Kdo jsem já?

Kdo jsem? Nikdo z vás neví. Tuším, že ani nechce vědět, ale stejně vám to povím.

Výhodou virtuální sítě je, že nikdo nikdy neví, kdo je na druhé straně. Asi to nevíte, ale já tu byla už několikrát. Jako dospívající holčička, co si jde hodit mašli, jako chlapec nic netušící o životě a tak dále a tak dále. Tolikrát jste mi komentovali „díla“, tolikrát jste mě kritizovali za pravdu, kterou jsem vypustila ze své špinavé držky.

Jako šestnáctiletou brunetku mě více z vás bralo za již dospělou a tím pádem i tu, která by měla psát kvalitní poezii. Měla by být kvalitní celá. Neměla by brečet nad každou negativní kritikou, co uvidí na svém účtu a potom se přihlásí na jiný a tam je taky. Dokonce i od stejného autora. Jak milé.

Ale kdo jste vy, abyste mi mohli říkat, co jsem? Kdo jste, abyste mi mohli kritizovat city? Ani nevíte, jak to třináctiletou dívku zraní, když si s jejími slzami, hořkým smíchem a rozbitou láskou, vyjádřenou v básni vytřete konečník.  Jak se potom cítí.

Přitom ani nemáš právo otevřít ústní dutinu, dědo!

Tak to jsem já. Maska lží.