Nejkrásnější chvíle

Dotknu se kliky a dveře balkónu se s tichým zavrzáním otevřou. Bosá vejdu a na okamžik mě přakvapí chladný a deštivý vzduch. Naskočí mi husí kůže. Ani ne kvůli deštěm nasyceného vzduchu, ale spíše proto, že za sebou uslyším kroky. 
Ona, má milovaná, přijde a obejme mě kolem pasu a pro mě jakoby na chvíli skončil svět, a já nevnímala vůbec nic, jen její přítomnost a náš dech. A taky to teplo, které z ní cítim. Přála bych si, aby tahle chvíle nikdy neskončila.
Pozorujeme kapky deště ve svitu pouličních lamp. Normálně bych si té krásy nejspíš ani nevšimla, mávla nad tím rukou... Ale s Ní, s Ní to je jiné. Všechno se zdá být tak strašně kouzelné a tajemné.
Nad hlavami nám létají blesky, jeden za druhým a obě si užíváme té chvíle, chvíle kdy jsme jen spolu, nikým nerušeny a cítíme vzájemnou a chvílemi až nebezpečnou blízkost.
Mám strach pohnout se, bojím se, že tahle chvíle bude přerušena a studený vítr ji odnese někam...někam pryč. Daleko.
Dala bych vše za to, aby to už takhle navždy zůstalo...abychom se od sebe nikdy nemusely odtrhnout, přestat se dotýkat. Přeji si jediné, a to zastavit čas.
Vše je pryč, všechny jiné pocity, všechna realita...neexistuje nic, čemu bych dovolila tohle zničit. 
Tohle jsou ty chvíle, pro které stojí za to žít. I když jich není mnoho. A kolikrát si říkám, jestli pár takových chvil stojí za tolik bolesti...Ale ano, myslím si, že stojí.
"Miluji Tě", prolomím ticho a Ona se usměje tím nejkrásnějším úsměvem, tím, který umí jen Ona. 
"Já Tebe víc", řekne, přestože ví že tohle nikdy neuznám. 
"Obě stejně", navrhnu kompromis a políbím ji. 
Zbožňuju ty nežné polibky, které umí dávat jen Ona, žádná jiná. Pořád mám pocit, že se Ji nikdy nedokážu nabažit... Ani Ji, ani těch všech dotyků a polibků. Ne, nedokážu. Přiznávám to.
Přitisknu se k Ní nejvíce, jak to jde ale stále mám potřebu cítit ji u sebe ještě více. Není moc okamžiků, kdy bych byla schopna upřímně říct, že jsem štastná...Tenhle k ním ale jednoznačně patří. Jsem nejštastnější na světě, když jsem s Ní. Vím to. Cítím to.


Dotknu se kliky a dveře balkónu se s tichým zavrzáním otevřou.
Třepu se zimou a přemýšlím, jak se mi může jeden den zdát místo tak kouzelné a druhý den... tak obyčejné a smutné. 
Čím více někoho milujete, tím více se bojíte...bojíte se, že o toho člověka přijdete. A čím více se bojíte...tím více o něj přicházíte. 
A já už vím, že tentokrát nepřijdeš...