A svět utichl...

Vyprahlou stepí, rozpukanou a prašnou,

okrajkovanou solnými nánosy slz prázdnoty

kulhá válečný invalida, otrhaný a páchnoucí

potem a krví všech, co z příkazu zavraždil…

Kráčí sám, jen se svojí dřevěnou nohou

a s krysou, která se k němu přidala někde tam,

kde kdysi bývalo hrdé město, plné krásných

neřestí a všeho toho, co nesmyslná válka zničila

ve své sebestředně sebevražedné rozpínavosti.

za kterou nese díl sobě neomluvitelné viny,

bezradně hladí krysu, ani vytí hyen už neuslyší,

je mrtvo všude, ví, že může za to i on, nešťastník,

co se nechal strhnout šílenou dobou vrahů.

Došel až tam, kde ještě nedávno stával chrám,

ale teď? Kámen rozbitý, rozmetaný po okolí,

torza oprýskaných zdí výhružně ční k nebi,

ostrý obrys věže varuje jak zdvižený ukazovák

a ještě ke všemu se dalo do deště…

Pokorně poklekl, zdvihl oči k těžkým mrakům

a bez hlesu pohyboval rty v podivné modlitbě,

čí spíše prosbě, zmatené, však zcela upřímné,

přičemž vzal krysu do obou rukou, pohladil ji

naposledy a něžně jí trhl hlavou, všehovrah.

Neznaboh, který najednou pocítil potřebu věřit

aspoň něčemu. Čemu jinému, než největší iracionalitě

v tak nesmyslné apokalypse. A jak si hledal cestu,

obětoval nejlepšího přítele, velesvatou velekrysu,

jediné, co ho ještě provázelo životem…

Poslední vrah, nejvyšší trapitel a podprůměrný

loutkoherec, trpící pocitem své méněcennosti

našel sobě rovného v Bohu, kterému se podobal

možná víc, než by kdy chtěl, coby ateista.