Polibek anděla

Mělo to být stejné, jako kdekoli jinde. Přijedu do města, ubytuju se stranou od lidí a nechám ji zařídit svůj i můj pokoj. Vydávám ji za svou sestru, protože je to tak mnohem snazší. Několik dní chodím po městě a hledám ji, tu pravou pro naši věc. Potom se zapíšu na stejnou školu a jakkoli se dostanu do její přízně. Chvíli ji poznávám, ale ne moc do hloubky, to není dobré. Pak s ní trochu flirtuju. Většinou to trvá jen několik dní, než mi začnou samy nadbíhat, ale ještě předtím předstírám nezájem a až pak se nechám „uhnat“. Všechny si vždycky myslí, že to jsou ony, které to mají pod kontrolou, ale tak to není. Vždycky jsem to já. Musím to být já. Další scénář se pokaždé malinko liší, ale zase ne moc. Ať je průběh před tím jakýkoli, konec je vždycky stejný – ona se se mnou vyspí a poví mi, že mě miluje. To přichází moje chvíle. Využít, zneužít a pak užít. Tak to je, tak to musím dělat, jinak bych nemohl žít. Jednou jsem se rozhodl zběhnout a vzepřít se a tohle je daň, kterou za to platím. Daň za lidský život, daň za v tolika ohledech lepší život. A je to snesitelná daň. Tohle mělo být stejné jako kdekoli jinde. Ten scénář se nemění, nesměl, jinak bych nepřežil, ona by nepřežila a ona musela žít, byl to slib. V tom scénáři není nejmenší místo pro váhání, pro pochybnosti nebo dokonce pro improvizace. Ten scénář je dokonalý, nemá chybu, už dávno jsem to věděl. Nastěhoval jsem se, vyhlédl si ji, zapsal se do její školy, seznámil se s ní, sblížil se s ní... ...Proč se sakra nemůžu odhodlat k tomu dalšímu kroku?

 

1. kapitola

Mohla jsem tam pořád postávat a čekat, že by mě třeba nikdo nepostrádal, ale nehodlala jsem to dělat a ztrapňovat se tím. Mohla jsem dělat, že sem nepatřím, že jsem si jen spletla budovu, místo, třídu, že jsem na tomhle světě zcela omylem, čímž jsem si byla téměř jistá. Ale nemohla jsem. Už jenom proto, že moje o dva roky mladší a krásnější sestra na mě mávala jako zběsilá a mrkala na všechny kluky v okolí řasami. Dlouhými černými perfektními řasami.

"Kruci, nesnáším být ve čtvrťáku," povzdechla jsem si a došla k Anet.

"Jsi první den ve čtvrťáku. Nemůžeš to nesnášet," upozornila mě s lehkým sarkasmem Anet a vzala mě okolo ramen. Nikdy jsem nedokázala pochopit, jak se můžou těm stejným rodičům narodit dvě úplně jiný děti? Jak je možný, že Anet je krásná hubená vysoká blondýnka s dlouhými řasami a velkýma tmavě zelenýma očima, s plnými rudými rty a bezchybnou pletí, a já jsem... no, její opak. Vlasy mám vlnité a nevýrazné, oči bledě modré, řasy světlé a řídké, byla jsem menší postavy než Anet i přes to, že jsem byla starší, a taky jsem neměla nikdy jedinýho kluka, narozdíl od Anet, která má každou chvíli jiného.

"Myslím, že na tebe čeká Brad," ukázala jsem na kluka, co stál vedle vchodu. Stál tam spolu se dvěma dalšíma klukama a horlivě si s nima povídal - zřejmě o fotbalu. Anet vždycky chodila se sportovci.

"Ježíši fakt? Jsi si jistá? Kryj mě, honem," Anet se začala schovávat za moje záda a snížila se na svých sedmicentimetrových jehlách o zhruba pět centimetrů, což rozhodně nemohlo stačit.

"Proč tě mám krýt? Copak s ním už nechodíš?" divila jsem se.

"Nééé, už ne. Je to blbeček, neříkala jsem ti to?" zeptala se nejistě.

"Já tu informaci nutně nepotřebuju, Anet, ale Brad by to měl vědět, že s ním už nechodíš, nemyslíš?" rozhodila jsem rukama Anet se na mě ušklíbla, jako bych byla úplně mimo a nechápala, že teď se to dělá úplně jinak než loni a že já jsem totálně pozadu a dál cupitala za mými zády.

"Jé, ahoj Anet," rozsvítil se Brad, když nás zahlédl. "Ahoj, Nelo," mávl mi.

"Ahoj Brade. Myslíš, že by sis s Anet mohl teď promluvit? Teda, ona ti chce něco říct," usmála jsem se na Brada a vytáhla Anet zpoza svých zad a strčila jí směrem k Bradovi do náruče, kde ji Brad okamžitě sevřel a snažil se jí políbit.

"Brada přestaň, jsou tu lidi," kroutila se mu Anet v náručí. Já jsem je tam nechala stát a šla jsem do kanceláře, abych si vyzvedla svůj rozvrh. Byla jsem tam postavena do dlouhé fronty, kterou jsem si poctivě vystála, abych pak zjistila, že to jediné, co mě skutečně na škole zajímá, mám hned první hodinu a pak už je všechno nudné nebo nezajímavé. Například biologie těsně před obědem.

"Nela Beverlyová?" ozvala se profesorka Moorová. Kontrolovala si seznam letošních čtvrťáků na své hodině anglické literatury.

"Tady," zvedla jsem napůl ruku a usmála se na ní ze své třetí lavice u dveří. Seznam pokračoval a já jsem občas zaslechla známá jména, ale nevnímala jsem pořádně. Mojí jedinou kamarádkou na škole byla Tery Ferrelová, která se mnou navštěvovala všechny předměty, kromě literatury, biologie a tělocviku, neboť měla slabé srdce a nemohla tedy cvičit.

Celý první týden byl jako ve stínech, vnímala jsem všechno jen napůl. Máma nám zemřela před rokem a půl na rakovinu a táta se o nás staral, jak jen mohl. Anet byla možná na povrchu materialistická, ale uvnitř to byl citlivý a vnímavý člověk, jako já. A jako byla máma. Anet byla krásná po ní, táta nám to vždycky říkal. Já jsem vypadala zase víc jako on.

Pomáhaly jsme tátovi a nutily ho se smát, protože půl roku po smrti maminky to nedokázal. Až jednou, když si Anet vybírala šaty na ples svého tehdejšího přítele, schválně si vybrala ty nejhorší a nejbláznivější a když tenkrát vylezla z kabinky, já i táta jsme se mohli zbláznit smíchy. Od té doby jsme fungovali jakž takž normálně.

"Anet, pojď už!" volala jsem na sestru, když jí její krášlení a oblékání opět trvalo déle, než bylo nutné.

"Nemůžu najít ty fialové náušnice," stěžovala si na schodech a zapínala si v uších stříbrné kruhy. Vlasy měla vyčesané a oči obtažené světlou linkou, řasy natočené a rty plné lesku.

"Já ti je určitě nevzala. A pojď už!"

V autě Anet prohledávala všechny možné zásuvky a schovávačky, ale nikde ty náušnice nebyly. Možná bych věděla, kde jsou, ale nechtěla jsem Anet dráždit a tak jsem mlčela. Celou cestou jsem mlčela. Jen Anet si pro sebe tiše nadávala.

"Počkáš po škole na mě? Končíme stejně, odpadá nám ta poslední hodina," připomněla mi. Ještě že tak, říkala mi to včera u večeře, ale zapomněla jsem na to. Měla jsem v hlavě jiné myšlenky.

"To víš, že počkám," přikývla jsem automaticky. Anet neměla ještě ani řidičák, a to už jí šestnáct bylo. Pořád to odkládala, a tak jsem jí do školy a občas i ze školy vozila já. Nevadilo mi to, proč by mělo?

Škola byla pořád stejně monotónní. Už jsem si vážně myslela, že se z toho zblázním, když jsem ten den vstoupila do učebny biologie a na mém obvyklém místě seděl cizí kluk. Byl tmavovlasý a vysoký, vlasy mu padaly do obličeje a měl na sobě tmavé, na první pohled staré a seprané tričko.

"Promiň, cizinče, sedíš mi na místě, mohl by ses přesunout?" zeptala jsem se a považovala tu věc za vyřízenou, ale on se na mě podíval zpod závoje svých vlasů a v tom pohledu byla jakási nepřátelskost. Jeho oči byly tmavé a nepříjemné. Zamračila jsem se, ale neustoupila před tím pohledem.

"Máš to místo snad označkovaný?" sykl ke mně.

"Ne, ale sedávám tady," ujistila jsem ho.

"Tak teď tu sedím já," rozhodl kluk a odvrátil se ode mě. Povzdechla jsem si a odešla k jiné volné lavici. Nechtěla jsem se s ním hádat, není jedno, kde sedím? Tenhle předmět mě ani nebaví, tak proč bych tak moc bazírovala na svém místě? Celou hodinu jsem si bezmyšlenkovitě psala poznámky, ale na konci hodiny jsem se přistihla, že koukám tomu klukovi na záda. Profesor Rowe ho ani jednou nevyvolal, takže jsem jeho jméno neznala, ale nevím proč jsem na něj pořád koukala.

"Proč jsi na mě celou hodinu zírala?" vybafl na mě ve dveřích z učebny hned po hodině. Nechápavě jsem se na něj zamračila. Jak to kruci ví? Ani jednou se neotočil. Dělala jsem, že o ničem nevím.

"To jsem rozhodně nedělala,"

"Jak myslíš," pokrčil lhostejně rameny ten kluk a odešel na opačnou stranu chodby, než já. Chvíli jsem se za ním dívala a on zřejmě můj pohled vycítil a lehce otočil hlavu na stranu, ale nepodíval se na mě. Zaklepala jsem hlavou a vydala se na oběd. Tam jsem si tradičně sedla k Tery a spolu jsme probíraly hodiny a její potíže s rodiči. Několikrát jsem se rozhlédla, ale ten kluk tu nebyl. Najednou se k nám přiřítila Anet a celá dychtivá nových informací si sedla vedle mě na volné místo.

"Už to víte? Máme tu novýho kluka! Jmenuje se Lucas Sparks a chodí do čtvrťáku. Právě jsem ho viděla venku hrát basket a je k sežrání!" výskala.

"Tak jdi do něj," pobídla jsem jí jemně.

"To si piš že půjdu, jenom omrknu situaci a pak ho sbalím. Držte mi palce, holky," zase rychle vyskočila na nohy a odběhla z jídelny.

"Dá si někdy pokoj?" zeptala se Tery s úsměvem na rtech.

"Ne, jedině až jí jeden z jejích vysněných zbouchne a opustí," ušklíbla jsem se, ale ve skutečnosti jsem to nemyslela vážně. Ani jsem to Anet nepřála. Byla příliš mladá na dítě, byla mladá ještě na moc věcí.

Nevím proč jsem další den byla nedočkavá hodiny biologie. Vždyť o nic nešlo, ten kluk byl jen jeden z mnoha. Byl to nějaký pochybný floutek, určitě průšvihář. Nechápala jsem svoje myšlenky, ale nemohla jsem se zbavit toho pohledu do jeho očí. Proč byly tak nepřátelské?

Když jsem s lehkými obavami vstoupila do učebny biologie, byl tam, na mém bývalém místě. Seděl v té lavici a jeho hlava byla otočená ke dveřím. Něco tu nesedělo. Jak je možné, že vypadal jinak? Jeho vlasy byly upravené, šaty vypadaly čisté a jeho pohled byl...neutrální. Byla to změna o sto osmdesát stupňů. Zamračila jsem se, ale dokázala jsem od něj odtrhnout oči a šla si sednout dozadu. Nechápala jsem tu změnu a po zbytek dne jsem nedokázala myslet na nic jiného.

Od toho dne byl pořád stejný, už se neměnil. Pořád vypadal upraveně a jeho oči byly neutrální, ale byla jsem si jistá, že ten první den se mi to nezdálo, že on tak skutečně vypadal.

Velmi brzy jsem se dozvěděla, že Lucas Sparks, po kterém se rozhodla vyjet moje sestra, je právě tenhle podivín z biologie a snažila jsem se jí to všemožně rozmluvit, ale ona byla tvrdohlavá jako mezek.

"Já se o to chci pokusit, Nelo, je to pro mě výzva," vysvětlovala mi.

"Anet já tě prosím, nech ho být. Nemám z toho kluka dobrý pocit," snažila jsem se jí to celé vyvrátit. Byl to hloupý nápad. Nejen proto, že byl Lucas zvláštní a působil podivným dojmem, ale také proto, že byl ve čtvrťáku a Anet jen druhačka.

"Ty ho snad znáš?" zajímala se dychtivě.

"Já... ne. Mám s ním společnou jednu hodinu biologie, jinak nic. Ani jsme spolu nemluvili." Kromě toho prvního dne, co přišel a vypadal, jako kdyby právě dorazil z dlouhého výletu pouští a ještě ho přitom něco naštvalo. Vlastně to nebylo přesné. Uvědomila jsem si, že to, jak tenkrát vypadal, jsem nedokázala k ničemu přirovnat, ten výraz by zněl zcela přesně zničený.

"Musíš mě s ním seznámit!" rozhodla Anet nadšeně.

"Nemluvím s ním, Anet, neznám ho! A rozhodně tě s ním nebudu seznamovat," odmítla jsem razantně a zvedla se z její postele. Její pokoj byl o kousek větší než můj, to aby se jí sem kromě obrovské šatní skříně vešlo i piáno, na které hrála od deseti let a měla to ráda. Často jsem jí večer zaslechla, jak všemi deseti hraje máminy oblíbené písničky. Většinou těsně po tom, co dohrála, byla u mě v pokoji s nutkavou potřebou si povídat, po které následovala nutkavé stýskání si.

"Ale ty jsi jediná ze všech, kdo je k němu nejblíž. Ptala jsem se všech, co na škole znám a nikdo se s ním nevídá, nemluví s ním. On jen vždycky hraje s nějakýma klukama basket místo oběda a pak se vypaří nebo co," zesmutněla Anet. Zarazila jsem se na prahu jejího pokoje. "Zmizí?"

"Jo! Ještě jsem ho neviděla odjíždět z parkoviště nebo chodit na hodiny, docela jsem ráda, žes mě usvědčila v tom, že chodí aspoň na jednu," usmála se. "Musíš mi pomoct, Nelo, on je tak sexy, když hraje basket a já mám pocit, že bude ten pravý, chápeš?" naklonila hlavu na stranu a udělala na mě psí oči. Na mámu i tátu tohle platilo, a na mě do doby, než mi začala krást panenky a stříhat jím vlásky.

"Promiň, Anet," zavrtěla jsem hlavou a odešla z pokoje. Nechtěla jsem, aby se s ním Anet zapletla, měla jsem pocit, že ten kluk je všechno, jenom ne ten ten pravý!

---