Ordum Liberatum - XII. část

Zločinec nebude ztrestán... řád padne...

Saúdská Arábie, haššašínský hrad, hlavní vstupní hala, 22:45.

Vešli jsme do hlavní vstupní haly, místa kde už stála celá plejáda haššašínů, povstalců a i Ahmed, velmistr a má milovaná Patricie a máma. Podívali se na nás. Na potrhané zoufalce, kteří vypadali jako nějací vandráci a kteří si prošli peklem.

Boris podal jednomu z haššašínských techniků USB disk.

„Opatrujte to, zkopírujte do záložního počítače a vytvořte co nejvíce kopií. Čím více kopií budeme mít, tím lépe… potom to pošlete Nejvyšší velitelské radě povstalců, Ordum Liberatum i nejvyšší radě našeho řádu… ať všichni vidí v jakém pekle jsme byli a co se tam děje…“řekl Boris a bez jakéhokoliv dalšího slova odešel do své ubikace.

Zraky ostatní nyní spočinuli na mě.

„Dima je mrtvá… a já potkal Adama Vávru…“řekl jsem chladně a také odešel.

Patrície přivřela oči smutkem a máma ani nikdo jiný to nechápali.

Odešel jsem do své ubikace a strhal ze sebe úbor i všechno oblečení a zbraně. Skočil jsem do postele. Snažil jsem se na všechno kolem sebe zapomenout a zachránit si tak zdravou mysli, i když ze zdravé mysli mi toho už moc nezbylo.

Haššašíni, povstalci a Ordum Liberatum si nyní přehrávali údaje, které měli na USB disku. Stovky tisíc fotografií, tisíce hodin videozáznamů, milióny textových dokumentů, milióny zvukových záznamů a kvanta nejhorších a nejhrůznějších informací jaké si vůbec dokázali představit.

Po hodině bezvládného ležení, kdy nikdo neměl odvahu mě navštívit, se konečně ozvalo zaklepání na dveře.

„Dále…“řekl jsem chladně.

Do dveří vešla máma a ustaraně se na mě dívala. Nechápal jsem, že jsem se na ní vůbec dokázal podívat, i když jsem věděl, že její chyba to není.

„Patrície mi všechno řekla…“řekla máma a rozplakala se.

Sedla si ke mně na postel a hleděla na mě.

„Nejsem tvůj syn, ty nejsi moje matka… nevím kdo jsem a co jsem… nemám minulost, vše co jsem posledních téměř dvacet let prožíval, vše co se stalo v mém životě je lež, faleš, podvod…“řekl jsem rozzuřeným hlasem a přestal vnímat okolí.

„To neříkej, prosím jen tohle neříkej… vše co si prožil jsi ty. Ty jsi tvořen svými vzpomínkami. Nevím jak on… vypadá, nikdy jsem ho neviděla a potom co mu Ilumináti udělali ani nevím jestli ho ještě někdy chci vidět, ale jedno vím. Ty jsi můj syn. Vždy si byl a vždy budeš synem, kterého jsem milovala a o kterého jsem se bála, když se jako malý zranil, když se pral, když se bouřil v pubertě, když se vztekal, když prospíval úspěšně na škole, když si našel první přítelkyni, když mu rostli zoubky i když poprvé zkusil alkohol…“řekla a objala mě.

Tohle jsem nečekal… pochopil jsem, že ona je skutečně moje matka. Možná ne biologický, ale lidsky určitě.

„S tebou jsem byla vždy spojená a ty si mi vždy dělal radost a děláš mi radost i nyní a vždy mi budeš dělat radost…“řekla povzbudivě.

Přitiskl jsem jí k sobě.

„Mám ti ještě něco vzkázat, týká se to bohužel jeho. Boris už pověděl co všechno se v základně stalo a tak a haššašínští vědci nyní přicházejí na to jak jeho zlikvidovat… ale asi to bude dlouho trvat… ani nevím jak o něm hovořit…“

Posadil jsem se.

„On… je nestvůra. Oni z něho udělali nestvůru. Znetvořili ho, zničili v něm vše lidské a dobré, pro své cíle a pro svoji moc… je oběť… ale nevím jak ho nazývat…“

„No… záznamy a dokumenty už byli nahrány i do virtuálních archívů, aby se na to každý mohl podívat… tak kdybys ses chtěl podívat co se v tom středisku dělo a jak se vyvíjel… ale bojím se, aby tě to…“

„Neranilo?“doplnil jsem jí.

Přikývla.

„Musím se na to podívat. Musím vidět jak vyrůstal. Musím vidět co mu dělali. Jenom tak pochopím jak s ním válčit a jak ho snad jednoho dne porazit…“řekl jsem.

„Až se vyspíš tak s tebou chce mluvit i Patrície. Má pro tebe informace o současném stavu a dalších krocích v tomto pekle… prospi se dobře…“

Máma mě ještě pohladila po hlavě a odešla pryč z pokoje. Okamžitě jsem usnul, protože jsem posledních 36 hodin vůbec nespal. A nyní jsem spal téměř jako zabitý.

 

Haššašínský hrad, moje komnata, 17:55, 23. června 2012.

Po více než devatenácti hodinách tvrdého spánku jsem se konečně probral. Měl jsem hlad, žízeň a musel jsem si zároveň odskočit na záchod. Prostě jsem musel provést kompletní údržbu. Ale jinak jsem byl v pohodě. Má máma mě zachránila… zůstal jsem jejím synem a to bylo pro mě nyní nejdůležitější.

„Ahoj!“vyhrkla Patrície a objala mě hned jak jsem se vrátil z koupelen a ona už čekala na chodbě.

„Ahoj…“řekl jsem ztrápeně a políbil jí na krk.

„Omluv mě prosím, chci se jít podívat do virtuálního archívu na videozáznamy s… s ním a na to co se dělo v tom středisku…“řekl jsem chladným hlasem a chystal se odejít, ale ještě jsem se zastavil.

„Jednalo už Ordum Liberatum, Nejvyšší velitelská rada a haššašínský řád?“zeptal jsem se.

„Ano…“

„A k čemu se rozhodli?“

„V zásadě nemůžeme vůbec nic dělat. Jediná šance je získávat s nastupující válkou a celospolečenskou krizí další a další přívržence a budovat hnutí odporu… nic jiného teď dělat nemůžeme, na nic jiného nemáme síly…“

Znechucen bezmocí a strachem jsem odešel pryč. Do archívu. Chtěl jsem vše prozkoumat, ostatně měl jsem na to dost času. Patrície nemohla nic dělat. Jen se dívat jak se trápím.

Znova jsem se připojil k virtuálnímu archívu a začal jsem prohledávat jednotlivé záznamy od původním Adamovi. Ty byli naštěstí chronologicky seřazeny. Spustil jsem první videozáznam týkající se Adama.

„SUBJEKT A-V-1, ZÁZNAM 1, DATUM: 5. 5. 1993 – videozáznam“.

Na prostorové obrazovce přede mnou se objevila jakási místnost. Malá chudě zařízená laboratoř. Stál v ní vysoký muž, vědec středního věku a plný síly a hned naproti němu Petar Brzica.

„Jaká byla cesta?“zeptal se vysoký muž.

„Dobrá. Vše je připraveno. Jen jsem při akci dostal jakýsi takýsi vzácný záchvat lítosti a nechal jsem prohodit dítě od jednoho páru, který měl trojčata. Takže Vávrovi teď mají syna Adama, ale skutečný Adam už je na dětském výzkumném oddělení…“

„Skvělá práce…“

„Doktore, z jakého důvodu jste ho cíleně vybral?“

Doktor se odmlčel a chvíli přecházel sem a tam.

„Protože je prapotomkem zakladatele haššašínského řádu a tudíž má v genech být vražedným talentovaným bojovníkem…“

Brzica se opřel o stůl.

„Co ostatní děti? Na jakém základě je vybíráte? Jestli mám zatímně převzít zásobování dětského oddělení testovacími subjekty, musím znát kritéria výběru…“

„Vybírám je na základě jejich původu. Přednostně bílé a černé a vybíráme je ze sirotčinců. Kupujeme je od tamějšího personálu, v přepočtu 6 500 dolarů za dítě. Cena se pohybuje podle pohlaví, věku atp.….“

„Jak to, že je personál prodává? Jak to, že na to nikdo nepřijde, nebo proti tomu nějaký stupidní lidskoprávní aktivista nezasáhne?“podivil se Brzica.

„Protože kdo se stará o sirotky, o děti ulice, o děti feťáků, vrahů a podobně? Nikdo. Obdobně je to s oddělením pro dospělé lidi. Zde kupujeme vězně, chronicky nemocné lidi, důchodce z domovů důchodců a východní dělníky cestující za prací v přepočtu za 12 000 dolarů za člověka… rozhodně to našemu rozpočtu neublíží…“

„Takže budu příštích sedm měsíců šéfovat dodávkám dětí na vaše experimenty… co vůbec na nich provádíte za experimenty?“

„Všemožné. Když pominu ty, které vybereme na vytvoření a vyšlechtění super-vojáků, je tu oddělení radiologických experimentů, kde zjišťujeme v laboratorních podmínkách reakce dětského organismu na vysokou dávku radioaktivního záření. Je tu laboratoř chemických zbraní, kde testujeme na dětech účinnost a rychlost usmrcení tou či onou chemickou zbraní. A to samé s oddělením biologických zbraní. Obdobně jako na dospělých tu testujeme zátěž, děti vystavujeme gravitaci, až 8 G a tlaku několika stovek tisíc kilopascalů… přičemž to všechny zabije, ale zjišťujeme po jak dlouhé době. I tohle to pomáhá našemu výzkumu super-vojáka. A samozřejmě je tu i experimentální oddělení s halucinogenními látkami a taky se samotným RFID mikročipem…“

„Co budete dělat s Adamem? Tedy testovacím subjektem AV1? Čím vším si projde?“

„Během prvních let života ho budeme učit samozřejmě základním motorickým schopnostem, chodit, orientovat se a podobně. Zároveň ho už od počátku, kdy bude schopen plně vnímat začneme vystavovat násilí. Simulovaným i reálným popravám, záběrům z genocid a poprav, z mučení a to i přímo před ním budeme mučit lidi. V tomto ohledu je cílem v něm vyvolat naprostou apatii vůči násilí a smrti, krvi a utrpení. Tím dosáhneme významného pokroku. V Africe je toto děláno velice neuměle, tím že dětští vojáci musí zastřelit své rodiče. To je jistě účinné, ale nejsou cvičeni k vraždění od dětství. Od 6. roku věku projde intenzivním vojenským kurzem, pomocí mikročipů a hormonů zrychlíme vývoj jeho mozku i těla na 4 násobek. Od 12. roku věku projde velitelským kurzem. Jeho tělo bude soustavně vystavováno vysoké zátěži, těžkému tréninku a vybavování elektronickými obvody a technologiemi, které zlepší jeho schopnosti. Po 15. roku věku ustanovíme 101. komando jehož velitelem on bude a spolu s ním 2 další subjekty. Ty jsme ještě nevybrali…“

Konec záznamu. Záznam se vypnul. Zapnul jsem další záznam označený jako „SUBJEKT A-V-1, ZÁZNAM 17, DATUM: 11. 8. 1997 – videozáznam psychoterapie, XI. sezení.“.

Další místnost. Tentokrát jiná a mnohem děsivější. Krev na zdech, mučené ženy a děti přivázané na provazech a před nimi na židli připoutaný Adam, pod dohledem pseudovědců a vojenských velitelů.

Kamera zacílila na Adama. Seděl tam přivázaný, oči otevřené lepící páskou a těkal pohledem z jedné mučené oběti na druhou. Usmíval se. Zničili ho. Oni ho zničili.

„Subjekt reaguje dobře. Mučení bude zvýšeno na úroveň znásilňování. O znásilňování se postarají nadrogovaní mužští vězni a další laboratorní subjekty…“zaznamenal jeden z dozorčích vědců do magnetofonu.

„Doktor Sanders byl dnes jmenován superintendantem-administrátorem. Doktor Sanders byl dosud pouze neoficiálně šéfem projektu SUPER-VOJÁK. Nyní přebírá i zbytek pravomocí, které neměl a nařídil nám přitvrdit ve výcviku a transformaci AV1… konec hlášení…“dokončil vědec své hlášení a usadil se na židli vedle Adama.

On sám byl otupený utrpením do takové míry, že ho dokázal dokonale ignorovat. Chtěli udělat z Adama to samé co byli oni.

Záznam se vypnul. Přeskočil jsem o pár dalších let a zapnul soubor „SUBJEKT A-V-1, ZÁZNAM 95, DATUM: 1. 4. 2007 – videozáznam shrnutí dospělosti“.

Nyní se před kamerou objevila tvář vědátora. Typicky vypadající vědátor s tenkými brýlemi a nepříjemným pohledem. Odkašlal si.

„Hlášení o stavu subjektu AV1 k 1. měsíci po dovršení 14. roku věku. Subjekt vykazuje ve všech ohledech naprosté úspěchy. Práce Petara Brzice, který získal dítě včas, abychom ho dokázali podchytit pro naše plány a terapie doktora Sanderse je více než brilantní a úspěšná. Doktor Sanders už sice není mezi námi, ale pravidelně ho informujeme o vývoji…“

Přerušil jsem záznam. Jednak, protože jsem si všiml, že se na moji frekvenci napojila i Patrície, která nyní ke mně přišla a jednak, protože doktor Kramer řekl, že Sanders zemřel roku 1999 a tento záznam byl pořízen o osm let později a zmiňují se zde o Sandersovi, jako by žil…

„Sleduješ ty videozáznamy, to co se tam dělo?“zeptala se, i když odpověď byla očividná.

„Sanders žije…“

„Cože?“

„Sanders, asi žije… nechápu to…“

„Ale Boris řekl, že ten Kramer vám tvrdil, že Sanders zemřel v roce 1999 na rakovinu slinivky břišní…“namítla Patrície a tak jsem jí pustil několik posledních vteřin záznamu.

„… doktor nám občas posílá různé rady a nadále vyvíjí zájem o projekty, nicméně jak nám řekl, přenechává nyní svoji pozici mladým a talentovaným, tedy nám. Zpět k subjektu AV1. Subjekt projevuje známky psychopatického a sociopatického chování. V tomto ohledu jsme uspěli. Subjekt po výcvikové akci z minulého týdne, kdy mučil a popravil těhotnou dívku přišel o veškeré zábrany a empatie přestala fakticky existovat. Hormonální úpravy vedou k vyšší agresivitě a především trvale zvýšenému násilnickému chování a vysoké promiskuitě, která byla posílena z důvodu, aby měl určitou kompensaci a uvolnění po tom co bude dělat. Ostatně většina těch, které znásilní to nepřežije. 23. března jsme zvýšili dávku steroidů. Subjekt nadále silní a roste, oficiálně dosáhl síly 25letého muže a to jsme teprve na začátku. Konec hlášení…“

Oba jsme mlčeli a jen jsme na sebe smutně hleděli.

„Co mu to udělali… co jim to udělali…“posteskla si Patrície a pohladila mě po rameni.

Já jsem opatrně stisknul její ruku a pohladil s ní svoji tvář.

„Co je tohle?“zeptala se a ukázala na záznam z 1. prosince 1999 s označením „Odchod doktora Sanderse“.

Zapnul jsem onen záznam.

Na obrazovce se objevila stará vrásněná tvář. Vypadala, ale odpočatě a usmívala se.

„Dnešní den je pro mě velkým dnem. Dnes 1. prosince konečně odcházím do důchodu. Je mi již 60 let, nejsem sice moc starý, ale jsem rozhodnutý strávit své další léta života v ústraní, obklopen penězi a prostitutkami. K dnešnímu dni odcházím a stěhuji se na Havaji, kde jsem obdržel od vedení Iluminátů jednu menší vilku. Projekt SUPER-VOJÁK přebírá doktor Andy Harrison. Program radiologických, biologických a chemických experimentů na lidech přebírá doktorka Jessie Warren Stansova. Projekt RFID mikročipů přebírá doktor Zachary Anthony Sellien, který je mým nejlepším žákem a nejschopnějším programátorem a neurologickým specialistou. Určitě vše zvládne. Program zátěžových zkoušek přebírá doktor Sergej Mironov. Všichni jmenovaní byli jmenováni na základě mých doporučení, se všemi vedení i Ilumináti souhlasili. Jsem hrdý na to co jsem zde za posledních 17 let dokázal. 17 let jsem zde pracoval dnem i nocí, abych dovedl Nový světový řád k vítězství a dnes mohu být hrdý na to vše, na to že jsem ho skutečně přiblížil k naprostému zničujícímu vítězství nad povstaleckými bandami a Ordum Liberatum. Zpětně se chci vyjádřit ještě k události z jara 1993 a sice o přívozu subjektu AV1. Velice mě tehdy překvapilo a zaskočilo jednání Petara Brzice v souvislosti s tímto subjektem, mám tím na mysli nahrazení uneseného subjektu jiným dítětem. Později jsem se od Brzice dozvěděl, že to bylo snad dáno i tím, že jeho syn zavražděný srbskými povstalci se jmenoval Adam. Nicméně dítě s příjmením Uhlíř nahradilo Adama Vávru. Křestní jméno Uhlíře je neznáme, protože byl unesen okamžitě po porodu díky zkorumpovaným lékařům a sestrám. To by asi mohlo být všechno. Děkuji za pozornost. Doktor Carl Werner Sanders, bývalý šéf grenadského výzkumného komplexu…“

Vstal jsem, protože tohle jsem musel rozchodit. Zjistil jsem jak se jmenuji. Jaký šok to pro mě byl a ještě větším šokem bylo, že jsem zjistil, že nemám křestní jméno. Pohlédl jsem na Patricii a tam mě objala, aby mě utěšila.

Pokračovali jsme v projíždění záznamů. Viděli jsme další a další záznamy růstu AV1, jeho posilování, výcviku a brutálního jednání, toho že čím dál tím více ztrácel lidské chování, přestal pořádně komunikovat a reagovat, přestal mluvit a jen začal poslouchat veškeré krvavé rozkazy svých velitelů.

Poté jsme narazili i na složku s tisícovkami fotek mužů, žen a dětí vystavených různým experimentům a nebo mučených či zabitých AV1. Byli tam videozáznamy jak subjektům podávají potraviny ozářené radioaktivitou a jak se to pak na nich projevuje. Viděli jsme děti, které byli ještě v děloze vystaveny všemožným toxinům a které se narodili s tak hrůznými nemocemi a vadami, že si je jen málo kdo dokáže představit. Toxická válka, cíl Iluminátů.

Pročetli jsme direktivy doktora Sanderse o unášení dětí, o vystavování dětí a žen radioaktivnímu záření s tím, že jejich ozáření bude přesnější a lépe zaznamenatelé a mapovatelné než ozáření zvířete.

Byli tam i zmínky o úspěšném rozvoji viru HIV a AIDS. Sice tam bylo potvrzeno, že je to nemoc přírodního původu, ale taky tam bylo, že vojenští vědci zkrátili dobu jejího trvání a zhoršování jejích projevů na polovinu a že se ho chystají přes nemocnice vypustit mezi pacienty, prostitutky a další rizikové skupiny.

Prostě to byli věci, které by normální civilizovaný člověk nedokázal strávit a proto jsme s tím měli strašné problémy. Na druhou stranu… co je normální a civilizovaný člověk, když jsme dopustili vzestup něčeho takového jako jsou Ilumináti. Musel jsem to vypnout jinak bych zešílel z pohledů na všechny ty nestvůrnosti, které vymyslela jejich nenávist, zloba, mocichtivost a fanatismus.

Podíval jsem se na Patricii a zamyslel se.

„Odjíždím na Havaji, najít a zabít Sanderse… doufám, že ještě žije…“řekl jsem a určil si tak svůj další cíl.

„Kdy chceš odjet? Teď si se vrátil…“namítla Patrície.

„Tohle je má povinnost, povinnost vůči všem těm, kteří tam trpěli… a odjedu co nejdříve… ovšem nejprve se musím zastavit za Hassanem…“řekl jsem a odpojil se z virtuálního archívu.

Patrície se odpojila hned po mně, ale já už jsem byl pryč z místnosti a směřoval jsem si to ke komnatě velmistra. Musel jsem se dozvědět jak je možné, že jsem se stal haššašínem a navíc tak úspěšným, když nejsem prapotomek Hamala al-Saída.

Patrície mě raději nenásledovala a odešla do svého zatímního pokoje. já jsem stanul u komnaty velmistra a hleděl na něho jak zapaluje vonné svíce a chystá se k meditaci.

Otočil se a usmál.

„Vím proč jsi tady a vím co se ti honí hlavou… vím, že jsi teď do základů rozvrácen, že tvá duše je drásána a že tvá mysl je na pokraji šílenství… pojď sem, ať se zachráníš a ať ti všechno vysvětlím…“pobídl mě Hassan a já se usadil na tlustý koberec do tureckého sedu.

„Jak je to možné?“zeptal jsem se.

Hassan se usmál a usadil se naproti mně, v malé místnosti prozářené jen světlem několika malých svíček a naplněné vůní mokrého dřeva z oněch svíček.

„Být haššašínem není o krvi. Být haššašínem není o původu. Být haššašínem není o genetice. Bát haššašínem je o odhodlání, odvaze a touze po osvobození. Věděl jsem, že nejsi prapotomek Hamala…“

„Jak jste to věděl?“zeptal jsem se po chvilce Hassanova mlčení.

„Protože jsem byl u toho, když byl Adam unesen…“

Byl jsem překvapen a zatvářil jsem se zděšeně.

„Cože?!“zeptal jsem se.

„My, nejvyšší mistři řádu, jsme věděli o projektu super-voják. Věděli jsme to od jednoho haššašína, který zavraždil iluminátského vědce a informace o tom objevil v jeho dokumentech. Považoval jsem to za tak důležité, že jsem se rozhodl vydat se sám osobně zabránit únosu Adama. V dokumentech bylo i datum, kdy se přibližně narodí a že v porodnici už budou agenti Iluminátů v čele s Petarem Brzicem. Bohužel, přišel jsem příliš pozdě… už jsem jen mohl sledovat výměnu tebe za Adama… musel jsem ustoupit… jiné cesty nebylo…“

Nastala chvíle mlčení.

„Jsem šťastný, že jsem tě přijal, protože si dokázal to co málo kdo jiný. Vzepřít se osudu, plivnout osudu do tváře a vysmát se mu. Vzepřel si se diktatuře Iluminátů a už si pár těch prasečích sviní poslal na onen svět… a zničení grenadského výzkumného střediska, odvaha jakou si projevil, odhodlání a sebeobětování jehož si byl svědkem. To z tebe udělalo definitivně haššašína. Právoplatného, silného a odvážného haššašína, který se nezalekne nikoho, ani nejhoršího nenávistného výtvoru toho totalitního zlořádu…“

Hassan se zastavil a upřeně na mě pohlédl.

„Nemůžeme teď nic dělat, jen sledovat situaci, proto jsem zde nyní nepotřebný a proto odjíždím…“

„Kam?“

„Carl Werner Sanders, muž který byl v pozadí celého toho nestvůrného projektu, muž který Adama změnil v krvelačnou nestvůru toužící po smrti a utrpení, muž který je tvůrcem RFID mikročipů… tento muž stále žije…“

Hassan byl evidentně překvapen a polekán.

„To… to jsem netušil…“

„Je to na jednom z ukořistěných videozáznamů. Je tam i ta nestvůra Sanders… nyní žije na Havaji, kde si užívá peněz, prostitutek a honosné vily.. předpokládám, že si změnil jméno, ale místní povstalecká skupina mě určitě navede k muži, který se tam mohl v roce 1999 přistěhovat. Dnes je Sandersovi 73 let, pokud ten hajzl ještě žije…“

„Dobrá tedy, hodně štěstí a pomsti sebe i všechny, kteří v těch zařízeních trpěli a umírali. Pomsti Adama…“pronesl Hassan a já se odebral znova na cestu.

 

ČR, Václavské náměstí, 15:12, 24. 6. 2012.

Na Václavském náměstí byl shromážděn dav tisíců lidí a stovky tisíc lidí nyní sledovali živé vysílání, tak jako ti na Václavském náměstí na velké obrazovce. Bylo to zpravodajství o situaci na balkánské frontě.

Na obrazovkách na Václaváku i televizí v domácnostech se objevila tvář mladé moderátorky, která okamžitě spustila.

„Musíme vás informovat o katastrofálních problémech, které nyní postihli balkánskou frontu. Před dvěma hodinami oznámil generální štáb Aliance, že balkánská fronta na řeckém směru se zhroutila. Bulharská armáda a ostatní jednotky Aliance drží muslimské armády na uzdě, ale řecký úsek fronty padl a muslimská vojska vítězně vstoupila do Alexandropilosu a vzala do zajetí 7 tisíc řeckých vojáků. Muslimské armády postupují dál na západ a ženou řeckou a makedonskou armádu na ústup. Albánská armáda se odmítá zapojit do obrany. Chorvatsko, Bosna a Slovinsko poslali své jednotky a Srbové dobrovolnický sbor o síle 40 tisíc mužů. Máme očitá svědectví od prchajících řeckých vojáků i civilistů o barbarských zvěrstvech, které islámské armády provádějí na okupovaných územích. Z příkazů Islámského koncilu jsou na všech dobytých územích ustanoveny zákony Šaria, ženy musí nosit muslimské oblečení a pokud nenosí jsou kamenovány, politické strany jsou zakázány, jsou zřizovány koncentrační tábory a několika odvážným reportérům se podařilo natočit znásilňování řeckých dívek, často i nezletilých, bandami arabských hrdlořezů, takových zločinů se arabské armády dopouští jak na dobytém řeckém území, tak jihu Gruzie a v Arménii, kterou již kompletně ovládají a kde je na uzdě z posledních sil drží 52. ruská armáda… zde přinášíme drastické záběry, upozorňujeme, že děti by se neměli dívat…“řekla moderátorka a její tvář byla vystřídána záběry na arabské vojáky popravující a mučící civilisty.

Záběry trvali jen pár vteřin, ale ve všech divácích zanechali nesmazatelnou stopu, zlobu a nenávist vůči všemu arabskému a islámskému. Nikdo se tomu nemohl divit. Každého by takové záběry zlomili.

„Přinášíme i prohlášení generálního štábu Aliance reprezentovaného generálem Robertsonem…“přerušila moderátorka brutální záběry a ty se nyní přeměnili na místnost plnou generálů a politiků náležících k Alianci, kteří vypadali ustaraně a nejistě.

K mikrofonu předstoupil jeden vysoký generál středních let v zelenohnědé uniformě britské armády a spustil svoji srdceryvnou řeč.

„Dámy a pánové, občané Evropské unie a demokratických zemí západu. Nastal nejtemnější den naší historie, historie evropské demokracie. Evropa znova čelí islámské expanzi a násilnostem. Je nutné, aby se národy Evropy sjednotili do společného boje, aby zapomněli na staré křivdy, nenávist, spory a zlobu. Pokud budeme nejednotní, budeme poraženi. Pokud budeme líní, budeme poraženi. Pokud budeme nespokojenci, budeme poraženi. Žádáme tímto národy Evropy, aby se zřekli svých malicherných sporů. Žádáme obyvatele Evropy, aby začali více pracovat, dokud nebudou islámská vojska poražena. Vysoká produktivita práce, odhodlání, úsilí, zbrojení, statečnost, píle… to vše nás dovede k brzkému vítězství nad islamisty. Brzy vyhlásíme referendum, v němž vás požádáme o to, abyste na dobu neurčitou souhlasili s prodloužením pracovní doby, s omezením politických práv za účelem dosažení jednoty a militarizací společnosti. Zároveň ustanovujeme dobrovolnické jednotky, Gardu svobodné Evropy, které budou pomáhat policii a budou vést likvidaci muslimských kolaborantských band v Evropě. Ať žije svobodná Evropa!“pronesl generál.

„Naprosto úžasné…“řekl Moravec, který stál na jednom balkonu, vedle Korbelíka a sledoval davy skandujících a jásajících lidí na Václavském náměstí.

„VÁLKA! VÁLKA! VÁLKA!“křičeli lidé.

„Co v muslimských státech? Jak je to s morálkou obyvatel tam?“zeptal se Korbelík.

„Také úspěch. Výzva k Džihádu posledního soudu se neminula účinkem a ve všech arabských státech se formují obrovské legie dobrovolníků. Na náš příkaz budou tyto legie odesílány na boj v Zakavkazsku…“

„Proč zrovna tam?“podivil se Korbelík.

„Protože dobrovolníci nebudou mít šanci přežít na Kavkaze, kor když tam ruští Ilumináti pošlou další tři armády, aby to tam jistili. Dobrovolníci budou umírat s výkřiky Allahu Akbar na rtech a arabští ilumináti získají dostatek pracovní síly na to, abychom dokončili celou naši transformaci…“

„Proč se to vlastně nepovedlo skrze 2. světovou válku?“zeptal se Korbelík, který byl přes jásot zfanatizovaného davu sotva slyšet.

„Jednak povstalecké svině to sabotovali, jednak nebyli dostatečné technologie schopné koordinovat válku a jednak jsme potřebovali lidi připravit na další strašné války, konkrétně na tuto třetí světovou válku…“

„Slyšel si o Vávrovi?“zeptal se po chvilce Korbelík a oba vešli do malého bytu, kde byla pracovna iluminátských agentů.

Moravec neodpovídal a posadil se na židli.

„Přiznám se, že to pro mě byl šok. I přede mnou to bylo tajeno, netušil jsem vůbec nic… a docela mě šokovalo i to, že se povstalcům povedlo zničit to středisko…“řekl naštvaným a ustaraným hlasem.

„Co jsou naše další kroky?“

„Dokončit ve střední Evropě transformaci… tedy propaganda, falešné útoky a podobně… a nakonec, aby se zabránilo teroristickým útokům tak…“

„… tak RFID mikročipy…“doplnil ho Korbelík a Moravec se usmál.

 

Havaj, Maui, pláže, 7:00, 24. června 2012.

Seskočil jsem z malé bárky, která mě dovezla na ostrov a hleděl na nyní poloprázdné pláže. Zřejmě jsem přistal na té méně oblíbené pláži, což bylo lepší.

Byl jsem hnán takovou zuřivostí a touhou po pomstě, že jsem dokonce ani nepočkal na potvrzení havajských povstaleckých skupin, že tu Sanders skutečně je. Prostě jsem podle radaru a satelitních snímků šel hledat Sandersovi vilu, která měla být na severních plážích.

Stačilo se akorát dostat přes celý ostrov. Stačilo ujít asi dvacet kilometrů. To bylo lepší než, když jsme běželi šestnáct kilometrů tím smradlavým tunelem na Grenadě.

Zkontroloval jsem si radar na PDA. Mířil jsem správně. Sanders měl vilu, až na konci ostrova, daleko od civilizace. Proto jsem taky předpokládal přítomnost ozbrojených stráží a připravil jsem si revolver a když už jsem po dvou hodinách cesty dorazil k travnatým stezkám provedl jsem kontrolu známek života.

Objevila se mi jen jedna, přímo uprostřed budovy. Sanders zřejmě chtěl žít sám, samotinký, daleko od lidí, kterým tolik vzal a nic nedal. Projela mnou vlna klidu a já pokračoval po stezce jíž lemovali kapradiny a vysoké stromy.

Po chvilce jsem konečně stanul před Sandersovou vilou, ale okamžitě mě cosi praštilo do očí a sice pohled na tuto vilu. Celá byla zarostlá, neudržovaná, dveře staré a popraskané, brána sice zamčená, ale celá zrezivělá, zdi oprýskané…

Přibližoval jsem se k bráně a hleděl na dvoupatrovou vilu, kde si Sanders musel žít jako král. Spatřil jsem, že ve vile se svítí, hned v druhém patře.

Přelezl jsem přes bránu a skrčený doběhl ke ztrouchnivělým dveřím. Nahlédl jsem pootevřenými dveřmi do sídla. Bylo tam dlouhé točité schodiště vedoucí do obou pater a měl tam i výtah. Na stěnách byli staré obrazy, kopie všech možných umělců jako byl Bosch nebo da Vinci. Na zemi starý plesnivějící koberec prolezlý šváby. Pod schodišti piáno s několika centimetrovou vrstvou prachu, na které zřejmě dlouho už nikdo nehrál. U rozvrzané a rozpadající se času vzdorující pohovky ležela rozbitá televize. Prostě rozhodně to nevypadalo na dům, který patří zazobanému zločinci.

Znova jsem zkontroloval známky života a pohybu, ale výsledek byl stejný, proto jsem pokračoval v cestě, rovnou do druhého patra kde jsem předtím spatřil světlo. Světlo vycházelo z prostorné jídelny, kde byl krb a právě oním světlem byl oheň v krbu. Bokem ke dveřím stál nějaký člověk, zřejmě muž podle postavy a hleděl do záře ohně.

Prudce rychle jsem otevřel dveře renesančního stylu a vpadl do místnosti, kde jsem okamžitě zamířil revolver na dotyčného muže. Muž si mě nevšímal, i když bylo jasné, že o mě ví.

„Carl Sanders?!“vykřikl jsem a mířil mu na temeno hlavy.

„Jsem Sanders, ale ne ten, kterého hledáte. Ten kterého hledáte leží na pohovce vedle vás…“řekl muž a já pohlédl na jednu z pohovek.

Ležela tam už dost stará kostra člověka.

„Přišel jste příliš pozdě. Čas, který se jindy vleče tak pomalu, byl nyní rychlejší než vy…“pronesl muž melancholicky a otočil se mým směrem.

„Domnívám se, že jsme sem přišli se stejným důvodem… zabít ho…“řekl muž se zjizveným opuchlým obličejem.

„Co se vám stalo?“zeptal jsem se.

„Takhle to dopadá, když máte za otce šíleného vědce, který pro svůj účel vysvětí všechny prostředky, včetně experimentování na vlastním pokrevním synovi. Jsem Harry C. Sanders. Když mi bylo 18 tak jsem se osvobodil z otcových spárů a uprchl jsem pryč… posaďme se…“pobídl mě a ukázal na židle.

Bylo jasné, že je přátelský a že se nemusím bát, stejně jsem, ale byl ostražitý. Posadili jsme se.

„Kdo jste a co vám můj otec udělal?“

Zamyslel jsem se.

„Mě přímo nic, ale tomu kým jsem se stal ano. Nechal unést Adama Vávru, hned po jeho narození a vycvičil z něho krvelačného zabijáka, jehož jediným potěšením je vidět lidské utrpení…“

„Ano, takový byl můj otec, sadistická svině, která se hnala za mocí, sílou a hlavně slávou a penězi… otec na mě zkoušel různé žíraviny a chemikálie, říkal že jsem levným subjektem… když mě matka chtěla zachránit, zavraždil jí… nechal jí zavraždit naprosto bez problému. Přišel jsem sem nyní ho zabít… pomstít matku… i sebe… konečně jsem se k tomu odhodlal, částečně i z podnětu své manželky, které jsem vše vyprávěl a která prohlásila, že taková nestvůra nemá dál právo hyzdit tuto planetu… ovšem našel jsem ho tu už mrtvého, respektive rozloženého. Přečtěte si toto, to je to poslední co po sobě zanechal…“řekl Harry Sanders a podal mi starý list papíru.

 

Všem, kteří si toto pročtou, všem kdož si pročtou doznání zrůdy…

Celkem 40 let svého života jsem zasvětil službě Iluminátům a teprve nyní, nyní když žiji v přepychu, bohatství, luxusu a obklopen prostitutkami a hazardem, jsem pochopil čeho jsem se dopustil.

Bude trvat tisíce let a mé zločiny stejně nebudou zapomenuty. Nebude zapomenuto to strašlivé utrpení, které jsem spáchal, to týrání. Mé dědictví mě přežije a bude dál ruinovat lidské životy.

Teprve, když jsem se podíval na své pozlacené talíře, dne 7. dubna 2004, pochopil jsem, že jsem zničil životy desítkám tisíců nevinných lidí… a co teprve dětí. A co je nejhorší, Iluminátům, lidem stejným jako já, lidem bez páteře, bez skrupulí, bez rozumu, bez dobroty a spravedlnosti, jsem předal do rukou nejhorší zbraně jaké existují a kdy existovali.

Ale ještě mohu odčinit své zločiny a tu bídu jež jsem všude zasel a sice tím, že vám předám to nejdůležitější co potřebujete, kompletní dokumentaci projektu Nový světový řád… v mém sejfu je uložen pod číselnou kombinací data narození mých rybiček…

 

„Jeho rybiček?!“vyhrkl jsem a nadhodil nechápavý výraz.

„Znám to datum, čtěte dál…“

 

… dostanou-li se tyto materiály do rukou povstaleckých sil, budou povstalci schopni odvodit další kroky a akce Iluminátů a budou schopni jim i možná předejít pokud nebude pozdě. To není vše. Nachází se tam i poloha výzkumných středisek, kde jsou vyvíjeny RFID mikročipy a experimentováno na nevinných lidech.

Modlím se, aby mi Bůh odpustil ty zvěrstva jež jsem spáchal.

Carl Werner Sanders, 26. dubna 2004.

 

„Podle lebky jsem usoudil, že se střelil pistolí do hlavy…“řekl mladý Sanders chladným a klidným hlasem.

„Máte ty dokumenty?“zeptal jsem se.

Mladý Sanders mi podal aktovku s několika svazky tajných zpráv a dokumentů.

„Mě je to k ničemu. Využijte to moudře, zřejmě už nemáte moc času…“řekl Harry a podíval se na mrtvolu svého otce.

Usmál se.

„Zemřel, ale jeho dědictví bohužel existuje nadále. Jeho pekelné nástroje a zločiny ho přežili…“posteskl si a vstal od stolu.

„Nepřidal byste se k povstalcům?“zeptal jsem se.

Harry mlčel a vytáhl z kapsy pistoli. Podíval se na mě.

„Jsem poslední z rodu Sandersů. Z rodu jehož čest a charakter byl poskvrněn mým otcem. Náš rod už si nezaslouží nadále existovat, ale doufám, že vám ty dokumenty přinesou úspěch a štěstí…“

Už jsem nic neudělal. Jen jsem hleděl na to jak si prostřelil hlavu pistolí a spadl mrtev k zemi. Podle snubního prstýnku po sobě nechal zřejmě manželku… ale asi měl pravdu, asi bylo lepší, aby se geny jejich rodu dál nešířili.

Otočil jsem se a s aktovkou plnou dokumentů odešel pryč, odešel směrem k povstaleckým oblastem a velitelstvím.

Ovšem celou cestu jsem měl smíšené pocity. Radost, že jsem získal dokumenty a smutek, že jsem se nemohl pomstít a že jsem nemohl pomstít Adama.

Zavolal jsem přes tajnou frekvenci na velitelství a spojil jsem se s britským povstalcem Pettersonem.

„Tak co? Zabil jste Sanderse?“zeptal se, protože věděl o mém účelu cesty na Havaj.

„Nezabil, zemřel před osmi lety… ale potkal jsem jeho syna a získal jsem celou řádku tajných dokumentů. Už vím o co Iluminátům jde…“

„O co?“

„O nastolení Nového světového řádu…“

„Ale to víme dávno…“

„Ano, ale nemáte k dispozici několik tisíc stran tajných dokumentů o tomto plánu…“

„Dobrá, pospěšte si a vraťte se co nejrychleji do Evropy. Za tu dobu co jste tu nebyl totiž evropské vlády prosadili referendum o reformě společnosti a to proběhne za několik dní… ale především což pro ně bylo nejdůležitější, prosadili zavedení RFID mikročipů během 6, až 12 měsíců…“

„K čertu!“vykřikl jsem a promnul si tvář.

Vypnul jsem spojení a pokračoval v cestě na jihovýchod, kde kotvila má loď. Respektive, kde jsem jí zaparkoval uprostřed pláže.

 

O tři hodiny později už má loďka s automatickým řízením mířila přímo do Mexika, kde mě měli vyzvednout mexičtí povstalci a jinou lodí dopravit do Saúdské Arábie. Ujel jsem více než tisíc kilometrů, když jsem najednou obdržel zprávu, která byla doprovázena kódem nouzové hlášení.

„4 NEPŘÁTELSKÉ DIVIZE OBKLIČUJÍ HLAVNÍ HRAD ŘÁDU HAŠŠAŠÍNŮ… VŠICHNI HAŠŠAŠÍNI JSOU POVOLÁNI K OBRANĚ HRADU! POVSTALECKÉ SÍLY JSOU VYZVÁNY K OBRANĚ HRADU!“

Oči se mi rozevřeli hrůzou a šokem. Přidal jsem ještě víc na rychlosti člunu a snažil se tak dostat se co nejdříve do Mexika a pak do Saúdské Arábie, i když jsem věděl, že je to marné.

 

Haššašínský hrad, hradby, 13:16.

„Jak to vypadá?“zeptal se Ahmed, který právě vyběhl na hradby, aby zkontroloval situaci.

„Nepřítel se znova dal po půl hodinové pauze do pohybu a svírá nás ze všech stran. Saúdskoarabští povstalci už poslali 800 svých bojovníků, ale to ani zdaleka nestačí proti nepřátelským silám…“ohlásil jeden z haššašínů, který hlídkoval na hradbách.

„4 divize… 60 tisíc vojáků… to bude dost o hubu…“řekl Ahmed a digibrýlemi si přiblížil nepřátelskou obrněnou pěchotu, která byla ještě dvacet kilometrů od hradu.

„Už ne…“dodal Ahmed a zatvářil se naštvaně.

„Už ne?“podivil se jiný z haššašínů

„Už to jsou 4 armádní sbory, každý o síle 80 tisíc mužů… 320 tisíc vojáků proti nám postupuje, podporováno 160 tanky a obrněnými vozidly a 20 vrtulníky a stíhačkami… informovali jste velmistra?“zeptal se Ahmed.

„Ano, velmistr vydal příkaz, aby se všichni novici a kadeti stáhli pryč z hradu a ustoupili do povstaleckého podzemí a my, mistři a zkušení válečníci, zde máme zůstat a vzít sebou do pekla tolik iluminátských vojáků kolik jen půjde…“

Ahmed pochopil, že jejich osud je zpečetěn a pochopil to ještě více, když spatřil jak nováčci skutečně lezou do jednoho nově vykopaného tunelu napojeného na povstaleckou síť.

Po schodišti na hradby vystoupil Boris a zahleděl se do dálky a potom pohlédl na Ahmed.

„Den naší slávy nadešel…“pronesl a tasil haššašínský meč do jedné ruky a pistoli do druhé.

„Jak to, že nás objevili?“zeptal se Ahmed.

„Netuším… jdou na jisto a nevíme proč, ani jak… můžeme jen doufat, že elektromagnetické pole jim znemožní letecké bombardování hradu… jinak nebudeme bojovat ani pár vteřin…“řekl další z haššašínů, který u sebe měl zrovna ne dvakrát košer haššašínskou zbraň, a sice ruční kulomet, který si nyní opřel o zídku hradeb.

„Co to proti nám táhne?“zeptal se Boris Ahmeda, který hleděl k postupujícím nepřátelským vojskům.

„Podle uniforem… část jsou západní vojáci, přímo iluminátští zabijáci, žoldnéři a veteráni. Větší část jsou, ale arabští vojáci poslaní arabskými Ilumináty… iráčtí, syrští a hlavně saúdskoarabští vojáci…“

„Kdo nás mohl zradit? Kdo nás mohl podrazit…“posteskl si další z haššašínských bojovníků.

„A je to tady… teď si držme palce…“řekl Boris, který na PDA zachytil přilétající stíhačky MiG35.

Salva raket byla vypálena přímo proti hradu. Rakety zasáhli. Ano, zasáhli. Elektromagnetický štít je neodklonil. Rakety proletěli a zasáhli hradby i samotný hrad haššašínů. Ahmeda výbuch odmrštil desítky metrů daleko a dopadl na zem, ale žil. Borise to roztrhalo na kusy. Štěstí při nás nestálo… ostatně jako nikdy…

Celá zbývající posádka, nebo většina posádky, byla zabita a iluminátská vojska s úsměvem na rtech postupovala proti hradu, z něhož nyní vycházeli obrovské sloupy dýmu.

Velmistr, ale přežil. On a poslední mistři včetně Ahmeda, kterému se z posledních sil podařilo prchnout do vnitřku hradu se shromáždili ve Velké síni. Hrad byl v plamenech, vše bylo zničené, vše kromě velké síně, kde nyní čekali na svůj poslední boj. Hassan došel k velkému podstavci, jakémusi oltáři a něco na něm zmáčknul.

„Ve chvíli, kdy padne poslední z mistrů, odkaz bude naplněn…“pronesl velmistr a pohlédl na 400 kilotunovou atomovou hlavici, poslední zbraň haššašínů.

„Pokud máme zemřít, nezemřeme zadarmo…“dodal Ahmed a haššašíni se s podvědomými rozkazy rozešli bránit zbytky hradu.

Iluminátští vojáci překračovali zátarasy a trosky a vítězoslavně postupovali do vnitřního okruhu hradu, kde jsem trénoval a vyrůstal ve schopného bojovníka.

Po nějaké době vnikli i do ještě nezničených prostor hradu, ale narazili na odpor statečných a zkušených haššašínů. Celou hodinu trvalo iluminátským vojákům se probít jen přes samotnou vstupní chodbu. Z posledních dvaceti haššašínů padli při obraně chodby tři. Ilumináti přišli o dvě stovky vojáků. Poté rychlým útokem a s momentem překvapení Ilumináti dobyli jídelnu a některé komnaty a začali posledních 12 haššašínů obkličovat u Velké síně. Pět dalších totiž předtím padlo v boji a vzali sebou dalších pět stovek iluminátských vojáků, včetně zkušených amerických žoldnéřů. Chodby byli plné hromad mrtvých iluminátských vojáků a tyto mrtvoly tvořili morbidní barikády. Ale ani tyto morbidní a krvavé barikády neudrželi obranu hradu a iluminátští vojáci dosáhli Velké síně.

Boj trval ještě šest hodin. Ještě šest hodin tvrdého boje, přestřelek, chvatů a rozsekávání iluminátských vojáků na kusy. Ten boj se ani jinak popsat nedal, byla to naprosto ryzí jatka, ale i tato jatka měla svůj konec. Když už v hradě leželo dva tisíce mrtvých iluminátských vojáků a 18 mrtvých haššašínů byli Ahmed a Hassan donuceni stáhnout se do Velké síně.

Do této síně, plné mrtvých a raněných iluminátských vojáků nyní vešel muž v kvádru a kravatě. Rumunský Iluminát Ilescu, který aby se pomstil za pokus o zavraždění, převzal velení nad celou operací. Přistoupil k raněnému mistru a velmistrovi. Hleděl na ně s úsměvem.

„Za tohle to mi budou moji nadřízení líbat nohy…“řekl Ilescu, ale odpovědí mu byl sarkastický úsměv obou raněných.

„Čemu se tak usmíváte?!“vykřikl Ilescu zlostně.

„Že budeš poslední Iluminát, kterého zabijeme… a splníme tak úkol, kterým byli kdysi pověřeni naši novici… a taky tomu, že máte Ahmeda pryč…“řekl Hassan a zmáčkl nějaký knoflík.

Ozvalo se pípání. Pípání, které zrychlovalo a vycházelo od dřevěného oltáře. Ilescu, rozhlížeje se kam zmizel Ahmed, došel k oltáři a urval z něho vrch.

„Doprdele!“zaječel svá poslední slova před smrtí.

Bílý záblesk. Výbuch. Vše zničeno. Obrovská exploze spálila vše v okruhu deseti kilometrů. Exploze zabila všechny iluminátské vojáky a žoldnéře a zničila celé tankové divize saúdskoarabské armády. Vše bylo v plamenech. Nejen hrad, nyní už vše… hrad, který byl symbolem haššašínského hrdinného odporu z dob Křížových výprav, hrad v němž se zrodila nejlepší krev haššašínských válečníků, hrad jež byl symbolem strachu Iluminátů o jejich život, tento hrad byl nyní zničen a vše kolem něho také. Ani smrt 80 tisíc iluminátských vojáků neměla tak velkou hodnotu jako zničení této posvátné památky našeho osvobozeneckého boje. Avšak zničení bylo lepší než, kdyby padl do rukou Iluminátů.

 

Kladensko, katakomby, jídelna, 17:00, 27. června 2012.

Hrad byl zničen. já nemohl nic dělat, nemohl jsem ho ani bránit… tak dlouho mi trvala cesta. Caracas padl. Severní Venezuela a její ropný průmysl už drželi američtí vojáci. V Evropě vzmáhal strach z islámských armád, které vraždili všechny na potkání. Fingovaná válka pokračovala a přenesla se do ulic Athén a Sofie. Tam kam vkročil muslimský voják zavládl teror. Teror, který nahnal desítky miliónů Evropanů do tábora diktatur a strachu.

Podíval jsem se na Vousáče, který si sedl naproti mně. V očích jsem měl slzy a má duše byla sevřena pochybami a strachem. Vousáč nevypadal o moc lépe a ani Patrície, která po pádu haššašínů a po zahájení muslimské expanze vedené Ilumináty vypadala jako tělo bez duše.

„Takovouhle porážku jsme dlouho nezažili…“řekl jsem zničeně a opřel si hlavu do dlaní.

„Budu k tobě upřímný, i když to bude tvrdé. Toto je největší vítězství jakého Ilumináti dosáhli už kvůli těm dokumentům, které si přivezl…“

„Co v nich vůbec je?“zeptal jsem se, protože jsem ještě ani nečetl.

Neměl jsem totiž sílu nyní pracovat a cokoliv studovat.

„Jde o program NWO. Raději si ho přečti sám, nechal jsem ti poslat nejdůležitější z částí, dopis napsaný 15. ledna 1922 americkožidovským Iluminátem Paulem Warburgem… z něho pochopíš o co jde… ale co nyní chceš dělat? Něco dělat musíš…“

„Co mi zbývá dělat. Chvíli budu odpočívat a dávat se dohromady a pak se pokusím dát dohromady z těch zbytků… z těch několika posledních mistrů a těch pár noviců a kadetů… znova dohromady haššašínský řád. Nejsem sice prapotomkem zakladatele haššašínského řádu, ale to nic nemění na faktu, že ho mohu dát znova dohromady. Proto jsme také svolali shromáždění haššašínů, které proběhne u severských haššašínů, v katakombách norských povstalců…“

„A co ten zrádce? Někdo vás musel zradit, někdo o vás musel Iluminátům říct tajné informace a prozradit jak vás zničit…“řekl Vousáč.

„Já vím, ale nedokážu zjistit kdo…“řekl jsem rezignovaně.

Mlčeli jsme, ale po pár minutách jsem nakonec to mlčení prolomil.

„No nic, jdu si přečíst ten dopis a odpočinout si po cestě… a po tom šoku…“

Vrátil jsem se do své komnaty a skutečně začal číst onen dopis, který ležel na nočním stolku.

 

Nový světový řád

Od: Paul Wartburg, ředitele Výboru zahraničních vztahů a Osvícence I. stupně

Pro: Vedení Osvícenců

Kopie: Generálním štábům USA, Francie, Velké Británie, Japonska, Německa a SSSR

Předmět: Věčná válka

Datum: 1. 6. 1922

Zpráva: Zkušenosti z událostí nedávno minulých nám dali podklad k úplnému přeformulování plánů do budoucna. Akce Velké války jevící se jako prostoprostá akce za účelem získání zbrojních zisků, ukázala se být něčím větším než jen tímto.

Dala mě a ostatním bankéřům a průmyslníkům v řadách Osvícenců společně s našimi politickými loutkami materiál k přemýšlení. Válka zdevastovala mnohé státy a došlo k mnoha přijatelným ztrátám (zemřelo jen 10 miliónů lidí, což pro nás vzhledem k naší pozici architektů války ani nemusí nic znamenat), ale než válka skončila, vlna nacionalismu a patriotismu zachvátila všechny ty tupá a zdegenerovaná stády a ubožáky, kteří nám slouží. Milióny lidí podporovali válčící vlády a v Rusku se válku díky našemu bolševickému puči dokonce podařilo prodloužit, za což děkuji osvíceneckému pomocníkovi, císaři Wilhelmovi, který pomohl našemu agentu Leninovi dostat se přes válčící zákopy.

Nyní, ale k myšlence, která mě a ostatní průmyslníky a bankéře napadla. Předně jde o to, že Velká válka lidi zdeptala a dohnala, až k revolucím, to je pravda… některé, např. Bavorská republika rad, byli kompletně proti-Osvícenecky orientované, jiné, např. Maďarská a ruská sovětská republika jsou našimi loutkami. Ale proč je zdeptala? Protože byla vedena bez oprávněného důvodu, těmi nahoře.

Abychom dosáhli definitivním nadvlády nad světem, musíme rozpoutat válku, která bude trvat v podstatě věčně a stejně bude mít lidovou podporu. Za tímto účelem jsem se setkal s panem Adolfem Hitlerem. Velice talentovaný řečník a demagog, přesně takového jsme potřebovali a taky příjemný člověk. Veřejně propaguje antisemitismus, což je důležitý stěžejní bod pro získání Němců a Německa k nové Velké válce. Ovšem, když jsem s ním jednal uzavřeně, proklepl jsem si ho a on prohlásil, že mu židé nevadí. Prohlásil, že židovství a komunismus jsou skvěla témat pro propagandu a že osobně, ač to z pochopitelných důvodů nemůže dát najevo, má mezi židy pár přátel. A taky mi poblahopřál, že my židé jsme úspěšní bankéři a talentovaní obchodníci. Prostě takovéto zdvořilosti.

On může zmobilizovat německé masy k vedení nové Velké války, která pokud jí dobře budeme řídit, bude trvat na věky. Z toho důvodu žádám vedení Osvícenců, aby vyčlenilo finanční a materiální fond na podporu Německé nacionálně socialistické dělnické strany a aby německé vojenské velení začalo cvičit nacistické fanatiky a připravovat se na novou válku.

Ale pokud by i tato alternativa krachla a nová Velká válka by nedej bože selhala, je zde ještě jedna možnost a sice ne válka mezi evropskými národy, nýbrž náboženská válka, ale to by bylo, až závěrečné řešení pokud by první nevyšlo.

A jak si vůbec takovou rozdělenou společnost představuji? Budou existovat v zásadě dva světy. Izolovaný a rozvrácený svět. Izolovaný svět k potěšení amerických, japonských a čínských Osvícenců se bude týkat amerického kontinentu a východní Asie. Rozvrácený svět se bude týkat Evropy a případně Afriky a Blízkého východu. Japonsko i USA budou zdálky podporovat tu či onu válčící stranu, tak aby žádná z nich neměla na vrch a zároveň rozšíříme mezi národy propagandu a demagogické lži s cílem získat jejich podporu pro vedení nekonečné války… samozřejmě výjimkou bude Švýcarsko, které s naší bankéřskou pomocí zůstane navenek neutrální, ale ve skutečnosti bude střídavě podporovat ty či ony… v takovém světě bude mít dokonalou kontrolu nad vším živím a bude moci se dát cestou konečného bohatství a prosperity pro nás a naše rody a naše věrné přisluhovače.

Civilní ztráty jsou vedlejší a pokud bude docházet k masakrům a rozvratu společnosti, bude to jedině dobře.

Podepsán: Dr. Paul Warburg, předseda VZV a zástupce amerických Osvícenců.

 

„Budu blejt velebnosti…“řekl jsem potichu a odhodil dopis na zem.

Dopadl k něčím nohám. Podíval jsem se na člověka, který zatímco jsem četl přišel. Byla to Patrície a usmívala se. Poplácal jsem na matraci a ona si vedle mě sedla. Hleděla na mě svýma krásnýma hnědýma očima. Začal si sundávat červený kabát, který na sobě měla a já vycítil o co jde. Na tváři se mi po dlouhé době objevil úsměv, zvláště když si sundala i tričko, které měla pod kabátkem a začala si sundávat podprsenku…

 

O šest hodin později.

Skončili jsme. Ona si opírala hlavu o moje rameno a já jí hladil po jejích krásných vlasech.

„Miluji tě…“bylo jediné co ze mě po šesti hodinách milování vypadlo.

Povzdechla si.

„Jak jsme to jen dopadli… zalezlí v podzemí, vystrašený a terorizovaní, zatímco mocní zločinci vítězí…“

 

Holandsko, hotel Bilderberg, jídelna, 19:00, 27. června 2012.

V hotelu Bilderberg, kde byla založena jedna z nejvýznamnějších iluminátských organizací a sice Bilderbergská skupina, se nyní sešla skupina lidí… a že nešlo o nějaké lidi. Mimořádní lidé v mimořádné chvíli. Ilumináti ve chvíli zničení haššašínského řádu a rozdrcení povstaleckých jednotek na mnohých místech.

A tito Ilumináti, Ilumináti 1. stupně i někteří nejschopnější z řad 2. stupně, nyní seděli pospolu u velkého jídelního stolu a v jejich čele zasedal Akira Yobashino. S úsměvem na rtech hleděl na své kolegy, muže i ženy, nyní velice dobře oblečené, v pohodové náladě a s radostí na tváři.

„Dámy a pánové, kolegyně a kolegové, den našeho naprostého vítězství nadešel. To co se nám s pomocí přeběhlíka povedlo je největším vítězstvím našich sil!“začal Akira a sklidil bouřlivý potlesk.

„Prosím utište se ještě, před několika dny, naše divize zničili hlavní sídlo a svatostánek haššašínského řádu. Ano, desítky tisíc vojáků padli, když sebevražední haššašíni odpálili atomovou nálož, ale jejich oběť nebude zapomenuta. A proč nebude zapomenuta? Protože zabijáci, vrazi a hrdlořezové, kteří děsili nás i naše předchůdce, kteří nás pronásledovali a snažili se zhatit naše světotvorné plány, jsou rozdrcení, rozdrobení a rozpadají se. Řád byl poražen a náš strach je pryč, navíc bulharské i řecké povstalecké hnutí je porážené a pronásledované a Kurdská dělnická strana je téměř rozdrcena. Ozbrojený odpor je zničen a poslední konspirační teroristické skupinky budou brzy také zničeny!“pronesl Akira plamenným hlasem, jaký by od toho japonského stařečka nikdo nečekal.

„A blížíme se i k dalšímu vítěznému konci další fáze a sice propagandě RFID mikročipů. Za pár měsíců budou RFID mikročipy dokončeny, zničení grenadského výzkumného centra pro nás nemělo žádný extrémně negativní dopad, ale akorát jsme museli odložit zavedení mikročipů. Nicméně již nyní rozjíždíme kampaň, která nažene stovky miliónů obyvatel Evropy do područí RFID mikročipů a udělá z nich zhovadilé tupé stádo, které nám bude s radostí posluhovat!“

Znova byl přerušen tleskotem a jásotem, který trval několik minut, ale který tentokrát Akira nepřerušil.

„Výzkum čipů bude definitivně dokončen po třech dekádách za tři měsíce a do dalších tří měsíců budeme mít vyrobeno tolik čipů co je celkový počet obyvatel Evropy. Odboj bude definitivně rozdrcen, protože každý kdo nebude mít čip bude teroristický šmejd, po kterém půjde každý ozbrojenec, každý policista a každý voják! A nejen RFID čipy, ale i maximální televizní, novinová a další propaganda zasáhnou duše a mozky všech obyvatel Evropy a naženou je do našich spárů. Potom definitivně převezmeme i oficiálně moc. Označíme se za elitu, nejtalentovanější a nejlepší organizátory a brilantní politické a vojenské stratégy… což ostatně taky jsme…“

Krátký smích a potlesk.

„… a pasujeme se za nové vládce Evropy a Severní Ameriky, abychom Evropu zachránili před islámskými armádami, ale místo toho ji definitivně zavlečeme do nekonečné války, která bude pro nás znamenat naprosté vítězství. Veškerý průmysl pojede na doraz, chemický, petrochemický, strojírenský i zbrojní průmysl… to všechno budou průmysly ,na kterých vyděláme trilióny dolarů a navíc budeme mít stovky miliónů sluhů… možná obnovíme časem i otrokářství a otevřeně zavedeme hned tajnou policii…“

Nyní už hosté povstávali a tleskali seč jim síly stačili. Akira byl v naprosté euforii, že to byl právě on, kdo nyní stál na konci naprostého vítězství Iluminátů nad povstalci, kdo stál u rozdrcení haššašínů a kdo dokončení zotročení lidstva.

„Svoboda se stane prázdným pojmem, který ustoupí válce. Demokracie padne pod náporem tanků a děl. Lidská mysl bude svázána propagandou a elektronikou…“pokračoval ve své plamenné řeči a někteří přítomní byli téměř v naprosté euforii.

Mezi nimi i Moravec, který také zuřivě tleskal.

---