Ironie vzdušných zámků

Činy i slova se proplétají v obrovský chuchvalec,

ze Zimy do Jara duje zdánlivě slabý vítr a přec

mám pocit, že vítr je starší než sám čas.

Utíkám za větrem a ten neodpovídá na volání,

které v porovnání s orkánem ve mně působí jako slabý vánek.

Přežívám v oku hurikánu, snaže se uplatit své nadáníà

ve stavění vzdušných barier.

Činy i slova mi utíkají tramvají,

která nemá konečnou stanici.

Zdá se mi, že vyjela a vyjíždět bude furt,

s pocitem beznaděje si mě lanem váže větrný kultà

kterému jsem postavil tak silnou barieru.

Po nekonečném maratonu rozeznávám na vodní hladině vlastní splíny,

čtu přeplácané řádky a konečně chápu proč Don Quijote tak rád bojoval s větrnými mlýny.