Začátek

Pokouším se o vytvoření jakéhosi obrazu svojí mysli a svých snů, tak doufám, že se budete bavit, a že vás to zaujme. Prosím berte to s trochou odstupu, psala jsem to před čtyřmi lety a sem to dávám jen pro úvod, abyste věděli, jak to všechno začalo.

Naše první setkání? Asi bych lhala, kdybych řekla, že bylo nějak krásné a šokující. No, i když šokující to asi bylo. Kdo by se taky nelekl, kdyby z lesa najednou vylezl drak? Stvoření, o kterém si vždycky myslel že žije jen v pohádkách. Alespoň by si myslel, že se zbláznil. Což jsem si v té chvíli myslela taky. Ale popořádku.

Byla to sobota. Upřímně? Nenávidím víkendy. Dva dny se s Petrem potkávat v domě, poslouchat jeho nadávky a komandování: ,,proč jsi ještě neutřela ten prach, okamžitě jdi pohrabat tu trávu. Ty jsi úplně blbá! Proč sis vzala tyhle hrábě? Jak se opovažuješ jíst mi můj sýr? Jsi nenažraná, jsi jako tasemnice!" Petr je můj nevlastní otec. Mamka se vdala potom, co měl taťka autonehodu. Umřel před 6 lety. Já jsem kdysi Petra měla taky ráda, ale on se teď strašně změnil. Od té doby co má svoji vlastní firmu je pořád na někoho naštvaný, protože mu nevychází věci, tak jak by chtěl. A kdo je po ruce aby si mohl vybít zlost? No přece já! Nikdy mě neuhodil, ale neustále mě uráží. Neslyšela jsem ani jednou ,,jsi opravdu dobrá, jsem na tebe hrdý, mám tě rád... Ne tohle prostě neexistuje.

Jednou už jsem to nevydržela. Utekla jsem do pokoje a zamkla jsem se. Za chvíli mi bušila mamka na dveře, že mám okamžitě vylézt, že se chovám jako malé dítě. Slyšela jsem, jak se kvůli mně zase hádají i přes troje dveře. Tak jsem otevřela okno a utekla jsem.

Mám svoje místo, kam chodím, když je mi zle. Bydlíme až na okraji města a za námi už je jen les. Když jsem byla menší neměla jsem moc kamarády. To vlastně ani teď. Ale tenkrát jsem chodila do toho lesa si hrát. Předstírala jsem, že jsem královna vil a les je moje království. Jednou jsem našla malou jeskyni. Byla čistá a útulná. Po čase jsem si tam nanosila svoje věci. Vytvořila jsem si takovou malou skrýš. Když jsem tenkrát v sobotu tak trochu utekla, šla jsem rovnou tam.

Utíkala jsem, abych tam byla co nejrychleji. Málem jsem si vypíchla oko o větvičku, která vyčnívala do cesty. Až kousek před jeskyňkou jsem se uklidnila a zpomalila jsem. Začalo se mi zdát, že tam nejsem sama. Tím slepým koutkem oka jsem pořád viděla nějaký pohyb. Přepadl mě strach, ale sama sebe jsem uklidňovala, že se nic neděje, že se mi jen něco zdá. V jednu chvíli jsem se prudce otočila a viděla jsem stříbrný záblesk. To už jsem se opravdu bála a znovu jsem začala utíkat, abych byla už v úkrytu. V duchu už jsem viděla zítřejší titulky v novinách: Divoký vlk(medvěd, liška nebo cokoliv podle situace) roztrhal studentku. Doběhla jsem k jeskyni. A ona už tam stála. Čekala na mě. Stříbrný přízrak z lepších časů. Nádherná dračice. Omdlela jsem.

Když jsem se probrala ležela jsem v jeskyňce. Prudce jsem se posadila a dívala jsem se, jestli tam ještě je. Nebyla tam. Začala jsem o tom přemýšlet a došla jsem k závěru, že se mi to muselo jen zdát. Vždyť draci vůbec neexistují.

,,To si vážně myslíš?", ozvalo se z venku. Okamžitě jsem se snažila schovat co nejdál od vchodu.

,,Jsi hloupá, jestli jsi přesvědčená o tom, že jediní takzvaně inteligentní tvorové na zemi jsou lidé. Ale ty víš, že to tak není. Proto jsem tady. Ty nejsi tak omezená jako ostatní lidé. Jinak bych s tebou ani neztrácela čas. A vylez ven."

Zbláznila jsem se. Určitě. Jiné vysvětlení tohle mít nemůže. Zvenku se ozvalo něco podobného uchechtnutí.

,,No dobře beru zpátky, že nejsi hloupá. Asi jsi. Ne promiň. Vím, že jsem tě asi vyděsila. Odpustíš mi to? Jinak jsem se s tebou nemohla sejít. No tak vylez! Kdybych ti chtěla ublížit tak to udělám už dávno. Když jsi omdlela tak jsem tě klidně mohla sežrat. Ale já lidi nežeru. Teda jen ve výjimečných situacích. Zkus mi prostě věřit. Šla bych za tebou, ale za prvé bych tě jen děsila víc a víc a za druhé se tam nevejdu. Dost práce mi dalo jen tě tam uložit. Tak co?"

Pomalu už jsem jí (nebo tomu) začínala věřit. Vždycky jsem věřila na najády, dryjády, elfy a draky. Ale ještě pořád jsem měla strach:, A vážně mi neublížíš?"

,,Ne, ty hloupá! Ale jestli nebudeš do dvou minut venku tak letím pryč. A ty se můžeš klidně stavět na hlavu a já už se nevrátím."

Když řekla tohle, tak jsem se rozhodla, že jí budu věřit. Vylezla jsem.

,,No hurá! Už jsem vážně chtěla letět!"

Ležela ve stínu, ale když jsem se objevila, vstala a šla blíž ke mně. Zastavila se na slunci. Když jsem ji tam viděla stát, zastavilo se mi srdce. Od jejích stříbrných šupin se odráželo světlo takovým způsobem, až oči přecházely. Zdála se mi obrovská. Na první pohled jsem ji viděla celou její velikost. Nejenom tu fyzickou ale hlavně tu duševní. V tu chvíli jsem si uvědomila, jak jsem proti ní malá. Znovu mě přepadla obrovská chuť utéct, ale ovládla jsem se.

,,Neboj se mě už. Ale musím uznat, že jsi statečná. Dobře ovládáš svůj strach. Ne sice ještě dokonale ale to tě naučím. Když budeš chtít. A nejsem tak veliká, jak si myslíš. To se ti zdá jen proto že jsi neviděla jiné draky"

,,Jiné draky?", zajíkla jsem se.

,,No samozřejmě!“ zasmála se., Ale neboj, všechno ti povím. Máme spoustu času. Víš, maličká, je nás spousta. I jiných bytostí. Ale to ti všechno povím jindy. Dnes už toho máš dost. Ale zodpovím ti ještě tři otázky."

,,A můžu se zeptat, na co chci?", zapochybovala jsem ještě.

,,Ale samozřějmě. Pokusím se ti odpovědět, jak nejlépe budu moct.“, řekla mile.

,,Dobře tak první otázka. Kde jsi se tu vzala?\"

,,To je lehká otázka. Přišla jsem za tebou. Nemůžu ti říct ale proč. Sama to ještě nevím. Jaká je další otázka?"

,,Jak se jmenuješ?"

,,Moje jméno pochází z prastarého jazyka a než bys jej vyslovila zlámala by sis třikrát jazyk. Ale můžeš mi říkat Argó. A poslední dotaz?" 

,,Nezdáš se mi? A jestli ne, uvidím tě ještě někdy?", vyhrkla jsem ze sebe.

,,Ale to jsou dvě otázky!", zasmála se., Ale odpovím ti. Nezdám se ti. Jsem skutečná jako ty, nebo jako támhle ten strom. Možná i skutečnější. A ano, uvidíme se. Myslíš, že jsem za tebou letěla takovou dálku, abych tě viděla jen jednou?" V tom okamžiku sebou trhla., Musím okamžitě letět. Odpusť mi to. Možná ti to někdy vysvětlím. Ale teď musím letět."

Roztáhla křídla a chystala se odletět. ,,Počkej! Uvidím tě ještě někdy? “, křičela jsem za ní.

,,Buď tady za tři dny ve stejnou dobu. Já na tebe budu čekat.", odpověděla mi už za letu.

Možná už vím, jakým slovem by se dalo popsat moje první setkání s Argó. Bylo kouzelné.

---