Pro dobrotu na žebrotu

    Rozezvonil se mobil. Sára stála u plotny lehce rozčílená, od rána zažívala samý stres, upustila vařečku . Děti okolo ní běhali a řvali : „Mamí zvoní ti mobiil“ Odstrčila je a běžela zjistit kdo, že se jí to snaží zkontaktovat. Celá uřícená doběhla k mobilu, odfoukla si vlasy z čela a rychle změnila výraz ve tváři z vytočené matky na milou kamarádku. Děti tajně poslouchali za rohem, modlili se, že volá Dáša. Dáša byla kamarádka Sáry. Její hovor znamenal pro děti venkovní vyvenčení z Dášinými dětmi, které bylo vždycky skvělé. Mámy si vždy povídali a děti si šli po svým.Sára dávala na procházkách s Dášou svým dětem absolutní volnost. Ne snad z nějakého výchovného principu. Ale přeci jenom ...děti člověk jako hračku neodloží, jednou si je pořídí a musí se starat. Trocha svobody dětem znamenala svobodu i pro ni. Což rozhodně přišlo vhod potom, co ji manžel utekl za mladší a ona se cítila pod neustálým napětím. Dětmi svazovana jako provazem. Matka položila mobil a utíkala zpět k plotně. Cestou stačila dětem jejich domněnky potvrdit. Na programu odpoledne byla procházka okolo místní železniční trati. Tříletý Kubík byl nejvíc nadšený. Vlaky a vše kolem miloval. Po pohledu z okna se těšil ještě více. Sluníčko hlásilo svoji dnešní stráž nad městečkem.

O nějakých 50 kilometrů ztrhaný táta od rodiny seděl smutně u stolu. Koukal do prázdného místa a přemýšlel. Před chvílí si přečetl článek o nezodpovědných matkách. Toto téma se ho dotýkalo. Za svůj život jiné matky nepotkal. Pro svou mámu znamenal jenom starosti. Vlídného slova se od ní vživotě nedočkal, natož pak pohlazení ...podpory. Jediný kontakt s ní probíhal skrze fyzické tresty. Už tenkrát se zapřísáhl, že on jako otec vživotě neselže. Bída a sociální deprivace v dětství z něho doopravdy vytvořili férového a milého člověka. Řídicího se slovy: „nečiň druhým, co nechceš, aby dělali tobě“ Teď, když on sám měl dvě děti mohl světu ukázat, jakým vzorovým otcem on je. Bohužel i zde mu nebylo přáno a oženil se s ženou, která měla raději flašku alkoholu nežli své potomky a jeho. Marně se snažil hrát tu dvojroli otce i matky. Každopádně děti ho měly rády. Byl pro ně vpodstatě všechno co měli. Máma, která utápěla veškerou lásku, kterou by jim byla schopna dát do flašky vodky neznamenala nic. Jen šrám na dětské dušičce. Táta představoval zářící hvězdu ve tmě ač jim nemohl poskytnout vše co potřebovali. Například peníze, které už dávno leželi usazené na játrech jeho partnerky. Vyhodit ji z bytu? Na to neměl. Naivně doufal, že se postaví na nohy a i kdyby se tak nestalo. Je to pořád ona – matka jeho dětí, žena do, které se kdysi zamiloval. Na kompenzaci se snažil své ratolesti brát co nejčastěji na výlety. Na ty obyčejné, za málo peněz. Jiné děti by možná neuspokojil, svoje ano. Ukázal jim určité hodnoty. Peníze nejsou všechno...hlavní je, že máme jeden druhého. A to pouto mezi nima doopravdy bylo.

Dnes byl navíc takový krásný den. Pro výlet přímo stvořený.Vyrazili. Pozitivní nálada se nesla celým autem. „ Kam dnes vlastně jedeme táto?“ zeptala se dvanáctiletá Petra s úsměvem na tváři.

• „ No řikal jsem si, že výlet do muzea by nemusel být špatný, co vy na to?“

• „ Zase na vláčky?“ dotazoval se malý Matěj s nadšením.

• „Uvidíte“ zasmál se tajemně.

Z rádia vyhrávali jejich milovaní Pink Floyd a oni mířili za dobrou náladou až pomalu dojeli na železniční přejezd. Závory dole, zastavili. „ Nesnášim tohle čekání, než vlak projede, je to vždycky strašná doba“ remcala Petra.

„ Neboj, to bude chvilička“ usmíval se táta, „ za chvíli tam stejně už budeme, tak co těšíte se?“

Sborové „těšíme“ vykouzlilo otci opět lehký úsměv. V takových momentech člověk skoro zapomene na trápení.

„Táto?“

„Copak zase Matěji?“

„Podívej..támhle stojí nějaký malý kluk na kolejích“

Tátu zamrazilo. Doopravdy. Vlak měl každou chvíli projet a malý kluk si tam hraje s pražci. Spatřil dvě ženy s dalšími dětmi. To bude jistě jejich dítě. Začal sběsile troubit, aby je přilákal. Dobrá nálada byla tatam. „Další taková nezodpovědná matka!“ rozčiloval se. „Tak co bude?!“ plácal se nevěřícně do čela.

Ze zatáčky se vyřítil vlak. Sára s Dášou zabrané do rozhovoru nevnímali nic. Skvěle se bavili. Probralo je až zkřípání vlaku, jiskry letící od kolejí potom rána. Všechno šlo tak rychle a pak se zastavil čas.

„Proboha!“ zastavilo se srdce Sáře,“ kde je Kubík?!“ do očí se jí už hrnuly slzy. Chaos. Z vlaku vystupovali lidé. Vyběhl i řidič. Okolo nich proběhlo malé blonďaté dítě celé v šoku...rovnou mámě do náruče.

„Kubíku!!“ radostně Sára. A už ho drtila v obětí. Takže vše dopadlo dobře, zdálo se.

Dvě děti, ale budou dnes a ne jen dnes plakat, protože přišli o otce. U želizniční trati si ještě nějakou dobu počkají, než je odsud někdo kompetentní odveze. Táta Petry a Matěje odstrčil v poslední vteřině malého Kubíka, sám už, ale uskočit nestačil.

O pár dnů později si to už Sára opět štrádovala s dětmi a Dášou kolem kolejí hluboce zabraná do rozhovoru. Nic se nezměnilo a asi nikdy nezmění. Jen dvěma dětem dnes vyhasla poslední naděje do života na úkor spokojenosti jedné bezohledné matky podobné té jejich. U které teď budou nejspíš muset žít.