Ona

 Hned jak jsem Ji spatřil, bylo mi jasné, že pro dnešek to bude právě Ona. Něco kolo dvaceti let. Její boky, obepnuté v rudých šatech, ladně pluly ulicí. Paže se uvolněně pohupovaly v rytmu lehkých kroků. Co neskrývaly rudé šaty, tam se třpytila hebká kůže — ovšem krom jejich ramen, která byla náhodně halena vlnami tmavých vlasů čechraných větrem. V pozadí voněly rozkvetlé kaštany. Ulice byla prázdná. Větvoví stromů šumělo doprovázeno zpěvem ptáků. Bylo krásné dopoledne.

Usmál jsem se a změnil krok jejím směrem. Původně jsem hodlal nic neriskovat, ale nakonec jsem přece jenom neodolal a Doma jsem si, ještě před odchodem do ulic, pečlivě upravil běžně používanou Konvenci, abych do ní vnesl kus sebe. Částečně se to ještě smí — naštěstí. Já totiž prostě nesnesu stereotyp.

Když mě spatřila a poznala, že k ní mířím, proběhl jí po obličeji úlek, doprovázený zoufalstvím. Však toho pohledu jsem byl ušetřen, neb jsem se právě plně soustředil na její nádherně tvarovaná prsa nesoucí se prostorem, vyváženě rozhoupaná, jak si snimi hrály všechny čtyři síly universa. Již jsem se nemohl dočkat, až se také připojím.

Zastavil jsem se. Ona také. Mezi námi byl metr a krok. Uběhla chvilka z Času. Pak jsem ji oslovil svojí upravenou Konvencí: „Dobrý den, slečno. To ale máme dnes krásně, že?“ Víc úprav jsem si nedovolil.

A i tak čas se pro mne snad zastavil. Její vlahé růžové rty ztuhly. Srdce mi poskočilo. Ale poté se povolily a svět se začal znovu otáčet. Ona odpověděla: „Jistě. Omluvte mě, prosím, velmi pospíchám. Dobrý den “. A vyrazila mne obejít.

Doufal jsem, že se to dnes nestane. Doufal jsem, že dnes bude ten den, kdy toto proběhne jinak, snad postaru. Avšak přece jsem ve skrytu duše již od začátku tušil, že to proběhne stejně — jako vždy. Proč musí být svět takový zaběhlý?

A tak jsem své zklamání rozmetal imaginárním mávnutím ruky a jal se jednat tak, jak jsem již jednal mnohokrát. Úkrokem jsem ji šikovně zatarasil cestu, ale dal jsem si dobrý pozor, aby se naše těla nedotkla. Nechtěl jsem si pokazit první Kontakt.

Ihned se zastavila. Asi si také nechce pokazit první Kontakt, napadlo mne. Stáli jsme od sebe jen jeden krok vzdáleni. Topil jsem se v její vůni — ve vůni mládí, kterou její pevné tělo zpívalo do světa ódu na symetrii.

Nevím, co mne to popadlo. Najednou se mi pravá ruka sama od sebe zdvyhla podél její ladné paže směrem k jejímu rameni. A snad by i dorazila až k pramenům chvějících se vlasů, kdybych se včas nevzpamatoval, nestočil svou ruku a nepohladil si nakonec vlastní vlasy. Dal jsem si záležet, aby to vypadalo nenuceně.

A tak, uklidněn zvládnutím situace s pravou rukou za uchem, pokračuji: „Promiňte mi, slečno, že se tak ptám. Mohu vědět, kam pospícháte?“ Jejího mladého obličeje se zhostil úsměv. Pochopil jsem, že také není žádným nováčkem (ostatně to také nemůže překvapit — v dnešní doba nepřeje zahálce). Tedy s úsměvem na svých měkkých růžových rtech, o kterých muži sní, povídá: „Jistě, pane. Není zač se omlouvat. Jsem ohlášena na pohovor v Centru na jedenáctou hodinu. A teď když dovolíte, nerada bych přišla pozdě...“.

Pocity radosti a vzrušení se ve mne roztancovaly v divoké tango. Cítil jsem — ne, věděl jsem, že mám vyhráno. Snad to bylo přenesením váhy z nohy na nohu. Snad téměř neviditelným cuknutím levého víčka. Snad ji prozradily její hluboké oči. Nevím. Jistota mne naplnila a opojila. Ocitl jsem se na bitevním poli, na kterém jsem vyhrál již tolikrát. Pootočil jsem hlavu, pohlédl na neexistujícího kosa na větvi a pousmál se. Pak jsem vrátil pohled zpět do jejích hlubokých očí a mile povídám: „Tak to Vás, slečno, rozhodně nechci zdržovat. Jen mi, prosím, dovolte nahlédnout do Průkazu, ať se můžeme každý vydat svou cestou s klidným svědomím.“

Má víra byla naplněna. Znejistěla! Sundala malou kabelku z ramene a začala ji rozepínat. Při tom mi povídá nedobře kamuflovanou vykolejeností: „Samozřejmě, někde ho tu musím mít. Chvilku ztrpení, prosím Vás.“

Vychutnával jsem si tu chvíli. Ten pohled. Ty pohyby. Ta balancující prsa s odleskem světla na hebké kůži. Tu vůni. Ten tanec emocí na jejím obličeji. A konečně ten pohyb jejích rtů, ze terých vychází: „Někde tu musí být. Že bych jej nechala Doma? To snad ne. Ach, ne...“.

Přišel čas pro můj oblíbený moment. Přátelsky řeknu: „Nevadí.“ a nechám klesnout hlas na konci. Jako že tak. Jako že nic víc. Jako že ji nechám jít. Jako že mi toto stačí. Kdepak!

Naivita je krásná věc. Naivita na krásném obličeji je přímo nádherná věc. Nemohu se vynadívat. Vzhlédne ke mně. Tanec emocí na krásném obličeji opanovala naivní víra, že to bude vše. Nádherná naivní naděje.

A teď to přijde. Pravím jako prokurátor a kat v jedné osobě, ale líbezným hlasem, neboť si zakládám na formě: „Rád za Vás zkontaktuji Centrálu a ověříme to spolu“.

Tanec emocí v jejím obličeji se prudce změní ve vodopád. Naděje padá jak hvězda, hoří a zhasíná. Zůstává tma beznaděje s kapkami zoufalství rašících u nešťastných očí. Jakoby se nic v jejím obličeji nepohnulo a přece se změnilo vše. Nejemnější svalová vlákna odvedla výbornou práci. Povzdechnu si, jaká škoda že byl zakázan Záznam. A tak se snažím vrýt si onen pohled do paměti tak hluboko, abych raději dříve zapomněl své jméno než-li tento pohled pro bohy.

Ještě teď ji vidím a slyším prosit:

„Pane, prosím Vás, nezjišťujte to. Lhala jsem Vám“ řekla pohnutým hlasem. Jak snadná se mi dnes jeví tato hra. „Ale?“ na oko překvapeně opáčím. A ona pokračuje: „Vy jistě usilujete o Kontakt, ale to jste na špatné adrese. Já jsem totiž v jiném Družstvu!“. „Ale?“ Teď už mé překvapení nebylo hrané. Ani jsem se nestihl zaradovat, že po těch letech hledání Kontaktů, jsem zažil něco nového, tak jsem byl vyveden z kolejí.

Hned se mi vnutila vzpomínka z mých Začátků. Ta ohavná vzpomínka, kterou se marně snažím vysekat z paměti, ale ona zústává dál v mé hlavě jak metastáze. Tehdy jsem ještě jako mladík, čerstvý držitel průkazu Družstva, vyrazil do ulic. Tehdy bylo jaro, jako teď. Ani nevím, jak se to stalo, že mne nohy donesly až do čtvrti Vinohrady. Když jsem si to uvědomil a vzpomněl si na všechny ty strašidelné povídky, které o Vinohradech kolovaly Doma, hodně jsem znervózněl a koukal se co nejrychleji ztratit.

Ale samozřejmě mi zastoupili cestu tři vinohradské matróny. Ne neprávem se mi stáhnul žaludek — byly velice ošklivé. Usilovali o Kontakt celým svým bytím. A že prý: „Quo vadis, puer?“ spustila na mne nejstarší z nich, pohrávajíc si se zubní protézou v artrózou poznamenané ruce. Hrál jsem drsnýho, abych zamaskoval strach a tak jsem spustil, že: „Do toho ti tak leda Ježíš“ Ony hned trojhlasně jak panny v kostele: „Průkaz Družstva, prosím pěkně!“ Já jejich průkaz družstva vidět nechtěl a ani nepotřeboval. Jejich družstvo bylo cítit za dva rohy. Sáhnu do kapsy pro mé PéDéčko a nevěřím vlastní ruce. Průkaz nikde. Hned si vzpomenu, kde jsem ho Doma nechal. Chytnu se rukou za čelo. Sakra, jak todle okecám. No, neokecal jsem to a ještě týden jsem s každým zavřením očí spatřil hrůzné obrazy, které by viděsily i otrlého gynekologa s letitou praxí.

Zákony vydané Centrálou jsou svěklá věc. Bez nich bychom těžko dosáhly zpětného zalidnění na pětinový stav už za 30 let. Ale jsou neukecatelné.V tento moment dobře pro mě.

A ona to jistě poznala, neb hned využila situace a s ráznou pohotovostí řekla: „A teď se, myslím, můžeme rozejít, když jsme si vše vyjasnili“. Pitomně jsem už už chtěl ustoupit, když v tom jsem se vzpamatoval a sputil bez příkras šlapajíc po formě: „V tom případě mi ukažte průkaz Družstva!“. „Nemám!“ zavrčela a vykročila stranou, aby mne obešla.

Klid se mě zhostil se stejnou rychlostí, jakou mne opustil. Již jsem zas věděl, na čem jsem.

S důrazem pravím: „Stůjte slečno! Chcete snad, abych zavolal KáPé?! Chcete se snad dostat do Řečí?“. Ztuhla. „Buďte rozumná.“ dodávám konejšivě.

Podvolila se. Pochopila, že nevyhraje. Pochopila, že dnes bude moje Ona. Podívala se na mě. V pohledu už nebylo zoufalství. Jen zbytky rezigrnace vyprchávaly z očí a za ní začala prosvicovat zvědavost. Začala se na mě dívat jako na někoho, kdo bude jejím dnešním On. Ovšem nevím kolikátým. Jen doufám, že to lze spočítat na prstech jedné ruky).

Vykročila opět ke mně. Nabídl jsem ji rámě. Vděčně jej přijala a vykročili jsme společně Domů vykonat službu pro společnost.

A dopoledne se stalo ještě krásnějším.