Ořechový osud

Jdu do školy. Hele, ořech. Hele, další. A já do nich kopnu. Ještě jednou, ještě jednou a ještě jednou. A pořádně! Ale ne, teď je mi jich líto. Radši je zvednu. Tak a jdeme. Hm, ořechy v ruce studí. To si musím zapamatovat. Nebo nosit rukavice. A hele, potok. Schválně jestli se trefím. Áá švih! Vedle. Je na břehu. Fajn, mám ještě jeden pokus. Áá švih! Jupí! Už plave. Vstříc svému pochybnému  osudu. Hm. Osud, ořechový osud, osud ořechů, OO. Kam asi doplave? Poplave po proudu, vlije se do větší řeky. Z té řeky do větší řeky a z té řeky do ještě větší řeky. Až se vlije do moře, roztáhne křídla, přeletí oceán a poplave v Amazonce. Tam ho sežere ryba. Tu rybu sežere větší ryba, tu rybu zase větší ryba a tu rybu ještě větší ryba. Pak připlave velryba a vypije celou Amazonku i s rybami. A co náš původní ořech? Leží. Leží na břehu. Tak blízko svého vytouženého cíle, aby se na něj mohl dívat, ale příliš daleko na to, aby mohl odplout. Hnije tam v ČR na břehu, zatímco náš Ořech Dobrodruh hnije velrybě v břiše. Zvláštní. Hodit v trochu jiném úhlu, mohli by tam hnít spolu. Myslím, že už půjdu do školy, vstříc svému vlastnímu pochybnému osudu.