Nekrolog

Antracitoví havrani s přívlastkem kalené oceli

kráčí jak tribunál s rozsudkem smrti

či jako průvod pohřební ze zlého snu a mlčí…

Důstojní a vznešení bodají pařáty do bílé jinovatky,

vedeni tím, co kdysi tvrdil, že už víckrát ne

a náhodný kolemjdoucí jen s němým úžasem přihlíží

tomu rekviem barev, světel a stínů,

co se mu naskytlo právě kolem poledne,

nejvýše tak o půl hodiny později

za podzimního dne, pár chvil před prvním sněhem,

Člověku až běhá mráz po zádech, když vidí

ty rytíře moudrosti při domnělém rituálu všehomíra

za posvátného ticha pocitu vlastní marnosti.

Prý pánem veškerého tvorstva, k smíchu.

Je to spíš k pláči, když se lidský duch třese

před hejnem nevzhledných opeřenců,

kterým evoluce nedovolila víc než pelichat

a mít zobák a křídla a mozek o velikosti fazole.

Dávají svobodu tělu, ale duši? Co s ní, obludou

nenasytnou, padající do neznáma vedoucího až tam,

ale též smrtelných a ještě hůře splnitelných člověkem.

Vize smrtelné, budiž, ať pochcípou, ale duše,

Nepotřebuje křídla, vysoko je sama o sobě,

možná až příliš na pád do reality těla,

které skomírá a duši maskuje a ubíjí a ničí.

Ta odpornost z masa a kostí je klecí

pro to vyšší, co máme a známe,

uzamyká nás v samotě nechtěné,

když té chtěné již bylo přespříliš, anebo

tak akorát, aby duše pukla a roztrhala tělo

na kusy, které ti moudří veleptáci roznesou

po celém světě, aby se bolest mrtvého

fragmentu zaryla pod kůži i jiným, ještě bojujícím

s mrzkostí vlastního ega ušlápnutého fyzičnem,

tou prohnilou materií buněk plných nízké tělesnosti.

A jejich boj je marný, neb pouze konec je vykoupením,

krutým k okolí, milosrdným však k jedinci,