ŠMOULÍ MĚŇÁRNA

Všechno v povídce je vymyšleno. Podobnost osob, značek a korporací se skutečností je nechtěná a čistě náhodná.

 

Seděl v Albertu za kasou, každý den se točil ve špinavé pomlácené židli na kolečkách, pípal zboží, vážil ovoce a zeleninu, hledal kódy pečiva, dokud se je nenaučil nazpaměť a volal vedoucího, aby přišel s klíčkem pověšeným na krku a provedl opravy chybně naúčtovaných položek. Přijímal peníze a socka šeky, jak říkali zaměstnanci stravenkám.

Bylo mu mezi čtyřiceti a padesáti, měl protáhlý obličej s vysokým, jemně zvrásněným čelem, kulatýma očima s povislými víčky a lhostejně vyšpulenými rty. Kůži měl barvy starobylé mědi, která prošla mnoha krutými bitvami. Na obličeji a kůži těch částí těla, které byly vidět, si pěstoval řídký porost tmavých chlupů. Vlasy se mu mírně kudrnatily a vzhledem k věku byly husté a nedotčené starobní bělobou.

Na sobě nosil den co den albertí uniformu, džíny a bílý lékařský plášť, zamazaný od skvrn z nahnilého ovoce.

„Ty vole, vidíš támhletoho?“ ukázal na pokladního kluk, navštěvující nedalekou střední školu. Byl si s kamarády pro svačinu. Kola, vlašák a deset rohlíků.

„A co?“

„Dostanu ho. Vsaď se, že si ho vomotám kolem prstu.“

„Jak vomotáš?“

„Sbalim ho. Pozvu ho na rande a von pude.“

„To je humus. K čemu to bude?“

„Vsadím se s tebou a vyhraju prachy. Na našem rande mu pak dáme všichni nakládačku a celej příští tejden budem chodit k pokladnímu, co má monokla.“

„To je píčovina. Pozná nás a zavolá poldy.“

„Je to nějakej chudák. Kdo by mu věřil? Bojíš se o prachy nebo že ti dá dělo prodavač z albika?“

Stáli kolem něj tři další a pochybovačně na něj koukali. Věděli, že Michal dokáže odhadnout ostatní a dost toho využívá. Ve škole s profesory, s holkama, se všemi.

„Tak vo pět litrů,“ řekl jeden z kluků. Ostatní se na něj překvapeně otočili. „Prachy v bance. Jen mentál by věřil tomu, že ten pokladní s nim půjde na rande. Ty vole, to ani v seriálu Ulice.“

Ostatním to připadalo logické a nakonec se připojili. V banku bylo okamžitě přes patnáct tisíc.

„Leda by ho znal a byl s nim domluvenej,“ zapochyboval podezíravě jeden, ten, který mu hned ze začátku odporoval.

„OK. Když půjde a my mu pak nedáme pořádnou nakládačku, prachy si nevezmu. Snad si nemyslíš, že by se nechal jen tak zmlátit?“

Ještě chvíli pokračovali v tomhle hovoru, stáli v sektoru mléčných výrobků a kolem rotovali důchodci jako prvky zpomalené sluneční soustavy. Nakonec rozhovor dospěl ke konci a Michal se vydal k pokladně. Vyčkal trpělivě v nejdelší frontě, na jejímž konci ho čekal onen pokladní.

Když přišel Michal na řadu, vzhlédl k němu a jejich oči se setkaly. Na gumovém pásu, po kterém se v nekonečném maratonu stále dokola točily mokré fleky a špinavé zaschlotiny, k jeho buclatým rukám přijel sáček s rohlíky, malá plechovka a zapatlaná vanička.

Pokladní všechno mechanicky namarkoval. Michal ho celou dobu fixoval pohledem. Pokladní k němu znovu vzhlédl a odrecitoval částku, kterou mu napověděl displej pokladny.

Michal mu podal peníze. Pokladní po nich sáhnul, ale Michal je nepustil hned z ruky. Natáhl druhou a přejel jí po ruce pokladního. Měl při tom pocit, jako by hladil nějakého velkého, jemného pavouka. Uvnitř se zachvěl, ale nedal nic znát.

Pokladní se po něm bezvýrazně podíval, oči mu plavaly za skly brýlí, levnými a masivně vypouklými, takže je celkem legračně zvětšovaly.

„Nešel bys se mnou na... na šmoulí měňárnu?“ zeptal se Michal a dal do té otázky všechno. Upřímnost. Stud. Úzkost. Jemnost. Zranitelnost.

Pokladní mlčel. Jejich ruce se stále dotýkaly, strnulé v jakémsi obskurním srdečném potřesení. Oči za skly brýlí se rozhlédly kolem. Vepředu nikdo nebyl. Předchozí zákazník už odešel s igelitkou za korunu plnou uzenin, které by mohly zabít i člověka, s rourou od kamen místo žaludku. Za Michalem stála postarší paní a nepřítomným zrakem četla první stranu vystaveného kulturně-zpravodajského plátku Super. Ostatní kluci stáli v bezpečí Západní fronty, kterou na vehementní žádost dvou důchodců obchod právě před minutou otevřel.

Michal na okamžik zesílil stisk, a pak ruku spustil. „Nemusíš odpovídat hned,“ řekl tiše a odešel, aniž by na něj znovu pohlédl nebo počkal na drobné, co měl dostat zpět.

 

Venku na ně počkal za rohem. Nebylo sem zevnitř vidět, Michal stál opřený o sloup a namáčel si rohlík do salátu.

„Tak co?“ zeptal se ten, co vsadil pět tisíc.

„Všechno klape,“ řekl Michal a pro větší dramatičnost se odmlčel.

„Kams ho pozval?“ zeptal se druhý, ten, co byl nejvíc skeptický.

„Na šmoulí měňárnu,“ řekl Michal. Čtvrtý kluk, který se zrovna napil ze své plechovky, vyprskl většinu nosem a zbytek ústy. Zprudka se předklonil a začal divoce kašlat.

„Na co?“ zeptal se skeptik.

„Seš magor,“ řekl ten čtvrtý, když se trochu vzpamatoval. „Jestli existovala nějaká mikroskopická šance pro tvůj pošahanej plán, taks ji právě zazdil.“

„On pude,“ řekl Michal klidně a dal se do kroku. Za pár minut jim mělo pokračovat vyučování.

 

Muž se převaloval na posteli. Nemohl usnout. Na zemi opodál stála nedopitá plechovka piva a otevřená plechovka s leklou rybou. Ryba strašně smrděla, ale muž byl příliš unavený na to, aby ji dojedl a vyhodil, nebo jen vyhodil nebo se prostě nahnul, sebral ji a mrštil s ní otevřenými dveřmi do předsíně.

Unavený a rozrušený. Otočil se na bok a zahleděl se přes celou garsonku na papundeklové dveře s kukátkem. Cítil se obnažený a bezbranný. Věděl, že kdokoliv přistoupí k těm dveřím, může kukátkem nahlédnout dovnitř a uvidí celou tu zaprasenou nudli jedna plus nula a na jejím konci rozrochněnou postel, zamořenou smradem z rybích zbytků.

Vzdychl, spustil nohy na štiplavý koberec neurčité barvy a přitom palcem přetočil konzervu. Mastný lepkavý obsah se tiše vyklopil na koberec. Muž do něj vzápětí omylem šlápl. Když ucítil, čeho se jeho chodidla dotkla, vztekle kopl zbytek konzervy pod postel a odkráčel do předsíně, zanechávaje za sebou oranžové stopy protlakové náhražky, vyrobené z éček a ropných složek.

V předsíni rozsvítil mdlé světlo, poklekl před malou skříňkou s vysouvacími šuplaty a jedno z nich otevřel. Zadek si opřel o prohnutá chodidla a vyrobil tak na zadku pruhovaného dědkovského pyžama jejich dva matné obtisky.

Se zasněnou pomalostí se probíral modrými plastovými kartami, kterými byl šuplík naplněný. Oči za skly brýlí zvlhly.

 

Michal leccos věděl, a co nevěděl, to si domyslel. Věděl, že pokladní schovává karty, které šmouly otrávení zákazníci mávnutím ruky odmítali, do malé škatulky, přitisknuté mezi spodkem kasy a jeho pravým stehnem. Viděl ten zranitelný výraz, schovaný za albertí otupělostí. A věděl, že pár karet není jen tak k dostání, ať se člověk snaží sebevíc.

Takže když příští den zašel do krámu a koupil si další plechovku koly a rohlíky a dopracoval se na řadu, položil bankovku na plastový pultík a řekl: „Mám pár karet... co nejsou skoro k dostání. Je jich jen pár a... za něco bych je s tebou vyměnil.“

Tvářil se dokonale. Znovu nečekal na drobné a opustil krám.

Doma si našel na internetu, kdy se v jejich albertu koná další měňárna. Za pět dní, od pěti do sedmi večer. To bylo bezva. V sedm už bude tma, listopadová sychravost to měla posichrovat. Stačí ho vylákat dozadu, tam, kde se nakládá zboží...

 

Kluci tomu do poslední chvíle nemohli uvěřit. Skeptik se smál a ten, co filtroval kolu skrz nos, se smál s ním. Přesto si vzali boxery a ten jediný, který trochu Michalovi věřil, i teleskopický obušek.

„Mám tu dražší verzi. Levnější, když s ní mlátíš třeba do hlavy, tak se nakonec ohne. Tenhle stál o dvěstě víc, ten se neohne vůbec.“

„Senzace,“ řekl Michal. „Když nebudeš mít prachy na zaplacení, můžeš kus dluhu umazat tím, že mi ho dáš.“

„Myslíš jako umořit?“

„Myslím na ty prachy. Myslím na to, jak mu dáme na držku. Dva za cenu jednoho. Jako když sem v albertu kupoval ty dražé žvejkačky.“

 

Den předtím, než se měla akce konat, šel Michal naposled nakoupit. Kola se dokodrcala po pásu k pokladně.

„Přijdeš?“ skoro zašeptal Michal se sklopeným pohledem. Předtím, než vykročil ke kase, si za rohem pořádně promnul tváře a trochu si šňupnul pálivého koření. Teď vypadal, že se červená a zadržuje pláč.

Nečekal na odpověď, jen na vteřinku zaváhal, a pak zprudka vykročil ke dveřím. Odhadl hranici slyšitelnosti a hlasitě vzlykl. Pak zmizel.

 

Michal stál uprostřed hemžení malých dětí a jeho tělo ze všech stran propalovaly jako lasery mezigalaktických zbraní pohledy podezřívavých matek. Úchyl. Mentálně zaostalý blázen. Možná nebezpečný. Michal to chvíli vydržel, ale pak si proklestil cestu k jedné ze stěn, o kterou se opřel a čekal. Bylo půl sedmé. Venku se už šeřilo. Ideální. Teď už jen, aby přišel. Musel přijít, ten pohled v jeho očích... nemohl se mýlit.

V ruce držel zalepenou obálku, v jejímž rohu se rýsoval nezaměnitelný obrys čtvercových karet. Sledoval netečným pohledem křičící děti, hnadlující plastové šmejdy.

Tři čtvrtě. Tak už pojď.

Musel si přiznat, že než ho konečně spatřil přicházet, začal být už maličko... ale houby, začal být pořádně nervózní. Jenže pak tam byl a nervozita se proměnila v triumf. Vypadal o trochu vyšší než čekal, to asi proto, že ho vždy viděl sedícího, v podřadné pozici lidského posouvače zboží.

Dnes měl na sobě plátěné kalhoty a kostkovanou košili, zapnutou až ke krku. Brýle se zaleskly, jak se rozhlédl kolem. Hledal Michala.

Michal na prchavý okamžik pocítil nutkání zmizet. Nevěděl proč, všechno klapalo podle plánu a on už se třásl, až ho bude moci předhodit kamarádům, čekajícím u popelnic vzadu. Ale ta chvilková slabost tam byla. Pak to přešlo.

Zamával na něj. Ne že by to bylo potřeba, mezi osobami s věkovým průměrem pět let byl k nepřehlédnutí. Ale stejně to udělal, byla to součást jeho role, do které se vžíval stále víc. Všechno klapalo.

Pokladní k němu došel. Jeho obličej vyjadřoval všechno to, co se Michal snažil zahrát sám ve svých předchozích výstupech. Michal cítil, že muž balancuje na hraně - při jakémkoliv negativním impulzu by okamžitě odešel.

Protože Michal nevěděl, co všechno by takový impulz mohl představovat, rozhodl se okamžitě přejít k věci. Udělal dva kroky dopředu a proniknul hluboko do jeho osobní zóny. Položil mu – ke zděšení šmírujících matek - ruku na hruď a řekl. „Mám dvacítku a osmatřicítku. Obě dvakrát. Nikdo je nemá... a chci je s tebou vyměnit.“

Odmlčel se a ruku zase stáhl. Pokladní neříkal nic.

„Chci... moc chci, ale tady to nejde.“ Znovu se odmlčel a výmluvně se rozhlédl kolem.

„Chápeš?“

Počkal, až se pokladní sám rozhlédne a přikývne. Ano, přikývl, téměř neznatelně, ale přece.

„Půjdeme dozadu,“ řekl Michal potichu a s obálkou v ruce tak, aby si ji prodavač mohl pěkně v klidu prohlédnout, se vydal ke dveřím. Vyšel ven do tmy, ani se neohlédl a došel ulicí až na roh, kde se na chvíli zastavil. Pak pokračoval dál. Za dalších deset metrů to už nevydržel a ohlédl se. Chvíli zíral jen na prázdnou ulici, v dálce pomrkávala jen rozmazaná světla velkých trojrozměrných čtverečkovaných papírů.

Další pochybnosti už se nestihly dostavit – postava pokladního se s očividnou nejistotou drala kupředu. Znovu zamával, na nic nečekal a obešel poslední roh. Tady byla nakládací rampa a dlouhá řada popelnic. A někde pod příkrovem tmy tam číhali jeho kamarádi. Dotančil zlehka doprostřed nádvoří a zkontroloval, že je tu sám... aspoň na první pohled sám.

Za chvilku za ním přišel jeho popletený následovník. V záři pouličních lamp se jeho silueta zdála být ještě mohutnější než v plném světle prodejny. Michal by byl znovu zapochyboval, kdyby ještě na nějaké pochybnosti byl čas.

Ten ale vypršel.

Pokladní k němu pomalu přistoupil a váhavě zvedl ruce k milostnému objetí. V té chvíli se od popelnic odlouply tři stíny, rychle přeběhly krátkou vzdálenost k dvojici a začala bitka.

Michal byl odstrčen na stranu a zakrátko se ozvalo bolestné heknutí prodavače, který dostal přes rameno obuškem. V tom jediném heknutí se snoubilo vše, co pokladní mohl vyjádřit. Bylo to víc než heknutí, byl to vzlyk, zrazená touha a potvrzený strach. Další už se ale neozval.

Muž od sebe jednoho z kluků odstrčil a druhé dva, než vůbec stihli zaregistrovat, co se děje, chytil za temena a ťuknul jim hlavami o sebe. Ozval se poctivý, hlasitý zvuk a oba se zapotáceli a pozpátku ztěžka dosedli na zem. Kluk, co byl odstrčen, se rychle vzpamatoval a znovu zaútočil. Zatímco pokladní se mu s nezvyklou profesionalitou začal věnovat, Michal to vzal takticky s nulovou dávkou statečnosti obchvatem a přiblížil se k němu zezadu. Rukama propletenýma do živočišného bucharu vedl ránu strmým obloukem zeshora přímo do temena. Ruce mu sjely po zátylku, jak se prodavač mimoděk pohnul během likvidace toho vepředu.

Michalovy prsty se zaklesly za košili a tričko pod ním a Michal se instinktivně celou vahou těla na něj zavěsil. Ozvalo se hlasité zapraskání. Oba svršky, koupené někde v tržnici za výhodnou sníženou cenu, se oddělily od těla, které jim dávalo tvar.

Michalovi zůstal v ruce cár oblečení a jeho oči se rozšířily okamžikem čirého překvapení.

„Panebože,“ zašeptal.

Obnažená záda pokladního jen hrála svaly a šlachami, skrytými pod tenkou hladinou tuku, který tam nevhodnou stravou a zlenivělostí vypěstoval během posledních let. Ale základ zůstával dobrý, solidní. Jenže to nebyl důvod, proč se Michal zděsil.

Celá záda zdobila jedna velká svastika, kterou v drápech držela sveřepá orlice s divokým, drsným profilem.

„Co jsem to kurvafix udělal?“ zašeptal Michal a dal se na útěk. Uběhl dva metry a zakopl o jednoho z kamarádů, který stále seděl otřesený na zemi.

Pak šlo všechno děsivě rychle. Pokladní, jehož povolání ve světle takto vyjádřeného vyznání vypadalo jako žert z nepovedené povídky, zvedl z jedné popelnice kulaté plechové víko a přiskočil k Michalovi.

Kde se tady vzala taková popelnice? napadlo muže nesouvisle. Tyhle jsou k vidění leda tak v groteskách nebo starých filmech. Ale co na tom, proběhla mu hlavou úlevná, osvobozující myšlenka a víc už nepotřeboval přemýšlet.

Rozmlátil víkem Michalovu hlavu tak, že krev stříkala až ke kontejnerům na deset metrů daleko. Když se kluk zhroutil k zemi, pokladní se rozhlédl kolem. Pročesal okolí zkušeným zrakem námezdného žoldáka a dvěma divokými přískoky dopadl jediného ze zbývající trojice, který se chystal utéct. Strašnou rychlostí se roztočil a při čtvrté otočce nastavil víko popelnice do svislé polohy. Ozvalo se hlasité BONGGGG.

Kluka to nadneslo dobrého půl metru do vzduchu a pozadu letěl za svým kamarádem Michalem, kterého následoval na rychlé cestě tunelem smrti.

Třetí (budoucí) oběť vstala a pokusila se odvrávorat pryč. Z předchozího nárazu ale měl chlapec těžký otřes mozku a kromě tenkých pramínků krve, tekoucích z obou uší a nutkání zvracet při každém pohybu hlavou ztratil navíc veškerou orientaci.

Pokladní mu s nově probuzenou dychtivostí nadběhl a víkem od popelnice, které jako by k němu připutovalo z jiného světa – světa komedií a kreslených seriálů – ho utloukl vertikálním pohybem dolů-nahoru-dolů-nahoru-níž-níž a ještě níž. Pokusil se ho zatlouct jako hřebík, ale chlapec to všechno pokazil tím, že se bezvládně sesunul k zemi a zemřel.

Poslední kluk – ten druhý, který měl zatím jen těžký otřes mozku a trošku naprasklou lebku – stále seděl na zemi a těžce oddychoval. Nebyl si jistý, co se kolem něj děje, ale měl podezření, že se situace nevyvíjí tak, jak si naplánovali. Lehkým poklepáváním ruky v okolí žaludku se pokoušel lokalizovat boxera, aby situaci zvrátil ve svůj prospěch, když k němu rychlostí světla přicestoval létající talíř a uhodil ho do obličeje.

Obvykle jedna rána nestačí, ale v tomhle případě výjimka potvrdila pravidlo.

Pokladní, který se sotva zadýchal, odhodil karmínový disk směrem k popelnici a rozvážně přiklekl k Michalovi. Zkušeným ohmatáním našel obálku a ledabyle ji roztrhl. Moc dobře věděl, teď už ano, co uvnitř najde. Byla tam sedmička a osmička po dvou kusech. Koumák a taťka Šmoula. Znechuceně odhodil karty do krvavého tratoliště a chystal se opustit místo činu, když ho něco napadlo.

Vrátil se k odhozeným kartám a zase je sebral.

Trvalo mu dvě minuty, než obešel všechny kluky a udělal to, co ho právě napadlo.

 

Když ráno zachmuřený vyšetřovatel od kriminální policie obcházel všechna těla pomalu tam a zpátky, myslel jen na jediné.

„Rituální vražda,“ zašeptal a znovu se shýbnul k jedné z mrtvol a nahlédnul jí do pootevřených úst.

Na jazyku měl Michal – a ostatní samozřejmě taky – vtisknutou plastovou kartičku. Michal měl taťku Šmoulu. Ostatní na tom nebyli o nic lépe, aspoň co se stupně šmoulovatosti týče.

 

Muž se do zaměstnání v albertu nevrátil, pravděpodobně po rozvážné analýze „riziko versus zisk“. Dobrovolně se vzdal všech zaměstnaneckých výhod, které zahrnuly neomezenou konzumaci okrajovaných uzenin a nahnilého ovoce a pětadevadesátiprocentních slev na měsíc prošlé jogurty.

Dva týdny bloudil českými poli a lesy, než se mu podařilo vplížit nepozorovaně do Plzně, kde pod falešným jménem získal práci v informačním kiosku Českých drah.

Během následujících týdnů se několikrát pokoušel změnit identitu pěstováním plnovousu nebo alespoň dominantního kníru, ale vždy se mu udělala strašná vyrážka a musel se oholit. Někdy vydržel celou noc to svědění, zíral uštvanýma zarudlýma očima do stropu a přehrával si stále dokola tu dávnou scénu, kdy poprvé markoval Michalův nákup.

 

Policejní vyšetřování se úmorně vleklo již několik měsíců. Vyšetřovatelé se soustředili na důkazy, shromážděné prohledáním roštu na místě činu, když se inspirovali slavným kriminalistou z knih Jefferyho Deavera.

Stovky druhů hornin a smítek prachu, různých látek, z drtivé většiny pocházejících z rozsypaných popelnic, podrobili pečlivé analýze, katalogizaci a indexaci. Bohužel se po čtyřech měsících dostali do slepé uličky – kromě vzorků krve, které se přesně shodovaly se vzorky krve obětí, byly veškeré ostatní položky identifikovány jako produkty běžné denní spotřeby, které se dají sehnat v kdejakém albertu.

Když začalo policejní prezidium tlačit na rychlý postup ve vyšetřování, podařilo se týmu specialistů nalézt v jedné ze složek důkazní materiál zajištěný na místě činu, kterým byla peněženka s osobními doklady, které podle jména nepatřily žádné z obětí.

Vylučovací metodou se kriminalisté dopracovali k podezření, že by mohlo jít o pachatele a vyhlásili celostátní pátrání. Součástí této akce se stalo rozeslání oběžníku s popisem a fotografií pachatele na všechna exponovaná veřejná místa.

Zločinec na útěku s těžce budovanou novou identitou pracovníka informačního kiosku přijal hned druhého dne po vyhlášení pátrání e-mailovou zprávu a fax s žádostí o vylepení plakátku.

Když se na něm uviděl, polilo ho horko a dostal třesavku. Nedokázal už rozumně uvažovat – dostihli ho i tady, na nejnepravděpodobnějším místě.

Místo aby se pokusil o snadno dosažitelný cíl – tedy odejít z kanceláře a už se nevrátit, vytisknul plakát a vylepil ho vedle okénka, kterým se dovnitř nakláněli lidé s žádostí o pomoc (i když byl ve skleněné mezivýplni viditelně instalován mikrofon).

Celý den byl jako na trní. Plakát nešťastnou shodou náhod vylepil ve stejné výšce jako byl jeho obličej a každý zákazník tak mohl – aniž by musel pohnout očima – vidět oba obličeje zároveň: jeden živý, hovořící k němu, druhý na barevné fotografii s velkým nápisem: CELOSTÁTNÍ PÁTRÁNÍ PO PACHATELI ČTYŘ BRUTÁLNÍCH VRAŽD.

Od osmi hodin ráno, kdy plakát vylepil, až do tří hodin odpoledne, kdy k okénku přišla ona rozzuřená žena, musel obsloužit snad dvě stě lidí. Dráhy totiž měly tři vzájemně se překrývající výluky a navíc spustily celostátní marketingovou kampaň na jízdné s 80% slevou. Takže ptát se chodil každý.

Paní se naklonila k okénku a změřila si ho přísným podezíravým pohledem. Vyslovila svůj dotaz a pak se odmlčela, jako když utne. Zůstala na něj zírat. On ji jen upozornil, že se nemusí naklánět až k okénku, stačí hovořit do směrového mikrofonu.

Žena nečekala na odpověď na svůj dotaz, poodstoupila stranou a uskutečnila hovor svým mobilním telefonem. Ruka se jí viditelně třásla. V obličeji už nebyla rudá, ale smrtelně bledá.

Je jen rozzlobená, že jsem jí řekl to s tím mikrofonem, utěšoval se pokladní a nervózně si poposedl. Nebo volá manželovi, že ta sleva skutečně platí... no vida, už odchází, běží domů se s tím pochlubit.

 

O pět minut později do kiosku vtrhlo speciální komando. Osm mužů se natěsnalo dovnitř a ve víru emocí jeden z nich znehybněného, paralyzovaného a spoutaného bývalého prodavače rozstřílel jako řešeto. V malém prostoru se rány rozléhaly s takovou razancí, že sedm z osmi mužů natrvalo ztratilo sluch, i když byli vybaveni profesionálním zařízením nakoupeným z veřejných zakázek.

 

„Tos přehnal, Kobro,“ řekl jeden z členů komanda tomu, co vykonal exekuci.

„Cože?“ zakřičel muž, který se ve skutečnosti jmenoval Stanislav Stehlík. Hrozně mu pískalo v uších a zdálo se, že s časem se to nelepší, spíš naopak.

„Co?“ zařval ten první a prstem si zajel do ucha. Ten hukot byl strašně hlasitý, jako když byli před dvěma lety u příbuzných v Americe a navštívili niagarské vodopády.

„No jo, to jo,“ odpověděl Stehlík a v duchu si připravoval výmluvu, aby se nějak vyhnul vyšetřování, které mu teď hrozilo. Panebože, to by bylo papírování.

---