Prkna za růže [2]

 

II.

1.

Minulo sedm let a Gorg byl stále naživu.

Celou svou zelenou duší věřil, že pomoct Blance byl nejlepší krok ke klidnému spánku. Pořád si dával pozor, aby předčasně nezahodil všechnu roky pěstovanou ostražitost před tou bestií. Skřeti už zhebli na větší blbosti.

Mohlo to fungovat, ale taky nemuselo.

Svalil se do trávy a čekal, až zajde slunce a vyjde měsíc. Pozoroval, jak se spolu ve větru milují větve stromů, a nechával se odnášet tichem do snu.  Když spal, měl jedno oko vždy otevřené, a to oko vidělo a dávalo pozor na drápy, zuby a krvelačné oči, co by se objevily. Když spal, jedno ucho se stále soustředilo na zvuky kolem, dávalo pozor na tiché kroky v trávě, vrčení zvířat a zpěv ďábla, co by si pro něj chtěl přijít. Když spal, jeho nos byl stále činný a dával pozor na smrad zkaženého masa, co mezi zuby uvízlo té bestii. Gorg si byl jistý, že by tam ještě našel zbytky svých předchůdců.

Pokud si myslíte, že se Gorgovi po letech od Blančiny nehody ulevilo, že se mu lépe spalo, že byl odpočatější, klidnější a začal si víc užívat, tak to buď neznáte Gorga a tu svini, co mu chtěla vysát kosti, nebo jste jen lidi, co se nemají čeho bát.

Ne, Gorg neznal odpočinek. Nasraný byl pořád stejně a pasti kolem pelechu, kde spával, kladl stejně důkladně.  Taky věděl, že to zvíře s chutí na skřety se nevzdá, možná se stáhne do pozadí, ale nikdy se nevzdá. Jediné, co skřet získal, byly roky života navíc. Věděl, že si ty roky života zaslouží za to, co udělal pro tu herečku, jejím štěstím si předplatil svůj život.

Gorg nebyl naivka a věděl, že nic netrvá věčně. A co je nejistější než život potulného skřeta? Lidské štěstí. Byl si jistý, že ta ženská nebude nikdy úplně šťastná, byl si jistý, že i kdyby byla úplně šťastná, nebude to trvat dlouho a ona si najde něco dalšího, co jí navrtá červa do hlavy.

Čím víc toho udělal pro její štěstí, tím víc síly měl. Čím víc měl síly, tím více se od něj ta bestie držela dál. Čím déle její spokojenost trvala, tím déle on žil. A čím déle to trvalo, tím jistější bylo, že to musí brzy skončit. A tak Gorg nebyl vůbec překvapený, když ho jeho oko, ucho a nos zalarmovaly, a on se probudil právě včas, aby zabránil dvojité řadě zubů prokousnout mu krk.

Utekl. Tentokrát možná naposledy.

Bylo načase splnit svůj slib a pozvat se na večeři. Buď tu ženskou bude muset znovu zachránit před vlastní nespokojeností, nebo ji zabije a najde si někoho jiného.

 

2.

Záplava rudé a nebyla to krev.

Vzala do rukou nůžky a odstřihávala jednu růži za druhou. Všechny ty nekonečné řady červených hlaviček si vypěstovala. Nechávala jim trny, byla pyšná na jejich trny. Jim aspoň nějaké zbyly.

Ustřihla další a přidala ji na kupu již ustřižených. Pak je vzala do náručí, byla jimi plná.

Ponořila do nich obličej. Trny se jí zachytávaly o kůži, ale žádný ji nezranil.

Vzpomínala na večery, kdy ji diváci vyvolávali snad desetkrát, a ona se jim vždy ráda ukláněla, znovu a znovu. To už držela darované kytice, symboly obdivu.

Změkla. Těmi roky manželství změkla. Nepoznávala se.

Neslyšela za sebou slabé dětské krůčky, ale ten hlas už musela.

„Mami.“

To jediné slovo ji vytrhlo z minulosti a vrátilo zpátky do bezpečné hřejivé přítomnosti. Přítomnosti, ve které měla rodinu, teplo domova a klid. Žádné zkoušky, žádný stres, že přibrala dvě kila a nevejde se do kostýmu. Žádné kruhy pod očima.

Místo toho ji šestiletý Ondrášek tahal za šaty a dožadoval se její pozornosti.

Odložila růže a naladila se na mateřskou vlnu.

Podívala se na něj a možná v jejím úsměvu ještě zbylo cosi z trpkosti, kterou lze zažít jen tehdy, když se probudíme z obzvlášť krásného snů. Jeho obličej, mladičká vláčná kopie její tváře, se mísil se slábnoucími světly reflektorů ze vzpomínek. A jeho hlas splýval se slábnoucím snovým potleskem desítek ba stovek lidí.

„Co jsi říkal?“

Ondrův něžný světlý obličej se zkrabatil jako sušená švestka. „Ty mě vůbec neposloucháš, mami,“ řekl a na důkaz protestu zkřížil pod hrudníkem ruce.

Blanka s ním tyhle hry na oprávněnou dětskou uraženost a matčinu omluvu občas hrála, poslední dobou na to ale přestávala mít náladu. Tahle dětská reakce ji zanechávala chladnou. Za to by ji jiné matky odsoudily do rodičovského pekla. I ona se občas odsuzovala.

Dívala se na Ondru a čekala, jestli z něj vypadne něco dalšího. Pak ho pohladila po dlouhých světlých vlasech. Chtěla odejít, třeba si napustit vanu.

Chlapec to vzdal. S povzdechem spustil ruce.

„Venku je nějaký pán. Prý jsi ho pozvala na večeři. A vypadá divně.“

Blanka se zamračila. Nějaký z Danielových přátel, možná.

Pak jí hlavou bleskla jedna zelená noční vzpomínka.

Aha večeře.

 

3.

 

On ji poznal, ona jeho zprvu ne. Jak by taky mohla. Nasadil si masku lidskou, masku přijatelnou, masku normálnosti.

Pohledem ho sjela od hlavy k patě.

Když jste jednou viděli skřeta, poznáte rozdíl mezi člověkem a skřetem převlečeným za člověka. Promáčklý nos, nezdravě vypadající kůže. Neústupné, až příliš černé oči.

Taky Gorg si Blanku prohlédl, ačkoliv její vzhled ho moc nepřekvapil. Podle něj navenek vypadala pořád stejně.

 Vlasy měla svázané, nebyla v nich krev jako posledně. Ale oči už nic neočekávaly, naděje umřela. Splnil její přání, a možná nebude vědět, co dalšího by ji mohl dát.

„Čekala jsem, že přijdeš dřív…na kontrolu.“

„Převlékl jsem se, vzal jsem si vhodnější kůži,“ odpověděl Gorg, nejlepší kus výstavy bizarnosti.

„Není vhodná doba. Měl jsi dát vědět dopředu.“

„Dopředu nikdy nevím, jestli budu naživu.“ Stanul na nejvyšším schodu naproti ní, tak blízko, až couvla do domu.

„Je nevhodnější doba. Musíme si promluvit.“ Začichal. „Ještě jsi ani nezačala vařit.“

„Bude to dlouho trvat.“

„Nevadí, rád se dívám, jak spokojené ruce hospodyňky kmitají.“

Sekla po něm pohledem.

„Můžu dovnitř?“

Nechala ho vejít a zavřela za ním dveře.

„Mami?“ ozval se naléhavý hlásek schovaný za ženských tělem.

„Plod naší dohody, jak vidím.“ Se zaujetím, jakoby si prohlížel nové zboží, položil ruku na dětskou hlavu, pak se znovu podíval na matku.

Sundala skřetovu ruku ze synovy hlavy.

Dveře cvakly, potom kroky.

Daniel stál ve dveřích. Posunul si brýle na nose, jako kdyby to mělo něco změnit na tom, co viděl. Neznámý host v domě.

Pohlédl na svou ženu.

„Zapomněla jsem ti říct, že přijde starý kolega z divadla.“

Daniel vykouzlil zmatený úsměv. „Řekl bych, že z divadla znám všechny, vás si ale nepamatuji.“

„Hraji činohru, pro tu je vaše hudba až moc dobrá.“

Pod modrou košilí se vzdouvalo spokojené manželovo břicho. Manžel sám ale očividně tak spokojený nebyl.

 „Ale stejně -“ obrátil se na svou ženu, „neřekla jsi mi, že se ještě stýkáš s někým z divadla.“

Tázavě na něj pohlédla. „Měla bych?“

Daniel párkrát přešlápl na místě, jakoby ho podlaha začala pálit. Nakonec jen mlasknul a odešel. „Dobře se bavte,“ pronesl rezignovaně.

Jak by se někdo mohl bavit u vaření večeře?

Oškrabovala mrkev. Oškrabávala okurky. Krájela a myla další a další zeleninu. A všechno to dělala pomaleji, než bylo třeba. Musela se soustředit, aby náhodou nezvedla oči a nepodívala se do těch Gorgových.

Gorg byl otrávený.

Ondra byl taky otrávený. Seděl za stolem a pozoroval matku, pak Gorga, a pak zase matku. Vstal, párkrát se snažil zaujmout Blančinu pozornost. Věnovala mu pár pohledů a blahosklonných úsměvů. Vždycky ho nepřítomně pohladila po hlavě.

Kluk to vzdal a odešel z místnosti.

Gorgovi bylo napětí ve vzduchu ukradený. Blanka ho ale krutě prožívá. Byla napjatá jak struna zralá k prasknutí.

Gorg sem ale kvůli něčemu přišel, a určitě to nebyl recept na pitomé zeleninové jídlo.

„Bije tě?“

Trhla k němu hlavou. „Ne,“ řekla s vytřeštěnýma očima.

„Umíráš?“

Nevěřila vlastním uším. Nechápavě kroutila hlavou.

„Takže asi taky ne,“ odvodil si Gorg.

Pak pohlédl na velké hodiny na zdi, velké jako zrcadlo v koupelně. Bylo sedm večer a venku byla tma.

„Umírá ti děcko? Manžel? Kočka?“

Nechala spadnout ruku s nožem i zeleninu na kuchyňskou linku a vážně se zadívala na Gorga. Byla naštvaná a dávala si na čas, než něco řekla.

„O co ti jde?“

„Potřebuji vědět, co se děje. Protože, když to z tebe nevypáčím, budu tě muset zabít a najít si jiného… hostitele, nebo jak to mám nazvat.“

No výborně, konečně jsme se někam hnuli.

Gorg se zvedl a vykročil proti ní.

Rychle sebrala nůž a se zuřivým a vystrašeným výrazem ho nastražila před sebe.

Gorg se podíval na nůž, na Blanku, s nepatrným zájmem. Pak se zastavil. „Nepřevlíkal jsem se do téhle maškarády, aby tě rovnou zabil. To je až krajní řešení. Dala si mi pár let, budiž ti to přičteno k dobru. Dodělej večeři, pak si vyjedeme na výlet.“

„Na výlet? Je večer, na výlety se nejezdí.“

„No, dámo ve dne to nebude ono, a navíc to musíme vyřešit dneska, zítra už můžu být roztrhaný na kousky a roztahaný po lese. Pojedeme na výlet. Dáme věci popořádku a možná tě pak vrátím k plotně, noži a manželovi.“

Kdesi za dveřmi byly slyšet hlas otce a syna.  Pak se kluk rozesmál.

Blančin pohled se natočil za těmi hlasy.

„Co tím myslíš, možná?“

„Myslím tím, že už se možná nebudeš chtít vrátit.“

 

Rodinná večeře byla pro Gorga výbornou příležitostí najít nějakou páku proti naší hvězdě, najít směr, kterým ji znovu popostrčit, aby byla na pár let zase šťastnější.

A taky ho donutila zůstat vůně dušeného masa. Zeleninu nechal válet na talíři.

„A co vlastně v divadle děláte? Nějak mi to ušlo. Jste herec?“ zeptal se ho Daniel tím pro lidi typickým úsečným povýšeným tónem. Typickým pro ty, co si myslí, že si musí chránít svůj majetek.

„Jo herec, to jsem celý já. Předstírat, že jsem někdo jiný, to mě fakt baví.“

Blanka jejich rozhovor poslouchala, ale nijak se do něj nevměšovala. Vypadala, že jí je všechno tak nějak jedno.

Nebezpečné chování pro ty, kterým jde o život.

Taky se věnovala Ondrovi, klukovi, co mu bude šest, a zrovna teď se mu dostává přehnané matčiny péče. Když mu už asi po páté chtěla utřít pusu, začal prskat, šklebit se a celkově jí znemožňovat mu hoblovat obličej ubrouskem.

Daniel plešatěl, byl obtloustlý a obličej měl jako z těsta. Pro krásu si ho nebrala. A pokud si ho brala kvůli osobnosti, asi si ji zapomněl vzít ke stolu.

Atmosféra byla napjatá, ale ne dost, abych z toho Gorg něco měl.

„Těším se, až se k nám Blanka zase přidá,“ řekl a kynutý chleba zrzkova obličeje ztvrdnul v puk.

Blanka přestala tyranizovat Ondrovu pusu a tázavě na Gorga pohlédla. Pak se podívala po svém muži, aby zjistila jeho reakci.

Daniel byl v šoku a  Gorg měl radost, že konečně děj kamsi popostrčil.

„Myslel jsem, že se už nechceš do divadla vracet.“

„Asi změnila názor,“ odpověděl Gorg za ni a nabodnul na vidličku další kus masa. Bylo to vepřové, lehce pikantní.

„Nezměnila jsem ho.“

„Tak proč tvrdí něco jiného?“

„Mami, ty půjdeš pryč?“

„Řekla jsem snad něco takového?“ zeptala se podrážděně Blanka.

Daniel se prudce zvedl od stolu. Židli za sebou zachytil právě včas, aby se nepřevrhla. „Pokud se chceš vrátit, měli jsme to probrat. Myslel jsem, že jsme se dohodli. Divadlo ti nechybělo.“

„A co všechno sis ještě myslel?“ zeptala se tiše Blanka a s očima upřenýma na svého manžela.

„Nehrála jsi roky. Co myslíš, že ti dají za role? Matky, macechy, jenom křoví. Možná nějaké uvřeštěné trhovkyně,“ mluvil rychle, snažil se nekřičet.

Blanka celou dobu mlčela a upíjela ze sklenice chladivého jablečného džusu.

A Gorg se bavil.

„Už si tam na tebe ani nikdo nepamatuje, jsou tam jiné hvězdy. Zklame tě to,“ pokračoval Daniel.

Blanka vstala od stolu. „Na chvíli odejdeme. Asi za dvě hodiny jsem zpátky.“

Pohlédla na mě.

Přikývl jsem. Dvě hodiny by měly stačit. Dvě hodiny nebo zbytek života.

„ Kdybych se včas nevrátila, dohlédni, ať si Ondra vyčistí zuby.“

„Mami, kam jdeš?“

Daniel na ni zíral. „Ano, kam jdeš?“

„Rozhodnout se, jestli budu hrát křoví.“

---