Dračí sestra

Dračí sestra

Přišla doba, kdy se lidé na zemi k sobě chovali tak špatně, tak si záviděli, tak se pomlouvali, tak se okrádali a proti sobě bojovali, že tím převrhli Džbán s Prázdnotou, která se od té chvíle začala šířit k jejich obydlím a zachvacovat je, takže mnoho z nich různě úpělo a zoufalo si, umíralo v úzkostech a strachu a prchalo před sebou do různých nikdy nekončících pustých her a zábav, opíjelo se a různě oblbovalo, jen aby nikdo nepocítil Prázdnotu. Ti, kteří ji okusili, většinou zešíleli a chodili s očima vytřeštěnýma či zase podivně zakalenýma sem a tam, nebo zase jen postávali na místě a něco si nesrozumitelně mumlali pro sebe. Byl to hrozný pohled.

Ale ne všichni byli ještě prázdnotou zaplaveni, zbyla skupina statečných a odhodlaných lidí, z nichž se jich sedm jednoho dne sešlo na vršku, kterému se říkalo Dračí vrch, a zde se radili, co udělají.

„Já bych posbíral ten zbytek lidí, co jsou ještě normální, a založil bych nové město či spíše osadu s názvem Nová Naděje, kde bychom žili a zachránili tak lidský rod před úplnou zkázou a vyhubením“ řekl Benjamín hned, jak usedli do kruhu.

„To bys nechal všechny ostatní jejich zoufalství a bídě? Nebylo by to sobecké a nelidské?“ zeptala se zděšeně Anastázie, které se Benjamín velmi líbil, ale tohle jí vyděsilo a pohoršilo.

„Je to možná sobecké, ale my se teď nemůžeme ohlížet na ostatní lidi. Musíme především zachránit sami sebe, abychom tak zachránili pro budoucnost lidstvo!“ trval si na svém Benjamín.

„Taky si myslím, že je to sobecké a mám jiný nápad“ ozvala se Jesika. „Myslím si, že bychom měli vyhledat paní Speranzu- ta prý umí věštit a určitě nám dobře poradí, co máme dělat.“

Ještě padlo několik návrhů, ale nakonec se shodli, že navštíví stařenku Speranzu, která bydlela na samotě hluboko v lesích.

Byla to velmi zvláštní osůbka. Z dálky už na příchozí mávala a pak je pohostila velmi jemným a voňavým čajem.

„Vím, proč přicházíte a mám pro vás odpověď“ zaskočila všechny přítomné. „Může vás zachránit jen člověk čistého srdce. Ten jediný dokáže zvednout Džbán Prázdnoty, který je ukryt v Dračí hoře a postavit ho na své místo, aby se dál mezi lidi prázdnota nerozlévala. Jeden takový mezi lidmi je, ale to je vše, co vám mohu říct!“ řekla babka a mlčela.

„Ale paní Speranzo, jak máme takového člověka poznat?“ zeptali se skoro všichni najednou.

„Člověk čistého srdce je nápadný i nenápadný, je mocný, i když zdánlivě mocný nevypadá, silný, ačkoli se zdá být slabým, je vyvolený a povolaný k velkým úkolům, ačkoli to většinou neví a nikdo by to do něj neřekl“ řekla stará paní a náhle zmizela i se svou chaloupkou.

Sedm statečných na sebe nechápavě koukalo.

„Říkala „mezi lidmi“ ,ale ne „mezi vámi“, takže musíme jít mezi lidi a najít toho pravého“ řekl  konečně Bartoloměj.

„To se ti řekne, ale kde máme začít hledat?“ opáčil Barnabáš.

„Prostě budeme chodit mezi lidmi s očima otevřenýma a budeme věřit, že ho potkáme“ řekla Zoe.

„Ne, vyzveme všechny, co by se tohoto úkolu odvážili zhostit a vybereme z nich toho pravého či tu pravou!“ řekl Tadeáš a všichni souhlasně pokývali hlavou.

A tak se i stalo. To bylo ale odvážlivců! Byli mezi nimi různí známí pánové, mocní tohoto světa, knížata a magnáti, ale i různí svalovci a bojovníci.

Ale nikdo z nich neodpovídal popisu té moudré stařenky. Většina z nich byla plná sebe sama, byli to nafoukanci k pohledání, vědomí si svých předností a své moci, své síly a úžasnosti. Sedm statečných si už začalo zoufat, když tu Benjamín zahlédl za skupinkou naparujících se siláků na první pohled velmi skromného až ušlápnutého chlapce, hubeného a nenápadného, který tu stál  se sklopenýma očima a něco si kreslil nohou do prachu cesty.

„To musí být on“ křičel na ostatní a všichni se seběhli kolem kluka, který zvedl hlavu a podíval se na ně překvapivě pevným a velmi pronikavým pohledem krásných tmavých očí.

„Jak se jmenuješ?“ zeptala se ho Zoe.

„Jmenuji se Gabriel“ odpověděl kluk a zvědavě si všechny prohlížel a oni jeho.

„A ty si myslíš, že dokážeš dát zpět na své místo Džbán Prázdnoty?“ zeptal se ho Barnabáš trochu pohrdavě a nevěřícně.

„Nevím, jestli dokážu navrátit na své místo Džbán Prázdnoty, ale vyhlásili jste, že hledáte někoho, kdo by se odvážil tohoto úkolu zhostit. Nuže, jsem tu a jsem odhodlaný vám i ostatním lidem pomoci!“ řekl kluk.

„Dobře tedy, zkusíme to s tebou. Teď poslouchej. Jediné, co víme je to, že Džbán Prázdnoty je ukrytý někde v Dračí hoře. Dobře ji všichni známe, ale nikde jsme nenalezli žádný vchod do podzemí, nějakou jeskyni či úkryt, ve kterém by mohl být onen Džbán. Snad budeš mít více štěstí, snad si skutečně povolaný k tomu, abys nás všechny zachránil!“ řekl Bartoloměj a poplácal kluka povzbudivě po rameni.

Zavedli ho pak pod kopec a tady se s ním rozloučili.

Gabriel vylezl na samý vršek kopce a tam si sedl a přemýšlel. Proč se tomu kopci asi říká Dračí vrch? A jestli v něm byli draci, jak by se dozvěděli o někom, kdo je na povrchu? Musel by asi udělat hrozný hluk nebo …

Ani chvilku nezaváhal a rozdělal oheň, který byl za chvíli větší než on sám. Ale nikdo nikde. Začal tedy co nejhlasitěji odříkávat: „Draku mocný, pane hory, vylez ven a vyslyš přání člověka, co v zoufalství tě volá!“ A tak pořád dokola až do zemdlení. Padl na zem vysílením a pěstmi bušil kolem sebe v bezmocném vzteku.

A hle, tu se zem silně zatřásla, pak znovu, až se rozestoupila a před ním se objevil drak asi jen pětkrát vyšší, než byl on.

„Co tu chceš? Jsi asi věru odvážný mladík, když se opovažuješ volat přímo mě!“ řekl drak překvapivě klidným tónem.

„Naši mě vždycky učili, že je lepší přímo nežli oklikou, protože oklikou se člověk často nikam nedostane!“ odpověděl trochu drze mladík.

„Ale přímá cesta vede většinou do pekla, to ti neříkali?“ dodal drak a Gabriel měl pocit, že se usmál.

„Jsem tu proto, že lidi zužuje Prázdnota, která vytéká ze zvrhnutého Džbánu, a oni jí podléhají sterými způsoby!“ šel zase rovnou k věci Gabriel.

„To ano, to je zužuje, ale můžou si za to sami! Oni svým chováním Džbán zvrhli! A ty si myslíš, že teď napravíš, co všichni lidi vespolek pokazili?“ řekl drak a začal supět rozčílením, takže mu z tlamy začaly sršet jiskry, kterým se Gabriel jen taktak stačil vyhýbat.

„Nezlob se na mě, Draku mocný, vždyť já sám nevím, jestli mohu alespoň trošičku odčinit to, co bylo pokaženo!“ řekl upřímně mladík.

„Nezlobím se na tebe. Ale zdalipak víš, že k tomu, abys těm svým lidem pomohl, musíš něco obětovat?“ řekl drak.

„To nevím, ale obětuji cokoli, jestli tím lidstvu pomůžu!“ řekl statečně mladík.

„Cokoli? – I svůj život?“ opáčil vyzývavě drak.

„Svůj život?“ řekl nechápavě a trochu zaraženě Gabriel.

„Ano, pokud neprojdeš třemi zkouškami, tak tě budu muset sežrat“ řekl skoro omluvně drak.

Mladík se odmlčel, ale pak opět vzhlídl ke drakovi a řekl pevně:

„Sem s těmi zkouškami!“

„Dobrá tedy, pojď za mnou!“ řekl drak vážně a pod mladíkem se objevilo nedohlédnutelně dlouhé točité schodiště.

Po nekonečném sestupu stanul ve velmi prostorné dračí sluji, která byla jen velmi prostě zařízena. Drak tu tiše seděl a vedle něho byla váha s dvěma miskami.

„První zkouška je vstupem do těch dalších. Je-li tvé srdce čisté, bude lehké jako toto pírko“ a položil na jednu z misek krásné dlouhé bílé ptačí pero.

„Jestli víš, že tvé srdce čisté není, tak máš poslední možnost odejít!“ řekl velmi přísně drak.

Ale mladík ani na chvilku nezaváhal a přistoupil k vahám.

Drak cosi zamumlal a pak vytrhl mladíkovi srdce, které mu bušilo v pařátech, ale mladík tu stále stál a jen přihlížel nadcházející scéně.

Drak hodil srdce na váhy a mladík přitom zavřel oči, protože se bál.

Pak je otevřel a viděl, že váhy se jen mírně pohnuly, ale pak zůstaly dvě misky viset proti sobě přesně ve stejné výši.

„Koukám“ řekl drak se slyšitelným ulehčením „že tvé srdce je opravdu čisté – první zkouškou si tedy prošel!“ a vrátil mladíkovi srdce na své místo.

Mladík se zaradoval, ale ne na dlouho, protože drak hned pokračoval:

„Slyš tedy dobře, za devatero horami a devatero řekami je v lese ukrytá studánka s živou vodou. Draci k ní ale nemůžou, protože ji střeží zlý skřet, který nás draky nemá rád. Ten skřet zná prý i pramen s mrtvou vodou, které jen kapka stačí - a zemřeš. Přines mi živou vodu a druhou zkoušku budeš mít splněnou!“ řekl drak a vmžiku se Gabriel ocitl zase na vrcholku kopce a sám.

Ale to nevěděl, že tam dole ve sluji ho sledovaly ještě dvě oči. Byla tu schovaná drakova sestra, které se odvážný mladík hned zalíbil. Když se teď vydal na cestu, aniž by věděl, kudy má vlastně jít, sledovala ho z povzdálí a čekala na chvíli, kdy mu pomůže.

Ta měla přijít hned večer. Mladík se prodíral hustým lesem a tu se rychle setmělo a padla tma.  Gabriel neviděl na krok a snažil se alespoň rozdělat oheň, ale vlhké dřevo ne a ne chytnout. Tu uslyšel zašvihání křídel a proti němu dosedl na zem drak.

Beze slov zapálila dračí sestra připravenou hranici a oheň ozářil její dračí tvář a vyjevenou tvář mladíkovu.

„Kdo jsi?“ zeptal se, aby si sám dodal odvahu.

„Jsem dračí sestra, jmenuji se Ráchel“ odpověděla dračice.

„Nevěděl jsem, že má drak sestru“ řekl mladík popravdě a mlčel.

Ale Ráchel na nic nečekala, napřímila se, zamávala křídly a odlétla.

Mladík usnul, a když se vzbudil, uviděl nad sebou dračici kroužit ve velkých kruzích vzduchem.

Pochopil, že by ho mohla vést a taky se tak stalo. A tak šel a šel a šlo se mu docela vesele, protože měl ve vzduchu stále společnost.

Cesta ale nebrala konce, už měl dávno zničené boty, tak si kolem zakrvácených chodidel omotal alespoň rukávy od košile.

Té se to létá! řekl si pro sebe a podíval se závistivě do nebe, kde kroužila Ráchel.

A tu – jakoby ho slyšela – slétla podruhé k němu a řekla:

„Takhle bys ke studánce s živou vodou nikdy nedošel!“ a cosi zamumlala, udělala ve vzduchu nějaká znamení a pak si vykousla kus křídla, které spadlo mladíkovi k nohám.

„Ber, tohle ti pomůže!“ řekla a bez dalšího slova zase ulétla.

Mladík křídlo vzal do dlaní, ale to náhle vzplanulo, takže ho upustil a uskočil dozadu. Ale co to? – Náhle měl malá křidélka na chodidlech, a když vykročil, tak se začala třepotat, takže se při chůzi nadnášel, až konečně vzlétnul docela. To byla jiná! Z výšky pozoroval krajinu, jak se pod ním rychle mění.

„To je nádhera, děkuju ti, Ráchel!“ zavolal na dračici, která letěla jen několik desítek metrů před ním.

Po několika dnech doletěli na okraj temného lesa a zde se s ním Ráchel rozloučila.

„Dál s tebou letět nemohu“ řekla a mladík cítil z jejího hlasu smutek. A měla se k odletu, ale mladík ji zadržel, přistoupil k ní a pohladil ji po křídlech.

„Děkuji ti ještě jednou, že si mi tolik pomohla a doufám, že se ještě uvidíme!“ řekl a bylo mu smutno, že dál půjde sám.

Ráchel nic neřekla, ale Gabriel uviděl v jejích krásných modrých očích slzy, které se při dotyku se zemí měnily v kámen. Když dračí sestra odletěla, všiml si mladík teprve, že na místě dračích slz jsou hroudy zlata. Posbíral je a byl jich plný uzlíček. A ještě jednu úplně malinkou zlatou slzičku si schoval do kapsy do kalhot. Vydal se opět na cestu, ale už po svých, protože tušil, že studánka je nedaleko.

A skutečně, po pár minutách chůze před sebou uviděl pískovcovou skálu a pod ní studánku mezi napadaným listím a jehličím.  Nemohl uvěřit, že ji tak lehce našel, poklekl a nahnul se nad ní, aby se z ní napil a vyzkoušel tak, jestli je to skutečně ta studánka s živou vodou. Ale když se jeho ruce téměř dotýkaly vodní hladiny, aby donesly vodu k lačným rtům, objevil se před ním velký skřet a strašlivě se začal řehtat.

„Co je ti tak k smíchu?“ zeptal se ho nebojácně Gabriel.

„Co mi je k smíchu? Snad kdo mi je k smíchu, ne? – Ty si mi přece k smíchu, ty naivní človíčku!“ smál se dál skřet.

Gabriel se zatím postavil, a i když byl skřet veliký, stále byl o polovic menší než mladík.

„Ty sis opravdu myslel, že si sem jen tak přijdeš a budeš mi tu chlastat živou vodu?“ řekl najednou vážně až výhrůžně skřet a Gabriel si všiml, že má jen jedno oko.

„No, skoro to tak vypadalo“ řekl mladík rádoby žertovně, ale přitom se koukal skřetovi po rukách, jestli v nich nemá lahvičku s mrtvou vodou.

„Živé vody se tady ještě nikdo nikdy nenapil a nikdo si ani kapku neodnesl“ řekl hrdě skřet „naposledy se o to pokoušeli před mnoha staletími draci, ale s těmi jsem pěkně zatočil, hihi!“ začal se skřet pro změnu hihňat.

„Draci si tehdy mysleli, že když spojí své slzy s živou vodou, vznikne z toho elixír života, který neoživuje jen tělo, jako živá voda, ale i duši a ducha – a to měli sakra pravdu, ty potvory okřídlený! A to ani netušili, že stačí jen kapka tohoto elixíru třeba v moři jakékoli jiné kapaliny a ta se rázem promění v moře elixíru života!“ smál se skřet, až se za břicho popadal a válel se po zádech.

Asi ví, o čem mluví, ale trochu toho elixíru přebral – řekl si pro sebe mladík, když tu uviděl, jak válejícímu se skřetovi vypadla s kapsy lahvička s černou tekutinou. To je mrtvá voda! – chtělo se vykřiknout Gabrielovi, ale ovládl se a dál stál a dělal, jakoby se nic nestalo.

Skřet se vzpamatoval a opět si sedl. „Ale dračí slzy se nedají jen tak sehnat, draci totiž téměř nikdy nepláčou. Pláčou  jen z lásky, jen ze smutku lásky, a to se jen tak nějakému drakovi nestane – a v celé dračí historii se to údajně stalo jen jednou, a to před rovnou tisícovkou let!“ dodal skřet a podíval se najednou velmi pozorně na mladíka.

„Ale ty mi něco tajíš! Všiml jsem si, jak se ti zablýsklo v očích, když jsem mluvil o dračích slzách! S pravdou ven, nebo z tebe udělám v okamžiku mrtvolu!“ zahrozil skřet.

Mladík se ošíval a otálel s odpovědí, ale pak ho něco napadlo a tak řekl: „Mám tu dračí slzy proměněné ve zlato!“

„Ty že máš dračí slzy? Ale jak bys věděl, že se proměňují po dopadu se zemí ve zlato? Ukaž mi je!“ řekl dychtivě skřet a vztahoval k mladíkovi ruce. ¨

Ten vzal uzlíček, zamával jím nad hlavou a hodil ho, co nejdál uměl.

„Ty jeden!“ pohrozil mu vztyčeným prstem skřet, ale byl moc nedočkavý, takže se rozběhl za zlatými valouny.

Mladík bleskově sebral ze země lahvičku s mrtvou vodou a pečlivě ji schoval do kalhot. A skřet byl v tu chvíli zpátky i s valouny a divil se, že se mladík ani nepokusil napít živé vody.

„To je divné, ty ses ani nepokusil ukrást mi živou vodu? No nic, tak jako tak musíš zemřít, víš toho moc a vůbec!“ řekl skřet a šáhl do kapsy, kde měl zřejmě vždy lahvičku s mrtvou vodou, ale nic tam nenašel.

„Zrada!  Zloděj!“ – začal křičet a chtěl chytnout mladíka, ale jak se k němu natahoval přes studánku, tak do ní spadl a začal se v ní topit.

„Pomóc! Pomož mi přece, zachraň mě a já ti splním jakékoli přání!“ žadonil skřet a mladík chvilku zaváhal, ale pak skřetovi podal hůl a ten vylezl udýchaný ven.

„Ty jeden hajzlíku! Teď ti musím splnit jedno přání, i když bych tě nejradši zaškrtil!“ rozčiloval se skřet, ale mladík byl klidný.

„Necháš mě jít se vším, co mám a navíc mi dáš lahev plnou živé vody! Ty si za to můžeš nechat dračí slzy!“ poručil mladík a měl štěstí, že skřetovi připomněl, že to je vlastně docela dobrý obchod.

Skřet mu tedy naplnil láhev živou vodou a dokonce se s ním i rozloučil. A na cestu mu dal podivnou radu: „Jsi dobrý člověk, až moc dobrý. Dávej si pozor na lidskou závist a podlost- na ty žádná živá voda neplatí!“ a dobrácky na Gabriela zamával.

Co se to s tím skřetem stalo? A co tím myslel? – ptal se pro sebe mladík, ale už neztrácel čas a letěl přímo do drakovy sluje, aby mu přinesl živou vodu.

Když přistál na kopci, nemusel už rozdělávat oheň, protože drak tu už stál.

„Tak tobě se to podařilo! Ale taky se ti povedlo poplést mé sestře hlavu! Myslíš, že jsem neviděl, kdo ti na cestě pomáhal?“ řekl na oko rozlobeně drak a vzal si láhev s živou vodou, ze které hned několik kapek přelil do maličké lahvičky, kterou vrátil mladíkovi se slovy: „Mohla by se ti někdy hodit!“

„A jaká je ta třetí zkouška? A vůbec, kde je Ráchel?“ zeptal se mladík.

„Třetí zkouška? – Myslel jsem, že ti ji odpustím, když přineseš živou vodu, ale ty sis to, co teď má přijít, nadrobil tak trochu sám…tedy… s mou sestrou!“ dodal jakoby nerad drak.

„Co tedy musím vykonat? Nebo budeš mluvit dál v hádankách?“ zeptal se Gabriel.

„Má sestra se do tebe zamilovala. Ale tím, že se zamilovala do člověka, porušila dračí zákon a nesmí už dál být drakem. Ale aby se tak mohlo stát, musíš jí useknout hlavu!“ řekl drak smutně.

Tak a mám to, říkal si pro sebe Gabriel, teď se do mě zamilovala dračice a já jí mám ještě k tomu useknout hlavu.

„To nemůžu! Hlavu Ráchel sekat nebudu, to radši vypiju obsah téhle lahvičky!“ a vytáhl lahvičku s mrtvou vodou.

„To nedělej, protože tak bys nás zabil oba!“ ozval se za ním laskavý a něžný hlas Ráchel.

Otočil se a chvíli se díval do smutných očí dračí sestry. Drak zatím přinesl zlatý meč a podal jej Gabrielovi.

Ten si ho vzal, Ráchel sklonila hlavu a …Gabriel zavřel oči a jedinou ranou Ráchel usekl dračí hlavu.

Všude se rozlila dračí krev a z ní se najednou začali klubat malí dráčci, kteří tu pak lezli všude kolem. A z velkého dračího těla se náhle začalo něco prodírat ven, až před Gabrielem stanula krásná dívka.

„Ráchel?“ šeptl tázavě Gabriel.

„Ano, jsem to já!“ špitla Ráchel.

Objali se a políbili. Pak Gabriel předstoupil před draka, který mu až teď prozradil své jméno.

„Jmenuji se Ariel“ řekl mladíkovi „a děkuji ti za svou sestru, i když mě trochu mrzí, že jí teď asi tak často neuvidím. A teď pojď za mnou, musíš přece zvednout Džbán Prázdnoty a dát ho na své místo!“ řekl drak a vedl ho pod zem dlouho chodbou, až se dostali do malé jeskyně, kde byl jen starý zaprášený na bok obrácený džbán. A jinak nic.

Mladík se na draka tázavě podíval a ten jen řekl: „Prázdnota je neviditelná, ale rozlévá se tu všude kolem, to mi věř!“ A skutečně, mladík pocítil jakousi úzkost u srdce. A pak ho napadlo, co říkal skřet o elixíru. Vytáhl malou zlatou dračí slzu, pak živou vodu a v dlani obojí spojil. A pak jen s otevřenou dlaní čekal, co se bude dít.

A tu se neviditelná hmota Prázdnoty začala proměňovat ve zlatavou tekutinu, která byla všude kolem a tekla kamsi daleko až k lidským obydlím.

„Dokázal si to“ vkřikla Ráchel „dokázal si to, co se psávalo v nejstarších dračích knihách o tom, jak vznikl Ráj! Jen trochu lásky, trochu dračích slz a živé vody a všechna prázdnota a zoufalství zmizí!“ radovala se a všichni vespolek se objímali, i bratr drak nestál stranou.

A mezi lidmi se vše náhle začalo obracet k lepšímu. Přestali si zoufat, nemuseli se náhle zapomínat v pijatikách a radovánkách, přestali tolik bažit po penězích, které jim měli nahradit prázdnotu v srdcích a zase se tu a tam začal objevovat pravý cit, pravá láska a pravé přátelství – a s nimi naděje do budoucna.

Gabriel a Ráchel sestoupili z Dračího vrchu a byli všude oslavováni coby zachránci. Byla velká svatba a mladí manželé na ni pozvali i sedm statečných, které nikde nezapomněli zmínit a chválit, že je to vlastně i jejich zásluha, že to tak dobře všechno dopadlo.

Ale někomu se jejich štěstí nelíbilo. Ano, to tři z těch sedmi statečných se užírali závistí. Sešli se spolu tajně za městem a Barnabáš řekl rozčíleně: „Přivlastnili si všechnu slávu! Vždyť bez nás by se nic nestalo!“

„A jak se ten Gabriel všude naparuje! Takový chudáček to byl a teď?!“ dodal Benjamín.

„A jakou má krásnou ženu! A prý je to pěkná dračice!“ dodal Bartoloměj.

A tak pokračovali dál a dál, až se domluvili na něčem opravdu strašném.

Jednou se pak v noci připlížili k domu novomanželů a vytáhli je bezmocné z postele, svázali je a zalepili jim pusu a Gabriela hodili do hluboké staré nepoužívané studny a Ráchel odtáhli do lesa a přivázali ke stromu, aby si o ní zahráli karty.

Vyhrál Barbabáš. Mnul si ruce a těšil se na krásnou dívku a pomalu se k ní blížil, chvíli se jí výsměšně díval do očí a pak jí rozvázal. Ale dívka se mu v tu chvíli vytrhla a utíkala lesem křížem krážem pryč. Ale Barnabáš byl rychlejší a brzy jí začal dohánět. Užuž se po ní natahoval, když tu ve vzduchu zasvištěla křídla a bratr drak před ním stanul ve vší velikosti a hrůze. Vyšlehl mu oheň z tlamy a sežehl prvního lotra na popel. Ariel vzal vysílenou sestru na hřbet a letěl rychle ke studni, kam se už předtím vydali Benjamín s Bartolomějem – a jejich vybavení nevěstilo nic dobrého. Jeden měl sekyru a druhý nůž.

Ariel letěl velmi rychle, ale na místo doletěl pozdě. Kolem studny byly rozházeny nohy a ruce Gabriela a trup a hlava byly pohozeny nedaleko v příkopu. Ráchel plakala, ale po chvíli se vzpamatovala a začala rovnat zbytky svého milovaného chotě k sobě, až z nich poskládala celé jeho tělo. 

Pak na něj kápla mrtvou vodu, kterou od té doby, co se vzali, nosívala na krku- a tělo se scelilo, ale zůstalo mrtvé. Pak mu na čelo kápla jedinou kapku živé vody a tu se do mladíkova těla vrátil život, otevřel oči, ale to už ho Ráchel zasypávala polibky a polévala slzami štěstí.

O tom ale ti dva lotři nevěděli a v klidu spali. Ale Ariel s nimi neměl slitování ani ve spánku. Přiletěl k jejich domu a otevřeným oknem na ně tak dlouho dštil oheň, až z nich nic nezbylo.

Pak se teprve odebral na dračí horu, kam za ním pak často přicházeli nejen Gabriel s Ráchel, ale mnoho dalších lidí a nosili mu různé dárky a chodili k němu pro radu, protože byl právem považován za nejmoudřejší bytost široko daleko.

Gabriel a Ráchel žili šťastně dál a brzy se jim narodilo děťátko. A nebyl to dráček, ale krásný synáček, kterému dali jméno Ariel, aby v něm byla zachována vzpomínka na dračí rod a na to, jak kdysi draci a lidé bojovali za lepší svět.