Prkna za růže

I.

1.

Gorg na pokraji silnice. Gorg utajený celému světu. Gorg lhostejný a Gorg ohyzda. To byly pýchy a skutečnosti tohoto skřeta bez rodiny a bez svědomí.

Byla skoro noc. Pár minut před půlnocí. Popelka musí jít spát. Gorg se rozesmál. Jsem to pěkná Popelka.

Zvrátil hlavu a do velkých starodávných očí se mu vpilo tisíce hvězd z oblohy. Gorgův pohled odrážel jejich třpyt.

Cítil chlad noci na drsné zelené kůži, ale nevadil mu. Gorg nevadilo nic, co by vadilo člověku. I krysí hovínka si dokázal užít, když na to přišlo.

Gorg si sedl na okraj silnice. Za ním les, před ním les. Vedle něj svítily dvě lampy pro noční řidiče. Gorg byl sám. Byl rád sám.

Vzal do rukou pár kamínku a hodil jimi na cestu. Bylo to jen pár kamínků, ale Gorg byl skřet, a když něco vykoná skřet, má to mnohem větší dopad, než kdyby to samé udělal člověk.

Bral do rukou malé oblé kamínky a házel je na silnici.

Věci se v jeho rukou měnily v souvislosti s jeho povahou. Byla by křivda tvrdit, že Gorg je zlý skřet. Neexistují zlí a hodní skřeti, jsou jen skřeti, kteří se baví, a kteří se snaží přežít. Pro většinu z nich jedno splývá v druhé.

Gorg čekal. Jeho poslední člověk včera zemřel. Zabil se. Měl tu smůlu, že jeho neštěstí bylo jeho štěstím. Nesnesl tíhu špatných okolností, které pro něj skřet vyčaroval, aby z jeho smutku získal sílu. Teď ale bylo po štěstí i neštěstí. Ten člověk byl mrtvý a Gorg si potřeboval najít dalšího.

Ohlédl se za sebe.

Něco tam bylo. Možná zajíc a možná taky ne.  Možná to tam tiše našlapovalo ve tmě a přemítalo, jak moc slabý skřet je.

Byl velmi slabý, ale nesměl to dát najevo. Jeho úhlavní nepřítel by jejich nepřátelství ukončil v jediné sekundě. A Gorgovo maso by pak sytilo jeho žaludek.

Gorg čekal. Gorg byl v pozoru. To zvíře za ním mu téměř dýchalo na krk, a on se neohlédl. Musel se soustředit na budoucnost. A jeho budoucnost se blížila.

Blížilo se auto. Nejdřív to zaslechl ve vlhkém vzduchu, jak drobné kuropění naráží na sklo, na kapotu. Pak uviděl zvětšující se kužel světla.

Auto bylo ještě za zatáčkou, ale nebude to chvíli trvat a projede kolem něj. Nebude ale jako jiná auta, které vjedou do tmy, a na silnici po nich nezbude ani mokrá brázda.

Gorg má s tím autem jiné plány.

Vůz vjel do jeho zorného pole.

Skřet se zadíval na kamínky, které naházel na silnici. Z kamínků vyrostly lidské sochy. V té vlhké noci a tmě však kámen působil jako živá hmota.

Toyota prudce zabrzdila.

Pak už jen viděl, jak se stříbrná metalíza zableskla do tmy. Převrátila se a za hrozného hluku narazila do stromu.

Ze soch se znovu staly kamínky. Byla to jen halucinace, a ta teď byla pryč. Svůj účel splnila.

Gorg se vydal k autu.

2.

 

Byla zvyklá vracet se pozdě. Koneckonců, představení končívala pozdě, a potom občas nějaké to přátelské posezení s ostatními herci, a poslední dobou i jedním vedoucím kapely.

Dnes odehráli další premiéru. Přestože se vždy považovala spíše za sovu schopnou probdít noc a vracet se domů nad ránem, únava ze zkoušek a napětí posledních dní se na ní podepsali. Premiéry. Člověk by řekl, že právě po nich bude mít spoustu důvodů slavit. Chyba lávky, po děkovačce se většinou ostatním omluvila a společnou skleničku na oslavu si odpustila. Jela domů se vyspat.

Zpívala hlavní roli, jako vždy. Richard jí vždy svěřoval hlavní role, zvláště v muzikálech, když si chtěl být jistý, že diváci odejdou očarování a rozhodnutí si koupit lístek na další představení.

Blanka nezklamala. Jako vždy se po neutichajícím potlesku musela znovu a znovu vracet na jeviště, děkovat, kývat a usmívat se. Zbožňovala to. Sotva si vzpomněla na všechen ten obdiv, na pěstěném obličeji se jí rozlil spokojený úsměv.

Nemohla se dočkat, až bude zpátky doma. Měla koupený byt v sousedním městě, daleko od špatného vzduchu. Nebylo to nijak daleko, a za nočního provozu mohla být doma za půl hodiny.

Vzpomněla si na svou postel, a pak si vzpomněla, že v ní bude zase sama. Nad nosem se jí utvořila drobná vráska.

Nemusela v ní být sama. Stačilo kývnout. Třeba právě na toho kapelníka, který vedl celý divadelní orchestr. Jeho pohled říkal všechno.

Už nebyla nejmladší, dlouho si vybírat nemůže. Ale nechtělo se jí kývnout na každou nabídku. Zkusila si představit sebe vedle Daniela, trochu obtloustlého a hodně oddaného. Byla si jistá, že není připravená stát se jeho manželkou. Nebyla si vlastně jistá, že je připravená stát se manželkou kohokoliv.

Nutkání a úzkost o sobě ale dávaly stále více vědět. A ta samota. Tu nevyplní ani stovky představení. Ale copak se dalo nutit do života s člověkem, jehož dotek nesnesete?

Myšlenky ji odnášely daleko od silnice, daleko od těch stromů, které lemovaly cestu. Znovu se její mysl ptala, jakouže to chce budoucnost, a jestli si je jistá, že chce osamělou budoucnost.

Nechtěla.

Nechtěla ale budoucnost s kdekým. Chtěla Richarda. Vždycky ho chtěla. Ředitel divadla ale nechtěl ji, ne jako životní partnerku, byla totiž dvakrát starší než většina těch jeho maturantek.

V mysli se jí vybavila hustá havraní hříva jeho posledního objevu. Určitě nebyla ještě ani plnoletá.

Blanka byla krásná, ale nepředstírala, že její krása je svěží jako krása těch divokých diblíků.

Pak obraz Richardovy milenky v její hlavě praskl jako bublina a ona před sebou spatřila skupinku lidí.

Prudce sešlápla brzdu. Vlhkost po drobném dešti a prach vytvořily z vozovky klouzavou plochu.

Blanka zavřela oči předtím, než její drahá Toyota narazila do stromu.

3.

Gorg se otočil k autu, které se rozsekalo o strom.

Předek měl vmáčknutý do kmene, jako kdyby si přál, aby ho spolkl.

Pravé přední světlo ještě pořád do tmy vysílalo kužel světla. Jinak bylo auto mrtvé. Žádný zvuk se neozýval.

A Gorg nic necítil. Žádný nával síly. Nehoda nezabrala. Byl to špatný skutek, a možná neměl být.

 „Do prdele.“

Chtěl vědět, jak moc se bude muset snažit, aby dal tu uvnitř do pořádku.

Nakoukl do auta.

První, co viděl, byla bílá nafouknutá bublina. Airbag.

Tiskl se k postavě zhroucené do sedadla. Bílá látka Airbagu byla trochu postříkaná drobnými kapičkami krve.

Seděla tam žena. Ani mladá, ani stará, ale žila si dobře, to se pozná. Hezká a movitá. Teď možná její souměrný obličej zhyzdí pár modřin.

Chvíli se na ni díval.

Nemohla dýchat, airbag ji tlačil do sedačky a mačkal hrudník. Otevřela oči.

Snažila se zaostřit. Obličej, který viděla před sebou…to není zachránce, kterého byste si přáli vidět. Zcvrklý obličej, tak vrásčitý a zelený, a ty oči…nezemské, nic nemilující oči. Hůř snad může vypadat jen čert.

Chtěla něco říct; otevřela ústa, ale žádný srozumitelný zvuk z ní nevyšel.

Zasténala.

Neumírala, ale dobře na tom taky nebyla.

Gorg si zase sedl na okraj silnice a položil obličej do dlaní. Musel o věcech popřemýšlet. A jakou taktiku si zvolit. Z minulého člověka žil z jeho smutku. Přimět někoho trpět je mnohem jednodušší než ho učinit šťastným. Lidé obvykle neuměli být šťastní. Nebyli jako Gorg, nebyli jako jiní skřeti; ti byli šťastní jen díky tomu, že byli naživu. A navíc, trápení jí už způsobil a o nic silnější se necítil. Ta bestie byla pořád nablízku, pozorovala ho a věděla, jak slabý je.

Vstal a znovu strčil hlavu do auta. „Vůbec mi to neulehčujete, dámo,“ prskl na zraněnou ženu uvnitř.

Byla zesláblá, vyděšená a krvácela.

„Všechno souvisí se vším, a vaše smůla a moje zapříčinění…to mělo mít úplně jiný výsledek. A mně není o nic lépe, jak mi to hodláte vysvětlit? Krvácíte si tady a koukáte na mě, jako kdybych vám mohl pomoct. Jako kdyby to bylo tak jednoduché. Jako kdybych vás mohl uzdravit. Což stejně asi nakonec udělám, že?“

Napřímil se a zahleděl se do tmy.

Žádný pohyb.

Gorg ale nepochyboval, že to tam někde je.

Vlezl si k ženě do auta a pár gesty rukou odstranil airbag, takže se mohla nadechnout.

„Už tímhle jsem se do toho pěkně zamotal. A nikdo neřekne, tohle ti pomůže, nebo tohle tě zabije. Je to na mě.  Nemám rád rozhodnutí, ale teď žádné nepotřebuji, že? Rozhodlo se to za mě. Tak dobrý skutek a vaše štěstí, říkáte?“

Nemohla se na něj dívat, ale spouštět z něj oči…nebezpečný luxus.

„S dobrými skutky to je nejtěžší. Nikdy se nezavděčíš. Tobě bych se zavděčil?“

Neříkala nic. Ztrácela vědomí.

 „Přitahuje ho krev. A tady jí trochu je,“ rozhlédl se uvnitř auta.  „To by byl jó těžký hřích tě tady nechat, a teď by mi to asi moc nepomohlo. Vysekám tě z toho ven, dřív než bude nový den.“ Zasmál se.

Gorg vylezl z auta, obešel ho a odtrhl zaseknuté dveře na straně řidiče.

Žena ho už nevnímala. Byla ale tak slabá, že se sotva udržela při vědomí.

 „Kolik se toho uvnitř asi rozbilo?“ Nešetrně ji vytáhl z auta. Byla jako hadrová panenka. Nač se ale starat o to, co může za chvíli spravit?

Položil ji na okraj cesty, nahoru na svah. Pak si sednul vedle ní a mimoděk dlaní přejížděl po obličeji a po těle, tak dlouho dokud kůstky nesrostly a podlitiny se nevstřebaly. Pro skřeta snadná věc. Pokud jde o lidské tělo, léčení nedalo mnoho námahy. Pokud šlo o život skřeta, bylo to mnohem horší.

Já vím, že se díváš, říkal si v duchu. A máš chuť. Na ni nebo na mne? Nech mne hádat.

 Když otevřela oči, už neseděla v autě. Pod rukama cítila hlínu a nad ní šuměly stromy. Jejich obrysy se černaly na pozadí tmavě modrého nebe.  Viděla na něm spoustu hvězd. A bylo ticho. Pomyslela si, že je to to nejkrásnější, co viděla. Bála se pootočit hlavu, nechtěla se dívat na to, co tam možná uvidí. Ale možná to byla jen halucinace, vždyť měla nehodu.

Nadechla se čerstvého vzduchu, a uvědomila si, že ji dýchat zase nebolí.

Pokusila se posadit. Šlo to ztěžka, ale zvládla to hned napoprvé. Dotkla se obličeje, žádné rány.

„Rozhodl jsem se,“ vyrušil ji z údivu nad vlastním uzdravením ten skřehotavý hlas.

Otočila za ním hlavu, a když zaostřila zrak na to, co na ni mluvilo, zrychlil se jí tep.

Žádná halucinace.

„Musí se to udělat pořádně. Zahojení pár ran, uzdravení páteře…to mě nevytrhne,“ stěžoval si dál ten hlas.

Ten tvor tam seděl, asi dva metry od ní, mumlal cosi o zlých a dobrých skutcích, držel se přitom za kolena a kolébal se jako neklidné dítě.

Pohlédla k autu. Bylo na padrť. Neujede.

Možná by mohla někomu zavolat. Kabelka s mobilem ale zůstala v autě.

Podívala se na Gorga. Nebyla si jistá, co zamýšlí, ale byla si jistá, že to byl on, kdo ji vytáhl z auta. A možná…ji vyléčil?

Taková blbost.

A byla to zrůda.

Možná, až ji uvidí vstávat, rozčílí se a všechnu tu bolest jí nalije do těla zpátky. Možná ji jenom praští, nebo rovnou zabije.

Když Blanka stála na nohou, Gorg pro sebe přestal mluvit a zvedl k ní hlavu. „Udělejte, co musíte, ale pozor na toho tvora tam. Láká ho krev, i když ta vaše už neteče,“ pronesl a významně kývnul hlavou kamsi do temných míst v lese.

Blanka se tam zadívala, a ačkoliv ve tmě nic neviděla a skoro byla přesvědčena, že Gorg buď lže, nebo si něco domýšlí, jeho slova dodala obyčejnému lesu na strašidelnosti.

„Jakého tvora?“

Postavil se těsně vedle Blanky. Přiblížil obličej tak blízko k jejímu, že ji okamžitě porazil pach jeho nemytého těla.

Ukazoval kamsi před sebe, oči upřené. „Pořád je mi nablízku. A teď je to nablízku i vám. Možná byste měla rychle ujet. Aha, vaše auto...“ Pohled na rozbitý vůz ho pobavil.

Gorg se na ni vážně zahleděl. „Dámo, kvůli psovi bych si nezakazoval spánek. Kvůli psovi bych tady teď neseděl a neuvažoval, co s vámi. Kvůli psovi bych se celý život neschovával a na všechno se vysral. Hovno pes.“

„Asi si musím zavolat. Někdo mě vyzvedne,“ řekla a dávala pozor, jak ten tvor zareaguje.

Gorg mávnul rukou a vrátil se zpátky na bobek.

„Dělejte, co musíte,“ pronesl klidně, ale oči z ní už nespustil. „Já si vás ohlídám. Ještě jsem s vámi neskončil. Neumřela jste, ale kdyby ano, i tak bych vás vyléčil. Ale bylo by to těžší.“

„Dokáže oživit mrtvého?“

„Jo, ale je mi to k ničemu, sebe totiž vyléčit nedokážu. Vyčistil jsem vám i šaty.“

„Díky,“ řekla, aniž na sebe pohlédla. Potřebovala ten mobil.

Došla k vraku svého luxusního auta. A během zlomku sekundy si vybavila všechny patálie s úřady, které jí kvůli nehodě nastanou.

Do auta si vlezla jen natolik, aby dosáhla na svou kabelku.

Mohla by si zavolat taxíka. Nebo raději policii, opravila hned svoji úvahu. Jak jim ale vysvětlí krev v autě, když sama už zraněná nebyla.

„Můžu spravit i to auto,“ ozval se Gorg, jako kdyby jí četl myšlenky.

„To by bylo skvělé. Co jste vůbec zač?“ přešla k němu blíž. Strach z ní už pomalu vyprchával, obezřetnost ji však neopouštěla.

„Jsem jen skřet? Ale na světě jsou horší věci.“

„Třeba ten vlk?“

„Vlk,“ vyprskl posměšně. „Prý vlk. Ale to je jedno, ty ho stejně asi nikdy neuvidíš.“

 „Říkal jste, že je tady.“

„Pořád je tady. Krčí se to ve tmě, čeká to na chybu. Tu já ale neudělám, i když bych mohl. Lehce se dá uklouznout. Každý má svého démona, skřet nebo člověk. Lidi mají ale démony spíše v hlavě,“ zasmál se. „Cítím toho tvého. Hýčkáš si ho jako děcko, které nemáš.“

Gorg zvedl ruce a začal obcházet auto.

Kapota se začala rovnat, střípky ze země se zvedaly a skládaly jako mozaika do rámu oken.

Blanka to pozorovala s úžasem. Pak si sáhla na spravený obličej a ptala se sama sebe, proč je ještě tak překvapená. Dneska nebude o tom, co se děje, přemýšlet. Zhroutí se až doma.

„Hotovo. Co mi za to dáš?“ otočil se skřet k Blance. Ta párkrát otevřela a zavřela ústa, jak se snažila něco říct, ale nakonec z ní vyšlo jen jakési hekání.

„Áaa,“ máchl Gorg otráveně rukou. „Večeře. Přijdu k tobě na večeři, zkontrolovat tě.“

Ač se Gorg stál jakousi ohyzdnou dobrou vílou jejího snění, vidět si ho znovu rozhodně nepřála. Potřebovala se ho zbavit. „Co kontrolovat?“

„Jsi moje investice do budoucna, holka. Ta bestie, co tu číhá kdesi za stromem, se možná bude chvíli držet zpátky, ale když uvidí, že moje snahy jdou do prdele, vykousne mi střeva z těla. Nic se ty neboj. Vykouzlím ti krásnou budoucnost podle tvých představ, to mi dodá jakési...“ Gorg se zamyslel, „sebevědomí, řekněme, ano to je správné slovo. A čím víc sebevědomí, tím víc síly, tím méně příšer a jejich zubů ve vlastním mase. No, tak holčičko, řekni tatínkovi, co by sis přála k Vánocům?“ cenil na ni zuby v širokém úsměvu.

„Chci se vrátit domů, vstala ze studeného pařezu a mířila k autu.“

„E-e.“ Gorg kroutil hlavou a na prstě otáčel klíčky od jejího auta. „Domů tě může dostat i autobus, a já jsem skřet, skřeti život posouvají dál, než to dokáže autobus. Kdo je ten zrzek?“

Blanka ztuhla. Chvíli ji trvalo, než jí došlo, na co ta příšera naráží.

„Hraje na housličky, co? A může na tobě oči nechat. Holka, s ním se budeš mít dobře, zařídím ti ho. Ještě se nerozhoupal?“

„Hrabete se mi v hlavě?“

„Znám i lepší místa na tvém těle, kam bych se chtěl podívat, ale na to teď nemáme čas. Řekni mi, co chceš a já ti dál ty pitomé klíče. Za pár let si tě přijdu zkontrolovat, jestlis nenechala uhnít, co ti dávám, a pak už o mě neuslyšíš. Pokud bych se neukázal, hold to nefungovalo, a je po mně…nebo jsem na tebe zapomněl.“

„Nerozumím tomu. Dneska vůbec ničemu nerozumím. Asi se mi rozskočí hlava. Mnula si spánky a bezradně přecházela sem a tam.

Gorg chvíli popřemýšlel, prsty přejížděl chlupatou bradu, pak zase zvedl oči k Blance. „Je to jako sázení stromu. Budeš tou větví, co zasadím. Dám ti trochu svojí energie, abys porostla. Pak mi ji mnohonásobně vrátíš, jako když jabloň vrací jablka. Ani si nevšimneš, že ti nějaké schází.“

„Proč potřebuješ jablka?“

„Abych je mohl po té bestii házet, až se přiblíží. Tak doufám, že budeš mít dost jablek.“

Blanka převrátila oči v sloup. Pěkně přiblblá metafora.

Pak se zadívala na vrásčitou postavičku před sebou a zvážněla. Vážně tady smlouvá se ošklivým trpaslíkem o klíčky k vlastnímu autu?

„Co když ti nebudu chtít žádná jablka dát.“

Z Gorgova hrdla vyšel bublavý zvuk smíchu.

„Chybí jabloni, když si ji na podzim očešou? Ne. A víš proč? Protože by ta jablka stejně buď spadla, nebo se do nich pustily vosy. To, co mi dáš, bude vedlejší produkt toho, co ti dám já. Ještě ti pořád můžu vrátit šrámy do obličeje, přerazit ti páteř a vrátit tě zpátky do auta. Možná ho i zapálím,“ vztyčil před ní hrozivý prst.

Blanka strnula. Představila si žár, který pálí její tělo a rozsekaný obličej. Viděla před sebou ten jeho hrozící prst a uvědomila si, čeho všeho může být ten tvor schopný. Lámat je snazší než dávat dohromady. A on ji spravil jakoby nic.

 „Gorg nic nedělá napůl. Můžeš si vybrat buď být plně šťastná, nebo troska.“

Měla snad na výběr?

---