Podvečer

Zas vidíš, že ducha v sobě nemám

před oknem v šeru se míhá svět

okoralý krajíc do sebe soukám

a někde uvnitř těla dodělává pes

Nic nechci, jen oči smutně jiskří

v pravé ruce se probudil třes

realita zapomenuté myšlenky jitří,

kdo včera umíral, chcípá i dnes

Proč v okně se zrcadlí pocit,

když sedím, že všechno je blíž

bez něj nejde už nic prožít

a v zmijím hnízdě stojí spíš

V kousku světlého místa vidím přístav,

který se vzdaluje od tvých očí

zas nesnáším ten monotónně tíživý stav

Musím odolat, přece na čele mám slova

vyryta roztřeseným písmem

„nejsi fénix, místo křídel máš sny a oblaka.“