Bylo by lepší najít druhou stranu

Člověk sedící doufající, pokojně jede autě, sluchátka v uších. Proč? Snadné… Chce utéct před realitou, jak bláhové, vlastně celí život je bláhoví. No co přál si to co nemněl a teď se mu to splnilo, pako. Vyřeknutá prosba už nelze odvolat spět, naivka netušící nevnímající. Bůh mu pomohl, ale pozdě. Ten ,který doufal že najde lásku poprvé políbí ten který doufal a čekal na to tak dlouho přestal. A v tu chvíli se On rozhodl to změnit, ale pozdě. Vzdal to k čemu láska natož radost. Když já nemám  právo milovat tak moje existence je zbytečná. Když mi nemůžeš vyplnit mé sny a touhy tak aspoň tohle poslední přání bože. Čekal, vyčkával na znamení, na odpověď, hlásek, ozvěnu. Nic jen samota skličující pocit touhy. Nyní  leží, čeká před bílou branou nebe. První, druhý, třetí úder. Pomalu otevírajíce oči vidí lidi v bílých rouškách. Zmatený se snaží dostat se do reality. Však jen co je otevřel  upadl do hlubokého spánku a poslední co zaslechl bylo ,,sedativa zabrala“. Zázrak? Ne jen odpuštění s omluvou. Na pokojovém stolku zpráva. Od koho, není mi známo, ale sem i rád.  Pan ….., máte náštěvu. Nečekal jsem to, ale přišla celá třída ze školy a byla tam ona, ta která mě o život skoro připravila, ale zároveň ta která ho zas poskládala do kupy. Teď je už asi pozdě ptát se proč, ale je to lepší než se vůbec nezeptat…