Poslední dopis

Bolí to. Ani se nedokážeš představit, jak moc to bolí. Jedno vím jistě: nikdy jsem tě neměla. Nejsem tak hloupá, abych si to myslela. O to se neboj. Ale stejně to bolí. Ten hrozný pocit, že jsi mě ani nechtěl, jen využil pro chvilkové pobavení, a i když jsi věděl, jak moc jsem do tebe (zblázněná, zamilovaná, nejsem si jistá, které slovo je to pravé) bylo ti to jedno.
Chápu, že tohle vlastně není ani tvoje věc, že jsem ti tak propadla, ale mě nejvíc vadí to, jak ses zachoval. Pro tebe jsem vlastně nikdy nic neznamenala, viď? Byla jsem jen směšná, se svou láskou, touhou. Ta touha. Doteď nechápu, jak jsi to udělal. Snad nikdy jsem po nikom tak netoužila. Až po tobě. Ale stejně je to už teď jedno.
 Kdybys aspoň něco řekl, něco udělal. Cokoliv, abych si nemusela připadat jako takový pitomec. Bavil ses hodně, když jsi to vykládal? Měla tahle historka úspěch? Asi ne co? Nejsem zrovna výstavní kus, kterým by ses chtěl chlubit. Teď ani nevím, co mi ublížilo víc. Jestli to jak, ses zachoval, nebo že jsi to nedokázal udržet v tajnosti. Že ti bylo jedno, jak moc mi ublížíš. Asi oboje.
Teď už je to jedno. Tady je klid. Vždycky jsem měla ráda pohled z tohohle mostu. Líbí se mi, jak pod ním teče voda, přetéká přes překážky, pořád dál a dál, nic ji nezastaví. Řeka sama o sobě je dost hluboká, a když ještě připočítám výšku mostu, není moc bezpečné sedět tady na zábradlí. Ale vždyť nechci být v bezpečí. Chci skočit. Nechci ti nic vyčítat, ani tě nějak donutit trpět výčitkami svědomí. Chci jediné. Abys věděl, že i po tom všem jsem tě milovala až do poslední chvíle. Odpouštím ti. Sbohem.