Ptalo se mě zrcadlo, co jsem vlastně zač.

Znuděn, flákám se v jámě hluboké,

kde tabák jen a whisky mám.

Ležím, sníc o ironii života,

koukám do tmy, komu z flašky loka dám,

leže tam sám a sám.

Stavím si hrad z bílého cukru,

hraje si s vlastní příčetností.

Čtu dopisy, co lidé do jámy mi hází,

potýkám se s jejich nepřesností,

s Její nadějí a starostí,

zkrátka, čtu to, co jediné mi schází.

Všechno a přesto nic,

zdá se mi být čím dál víc,

nesmyslné, prázdná forma.

Chci pryč z téhle propasti!

Dost už jsem se toho najed!

Problém je, že jsem tu doma.