Čekání na smrt

Čekání na smrt

Byla jsem zmatená. Chováním, pocity… Kreslila jsem na zeď svojí krví a přemýšlela, co udělám za obrazce. Když jsem asi po desáté řízla nožem do své paže, už jsem žádnou bolest necítila, brala jsem to, jako když malířce dochází červená barva. Potřebovala jsem dokončit své umělecké dílo, dříve než se vytratím. V nedokončeném obrazci jsem neustále viděla svoje kouzlo slova ve kterém jsem se nikdy neztrácela. Slzy které mi padaly z obličeje do té rudé barvy, jsem stále vnímala. To bylo velmi zajímavé, protože většinu věcí mimo obraz jsem už vnímat přestala. Do dokončené spirály jsem napsala „Omlouvám se, boj sama se sebou jsem prohrála.“ Ano, toho jsem si byla vědoma. V již kostrbatém slovu „Sbohem“ jsem schválně zapomněla udělat jakýkoli znak lásky. Srdíčko, rty… Protože ani do školního sešitu se mi nikdy nechtělo psát to, co nebyla pravda, co jsem necítila. Hotovo. Odpotácela jsem se dozadu, abych si své dílo mohla prohlédnout z dálky. Dílo se mi trochu rozostřovalo, viděla jsem dvojitě, ale to nebylo tím, že jsem všechno kreslila dvakrát. Pomalu jsem si lehla na podlahu a čekala kdy zmizím z toho ošklivého světa. Čekala jsem, až se znovu probudím a nebudu si už uvědomovat, že jsem zase někdo jiný. Čekala jsem. Najednou mi nějaká malá holčička zaklepala zezadu na čelo. Byla mi hrozně povědomá. ,,Proč tu tak smutně ležíš v té rudé barvě?“ ,,Čekám. Čekám, až odsud odejdu.“ Holčička se zatvářila jakože tomu rozumí. Já si to nemyslela. ,,A kam chceš odejít, proč nechceš zůstat tady?“ ,,Chci pryč z tohohle světa. Chci už konečně najít klid a sebe samu.“ ,,A copak tu není nic, co máš ráda, co nechceš opustit?“ Mysl si se mnou pohrávala. A holčička byla pryč. Nevím jak dlouho jsem přemýšlela, zdálo se mi ale, že to bylo hodně, hodně dlouho. Nedokázala jsem si na tu otázku odpovědět. Ztratila jsem, co se dalo. Lásku, přátelství, kus rodiny… Proč bych tu měla zůstávat? Nestihla jsem najít jediný důvod a stejně si myslím, že bych ho ani nenašla. Zavřela se mi víčka. Něco se ve mně začínalo trhat. Žeby duše?  Nebo to bylo ticho?  Nějaké výkřiky jsem slyšela, hrozně beznadějné výkřiky. Takže to asi bylo ticho. Ale právě teď mi přišlo že i duše se mi začala trhat. To trochu bolelo. Tu bolest jsem vnímala hrozně reálně. Takové, výstřely bolesti. Všude bylo černo. Chtělo se mi křičet a málem bych nejspíš začala, pak ale všechno polevilo. Začala jsem padat do té černoty a byla jsem lehká jako oblaka. Takhle krásně jsem se ještě necítila. Pak už všechno utichlo, všechno se rozplynulo. Já pořád ještě volněji a volněji padala do té přitažlivé temnoty. Pak už se všechno ztratilo. Už jsem přestala vnímat, až na jednu věc, tu jsem vnímala ještě dlouho po tom všem. Krásné bílé světlo uprostřed temnoty.