Tour de Holand

Mladá Alice s přítelem Tomem si vyjedou na aktivní dovolenou do Holandska. kde toho spousty zažijí, ale přeci jenom se stane něco osudového.

 

Nejsem zrovna sportovní typ, ale přeci dva sporty, které mě baví, existují a to jízda na kole a plavání. Zatímco můj přítel Tom je vášnivý sportovec a vymyslel pro nás dost aktivní dovolenou. Ještě teď mám jeho návrh hlavě, jako by to bylo včera.

"Zlato, mám pro nás takový návrh na naši dovolenou."

"Vážně?" byla by to naše první dovolená, kde bychom byli spolu sami.

"Vím, že nemáš ráda moc sport, ale přeci si říkala, že jízda na kole ti nevadí nebo? V každém případě jsem si myslel, že pojedeme na túru s koly." To, co Tom navrhl, mě zaskočilo ještě víc.

"Ehm… Řekni mi, myslíš si, že je to dobrý nápad? Tady po Česku je plno kopců a to počasí…"

"Alice miláčku! Na to jsem taky myslel, a abych ti udělal ještě větší radost a pohodlí, vymyslel jsem pro nás trasu v Holandsku!"

"Holandsko? Nizozemsko? Žádné kopce? No, já nevím. Není to moc daleko?" ale tím už mě potěšil, nějak dobu už jsem Nizozemí chtěla vidět, ale jestli na kolech, to teda nevím.

"No tak, to zvládneme! Od čeho se to jmenuje Nizozemsko? Žádné kopce, krásná krajina a příjemná atmosféra!"

"A jak to můžeš vědět, když jsi tam nikdy nebyl?"

"Internet, lásko, internet dnes ví a ukáže vše. Na, tady máš mapku naší trasy" a podal mi vytištěný papír na, kterém byla ukázaná trasa kolem moře od města Amersfoortu tam a zpět, jenže taky tam byla napsaná zřetelně další věc - 50-70 km denně a dokonce i jeden den 90 km!

"Zbláznil ses?! 50 nebo 90 km denně?! Jak to mám podle tebe zvládnout!?"

"Klid, Alice, říkám ti, že to v pohodě zvládnou i malé děti, natož ty!"

"Já nevím. Myslíš si, že je to dobrý nápad?" znovu jsem dodala nejistě.

"Podle mě ano a myslím si, že ty to zvládneš a užijeme si pěknou dovolenou." Chvíli j sem mlčela a přemýšlela, zatímco Tom ze mě nespustil oči a z tváře mu stále nezmizel ten nadšený výraz.

"A jak to zaplatíme? Taky nemáme pořádný stan a spacáky a…" v tom mě, ale přerušil "Něco víc jsem ušetřil a stan a spacáky už jsem nám koupil."

"No teda! Já ještě ani nesouhlasila a ty už horlivě nakupuješ."Dodala jsme cynicky.

"Zlato. Bude to báječné. Cesta tam sice bude trochu delší, ale vlakem to zvládneme, a jak říkám, všechno bude fajn."

"Všechno bude fajn." Zopakovala jsem po něm a upřeně jsem se na něj zadívala. Měla bych mu udělat tu radost a souhlasit, přeci jenom jsou i horší věci… "No dobře, když říkáš, že to bude v pohodě."

"Ach, Alice, lásko moje, ani nevíš, jakou mám radost a jak už se nemohu dočkat."Radostí mě objal a já přemýšlela, co se bude dít.

Ano, tenhle rozhovor vedl k naší cestě. Bylo to před 2 měsíci a nemusím říkat, že to uteklo, jako voda a já si stále plně neuvědomuji, že sedím ve vlaku směr Amersfoort.

 

"Všechno v pohodě?" zeptá se mě Tom a já neurčitě hledím do malebné krajiny.

Místo toho se ho, ale zeptám "Kdy už tam budeme?"

"Jsi jak malé dítě, zlato, ale neboj se, ani ne půl hodina a jsme tam."

"Kolikže máme dnes ujet? Vždyť už je skoro 12:00!"

"Dnes by to mělo být 50 km." Odpoví klidně a já už omdlévám jen při pomyšlení na to.

 

A je to tady - Nizozemsko- Právě jsme vystoupili a Tom se snaží připevnit všechny naše věci.

"Nepotřebuješ pomoc?"

"Ne! Já to zvládnu sám!" místo toho ho ale vidím, že mu to nějak nejde, ale nechám ho, když nechce, tak nechce. Tamhle mají nějaké občerstvení tak si proto zajdu.

"Do Háje! Do …" slyším, když se vracím zpátky a vidím opět Toma, jak se válí s celým kolem na zemi. Neudržím se a začnu se hlasitě smát.

"Co je?"

"Nic. Jen vypadáš opravdu na to, že nepotřebuješ pomoc."

"Hm." Podívá se stranou, ale já stejně radši přidám ruku k dílu, než abych se tu válela další 2 hodiny po zemi.

Než jsme všechno přebalili, sundali a nandali, bylo půl 2 a Tom měl strašný hlad tak, že jsme vyjeli teprve teď o hodinu později. Musím říct, že jsem mile překvapená. Krajina je opravdu nádherná a všude jsou ovce a krávy, jen jedeme stále podél silnice, ale to je maličkost. Tom drží to správné tempo a já mám problém ho dohánět a on se to mu nemůže přestat smát.

"Počkej, udělám fotku!"

"Ali, hele, když budeš neustále dělat fotky, tak se do Elburgu nikdy nedostaneme! Navíc bude i hezčí krajina!"

"Jenom jednu!" neustále fotím a on to nedokáže pochopit nebo spíš ho nebaví na mě čekat.

 

Cestou necestou, hodinu po hodině a kilometr po kilometr jsme na konec podél krásné cyklostezky za slunečného počasí podél moře dojeli až do velkého kempu, kde na nás chvilku všichni zírali a pak si hleděli svého. Už cestou mi přišlo divný, že se lidé za námi nějak ohlížejí, ale nevěnovala jsem tomu takovou pozornost. Mezitím se už Tom hnal k recepci a sehnal nám jedno malé místo pro náš stan.

"Mají tu samoobsluhu, která má jen do 6 tak, že si musíme dát na čas, jo mají i bazén, který určitě vyzkoušíme, že?"

"Pro mě za mě si třeba jdi skočit z mostu, když ti to udělá radost."

"Moc vtipný, ale za to, že jsi to tak skvěle zvládla, tě zvu na večeři."

"To beru" a vážně musím přiznat, že jsem očekávala, že to bude horší. Žádné kopce, pěkná krajina a milá atmosféra to je můj první dojem z prvního dne.

Den na to, než jsme vyjeli, ke mně přišel nějaký kluk a anglicky se mě zeptal, proč máme cyklistické helmy. Nejdřív jsem na něj nechápavě zírala a pak přišel Tom a pobaveně mu vysvětlil, že u nás helmu musí mít každý a tady si všiml, že ji nemá vůbec nikdo, až na rychlo cyklisty. A v tu chvíli mi došlo, proč na mě lidé koukali jak na blázna.

"Co to děláš?"

"Co asi, sundávám si helmu! "

"Neblázni, co když nás někdo srazí?"

"Hele, nebudu dělat blázna celému Holandsku." Tom chvíli na mě nesouhlasně hleděl, ale nakonec se taky přidal. Přeci jenom tady není silnice bez cyklostezky, a jak se ví Nizozemsko je pro kola ideální.

 

Dny utíkaly rychle a my jsme dojeli náš 3 den. Zítra nás čeká právě obávaných 90 km. Včera večer, když už jsme naštěstí měli postavený stan, hrozně pršelo a my nemohli ven, ale Tom dostal bláznivý nápad jít se do nedalekého bazénu jít vykoupat. Jelikož pršelo, nebyla jsem moc nadšená, ale nudit se ve stanu se mi nechtělo. Přes den bylo všelijak, ale na déšť to nevypadalo a ani ne dnes. Ovšem večer nás nejenže vzbudil silný déšť, ale i silný vítr. Cítila jsem, jak na mě trochu kape a že máme uvolněnou plachtu.

"Já tam jdu!"

"Tome, né! Vždyť tam prší jako blázen."

"To je v pořádku!" nevím, jestli to je v pořádku, ale čekala jsem tu na něj už přes 10 minut a díky bohu pak vlezl celý mokrý do stanu.

"Snad nebude takhle zítra." Řekl klidně, ale já viděla, že má obavy.

"To zvládneme," snažila jsem se o naději v hlase, ale taky jsem se deště bála, přeci jenom mít všechno mokré by nebylo nic příjemného.

 

Ráno nastalo a naštěstí počasí vypadalo dobře. Na nic jsme nečekali a dokonce vyjeli i dřív, kvůli dnešní dlouhé trase. Díky tomu už za 1 hodinu jsme najeli na nejdelší dálnici, která je na moři. Už jsem o ní něco slyšela, ale vidět to na vlastní oči, to byl vážně zážitek. Žádný most jen dlouhá pevnina celkem asi přes 22 km, která vede podél moře. Byla to nádhera a já hned udělala milion fotek.

"Tome, zlato, pojď sem! Vyfotíme se spolu!"

"Pro tebe všechno, lásko" a tak nám také vznikla velká fotka přímo uprostřed moře, kde jsme na odpočívadle zastavili na jídlo. Nemusím ani říkat, že i tady hned vedle dálnice vedla cyklostezka. Po hodině a půl jsme konečně najeli na druhou stranu Nizozemska.

"Zlato, naši první půlku dneška máme za sebou!" prohlásil nadšeně Tom, ale mě moc do smíchu nebylo, jelikož nás čekalo ještě 40 km. Na této straně bylo počasí všelijaké. Když jsme jeli hodinu jenom krajinou a lesem, svítilo krásně slunce, ale pak náhle začali být mraky a slunce zmizelo, to mi zkazilo celkový pojem z krajiny i moji náladu. Nakonec jsme to, ale zvládli a dojeli do města Andijk, kde nás čekal další kemp. Náhle, ale mraky úplně zčernaly a předl nás silný déšť.

"Rychle to dojedeme!" zakřičel na mě Tom a já ho v tu chvíli chtěla zabít.

"To snad nemyslíš vážně?! Proč se nejedeme schovat?!"

"Kemp už je támhle to dojedeme!" Dojeli jsme, ano, ale za tu chvíli už jsem byla až na kost promoklá.

"Ty jsi úplný blbec!" řvala jsem na něj, když začal vybalovat stan. Byla to jen přeháňka, a tak se nebe zase zamodralo, s údivem jsem sledovala, jakou rychlostí mraky mizí z oblohy.

"Promiň, zlato, ale myslel jsem to dobře."

"Jasně! Ty vždy musíš myslet jenom na sebe! Jako, co podle tebe mám teď dělat s tím mokrým oblečením?!"

"Najdeme ve městě veřejnou sušičku anebo se zeptáme tady v kempu." Říkal to s naprostým klidem a ani si nevšímal mé zuřivosti. To jsem na něm milovala. Nechtěl se semnou hádat a vždy to bral s klidem, teda skoro vždy…

Díkybohu zato jsme nakonec ve městě našli veřejnou prádelnu a oblečení jsme si v pořádku vysušili. Tento kemp měl také bazén a tak s nadšením jsme si šli večer ještě zaplavat. V Moři jsme byli jen jednou a to včera. Byla to velká pláž ideální pro windsurfing. Mělká voda vedla až 50 metrů od břehu a písek měl krásnou šedivou barvu. Co mě také uchvátilo, byli malé mušličky, které byli podél dlouhé pláže. Tom byl naprosto otrávený hodinou čekání, když jsem je sbírala. Musím říct, že náš čas tady mě uchvátil a Nizozemsko je nádherná země, která si mě získala.

"Zlato, nad čím přemýšlíš?" zeptal se mě Tom, když jsme večer leželi ve stanu.

"Jak dobrý nápad jsi s tím Holandskem měl. Sice jsem tě dnes chtěla zabít, ale jinak je to tu nádherné."

"Já to od začátku tušil, že se ti tu bude líbit."

 

Na naší cestě nás čekal ještě Edam a pak Amsterdam. Když jsme ráno chtěli vyjet, začalo náhle hrozně pršet. Po vstávání bylo krásně modré nebe, ale mraky se blížili. Naštěstí jsme měli ještě postavený stan a tak jsme tam rychle vlezli a půl hodiny jsme přečkali to bláznivé počasí. Ovšem to byl jen začátek naší dnešní cesty, protože když jsme vyjeli z města, nehorázně proti nám foukal vítr a nemohli jsme skoro jet.

"To nezvládnu!"

"No tak zlato do Hardewijku je to už jen 10 km!"

"No jo, ale Edam je dalších 30!"

"Zlato, to zvládneme!" jak jsme si všimla, Tom nerad něco vzdává a snaží se dělat vše na maximum, jenže vítr nepřestal foukat a moje rychlost se zmenšila na minimum, ale Tom na tom nebyl líp. Nevím, jestli v danou chvíli by bylo lepší jít pěšky nebo zůstat na kole. Jeli jsme další hodinu, než jsme konečně dorazili do půlky naší dnešní trasy. V Hardewijku jsme zašli na vlakové nádraží, kde byl Burgerking a já poprvé za celou cestu jedla něco mastného a nezdravého. Burger king mě neupoutal tolik jako autobus nebo vlak do Amsterdamu.

"Tome! Prosím, pojeďme tam už dnes! Vždyť víš, jak ten vítr je strašný. Prosím." On se tomu jen zasmál a nijak to nekomentoval a tak jsem musela vytrpět druhou půlku naší cesty, vítr sice už nebyl tak silný, ale pořád mi to vadilo. Za naši cestu jsem už viděla mnoho krásných kol a tolik vymožeností, nejvíc si mě získalo sedátko, které se dá na přední kolo a měl ho tady každý druhý.

"Tome, to chci!"

"Co s tím budeš dělat, prosím tě? Budeme jezdit s jedním kolem?" Bral to s humorem, ale nadšený moc nebyl, když uviděl cenu, nakonec jsem to nechala být, protože, jak řekl Tom, co bych s tím dělala?

Edam mě zklamal. Přeci jenom město sýru Edam, by tu mělo mít všude pravý Edam, ale on skoro nikde, jen jeden obchod. Taky byla neděle a všechno bylo zavřené, a tak jsme zůstali v kempu, který byl zatím nejhezčí v kterým jsme byli. Stan jsme měli přímo na pláži a večer jsme sledovali pravý nádherný západ slunce u moře. Bylo to jak z filmu a nádherně romantický.

"Jdeme se koupat, pojď!"

"Přišel jsi o rozum? Vždyť bude voda studená!" Tentokrát jsem se tomu zasmálo já, ale on to myslel vážně. Donutil mě obléct si plavky a společně jsme skočili do vody. Moře v Nizozemsku je zvláštní- ne moc slané, víc jak jezero, ale pořád je to moře. Když jsme večeřeli na lavičce u vody, hned nás obklíčili kachny, co plavali na vodě a hledali kolem nás jídlo. Bylo jich tolika a nevypadali, jako by se báli lidí. Tom jako malý kluk je začal odhánět tím, že za nimi neustále běhal a já tu komickou scénu musela vyfotit. Vznikly úžasné fotky a my jsme se smáli ještě celý večer.

 

Ráno nás čekalo překvapení. Po nádherném včerejším odpoledni a večeru přišel déšť a my jsme dvě hodiny čekali, až konečně přestane. Díky tomu všechno bylo mokré, a protože jsme dnes chtěli dojet do Amsterdamu, hned jsme vyjeli a dali si snídani v malé kavárně. Naše cesta do Amsterdamu trvala něco přes hodinu, jelikož už to bylo jen 20 km. Už zdálky jsem viděla velkoměsto a další půl hodinu jsme hledali náš kemp, který nebyl daleko od centra. Hned jsme se ubytovali a kemp byl plný už dopoledne. Na nic jsme nečekali a šli strávit naše odpoledne do centra, vzali kola a jeli k přívozu, který centrum odděloval od druhé části Amsterdamu. Byl zadarmo a čekalo se na něj 15 minut. Bylo to zajímavé vidět město z jiného úhlu než jen být v centru někde v hotelu a nemít požitek z okolí.

 

Amsterdam mě uchvátil. Všude samé kanály a vysoké domky. Ovšem nechybělo tucet coffeshopů, kterí chtěl Tom vyzkoušet, ale já byla zásadně proti.

"No tak, Ali, zkusit se má všechno."

"Nekouřím, nekouřila jsem a nikdy kouřit nebudu a trávu hulit už vůbec ne. To jsou moje zásady." Nakonec mi dal za pravdu a choval se jak rozumný člověk "Máš pravdu, ale nebylo by to špatný.." zase to na mě zkusil a já ho rázným pohledem umlčela.

 

Všude byla kola, a to doslova. Na všech mostech visela kola směrem ke kanálu, ve vzduchu nebo u zábradlí. Také tu v Amsteradmu měli velký "parkovací" dům jenom pro kola, kam jsme naše taky dali. Bylo jich tu tolik, že se člověk nestačil divit.

"Kola, kola, kola všude samá kola!" dělal si ze mě srandu Tom, když viděl můj výraz a tak nějak to vystihl. Chtěla jsem navštívit dům Anne Frankové, ale když jsem uviděla tu frontu, hned mě to zarazilo.

Prohlédli jsme si Amsterdam na kole i pěšky a taky jsme si koupili hodinovou jízdu na lodi. Bylo zajímavé vidět Amsterdam z kanálů, které vedli skoro každou ulicí.

"Tady v Nizozemsku by se mi líbilo žít." Řekla jsem Tomovi.

"Není to tu špatné viď? Taky jsem o tom uvažoval. Krásná krajina, příjemný lidé, ale to počasí…"

"Jo, máš pravdu počasí teda nic moc." Shodli jsme se.

Zažili jsme moc pěkné odpoledne, a když jsme narazili do ulice, kde měli samé suvenýry tak jsem pár známým ze srandy koupila konopí lízátko.

"No teda! Není to proti tvým zásadám!?"

"Když to není pro mě, tak je mi to jedno." Samozřejmě, že to neschvaluji, ale sranda musí být.

 

Večer po dobré večeři jsme si zašli pro kola a mě začala dost bolet hlava, ale Tomovi jsem nic neřekla.

"Zlato, pojedeme se ještě projet?" nechtěla jsem kazit dojem z dneška a tak jsem souhlasila, ale to jsem neměla dělat, protože se mi dělalo špatně a moc jsem se neorientovala, i když Tom jel za mnou.

"Zlato jsi v pořádku?"

"Snad jo." Ale nebyla jsem, když jsme vyjeli mezi auta, všichni cyklisti si jeli, jak chtěli a Tom se k nim přidal, já vyjela za ním, ale náhle se mi udělalo uprostřed silnice zle a zatočila se mi hlava. A pak jsem slyšela, jak na mě někdo troubí, ale už bylo pozdě. Nějaké auto do mě prudce narazilo a já upadla do vlastního černého světa.

---