Ordum Liberatum - XI. část

Střet s temnou minulostí... ztráta a zmatek...

Saúdská Arábie, haššašínský hrad, řádová místnost, 11:00, 20. června 2012.

Hleděl jsem na přicházející povstalecké velitele, kteří se konečně uráčili dorazit na náš hrad v Saúdské Arábii, jako by jim bylo úplně jedno, že tři naši druzi ve zbrani jsou bůhvíkde v zajetí drženi a zřejmě mučeni a terorizováni. Takové myšlenky mě napadli, nyní když jsem hleděl na velitele i na Patricii, která je doprovázela.

Na schodech seděli další haššašíni a u velkých lavic haššašínští mistři v čele s velmistrem Hassanem ibn-Salem a Ahmedem. Povstalečtí velitelé se usadili na připravené židle. Bylo jich celkem sedm. Tři Britové, dva Francouzi, Vousáč a Mexičan a ještě měli jako doprovod a poradkyni z vlastního podnětu Patricii, která na mě hleděla a snažila se mě svým pohledem povzbudit.

„Omlouváme se, že jsme dorazili tak pozdě, ale měli jsme velké problémy, teď když se tak strašně válčí a když probíhá všude celý ten chaos…“omluvil se Stevenson, s nímž jsem pár dní předtím hovořil vysílačkou.

„V pořádku, chápeme… i my zde máme nepořádek…“řekl Ahmed a jediná věc, která mi bránila, abych je surově křikem nepřerušil z jejich zdravení byla moje úcta k Ahmedovi a řádovým mistrům.

„Tak tedy k věci. Událost, která se stala před třemi dny je velice nebezpečná a bezprecedentní. Hned tři haššašíni padli do jakési pasti a byli odvlečeni zřejmě na Grenadu, ale už s tím je potíž. To, že jsou pravděpodobně na Grenadě bylo zjištěno z počítače, který tam zanechal kdosi z ustupujících pracovníků CIA a nebo někdo jiný, to nevíme… může jít o další léčku a past…“řekl Stevenson.

„To ano, ale my nemůžeme nechat naše bratry a sestru v zajetí Iluminátů. Je to naše jediná vodítko a ano, možná je to past… ale musíme je zachránit…“přerušil ho Ahmed.

„Chcete, aby další padli do zajetí? Podívejte se, my chápeme vaši situaci, ale taky chápeme nebezpečí, které pramení z případné pasti…“řekl starý francouzský povstalec Thierri Santen.

„Vyšleme tam komando, naše nejlepší haššašíny a osvobodí je!“pronesl velmistr rázně.

Pokud něco, tak vztahy a členové byli tím nejdůležitějším a nejcitlivějším co bylo v řádu haššašínů. Pokud jeden padl do zajetí, museli ho druzí osvobodit a tak to bylo i nyní.

„Je nám to líto, ale Povstalecká armáda a ani Ordum Liberatum nemůže za žádných okolností něco takového riskovat. Nemůžeme riskovat poslání a zajetí vašich lidí a nemůžeme ani riskovat, že do zajetí padnou nějací talentovaní a zkušení haššašíni…“vzdoroval Stevenson.

Podíval jsem se na Dimu a ta pokývla hlavou. Oba nás napadla stejná myšlenka a oba jsme byli rozhodnuti jí realizovat.

„Povstalecké vedení a ani Ordum Liberatum neposkytne žádnou podporu haššašínské akci na Grenadě, pokud se jí budou účastnit zkušení haššašíni a pokud se nebudou účastnit zkušení haššašíni je to jen plýtvání časem a lidmi což je luxus, který nemáme…“pokračoval nyní Thierri.

Tím byl odhodlán nás zahnat do kouta, protože celé povstalecké vedení bylo podělané strachy z takové akce.

„My tam půjdeme… já a Dima…“řekl jsem rázně a ve stejnou chvíli jsme vstali a napochodovali před povstalecké velitele.

„Jen nám zajistěte informace o ostrově, snímky ostrova, toho co tam je a dopravte nás do hlavního města, odtamtud už půjdeme sami zjistit co se stalo a kde mohou naši bratři a sestra být…“řekla Dima a s plamenným výrazem v očích hleděla na povstalce.

V Patricii se nyní mísil strach o můj život s obdivem k mé odvaze. Celkem schizofrenní, ale vědět to, byl bych poctěn.

„Zbláznili jste se nebo co?“zeptal se Vousáč.

Podívali jsme se na mexického povstalce.

„Zajistíte nám převoz?“zeptal jsem se.

Ostatní povstalci se začali tvářit rezignovaně a nebo naštvaně. A i tento povstalec rezignoval.

„Co nám zbývá, haššašíni se tohoto jen tak nevzdají a stejnak by se tam tak či onak nějak dopravili…“řekl mexický velitel posmutněle a poškrábal se na hlavě.

Otočili jsme se a pohlédli na velmistra, který nyní stál a v očích měl pohled hrdosti a radosti jaký jsme u něho dlouho neviděli.

„Dvě haššašínská mláďata mají víc odvahy než staří haššašínští psi…“pronesl a zatleskal.

Všichni se k němu přidali a zatleskali nám. Kromě povstalců, tedy až na Patricii, která taky horlivě tleskala a v očích měla radost.

„Půjdu s nimi…“ozval se hlas Borise.

Pohlédli jsme na něj.

„Proč?“zeptal se Ahmed.

„Za operaci ve Venezuele jsem odpovídal já, pod mým vedením padl tým Beta do rukou nepřítele, já musím nést břímě a navíc jsem zkušený a i když sebechvála smrdí, talentovaný haššašín, který může těmto dvěma mláďatům zachránit život…“

Ahmed a Hassan přikývli.

„No to se nám to teda povedlo…“řekl Stevenson s hlasem plným ironického nadšení a hodil na Francouze Santena sarkastický pohled.

„Kdy můžete vyrazit?“zeptal se Ahmed.

„Jen se připravíme, ale zřejmě budeme s přepravou čekat na povstalecké spojky a síly…“řekl jsem.

„Jdu to zařídit, jen mi řekněte, kde je vaše radiokomunikační místnost…“řekl mexický povstalec a jeden haššašín ho odvedl do příslušné místnosti.

 

Grenada, Saint George, 23:00, 22. června 2012.

Před týdnem začala invaze severoamerických vojsk na Kubu a Venezuelu. Kuba padla už po dvou dnech fingovaných bojů, ale Venezuela se stále tvrdě držela a teprve nyní přišla o některá předměstí Caracasu a část pobřeží. Padlo už 46 tisíc venezuelských vojáků a přes 40 tisíc amerických vojáků a celá tato jatka a krveprolití jen kvůli iluminátské zlovůli.

A my? My jsme nyní byli ve městě Saint George, které bylo hlavním městem Grenady a kde jsme se měli setkat v chudinské čtvrti s jedním povstaleckým agentem z Haiti, kde bylo nejbližší sídlo povstalců.

Byla téměř půl noc a naše kroky byli naprosto neslyšné. Každý jsme šli z jiného bodu a cíl byl stejný. Bar Costingont, kde se scházeli místní nespokojenci, kteří na dálku podporovali povstalecké hnutí. Našim štěstím bylo, že Grenada neměla armádu. Naposledy to byla ta samozvaná Lidová revoluční armáda Grenady, loutkový vojáci Iluminátů. Nyní měli jen pobřežní hlídky a policii… a všichni před námi v hrůze prchali. Tři zjevy v černých kápích uprostřed noci v zločinem prolezlém Saint George, to bylo něco co nikdo nechtěl potkat.

Přešel jsem přes poslední uličku a ocitl se u zadního vchodu malé hospody, která byla kupodivu z betonu, na rozdíl od ostatních chýší a chatrčí, které se rozpadali pod tíhou slámy. Zaklepal jsem na dveře a vedle mě se akorát vynořila Dima.

„Boris je už v baru… poslal mi zprávu…“řekla Dima a jeden z barmanů nám otevřel dveře.

Taky se lekl, i když věděl, že my jsme ti hodní. Prošli jsme kolem barmana a ten okamžitě zamknul na několik západů. Po pár krocích zadními chodbami a kuchyní plnou krys a švábů jsme se ocitli v zaplivaném a potemnělém baru. Všechna okna zatažená, dveře zamknuté, na barových stoličkách sedících několik povstalecky-smýšlejících pobudů v podnapilém stavu a v koutu místnosti na dvou pohovkách ležících naproti sobě seděli Boris a jakýsi černoch. Zřejmě partyzánská spojka. Přišli jsme k nim.

„Toto je Norbert Edwison, velitel haitského povstaleckého hnutí a náčelník povstalecké zpravodajské služby v celém karibském sektoru…“představil nám Boris zarostlého černocha a potřásli jsme si rukama.

„Posaďte se a sdělím vám konečně všechny informace, které naši zpravodajští agenti mezitím získali…“řekl Edwison a zapálil si cigaretu.

„Vašim cílem je zřejmě Prostor 4… jediné místo zde na ostrově kam mohli iluminátští vojáci a CIA odvléct vaše kolegy. Prostor se nachází na území někdejší letecké základny Lidové revoluční armády Grenady. Krátce k základně. Základna byla během invaze v roce 1983 zničena leteckým bombardováním, aby byla eliminována bojeschopnost vzdušných sil Grenady. V roce 1985 jí odkoupila americká armáda. V roce 1989 jí vojáci předali do rukou CIA. Mezi lety 1990, až 1993 byla základna intenzivně přebudovávána, byly vystavěny vysoké betonové zdi, kulometné střílny, minová pole, několik kasáren pro pěchotu a i pro speciální jednotky. V roce 1994 vyrostlo v základně několik velkých betonových budov propojených do jednoho komplexu. Základna je odsud vzdálena 36 kilometrů a celkový obvod základny je 8 kilometrů… celkem slušně velká základnička…“

„Jak velké nepřátelské síly se tam nachází a jaký je účel základny?“zeptal se Boris.

„Počítejte minimálně s praporem pěchoty, plus agenti CIA a určitě speciální jednotky typu Navy Seals a Delta Forces. Ale nejen Američané. Zaznamenali jsme tam i přítomnost 4. brigády průzkumu a likvidace, což je speciální jednotka izraelské zpravodajské služby Mossadu…“

S Dimou to cuklo, jen jak slyšela slovo Mossad.

„… a pokud jde o určení cílu základny, není známo. Nikomu z našich lidí se tam nepovedlo infiltrovat, ale víme, že to bude dost důležité zařízení, protože jen pro vstup do vnějšího perimetru musíte mít vysoké oprávnění. Dokonce ani grenadský president se nesmí k základně přiblížit…“osvětlil Edwison situaci.

„Je možnost se tam nějak dostat?“zeptala se Dima.

Edwison se zamyslel.

„Údajně tam vedou podzemní tunely. Nevím kde jsou, ale znám člověka, který to ví…“

„Zaveďte nás k němu!“řekl Boris rázně, ale Edwison ukázal k jedné barové stoličce, kde seděl jeden z podnapilý zákazníků.

Podívali jsme se na Edwisona.

„Miguel Martinéz, bývalý plukovník Lidové revoluční armády, byl velitelem letecké základny během invaze na Grenadu…“představil ho Edwison a onen Martinéz do toho vpadl.

„… a vlastenecky smýšlející… hyk… důstojník, který… hyk… byl zneužit ilu… ilum… prostě těmi hyk šmejdy…“dokončil do opilý muž v roztrhané vojenské uniformě a kopnul do sebe další sklenku rumu.

Vstali jsme a došli k němu.

„Potřebujeme vaši pomoc, jak se můžeme dostat do základny?“zeptal jsem se.

„Co za to?“zeptal se.

„Sto tisíc dolarů…“nabídl Boris.

„Ne…“štěkl Martinéz, který jak jsem si všiml byl jeden z mála Hispánců v okolí.

„Vyspím se s vámi…“blafovala Dima.

„NE!“znova vyštěkl.

„Co chcete za to, že nám pomůžete?!“

Podíval se na mě.

„To že zabijete co nejvíce Američanů… že to tam vyhodíte do vzduchu… hyk… že… že to… hyk tam vypálíte, že … hyk… že… prostě jim poděláte ty jejich hyk sviňské plány…“

Oddechly jsme si. Starý plukovník se zahleděl do zrcadla na baru a díval se na tu vypitou trosku, kterou se stal.

„Velel jsem elitnímu pluku věrných vojáků, kteří bránili hyk… letiště. 500 vojáků. Den před invazí jsme dostali rozkaz ke stažení protileteckých baterií… hyk… nechápal hyk… jsem to, ale hyk… podřídil jsem se… stáhl jsem je hyk… byla to past toho… hyk proradného iluminátského hyk… agenta Hudsona, toho hyk… samozvaného lidového… hyk presidenta. Další den byla základna hyk… rozbombardována a já přišel o… hyk… 300 chlapců. 300 mrtvých a raněných… zůstalo mi hyk… 200 bojeschopných ale… hyk… byli jsme odhodláni to tam hyk… opevnili jsme se… hyk… v kasárně a bránili… hyk jsme jí proti mariňákům… hyk… 29 hodin hyk… jsme se tam drželi a odráželi útoky Američanů. 150 mrtvých grenadských vojáků na naší straně a… hyk… přes 70 mrtvých Američanů… ale na hyk vojáky, kteří byli zformováni jen hyk pár měsíců předtím to hyk nebylo špatné. A ještě jsme sundali hyk jeden jejich obrněný transportér… až po letech jsem se od Hudsona dozvěděl jen tak hyk mimochodem, že to byla celé blamáž. Že jsme hyk byli obětní beránci pro zájmy těch… těch… víte koho myslím…“

„Iluminátů?“doplnila ho Dima.

„Ano, těch… jeďte do Pearlvillage 25 kilometrů severovýchodně odsud… hyk… přímím směrem na základnu… hyk… jsou tam inženýrské sítě, dříve… hyk dříve vedli přímo k základně… vstup do kanalizačního tunelu je na konci vesnice, vedle malého hyk skladiště… slezete tam a vydáte se… hyk severovýchodním směrem, prostě zase… hyk k základně… před pár měsíci jsem tam hyk… byl… zabetonovali to, ale s malou hyk… náloží to tam hyk lehce zlikvidujete… určitě tam mají hyk detektory pohybu… hyk…“

„O ty se nestarejte, máme zařízení, které je ruší…“uklidnil Boris Martinéze.

„Sakra mít hyk vaši výbavu tak ty americké hyk svině snad i odrazíme… postupujte dál a měli byste se hyk… objevit kousek od někdejší věže letové hyk… kontroly. Letiště je tam pořád, dopravují se hyk přes něj zásoby, aby nemusel personál opouštět hyk základnu… vylezete vedle toho… toho… vedle té věže a máte to… hyk… na tom místě je slepí bod kam nevidí žádná hyk z ostřelovačských věží, hlídek ani nic jiného hyk… věž letové kontroly je hyk asi třicet metrů od hyk jedné z budov toho jejich hyk komplexu…“

Kopnul do sebe další sklenku rumu.

„… dovnitř se hyk… hyk… dostanete jen ventilační šachtou… hyk… předpokládám… ale to pro vás hyk asi nebude hyk problém… a už mě neotravujte… hyk… jděte to tam postřílet hyk…“

Raději jsme starého velitele nechali na pokoji a vrátili se k Edwisonovi.

„Autem vás vezmu do Pearlvillage… pak ale budete muset projít asi osm nebo deset kilometrů dlouhým kanálem než se vynoříte pod základnou…“řekl Edwison.

„Zažili jsme už horší věci…“pronesl jsem s úšklebkem.

„Pojďte ven, mám tam přistavený náklaďák…“řekl a odešli jsme znova zadním východem z baru a brzy se ocitli na silnici, kde byl přistavěn dobře maskovaný starý ruský náklaďák.

„Nasedat…“řekla Dima a naskočili jsme si do nákladového prostoru.

„Musíme být připraveni, musíme jakmile budeme vylézat na povrch zkontrolovat celé okolí, jakékoliv známky pohybu a tak dále. Úkoly, najít a zachránit tým Beta a zjistit k čemu to zařízení slouží…“řekl Boris stručně a my jsme přikývli.

Náklaďák se rozjel a dal se na cestu pryč z hlavního města. My jsme byli schovaní za starými prázdnými krabicemi, které tam právě speciálně kvůli nám Edwison připravil. Myslel na všechno.

Náklaďák po cca. půl hodině relativně klidné cesty dorazil do maloměsta Pearlvillage, kde jsme z náklaďáku sesedli. Celou cestu předtím jsme přemýšleli jak infiltrujeme do střediska, jak to tam zlikvidujeme, jak zjistíme co se tam děje… ale taky jestli vůbec přežijeme.

„Hodně štěstí, bratři a sestro!“řekl Edwison a věnoval nám přátelský úsměv.

„Už vás nebudeme potřebovat, snad se odtamtud v klidu dostaneme a odtamtud půjdeme rovnou do přístaviště…“řekl Boris a Edwison odjel pryč, zatímco my jsme zamířili k městskému skladišti, kde měl být vstup do kanalizačních tunelů.

A naštěstí onen plukovník mluvil pravdu. Kanalizační vstup tam byl a v celkem dezolátním stavu, další výhoda. Vyrazit ho a dostat se do tunelu nebyl žádný problém. Slezli jsme do tunelu což už byla naše zkušená praxe.

Na rozdíl od jiných kanálů, tento byl už prázdný a bez vody, jen plný smradu a chcípajících krys. Postupovali jsme tunelem a po několika stovkách metrů usilovného skrčeného pochodu jsme se dostali před betonové zazdění o, kterém Martinéz mluvil.

„Výbušninu…“přikázal Boris a já přidělal na zdivo malé množství trhaviny Semtex.

Rychle jsme uskočili a schovali se do jednoho vedlejšího tunelu. Ozvala se pekelná řacha umocněná stísněným prostorem, ale díky tomu naštěstí izolovaná od povrchu a celé zdivo se rozletělo na desítky kousků. Cesta byla volná a tunel nebyl kupodivu ani zasypaný.

Pokračovali jsme v cestě, přestože před námi byla vidina mnohakilometrové cesty v těch zapáchajících kanálech, ale to bylo to nejmenší co nás trápilo. Víc nás trápil celý ten risk. Trápil nás strach jak se nám povede infiltrovat do základny.

Prohlížel jsem si ještě cestou svojí výzbroj. V jedné ruce revolver a v druhé ruce samopal AK2011, dar od Libyjců. Obě hračičky s tlumičem. Ale prohlížení a kontrola mě mohla zabavit jen na chvilku cesty. Potom jsem zase upadl do depresivního stereotypního běhu. Zároveň nás, ale vpřed do běhu hnala myšlenka na záchranu našich spolubojovníků a tak přeci jen po asi dvaceti minutách běhu jsme konečně dospěli k inženýrským sítím té letecké základny, nyní vojenského střediska Iluminátů.

„Tady to je… jen nechápu proč to nezabetonovali i tady, teda ne že bych si stěžovala…“podivila se Dima a dívala se na proužky světla pronikající kanálovým víkem.

„Jednoduše, podívej se dolů, zase stojíme ve vodě. Tahle část ještě funguje jako normální inženýrská síť…“odpověděl jsem a začal lézt po žebříku, až k víku, které bylo elektronicky zamčeno, ale my jsme měli dekódovací zařízení.

Za chvilku se ozvalo cvaknutí a na elektronickém zámku se objevilo zelené světýlko. Víko bylo uvolněné a já ho nyní odhrnoval pryč, abych mohl vylézt do základny, přímo do slepého bodu základny.

Za chvíli jsme se ocitli na jednom z nejstřeženějších míst planety, ale takovou myšlenku jsme si nesměli připouštět.

„Ok, nikdo nikde, hlídky na věžích, ale nevidí nás a zbytek vojáků zřejmě spí. Je 1:26 23. června…“ohlásil jsem pro informaci a nasadili jsme si noční vidění.

„Někdo se sem blíží…“řekl Boris a uskočili jsme k jedné zdi, kde jsme se schovali pod příkrovem tmy.

K otevřenému kanálu se přiblížil jakýsi muž v bílém hábitu vědce a s brýlemi, středního věku, plešatý a roztřesený strachy.

„Halo, jste tu někde?“zašpitl a díval se kolem sebe.

Vyskočil jsem mu do zad a namířil samopalem na hlavu.

„Ani hnout…“řekl jsem a Boris začal vědce prohledávat.

Museli jsme ho zajmout, abychom se dostali do zařízení, ale taky nám vrtalo hlavou co to vědec předtím dělal.

„Věděl jste o našem příchodu?“zeptal jsem se a připravil vědce ke zdi.

„Ano, můj člověk v Saint George mi dal vědět… řekl jsem mu, že zřejmě během pár dní dorazí neočekávaně neoznačená loď, uprostřed noci a tak… to já jsem vám nechal vzkaz na tom notebooku, prosím pojďte se mnou… dostanu vás do základny, přímo do mé laboratoře a tam vám vše vysvětlím. Stráže jsem odlákal hned jak jsem zjistil, že se sem blížíte, tedy že už lezete tím tunelem, o tom mě informoval můj další spolupracovník… plukovník Martinéz… který, ale měl zůstat v utajení…“

„Proč bychom vám měli věřit?“zeptala se Dima.

„Protože, kdyby to byla past tak by jste už dávno byli chycení… nikdo neví, že jste tady, přísahám!“

Vědec mluvil zoufale a bylo poznat, že nelže.

„Jak se dostaneme dovnitř? Do té vaší laboratoře… aniž by nás objevili stráže…“zeptal jsem se.

„Jak jsem již řekl… odvedl jsem pozornost stráží na falešné cíle a na cizí pohyby u perimetrů základny, v základně samotné teď není jediný hlídač, protože jsem vypustil informaci o fiktivním útoku grenadských jednotek a povstalců proti zařízení. Zůstali tam jen tři nebo čtyři hlídači a máme už jen pár minut než se zbytek osazenstva vrátí…“odpověděl vědec.

„Elektronické maskování máme… myslím, že můžeme jít…“řekla Dima.

Pokývli jsme na ní a v čele s vědátorem jsme se vydali k nedalekému komplexu bílých betonových budov.

Vědec odemknul dveře budovy svojí elektronickou kartou a my jsme vešli do malé přechodové místnosti.

„Tady je jeden z hlídačů…“řekl vědec a Boris vytáhl pistoli s tlumičem.

Z vrátnice vyšel po zuby ozbrojený muž v modré plátěné uniformě a s špinavou čepicí, který rozhodně nečekal, že se tam objeví parta haššašínů. Než stihl vytáhnout jakoukoliv zbraň, kterou zrovna měl u sebe už ležel na zemi mrtví.

„Musíme si pospíšit… určitě to vzbudí velké podezření a poplach, až ho tady nenajdou…“řekl vědec, zatímco jsme s Borisem odnášeli mrtvolu, kterou jsme poté hodili do jedné z ventilačních šacht, no spíš jsme jí tam nacpali.

„No to riskujeme a zvláště vy…“řekl jsem.

„Na mě nezáleží, já už jsem smířený s tím, že zemřu, ale tady jde o něco mnohem většího, horšího a nebezpečnějšího než si vůbec dokážete představit…“řekl vědec dramaticky a my jsme procházeli sterilně vypadajícími prázdnými chodbami a po chvilce jsme prošli jinými velkými dveřmi, které vedli do administrativního oddělení s kancelářemi a pracovnami vědců.

„Máte sebou nějaké USB zařízení nebo nějaký přenosný datadisk?“zeptal se ve spěchu a my jsme došli ke dveřím s nadpisem „Dr. Hans Kramer“, tak se zřejmě vědátor jmenoval.

„Máme…“odpověděla Dima.

„Paměťová kapacita?“zeptal se vědec a odemknul malou a skromně zařízenou kancelář, do které jsme okamžitě napochodovali.

„100 terabytů…“

„To moc není, ale snad tam něco přetáhneme…“

„Moc není?!“vyhrkl jsem.

„Na vaše poměry je to zřejmě dost, na poměry přísně tajného vojenského výzkumu, na kterém se pracuje soustavně od roku 1982 je to hodně málo…“odsekl vědec naštvaně a zamknul dveře.

„Dobře mě tedy poslouchejte, není moc času… zatím vložte ten USB disk do tohoto notebooku, je propojen s hlavní sítí a po propojení se spustí automatické stahování dat do USB disku, přičemž nejdůležitější a nejtajnější data budou brána jako první… z těch 30 tisíc terabytů…“řekl vědec a Dima tak učinila.

„O co tedy jde? Proč jste nám pomohl a kdo vůbec jste?“zeptal jsem se.

„Jsem doktor Hans Kramer, radiolog, biochemik a neurologický specialista. Všechno začalo už před desítkami let. V roce 1946. Skupina nacistických vědců byla tehdy vydána sovětskou NKVD na Západ Američanům skrze program ODESSA. Tito nacističtí vědci… oni měli zvláštní postavení a specifické úkoly. Šlo o vojenské psychiatry a psychology, sociology a sociální inženýry… jejich úkol v rámci nacistického Německa nebyl znám, ale zřejmě to co navrhli Iluminátům bylo přímo z toho co dělali pro nacisty. Šlo o vytvoření dokonale zhovadilých lidských mas, které by tupě následovali každého vůdce. Problém je, ale v tom, že lidé si jen takto lehce nechtějí nechat poroučet a manipulovat se. Proto nacisti navrhli, že by lidem k tomu mělo být dopomoženo…“řekl Kramer a odmlčel se.

„Nechápu…“popohnal jsem ho.

„… dopomoženo chemickým, či biologickým zásahem. Od roku 1950 do roku 1975 se nacističtí a američtí vědci snažili najít chemickou nebo biologickou látku, kterou by šlo masově distribuovat mezi civilním obyvatelstvem a donutit civilisty jednat jak chtějí, nebo spíše jen nejednat, nestávat se odbojnými, nestávat se militanty a radikály… neuspěli a v roce 1976 byl projekt zrušen z přímého rozkazu tehdejšího vedoucího Ilumináta, Gregora Stressmana… ovšem v roce 1982 se na scéně objevil nový člověk. Člověk, který je již mrtví, který byl mým učitelem a jehož dědictví dodnes přetrvává. Doktor Carl Sanders, specialista americké armády a profesor neurologie, elektroniky a biotechnologií z Washingtonské Univerzity. Přednesl ten rok Iluminátům technické nákresy, specifika a dokumenty. Řekl jim, že je schopen s postupující technologií vytvořit mikročip, který bude schopen regulovat hladinu lidských hormonů v těle a jinak ovlivňovat nervový systém, tak aby lidé byli poddajní. Nebudou nadšení z vlády Iluminátů, ale nikdy nebudou mít potřebu se bouřit. Po kompletním brífinku mu Ilumináti dali na projekt 700 miliard dolarů, plně vybavená vojenská a výzkumná zařízení v Nevadě, Texasu a Novém Mexiku a nakonec i tuto základnu. V roce 1990 jsem ukončil své působení na Univerzitě neurologie a psychiatrie ve Štrasburku a Sanders, který se o mou práci a jednání už dříve zajímal mě kontaktoval a nabídl mi lukrativní místo. Plat 100 tisíc dolarů měsíčně, vilu na jakémkoliv ostrově v Karibiku nebo Pacifiku a tak podobně. Informoval mě, že mu jde o to vytvořit elektronický přístroj, který vyléčí deprese, psychózy, fobie a podobně a vylákal mě sem. Tady mě zatkli a s výhružkou, že jestli pro ně nebudu pracovat nechají postřílet celou mojí rodinu mě tu posledních 22 let drží a já pro ně pracuji. Sanders zemřel roku 1999 na rakovinu slinivky břišní. Přiznám se, že jsem mu to škodolibě přál. Ovšem jeho smrt pro mě nic neznamenala. Dál jsem byl vězněn, stejně jako mnozí jiní vědci zde. Odvahu povstat mi dodala, až přítomnost haššašínů ve Venezuele a vzmáhající se odbojové hnutí…“osvětlil Kramer část pravdy.

„Můžete nám vysvětlit víc? Na jakém principu ten…“

„… RFID mikročip…“doplnil mě Kramer.

„… no prostě na jakém principu funguje?“

„Postupem času se dospělo k dvěma metodám fungování RFID mikročipu. Čip bude zaveden na dvě místa. Jeden do míchy a jeden do mozku. Čip je automatizovaný, vyhledá příslušné pozice v lidském těle… takže stačí ho implantovat kamkoliv a jakkoliv do člověka… každý jednotlivý čip je propojený s centrálním počítačem, který je na i mě neznámém místě. Odtamtud je řízena jejich činnost a vše koordinováno. Odtamtud je řízeno jak se mají chovat a co dělat a to každý jednotlivý z nich nebo všichni kolektivně. K těm metodám tedy. Čip, který bude přichycený na míše bude mít za úkol zabránit člověku ve fyzických činech namířených proti vládnímu režimu. Toho je dosaženo signálním propojením míšního čipu s mozkovým čipem. Mozkový čip je schopen rozluštit lidské myšlenky na základě neuronových vzruchů. To je něco co si ani Sanders nedokázal původně představit a bylo k tomu dospěno teprve v roce 2007… mozkový čip bude nadřazen míšnímu a míšní bude plnit příkazy mozkového. Pokud mozkový čip detekuje nervové vzruchy odpovídající odhodlání člověka začít nepřátelský protivládní čin, pošle signál do míšního čipu a ten paralyzuje spojení v míše a člověk ochrne na nějakou dobu. Druhá metoda čipu, konkrétně toho nadřazeného mozkového, spočívá ve změnách lidského chování. Je to něco jako, když máte deprese a začnete brát antidepresiva. Tento čip bude regulovat hladinu jednotlivých hormonů a zejména endorfinu, který bude vypouštět do lidského oběhu čím dál tím více s tím jak se bude iluminátský režim stávat totalitnějším a otevřeně diktátorským… a s tím jak bude upadat životní úroveň obyvatelstva v důsledku vedení nekonečné fingované války s arabskými státy…“

„A co haššašíni? Jak do toho spadají naši zajatí spolubojovníci?“zeptal se Boris.

„To je zase úplně jiná kapitola, to je úplně odlišný výzkum, mnohem hrůznější. Ten začal v roce 1989 s cílem vytvořit supervojáka. Problémy byli dva. Zaprvé, dosavadní elitní a schopní vojáci a veteráni se nedali použít, protože v sobě měli určité zábrany, určitou morálku a omezení a zadruhé, nebyli jsme na dostatečné technologické úrovni. Oba problémy se vyřešili. Druhý díky technologickému postupu, kdy jsme objevili elektronická zařízení schopná enormně zvýšit a zlepšit lidské schopnosti, což je i v dokumentech, které stahujete a první problém vyřešil jistý chorvatský řezník Petar Brzica, když 3. 5. 1993 unesl z Prahy, z porodnice v Krči jistého Adama Vávru a odvezl ho sem, abychom ho změnili už od dětství v krvelačného zabijáka…“

Musel jsem se opřít o stůl. Tep i dech se mi zrychlili. Tohle byl šok, který jsem nečekal.

„Co se děje?“zeptala se Dima vyděšeně, protože nic nechápala, především nechápala stejně jako Boris to s únosem Adama.

Nejdřív jsem nedokázal odpověď. Musel jsem to prostě rozdýchat.

„Já nejsem já… Brzica mi řekl, že jsem byl největší chyba jeho života… a když jsem se dozvěděl, že se specializoval hodně na vraždění a únosy dětí, rozhodl jsem se… požádal jsem Patricii, aby provedla testy DNA… já nejsem synem svých rodičů…“řekl jsem a sesunul se na zadek v naprostém šoku a hrůze.

Dima ke mně přiskočila a Boris s Kramerem se na sebe dívali s nevýslovným šokem a strachem. Tohle nikdo nečekal.

„Adame, Adame, Adame, poslouchej prosím tě… poslouchej, všechno bude dobrý, jen se soustřeď na misi a vše dopadne dobře. Jsi náš Adam!“uklidňovala mě Dima a objala mě.

Uklidnil jsem se. Díky jejímu objetí a pocitu, že jsem v bezpečí s ní.

„Děkuji… děkuji…“řekl jsem a vstal.

Podíval jsem se na Kramera a Borise. Kramer naprázdno polknul a Boris nijak nereagoval.

„Co se s ním stalo? Co se stalo s tím Adamem?“zeptal jsem se.

„Stal se prvním příslušníkem a zároveň velitelem 101. komanda. 101. komando je jednotka 3 osob, podřízená přímo a pouze nejvyššímu předsedovi Iluminátů a vrchnímu veliteli bezpečnostních sil Iluminátů. Komando je tvořeno Adamem Vávrou, Jennifer Stonovou a Eduardem Carverem. Adamovi je nyní 19 let, Jennifer a Eduardovi 18 let. To co se stalo s Adamem byl nápad právě již zesnulého Sanderse. Byl to renesanční člověk se spoustou nápadů, včetně nápadu zkombinovat psychicky zvráceného a zlomeného člověka, který je celý život naváděn k vraždění a teror, s moderními elektronickými a vojenskými technologiemi. A výsledek se zrodil v podobě 101. komanda. Všichni tři byli uneseni již jako děti. Jennifer a Eduard rok po Adamovi, když se ukázalo, že Adam byl schopen už jako batole přijmout část elektronických technologií, zejména těch urychlujících svalový a tělní růst. Od 3. let byli vystavováni brutálnímu násilí, filmům s krvavými scénami, záběry z mučení prováděnými jihoamerickými eskadrami smrti. Od 5. roku věku je klasicky naučili číst, psát a počítat. S 12. rokem věku a pod neustálým sledováním brutalit je naučili vojenskému velení a taktice přežití v nejtvrdších podmínkách. Jejich těla přijala spoustu technologií, které je posilují a posilují její odolnost. Jsou schopni přežít bez vody tři dny na Sahaře v padesáti stupňovém vedru za pochodu a jsou schopni přežít týden v Arktidě nebo Antarktidě během nejtvrdších období roku. Od 15. roku věku se účastnili všemožných vojenských akcí a operací a stali se již z nich brutální a ostřílení veteráni. Neznají své rodiny, neznají skutečné dětství… neznají radost, ani štěstí, ani lásku… jen smrt, násilí, boj a bezmeznou fanatickou věrnost Iluminátům, která jim byla léta vštěpována… a nyní jsme sem dostali ty tři vaše haššašíny. Vedení výzkumu se rozhodlo zariskovat s jejich chycením a pastí, kterou jsme na ně a potažmo na vás připravili. Rozhodli se riskovat a pokusit se je předělat i pomocí upravených RFID mikročipů na nové členy 101. komanda, okamžitě se dostavili úspěchy a jejich těla začala přijímat veškeré technologie a vylepšení. Stejně tak RFID mikročipy se dobře usadili a fungovali…“

„Fungovali? Proč ten minulý čas?“zeptala se Dima.

„Protože jsem věděl, že si nemohu dovolit ten risk nechat je naživu, risk že se stanou veterány se zabijáckými zkušenostmi disponujícími nezdolnými technologiemi členy 101. komanda…“

„Co jste udělal?“zeptal jsem se rozzuřeně.

„Chybu, tedy v uvozovkách chybu. Nechal jsem jim, když byli během operace dalších elektronických součástek do těla vpravit kyanid. Byli mrtví během 30 vteřin, bezbolestně…“

Boris se vrhl na Kramera a přitlačil ho ke zdi.

„Děláš si srandu?!“zakřičel.

„Ticho a pusťte mě… vy vůbec nechápete o co tady je. 101. komando jsou vojáci, kteří při nasazení v krajní nouzi jsou schopni vyhladit klidně celé divize ozbrojenců, Rambo je oproti nim děda o berlích… nemohl jsem riskovat úspěch s haššašíny, stejně jejich mysl už umírala a všechny vzpomínky na vás mizeli, tak mě konečně pusťte…“

Boris pustil Kramera.

„Stahování dokončeno, kapacita paměti je naplněna…“ohlásila Dima a vytáhla USB disk.

Kramer se posadil na židli za svým stolem.

„Co tedy teď?“zeptal jsem se.

„Existují dvě zařízení, kde se RFID vytváří a dokončuje. Toto a pak v Langley, na velitelství CIA… já… jediná šance jak poškodit a to dost citelně, jejich výzkum je zničit toto zařízení, trhavinami nebo sebedestrukčním systémem zařízení, to je úplně jedno, prostě nějak…“

„Obnoví ten výzkum v Langley?“zeptala se Dima.

„Ano, ale v mnohem menším měřítku… ale obávám se, že budou schopni dokončit vývoj RFID mikročipů velice brzy… to by vysvětlovalo urychlené provedení těch teroristických útoků ve světě a vypuknutí války s Arabskou federací…“

„Pokud se jim to povede spustit… bude to znamenat…“začala Dima, ale neměla odvahu dokončit myšlenku, která nás všechny napadla.

„Musíme to tu zničit, ale nemáme trhaviny… musíme do zbrojnice…“řekl Boris.

„Do zbrojnice se nedostanete. Je hlídána četou vojáků… jediná šance je spustit sebedestrukční systém zařízení a potom zadat zvláštní velitelský kód, který znemožní deaktivovat systém. Po aktivaci budete mít 10 minut na to zmizet ze základny… mám jak kódy k aktivaci sebedestrukčního systému tak velitelské kódy…“vysvětlil Kramer a Borisovi podal papírky s několika čísly a písmeny.

„Kde se to má aktivovat? Kde je vůbec Adam a to 101. komando?“zeptala se Dima.

„Aktivujete to v řídící místnosti, je 2 patra pod zemí, stačí slézt po žebřících nebo použít výtah, to je jedno. Adam je nyní v Mexiku, kde likviduje na mexické povstalce napojené některé frakce drogových klanů. A zbytek 101. komanda je v Indii a bojuje s tamějšími povstalci…“

Spustil se alarm. V celém zařízení.

„A co testovací vzorky? Jsou tu nějaké?“zeptal jsem se a připravoval k boji.

„Myslíte lidi s RFID mikročipy? Samozřejmě. Muži, ženy i děti… oběti jejich tyranie a šílenství… nemůžete pro ně už nic udělat… smrt pro ně bude vysvobozením z utrpení…“pronesl Kramer teatrálně a zhluboka se nadechl.

„Jdete s námi?“zeptal jsem se.

„Ne, nemůžu… zdržoval bych vás…“řekl a došel ke svému stolu, ze kterého k našemu překvapení vytáhl ruční granát.

„Až sem ti šmejdi přijdou… pár jich sebou vezmu do pekla kam ostatně patřím za to všechno co jsem provedl…“

„Děkujeme, doktore. Tímto jste odčinil co jste, kdy provedl…“řekl jsem a Kramer se usmál.

Viděli jsme ho naposledy, když jsme vybíhali z kanceláře a podle plánku komplexu probíhali přes chodby administrativního oddělení a mířili k výtahu. Nepřátelští vojáci prohledávali jednotlivé kanceláře a nakonec se dostali, až do Krameriovi, kam se vřítili jako sorta násilníků.

„Sakra…“bylo poslední co řekl velitel jednotky Delta Forces, která tam vpadla.

Potom se už jen ozval výbuch a celá místnost i s dvanácti člennou jednotkou explodovala. Kramer jich skutečně vzal pár sebou na onen svět.

Zrovna, když se ozvala exploze, my jsme se akorát vynořili před výtahem.

„Vezmeme to po šachtě, tady by nás odřízli…“řekl Boris a vykopnul dvířka do výtahové šachty, kam jsme nalezli a po žebříku začali slézat do útrob komplexu.

Hlava mi třeštila a připadal jsem si na omdlení a to jediné co mi bránilo omdlít byla svatá povinnost zničit tohle pekelné zařízení.

Doufali jsme, že si budou myslet, že to celé, včetně té vraždy hlídače je práce toho vědátora Kramera. Ovšem to byla velice planá a chatrná naděje.

„Už tam jsme…“řekl Boris a páčidlem otevřel dveře výtahové šachty, zatímco já s Dimou jsme ho kryly, před případnou palbou.

Jakmile se dveře výtahu otevřeli, Boris uskočil a my jsme spustili palbu do chodby. Jeden z mála hlídačů, který zůstal v základně padl na zem.

„Co s vědci?“zeptala se Dima přesně ve chvíli, kdy jeden z vědců vyběhl z jakýchsi dveří a dal se na útek.

Popadla mě vlna nenávisti a revolverem jsem střelil prchajícího vědce do zad.

„To nejsou vědci, to jsou zločinci!“pronesl jsem a zamířili jsem podle ukazatelů směrem k řídící místnosti střediska.

V cestě nám už nestál žádný odpor, ale věděli jsme, že do zad nám nakonec někdo vpadne, protože byla jen otázka času, kdy se speciální komanda dostanou do nižšího podlaží.

„Adame, Borisi… stůjte…“řekla Dima a my jsme se k ní otočili.

„Dejte mi velitelské kódy… jakmile vstoupíme do té místnosti, už nebude cesty pro vás ven. Nemůžeme si dovolit ztratit muže, který je ostříleným veteránem a mladíka, který se vzepřel osudu a smetl už celou řádku iluminátských přisluhovačů… já jsem ještě nic takového nedokázala a ani jsem nedokázala pomstít Aishu, jejíž vrah jak jsem teď před nedávnem zjistila, zemřel při letecké nehodě… ještě máte šanci využít vedlejší výtahovou šachtu… pak už bude pozdě, dovolte mi aspoň toto udělat…“

„Zešílela si?!“vykřikl jsem.

Dima natáhla ruku k Borisovi a ten jí podal papírek s velitelskými kódy.

„Zvládneš se dostat k sebedestrukčnímu systému? Nabourat se do počítače, dokážeš to?“zeptal se Boris a Dima se slzami v očích převzala papírek.

Přála si žít, ale jedinou nadějí v tuto chvíli bylo sebeobětování.

„Jsem expertka i na počítače, tohle hravě zvládnu… jen je cestou trochu zdržte…“řekla a vyrazila směrem k místnosti s počítači.

Výtah sjel dolů a my jsme uskočili za haraburdí, abychom se kryly před nepřátelskou palbou. Dveře výtahu se otevřeli. Palba nepřítele se neozvala. Provedl jsem kontrolu známek života. Na patře mimo nás a Dimy byla jen jedna známka života a to přímo ve výtahu. Opatrně jsme se vyklonili, abychom zjistili, kdo to je.

„Co je zase kurva tohle?!“zeptal se Boris, kterému se na tváři objevil výraz neskonalé hrůzy a paniky.

Podobně jsem na tom byl i já, když jsem ve výtahu spatřil vysokého a statného muže, jehož oči a jizvy na těle modře zářili a který měl na rukách a nohách přivařený pancíř a různé chrániče. Borise i mě napadla stejná myšlenka, ale neměli jsem odvahu jí říct na hlas.
Muž se zjizvenou tváří se pomalým krokem vydal našim směrem. Na rukách měl tlusté kovové rukavice, které také zářili jakými si výboji elektřiny.

Muž k nám namířil dlaně a z nich se vynořil modrobílý záblesk, který smetl Borise a zátarasy, za kterými byl. Barikády to sice odnesli, ale Boris to přežil ve zdraví a v záchvatu naprosté hrůzy vběhl do jedné z prázdných kanceláří.

„Co budeme dělat? Tohohle jen tak nezlikvidujeme…“křikl jsem a usilovně vymýšlel jak tu nestvůru zničit, i když jsem to byl já sám.

Muž se přibližoval a zrychloval. Byl čím dál tím blíž a já stále netušil co dělat.

„POZOR! POZOR! VŠEMU PERSONÁLU! SEBEDESTRUKČNÍ SYSTÉM AKTIVOVÁN! KE ZNIČENÍ ZÁKLADNY DOJDE ZA 10 MINUT…“ozvalo se z interkomu.

Dima uspěla. Nestvůra změnila směr a zamířila si to přímo k řídící místnosti. Bez povšimnutí prošla kolem mě, ale já jsem nesměl dovolit, aby se dostala k Dimě. Začal jsem jí samopalem střílet do zad a trefil jsem jí i do temene. Ani jí to nezpomalilo. Otočila se. A místo k řídící místnosti nyní zamířila přímo ke mně. Pokusil jsem se vstát, avšak nestvůra to vyřešila za mně, když mě popadla pod krkem a přirazila ke zdi. Začal jsem se dusit a snažil se její ruce ze sebe strhnout. Marně. Místo toho začal mým tělem projíždět elektrický proud, který drásal každou buňku a každý nerv. Pomočil jsem se. Neudržel jsem v sobě skoro nic a kdyby mě neškrtil, asi bych se i pozvracel.

Pohlédl jsem nestvůře do tváře. Měla jí zjizvenou, pokrytou jakýmsi oparem a elektronikou a jizvy i oči s černými panenkami modře zářili. Neměl víčka, ani obočí, rty měl popraskané a zakrvácené. Dobrý bože, co mu to provedli, byla myšlenka, která mě v tu chvíli napadla.

„Chaff granát!“zakřičel Boris a hodil nestvůře přímo pod nohy granát, který vyřadí elektroniku v okolí na nějakou tu chvíli.

Granát vybouchl a skutečně. Elektronika vypadla a s ní i bojové schopnosti nestvůry, jejíž sevření zesláblo a která spadla na kolena, držíce si hlavu a ječící nelidským zrůdným písklavým hlasem. Nečekal jsem a varoval Dimu, zatímco jsme s Borisem běželi k druhé výtahové šachtě.

„Dimo, možná se u tebe za chvíli objeví nestvůra… je to… je to… je to zřejmě ten Adam… chce deaktivovat sebedestrukční systém…“oznámil jsem zadýchaně a Boris otevřel druhou výtahovou šachtu, kde jsme se zachytili za žebřík a začali lézt do jiné ven vedoucí chodby zařízení.

„Rozumím, ale nepovede se mu to. Všechny počítačové panely jsem rozstřílela na kusy… teď už nezabrání zničení komplexu… děkuji vám, děkuji ti Adame, měla jsem tě moc ráda… drž se a snad vám to s Patricií vydrží…“řekla Dima a odpojila se z frekvence.

Já ještě naposledy pohlédl do místnosti, kde už se znetvořený… ani jsem nevěděl jak toho nebožáka nazývat… prostě kde se probíral zase k životu a zamířil do řídící místnosti.

„Pohyb v druhé chodbě?“zeptal jsem se, když jsme vylezli do přízemí.

„Žádný, odřízli jen jižní křídlo základny…“

„Jak se odsud dostaneme?“

„Zase tunelem. Trhavinou zničíme za námi část kanalizace, až budeme prchat. Uvědomím naše agenty ať pro nás připraví loď…“

„Máme ten USB disk?“lekl jsem se, když Boris otevíral páčidlem dveře šachty.

„Ano, Dima mi ho stihla dát… nezapomněli jsme, máme ho, neboj…“řekl a otevřel šachtu.

Vyskočili jsme na chodbu a dali se do běhu, div jsme svými těly nevyrazili vstupní dveře. Venku byla celá základna na nohou, ale nás stále chránil příkrov tmy a my jsme se ocitli ve východním traktu základny.

„Támhle!“ukázal Boris k polootevřenému víku.

Doběhli jsme k němu a díky naprostému chaosu, který v základně panoval jsme ani nemuseli nikoho setřást. Slezli jsme do tunelu a zavřeli za sebou víko. Po pár metrech slézání a běhu jsme se ocitli zpět v kanalizační šachtě. Okamžitě jsme přiložili trhaviny ke stěnám kanalizace a dali se do běhu, abychom ve chvíli obou explozí byli co nejdál. Abychom aspoň ten útěk přežili. Odpálili jsme kanalizační tunel, tím jsme nepříteli zabránili jakkoliv nás pronásledovat, ale zároveň nás málem přetlak smetl.

„Zbývá pět minut… běžíme…“řekl Boris a zase jsme zrychlili.

„Je mrtvá…“řekl jsem, když se mi na PDA objevila zpráva, že Dimin životní signál vypadl.

Začalo zemětřesení. Ale nebylo to normální zemětřesení. Byl to výbuch celého výzkumného komplexu. Výbuch několika tun trhavin, který nyní ozářil téměř celou Grenadu a zničil všechno ve vojenské základně. Letiště, kasárny, přistávací plocha, radarová stanice… vše vzala exploze trhavin do pekla. Ulevil jsem si, i když jsem věděl, že ještě ani zdaleka nejsme zachránění.

Po hodině dalšího usilovného běhu jsme se konečně dostali k výstupu z kanálu. Tam už k našemu milému překvapení stál Edwison i s nastartovaným náklaďákem.

„Skvělá práce…“řekl a my jsme pohlédli na severovýchod.

Z dálky byli ještě vidět do nebe šlehající plameny. Krásný pohled na zničené tajné vojenské středisko, kde zřejmě tisíce lidí skončili svůj život.

„Myslíš, že je mrtví?“zeptal se Boris.

„Tomu nevěřím. Něco takového je schopné přežít cokoliv… asi… i když jsme možná našli jeho slabinu…“

„Ehm, o čem to mluvíte?“podivil se Edwison, ale akorát jsme mu ukázali, ať nasedne do náklaďáku a dostane nás odtamtud.

„Musíme k Port Farner, na jihovýchodě. Už tam čeká loď na naší evakuaci…“řekl jsem a Edwison kývl, že rozumím.

Náklaďák si to namířil na jihovýchod a Edwison se dál snažil vyzvídat co jsme tam našli, ale vždycky jsme ho odbili odpovědí, že je to přísně tajné.

 

Koncil Iluminátů, 2:29.

Ve světě virtuální reality se znova sešla nejvyšší rada Iluminátů v čele s Akirou. Dostali totiž zprávu o urgentním problému, který zasáhl jejich výzkum. Něco takového je zděsilo a tak se okamžitě dostavili do virtuální reality, kde k nim měl pohovořit starý a jindy odvážný a tvrdý šéf CIA David Petterson, jež byl také hlavním dozorcem a organizátorem celého programu.

„No? Co se stalo?“zeptal se ostrým tónem Akira, když společně s ostatními nejvyššími Ilumináty hleděl na k smrti vyděšeného velitele CIA.

Ten se zhluboka nadechl a sebral všechny zbytky odvahy, které měl, aby mohl spustit a nezhroutil se hrůzou.

„Před přibližně hodinou, neznámé komando infiltroval do našeho zařízení na Grenadě a s pomocí zrádce, doktora Hanse Kramera, který při útoku zemřel, spustili sebedestrukční systém základny a zničili jí celou včetně všech vzorků, testovacích subjektů, velké části našich vědeckých originálních materiálů a tak dále… subjekt AV-1 přežil zničení…“

Petterson ztichl a v očích se mu objevili slzy strachu… a to díky pohledům iluminátských vůdců, jejichž tváře byli nyní rudé zuřivostí a vztekem, ale jejichž vztek byl tak obrovský, že ze sebe nedokázali vydat ani hlásku.

„Pane Pettersone, myslím že byste si měl vzít dovolenou…“řekl Akira a Petterson se s hrůzou zhroutil na zem a začal brečet.

„Ne, prosím nezabíjejte mě…“ječel vyděšeně.

Vzít dovolenou byl prostě eufemismus pro popravu.

„Zklamal jste a vaše neschopnost způsobila totální zbrzdění našeho programu. Jak to teď synchronizujeme? Kde seženeme nové schopné lidi? Jak změníme harmonogram našich dalších akcí? Jak vše obnovíme a kdy budeme schopni obnovit výzkum?!“ječela Iluminátka Mayerová.

„Ve výzkumu můžeme pokračovat, ale omezeně, bez nejpokročilejších vzorků, s méně zkušeným personálem a pouhými kopiemi údajů…“snažil se Petterson zachránit si život.

Akira lusknul prsty a za Pettersonem se objevili dva vojáci, kteří ho ječícího a brečícího odvlekli pryč.

Akira pohlédl na své druhy.

„Tak, že co?“zeptal se Akira.

„Pokud je to pravda, budeme muset náš projekt odsunout… avšak, ne o moc dlouho. Část personálu, toho dobrovolného, byla na dovolené na Haiti. Celkem 17 ze 120 špičkových vědců, kteří tam pracovali. Lepší něco než nic. A to že nemáme originální nic neznamená…“spustil Sutherland, ale Akira ho přerušil posunkem a podíval se na Mayerovou.

„Jak to u vás vypadá?“zeptal se.

„Základna a výzkumné centrum jsou v pořádku a plně funkční. Toto je pouze malé zbrzdění, které nebude mít fatální dopad na projekt a navíc… takto povstalci a haššašíni, pokud to byli oni, získají iluzi, že náš projekt zničili…“spustila Mayerová a ostatní Ilumináti na ní hleděli s čirým podivem.

Akira si prohlédl tváře ostatních Iluminátů.

„Nemohl jsem riskovat, že by se to prozradilo a provalilo… že by se provalila existence dalšího, mnohem většího, mnohem lépe vybaveného a mnohem komplexnějšího zařízení tohoto výzkumu. Takže jsem i před vámi skryl existenci Základny 12, která se nachází v severozápadní Francii a kde probíhal výzkum souběžně s grenadskou laboratoří…“vysvětlil Akira a ostatní Ilumináti byli překvapení.

„No… to je aspoň nějaká dobrá zpráva…“řekl Sutherland.

„Nařiďte Základně 12, ať začne pracovat na syntetickém viru, který poté vypustíme mezi lidi, až bude výzkum RFID mikročipů dokončen…“nařídil Akira Mayerové.

„Ano, pane… omluvte mě, jdu vyřídit patřičné náležitosti a informovat vedení Základny 12 o zvýšení bezpečnostních opatření a zahájení výzkumu viru… děkuji…“řekla Mayerová stroze a odpojila se od virtuální reality.

„Sutherlande, kdy budeme schopni spustit náš program nastolení NWO?“zeptal se Akira po chvilce směrem k postaršímu Sutherlandovi.

„Ehm, odhaduji jestli existuje další takové středisko, odsun jen někdy na konec roku…“

Akira si zapálil cigaretu.

„Skvěle… to není zas tak velký zásah do našich plánů… a aspoň se válka s arabskými armádami zostří. Saíde, informuj arabské generály, ať vedou totální válku a taktiku spálené země. Čím brutálnější bude postup arabských armád, tím více se lidé přimknou k loutkovým režimům v Evropě…“řekl Akira směrem k arabskému Iluminátovi.

„Rozkaz…“řekl a také se odpojil.

„Končím setkání Koncilu Iluminátů. Ave Theofilius i Kyrillus…“řekl Akira a ostatní zopakovali druhou větu a tak jako on se odpojili.

---