U pekelné brány

Vznešený Kerbere, mazlíčku Háda,

právě jsi obdržel novou věc na hraní,

je to jen holka, co chtěla mít ráda,

a co jí už nemohli vymyslet týrání.

Holka, co nechtěla vyčkávat na Smrtě,

sama se vydala k pekelné bráně,

hlupačka, jež navždy podlehla samotě,

bez síly vzdorovat každičké ráně.

Zoufalka, již Cháron převážel ze soucitu,

aniž by za plavbu žádal si mincí,

hlupačka, která až příliš mnoho ví tu,

a raději si zhasila svou vlastní svíci.

Bláznivka, která se nebála ukázat city,

není div, že jí je všecičky zničili,

nyní ji potrestej za to i ty,

ukaž jí, proč se tak skutečně nečiní.

Byla dost naivní, ta krmě pro tebe,

byla jsem, přiznávám, dej mi to znáti,

zde na prahu pekel, tak jen ať mne zazebe,

a jako ty předchozí, smíš mne roztrhati.

Máš tři hlavy, vrčící, a zuby jak ostří,

největší ze všech psů a hlídačů,

Neprojdou přes tebe svatí, ani lotři.

a já jsem tu pro tebe, snad že dost nepláču

Tak si mě rozsápej, a pozři mé srdce,

že ani jeden z nás nezíská nikdy mír,

neváhej, neříkej, že se ti nechce,

předveď, co v nitru tvém skrývá se sil.

Hraj si s mým tělem a trhej je na kusy,

jak s hračkou plyšovou se mnou si pohazuj,

dej znát, co smrtelným líbit se nemusí,

žvýkej mé kosti, a maso z nich okusuj.

Třes celým podsvětím svým hrozným vytím,

nedávej naději, spal ji svým dechem,

nevadí, mi, že tě tělem svým sytím,

jen když se už nesetkám s člověčím světem.