Opile pravdomluvná šaráda

Když mi realita zabodla dráp do střev

Chtěla jsem jí poslat k šípku

Ale představa, že tam pošlu všechny své rádoby blízké

Byla tak lákavá

Že jsem to udělala.

 

Miláčku můj, kdyby jen do tebe zaťala své čelisti,

Nezbyde než mastný flek

Po tvém pokolení.

Cítím vůni tvých vlasů

A sílu tvých očí svádím na samomluvu

Protože na to už jsme všichni zvyklí.

 

Ne, nikdy nebudeš sama,

                 Kdo jsi, pane?

Ne, nikdy si neodpočineš    

                  Proč mě trápíš?

Mám plemenného hřebce… 

                  A já jsem pro něj byla vycvičena.

Bude to Láska na první pohled, drahá.

 

Bohové se už nudí...

                 Nechť hry započnou!