podporu mají od 17 dělostřeleckých baterií a jsou hlavní ochranou caracasských ropných zařízení a zásobníků… celkem 26 tisíc vojáků proti našim 17 tisícům. Ale naši vojáci mají leteckou a technickou převahu…“odpověděl plukovník Rodriguez, který přišel do transportní kabiny a usadil se vedle radisty.

„Připravte se, za 5 minut přistaneme u venezuelských břehů…“ohlásil řidič a Jeff přemýšlel o tom co se děje.

O tom proč kubánská a venezuelská vláda vyjádřili podporu těm strašným teroristickým útokům. O tom proč Spojené státy zareagovali tak jak zareagovali a sice vysláním vojenské invaze.

Začala se ozývat palba pobřežních baterií a transportéry se kymáceli sem a tam div se některé nepřevrhli. Přesto pluli dál.

„Hicksi, vylez a identifikuj nepřátelské obrněné síly!“přikázal Rodriguez a desátník Hicks vstal a vykouknul průzorem.

Na tvář si nasadil elektronické zaměřovací brýle a přiblížil si pobřeží.

„Jsou tam tanky T-72, obrněné transportéry BVP-3, BTR-90 a BMD-2, protiletecké raketomety Gazdik… celkem 36 tanků, 52 transportérů a 12 protileteckých raketových kompletů…“ohlásil nervózní Hicks a přesně v tu chvíli se mu nad hlavou prohnala letka F-16tek, které vystřelili naváděné rakety proti pozemním cílům na pobřeží.

Zasáhli několik tanků, asi tucet transportérů a dva protiletecké raketové komplety a zničili i několik baterií, díky čemuž se palba proti transportérům zmírnila. Ale venezuelští vojáci nezaháleli a vystřelili několik desítek přesně naváděných raket proti F-16tkám. Tři F-16tky byly zasaženy a dopadli na venezuelské území, jedna byla těžce poškozena a po chvíli se také zřítila. Zbylé tři ustoupili na letadlovou loď.

Tohle bylo mnohem horší než invaze do Afghánistánu nebo Iráku, tady proti invazním silám stála elitně vyzbrojená armáda odhodlaná bránit svou vlast.

Nyní už, ale dorazila i námořní podpora a americké křižníky spustili palbu na pobřežní baterie. Ty vzápětí lehly popelem a cesta pro výsadek byla volná.

„Připravte se! 30 vteřin!“zakřičel řidič a všichni popadli a zkontrolovali své zbraně.

 

„Dlouho je neudržíme…“ohlásil mi jeden z venezuelských kulometčíků, který byl u pytli s pískem opevněného kulometného krytu.

Zapálil jsem si cigaretu.

„Potřebujeme jen 30 minut, potom bude podminování ropných zařízení dokončené…“namítl jsem a začal přecházet sem a tam, hledíce na přibližující se transportéry.

Při našem příjezdu jsme informovali venezuelské generály a důstojníky o tom co se děje a oni více než ochotně souhlasili se spoluprácí a informovali o tom řadové vojsko.

Popadl jsem baťoh s trhavinami a vyrazil ke zbytku týmu Alfa, který už k zásobníkům ropy a nafty pokládal další a další výbušniny, což jsem měl nyní dělat i já.

Sešel jsem po strmém srázu a přidal do kroku, směrem k velkému komplexu ropných zařízení, které se nacházeli jen pár stovek metrů ode mě.

 

Na pláži se mezitím rozdmýchalo peklo. Americká námořní pěchota a tanky se vylodili a utvořili si opevněná postavení. Venezuelské kulomety kosili americké mariňáky, ale ti se dobře kryly, stejně jako samotný Hicks, který byl, ale vyděšený.

Jeden z venezuelských tanků zasáhl transportér s padesátkou vojáků. Všichni tam uhořeli. To nebylo něco co Hicksovi zrovna zvedlo morálku. Navíc se ani pod palbou nepřátelských kulometů nemohl pohnout nikam a musel sedět za nějakým balvanem, ještě s kulometčíkem a ostřelovačem.

„Spustíme krycí palbu Hicksi… proběhni k těm zátarasům…“řekl ostřelovač a ukázal na několik velkých zdí pytlů s pískem, které tam venezuelští vojáci rozestavěli po celé nyní prosluněné pláži.

„Rozumím, tak mě kryjte!“řekl Hicks a ostřelovač vystřelil.

Přesně mířená střela sundala venezuelského kulometčíka a Hicks, skrčený jak kachna, doběhl až k pytlům s pískem a pokýval na dvojici, že je v pořádku.

Za chvíli ho následoval kulometčík Kaparzo a nakonec i ostřelovač.

„Tanky postupují, ale máme silné ztráty…“řekl Kaparzo při pohledu na tři hořící tanky Abrams, což nebyla moc dobrá vizitka vylodění.

Na druhou stranu, Venezuelci měli už 8 zničených tanků T-72. Což zase nebylo nic potěšujícího pro jejich vojáky a obranu a potažmo ani pro mě a můj tým.

Zároveň hleděl na tucty mrtvých a raněných mariňáků, kteří měli jen málo šancí vzdorovat nepřátelské palbě na otevřené pláži.

„Potřebujeme raketový útok Tomahawku!“křikl Hicks.

Ostřelovač se vysílačkou spojil s velením na jednom z křižníků.

„Admirále Hackette, tady invazní jednotky na pláži u caracasských ropných komplexů. Potřebujeme chirurgický raketový útok. Nepřítel má příliš mnoho obrněné techniky a máme už… šest zničených tanků a při nejmenším prapor mrtvých nebo raněných…“ohlásil ostřelovač, který se se štěstím spojil s hlavním velitelem invaze jež byl na bitevní lodi Independent.

„Tady Hackett, požadavek přijat, držte se… rakety zasáhnou nepřátelské pozice na pláži během 40 vteřin…“oznámil Hackett k úlevě všech přítomných a i celé invazní divize, která to slyšela přes své vysílačky.

Z lodí blížících se k pobřeží Venezuely vyletěli stovky raket Tomahawk a přímo směrem proti venezuelským opevněným pozicím.

 

„Teď budete asi muset nasadit záložní plán…“řekl jsem k jednomu venezuelskému plukovníkovi a ten mi hodil plynovou masku.

„Vypadá to tak, chirurgickým útokům se neubráníme…“řekl a podíval se směrem k ropným zařízením odkud už se stahovali demoliční čety venezuelské armády i zbytek haššašínského komanda.

„Povolejte generály, ať jsou připraveni ustanovit provizorní vládu na jihu, povstalci už obklíčili presidentský palác a doprovází je prapor vojáků, Adame jakmile to tu zničíme půjdeme se postarat o Chávéze…“přikázal velitel komanda Boris Stěpinsky, vysoký, statný a zkušený bulharský haššašín.

Přikývl jsem na znamení, že rozumím.

 

Rakety dosáhli svých cílů na pláži. Tanky i obrněné transportéry, kulometná hnízda i protitankové zátarasy a opevněné bunkry, vše lehlo popelem. V řadách venezuelských obránců nastal naprostý chaos a začali hromadně ustupovat ke Caracasu.

Námořní pěchota zahájila znova postup a střílela do zad ustupujícím venezuelským vojákům. Americké tanky dobyli opevněné prostory a pěchota je zajistila. Hicks se zbytkem toho co přežilo z čety vybíhal po jedné stráni.

„Co to sakra je?!“vykřikl jeden z amerických mariňáků a hleděl směrem k letícím dělostřeleckým granátům, které ale nevypadali moc jako granáty.

Granáty dopadli na pláže a k opevněným prostorům a zavrtali se do země.

„Chemické granáty!“zaječel nějaký voják a spustil tak paniku mezi zbytky jednotek.

Ozvali se tlumené rány a z granátů se vypustili metry krychlové nervového plynu VX. Mariňáci i posádky tanků byli okamžitě zasaženi. Tohle nečekali.

Jediný voják, který to čekal byl ten, který předtím vykřikl a způsobil paniku a který byl agentem amerických povstalců a jako jediný měl připravenou plynovou masku.

Za chvíli byla celá divize mariňáků včetně tankových jednotek mrtvá a udušená. Jen Hicks se snažil z posledních sil plazit k vnitrozemí. Kýchal, sípal a dusil se.

„Kdo je to?“zeptal jsem se povstaleckého vojáka, kterého jsem poznal podle plynové masky.

„Nějaký řadový mariňák…“odpověděl povstalec a postavil se vedle mě, hledíce na ten symbol utrpení, kterým byl nyní sípající mariňák.

Hicks upadl do bezvědomí a zemřel. Z náprsní kapsy mu vypadnula nějaká fotka. Vzal jsem jí a zhluboka vydechl.

„Kvůli tomuhle to děláme, abychom zastavili tohle šílenství…“řekl jsem při pohledu na fotku jeho rodiny a odhodil jí do dálky.

Jak příhodné bylo, že ve chvilku, kdy dosedla na zem se ozvala strašlivá série explozí, které nás téměř ohlušili. Zásobníky ropy a nafty explodovali a jejich záře osvětlila okolí několika kilometrů.

„Valasquezi, dostali jste pryč aspoň nějakou ropu?“zeptal jsem se vysílačkou a stále měl na sobě nandanou plynovou masku, protože ve vzduchu bylo ještě příliš VX.

„Už jsme toho nemohli pryč moc dostat, jen 31 tisíc barelů… zbylých 1 a čtvrt miliónu barelů tam lehlo popelem… naštěstí jsme část benzínu už včera odvezli do vnitrozemí…“odpověděl plukovník.

„Dobře, míříme do Caracasu, ať je mechanizovaná pěchota připravená obsadit palác Miraflores, my zlikvidujeme Chávéze a kontaktuje generála Peréze, aby vydal prohlášení ke všem venezuelským vojákům, že jižní vojenská vláda nikdy nepodepíše protokol kapitulace…“

„Chápu, jdeme na to…“

Spojení se přerušilo a já s Borisem jsme nasedli do jednoho z armádních náklaďáků, ještě v doprovodu povstalce, zbylých čtyř haššašínů a osmi venezuelských vojáků, kteří jediní přežili masakr na pláži.

„Vyhodnotit ztráty…“přikázal jsem PDA.

„16 224 mrtvých amerických mariňáků, 1 252 raněných, 26 tanků zničených nebo jejich posádky usmrcené… 22 116 mrtvých venezuelských vojáků, 10 205 raněných a 45 obrněných vozidel zničených nebo poškozených. Venezuelské tankové posádky získali kontrolu nad nezničenými americkými tanky a získali tak 20 tanků Abrams do venezuelské výzbroje….“ohlásilo PDA relativně dobré zprávy.

Náklaďák nyní mířil k 10 kilometrů vzdálenému Caracasu, který už byl celý na nohou a kde armáda potlačovala proamerické nepokoje a ozbrojené bojůvky.

Za pár minut jsme dorazili na předměstí Caracasu, který byl celý opevněn venezuelskou armádou.

„Jak dlouho budete schopni udržovat nápor amerických sil a jaký je stav u Miraflores?“zeptal se Boris venezuelského generála Peréze, který nám od jednoho hlídkového stanoviště vyrazil naproti.

„Caracas je dobře bráněn, lidové milice dozbrojeny a vycvičeny, opevnění plně funkční… pokud budeme mít štěstí tak měsíc nebo dva určitě… u Miraflores už je 7. tankový pluk a 4. prapor mechanizované pěchoty. Chávézovi jsme řekli, že je to kvůli jeho ochraně. Nasedněte se mnou do džípu, zrovna tam jedu…“

S menším a vrásčitým Alfonsem Perézem jsme nasedli do jednoho z vojenských džípů v doprovodu obrněných transportérů BTR a tanků T-72 vyrazili směrem k presidentskému paláci.

Hleděl jsem na celé to krásné a prosluněné město plné mrakodrapů, které se, ale mělo zřejmě brzy stát troskami a zbořeništěm.

„Co presidentská garda?“zeptal jsem se.

„Její velitelé byli zatčeni a popraveni. Její jednotky jsou dezorganizované a část k nám přeběhla a část dezertovala a začala rabovat, ale účinně je likvidujeme… o gardu se bát nemusíte… už jsme ustanovili republikánskou gardu, která jí bude suplovat a která bude chránit přímo a pouze Caracas. K disposici bude mít 17 tisíc dobře vyzbrojených elitních vojáků… určitě zastaví nápor nejedné americké divize… velkým štěstím je, že jsme v posledních pěti letech provedli rozsáhlou modernizaci a posílení armády, jinak by nás Američané hned zničili…“vysvětloval Peréz a džíp se blížil k paláci.

„Co uděláte s presidentským palácem, až zlikvidujeme Chávéze?“zeptal jsem se po chvilce jízdy.

„Přeměníme ho na falešné velitelství obrany Caracasu. Američané na něho budou směřovat palbu a plýtvat tak municí. Skutečné velitelství je na jihozápadním předměstí Caracasu, v na oko opuštěné vojenské základně…“odpověděl generál a džíp zastavil před zamřížovanou bránou hlídanou ozbrojenými strážci.

Brána se otevřela a my vjeli na prostranství před krásně zařízeným a bohatě zdobeným mramorovým palácem venezuelských presidentů.

„Jdeme na to!“řekl Boris a já ho následoval do útrob venezuelskými vojáky opevněného paláce.

„Generále, 7. a 8. divize amerického námořnictva se právě vylodili na severozápadě, kde jsme měli nejslabší obranu a postupují proti nám…“ohlásil jeden z vojáků ke generálu Perézovi, který nás následoval.

„Musím tu zůstat a toto vyřídit…“řekl Peréz a rukou nás navedl ke schodišti, na jehož vrcholu v patře už byla presidentská kancelář.

Stoupali jsme po hustém koberci, nyní pošlapaném a špinavém od holinek vojáků a po několika schodech stanuli před kanceláři Chávéze, který horečně na oko formoval obranu Venezuely.

Boris celkem ne-haššašínsky vyrazil dveře a Chávéz se k nám prudce a s obličejem v němž byla vidět hrůza a strach otočil. Boris se rozeběhl, vyskočil na stůl a skočil na Chávéze, kterého probodl přímo do srdce.

„Už nadále nebudeš lhát venezuelskému lidu, už nadále nebudeš skrytě sloužit těm, kteří lidem opovrhují a které lid nenávidí…“zašeptal a dokončil očištění.

Bylo to rychlé, přesné a čisté. Podíval se ke mně a já pokývl na znamení úspěchu. Boris vytáhl vysílačku, aby se spojil s komandem Beta.

„Ignáci, jak to u vás vypadá?“zeptal se a hleděl z okna na město, zatímco venezuelští vojáci odtahovali mrtvolu Chávéze.

„Tady Pavel, Ignác je raněn… dostali jsme se na chvilku pod palbu nepřátelského vrtulníků, ale úspěšně jsme lokalizovali štáb CIA a i Rutherforda, jsme… sakra, jsme pod palbou… Joano, stáhni se…“

Spojení vypadlo a poslední co bylo slyšet byla palba samopalů. To nevěštilo nic dobrého.

„Víme, kde jsou?“zeptal jsem se.

„Ano, asi třináct kilometrů na západ, CIA ustanovila svůj štáb směrem od kolumbijské hranice odkud pašovala materiály a techniku pro tento štáb…“odpověděl Boris a my jsme se dali do běhu pryč z paláce.

Cestou jsme se ještě marně snažili znova navázat spojení s týmem Beta… ale vůbec nic. Ticho a ticho.

 

Pralesy nedaleko Caracasu, 10:12.

S náklaďákem plným vojáků a hlavou plnou starostí co se stalo s druhým týmem jsme se zastavili uprostřed pralesu a vydali se podle souřadnic směrem k základně CIA.

„Adame, počkej…“křikl Boris, protože jsem byl v čele postupu k základně.

Otočil jsem se jeho směrem a spatřil, že se dívá na PDA a vypadá dost zamyšleně.

„Co se děje?“zeptal jsem se nejistě.

Španělská haššašínka Margareta přistoupila k Borisovi a začala taky sledovat PDA. Oba se na mě podívali.

„Nikdo tam není…“řekli společně.

Otočil jsem se směrem k základně, která byla vzdálená už jen pár stovek metrů a skrčen jsem se rozeběhl k srázu odkud byl perfektní výhled na základnu. Vojáci a haššašíni mě následovali, aby zjistili co to má sakra znamenat.

Vytáhl jsem dalekohled s infračerveným viděním a pohlédl směrem k nepřátelské základně tvořené několika chatrčemi, chýšemi, barikádami, kulometnými hnízdy a provizorní radarovou stanicí.

„Tam nikdo není… tam vůbec nikdo není…“řekl jsem s hrůzou a šokem.

„Zkontrolujte okolí, prověřte lesy…“nařídil Boris venezuelským vojákům a ti začali pročesávat každý metr čtvereční zda tam nejsou nepřátelé.

Já s Borisem a zbytkem Alfa týmu jsme seběhli po stráni a dostali se, až k jen lehce opevněné základně, či spíše pseudozákladně.

„Tenhle barák je největší, tam by něco mohlo být…“řekl jsem a ukázal na rozlehlou chatrč uprostřed místnosti.

Vběhli jsme do baráku a rozhlíželi se kolem sebe. Dřív to byl určitě štáb, ale dřív… teď už tam vůbec nic nebylo. Všechno bylo odvezeno a evakuováno. Jen na jednom stole byl notebook. Došel jsem k němu a opatrně ho otevřel. Zmáčknul jsem ENTER.

Byl tam textový soubor s velkým nápisem NÁHLÝ BĚS. Potom se objevilo odpočítávání 5 vteřin a já instinktivně ustoupil od počítače, který hned po odpočítání explodoval, jak v nějakém Béčkovém špionážním filmu.

„Co tam bylo?“zeptal se Boris.

„Dvě slova, náhlý běs…“řekl jsem.

Všichni jsme se na sebe nechápavě dívali.

„Pojďte, prohledáme zbytek tábora… Adame, odešli všechny informace o tom co se stalo na velení…“nařídil Boris a já tak okamžitě učinil, zatímco ostatní hledali cokoliv co by nám nějak pomohlo.

„Nevíte co je Náhlý běs?“zeptal jsem se, když jsem se konečně spojil s ústředním velením v Londýně a ohlásil jim situaci.

„Náhlý běs?“podivil se velitel britského povstaleckého hnutí, Jeffrey Stevenson.

„Něco mi to říká, ale nějak to nedokážu zařadit… počkejte podívám se do databáze… informoval jste už haššašínské mistry?“

„Ano, nejsou z toho nadšení a chtějí vyčlenit své nejlepší bojovníky na to, aby se zjistilo co se stalo. Bohužel i nejlepší bojovníci jsou nyní vázaní nepřítelem…“odpověděl jsem a chodil sem a tam po opuštěné chatrčí, kde se ještě čoudilo z hořícího notebooku.

„Vyhodilo to jeden jediný odkaz z databáze…“řekl Stevenson.

„Jaký?“

„Operace Náhlý běs, vojenská útočná operace Spojených států amerických z roku 1983. Měla předejít nastolení komunistické diktatury na Grenadě, ostře odsouzena ostatními státy. Grenadští komunisté byli agenti Iluminátů a celá invaze měla jen vést k pacifikaci Grenady a být propagandistickou akcí amerických Iluminátů k získání lidové podpory v Karibiku. Byla úspěšná, komunistické vedení bylo svrženo a evakuováno Američany do bezpečí… jediné co mě a asi i vás napadá je, že…“

„Že zajatí haššašíni jsou na Grenadě…“dořekl jsem větu.

Chvíle ticha vyrušená Borisem, který se vrátil do chatrče, aby oznámil, že nic nenašli… kromě přistávací plochy pro vrtulníky z níž někdo před krátkou dobou startoval.

„Jaká je situace na Grenadě co se týče povstaleckého hnutí?“zeptal jsem se.

„Nic. Nejsou tam vůbec žádní povstalci a s téměř polovinou Grenady není žádný kontakt, protože tam CIA a americká vojenská rozvědka vybudovali základny o nichž bohužel vůbec nic nevíme…“

„Tady už stejně nemůžeme víc dělat, jediná šance je přesunout se na Grenadu, kde jsou drženi naši lidé…“řekl jsem k Borisovi.

„Je nás na to málo, jsme jen tři…“namítl Boris.

„Víc než dost…“

„Ne, tohle nejde jen tak zbrkle začít…“zakázal Stevenson celou akci a já věděl, že bez zajištění povstalců nemáme šanci se kamkoliv dostat.

„Informuji zbylé velení a dohodneme se u vás na hradě v Saúdské Arábii co a jak dál, protože se to týká hlavně vás…“zakončil Stevenson celou konverzaci.

 

Grenada, neznámé místo, 11:58.

Podlouhlý černý vrtulník Huey přistál na neznámém místě na malém zapadlém ostrově Grenada přes nějž se prohnalo už několik invazí a občanských válek, ale posledních dvacet let tam byl celkem klid a toho Ilumináti využívali.

Velitel týmu Beta Ignác otevřel oči a rozhlížel se kolem sebe. Konečně se probral z omráčení. Hlava mu třeštěla a nevěděl co se děje. Jen věděl, že je svázaný a naprosto bezmocný a že ve stejné situaci jsou i zbylý dva spolubojovníci. A taky, že je hlídá komando ostrých dobře vyzbrojených hochů z amerických Navy Seals.

Vrtule vrtulníku se úplně zastavili a Ignác se podíval směrem ven z vrtulníku, směrem k otevřeným dveřím vrtulníku. K vrtulníku mířila delegace mužů v jakýchsi bílých oblecích a s ozbrojeným doprovodem. Ignác je stále nemohl rozeznat, protože vše viděl rozostřeně.

„Nemohu tomu uvěřit…“řekl jeden muž s radostným přízvukem v hlase.

„Věřte tomu… do zajetí nám padli tři zkušení haššašíni. Již jsme je identifikovali v databázi hledaných. Ignác Moscienko, Joana Pettersonová a Karl Krammer. Zkušení, schopní a talentovaní zabijáci…“řekl jiný muž hlubším hlasem a prohlížel si svoji dodávku lidského materiálu.

„Hned do sektoru C?“ozval se třetí hlas.

„Nikoliv, nejprve sektoru A na kontrolu a analýzu, do B na pozorování a C, až na závěr…“přikázal muž s hlubším hlasem a vojáci začali vynášet na nosítkách svázané haššašíny a mířili s nimi kamsi, k nějakým bílým velkým budovám obklopeným stany a vysokou betonovou zdí.

Všude byla spousta vojáků i další muži v bílých oblecích nebo žlutých ochranných kombinézách. Ignácem projížděla jedna vlna strachu za druhou. Třásl se jako osika.

---