Rozmluva (údajně) s Bohem

Filosofie na denní téma idolů, kterým padáme k nohám, i když odmítáme.

Pozdravuj až budeš tam….

 

Kde?

 

Tam v krajině bílých výšek, jemných plání

Tam kde je místo pro přistání, ale ze snu nevyjdeš.

 

Tam to neznám, přibliž mi to!

 

Tam kde z mouky staví se věž,

Tam kde med je slaný jako moře!

Tam kde láska přebila hoře!

Tam kde nesvazuje mne lež.

 

Příteli,jak krásné to musí být místo…

 

Je, je krásnější než jazyk básníkův,

Je jemnější než paže ženy,

Tam kde oděn je i neoděný!

 

Nepřeháněj! Už mi lžeš! Copak místo jako poklad může se třpytit tu na mém trůně?

To místo by zahanbilo mou chloubu… nebuď mi milostiv příteli a povídej dál!

 

Můj jazyk, snad popsal by lépe i záhyby lastur,

Snad lépe vynesl by krásné vlastnosti nestvůr,

Nechtěj příteli, po mně toto křivení úrodné pláně…

Já být malíř, být umělec, tak namaluji Ti krajinu, kterou si žádáš,

Ale barev málo, ba nedostatek, nutí zlomit mě, a ty mě za to káráš!

 

Ty příteli, zůstaň!

A pokus se mi dát za pravdu, že krajina naše, naše vysněná neexistuje…

 

Co to vynesl si ze rtů svých, jež zrod byl u mandlí,

Těch hořkých tvůrců mého nezdaru!

Ty Jidáši! Ty nepokoušej ďábla ve mně ukrytém!

Svou svatyni já chránit si budu jak nejcennějšího daru!

 

Zas popadla Tě trýzeň? Co ty myslíš si? Ty kůzle co pode mnou mečíš!

Ty jež svoji píseň broukáš si! A na kolenou klečíš!

Já pánem Tvým zváti bych se mohl a budu!

 

Ty nemáš co poroučet….nemáš. Nemohl bys ani mé černé duši!

Já sám pánem svým!  Svého osudu! Ten pod pláštěm, koho smutek s žalem kruší…

Já sám ve své svatyni chtěl bych zůstat i bez spánku,

Však troufalý a nevděčný budu když nabídnu si cukr co dám pod slánku!

Ve světě, kde Ty! Určuješ si sám pravidla! Ty! které dáváš jim, co hájit plně musí!

Říká se, že Boha opak je ďábel, ale neznají Tě …

Vždyť Ty jsi zlomyslnější než-li dítě!

Smrt jediná je spravedlivou paní! Tu pojal bych za choť bez jakéhokoliv litování!

 

Ty uvědom si co říkáš!

Uvědom si, jak jednáš s osobou mou!

Abys hořce nelitoval…

Vzpomeň na přítele svého, jak smrt mu přišla naproti…

Jak nevhod padl vstříc osudu a dalším životům,

Těm kořenům pod neplodným stromem,

Těm pařátům harpyje.

Ty cos ženu pojal, ale nikdy nevysadíš strom za domem.

Ty odcházíš dál za můj chtíč,

Proč musíš dát mi sbohem, odploužit se pryč?

 

Já ač nerad rád, sám nevím proč,

Já chtěl jsem pro nás,

Jenom krajinu z mých snů. Tu lásku! To nebe!

Ale vzalo Ti  to mě, a mě zase Tebe...

Ty nechceš hade…pokušiteli!

...Však nařknul jsem Tě již dost.

Neodpouštěj, či odpusť zaslíbený…

 

Já nemám co bych mohl,

Co bych mohl já vydechnout z úst,

Z mandlí, těch hořkých…

 

Již mlč! A nech mne žít!

Nech mne umírat a snít!

Nech mne dýchat…

Můj jazyk ublížil nám, ale ne mně ni Tobě…

Však pláčem svým budu smývat chyby,

Kéž bych uměl mlčet pocitům jako ryby…

 

Tak opustil jsi mě…

 

Ne! To nevykřikl můj hlas z ničeho!

Já pouze odejdu Tě hlídat…

 

Výš než já nemůžeš…

 

Neříkej…toto neříkej, kdo víc než Bůh a méně než člověk?

Kdo zná rád smích, a odsuzuje nevděk?

Já, přítel…co vychová Tě lépe než matka,

Ten kdo neodsoudí ě za malého spratka,

Já co neznám tě od kolébky však zůstanu s Tebou na smrt.

Tak můj úděl, tak můj osud…

 

 

---