Minulost a přítomnost

                Zabouchnu dveře auta, do náruče vezmu vzpouzejícího se dvouletého Samuela, volnou rukou chytnu pár nákupních tašek a z posledních sil se vleču před domovní dveře. Zazvoním. Nic se neděje, tak zazvoním znovu. Slyším, jak někdo běží po schodech a čekám, že se tedy otevřou dveře, místo toho slyším tichý hlásek: „Kdo je tam?“ „Penny, tady máma otevři prosím tě.“  „Moje máma má jiný hlas.“ ozve se odpověď. „Penny, vím, že jsem tě učila neotevírat cizím lidem, ale teď už opravdu pro rány boží otevři ty dveře!“ začnou mi téct nervy. „Ne!“ řekne moje dcerka vzpurně a už slyším, jak běží nazpátek po schodech nahoru. „Sakra, to mi tak ještě scházelo.“  ulevím si. Položím tašky na zem a začnu v kabelce hledat klíče. Nemůžu je najít tak se rozhodnu postavit na zem i Samuela, ten se ale, jakmile se jeho nohy dotknou země, rozkřičí znovu z plna hrdla. Nervy mi dneska už opravdu tečou. Takto jsem si opravdu svůj život nepředstavovala.

                Vždy jsem chtěla děti. Jako jedna mála z mé generace jsem si nechtěla budovat kariéru, ale naivně toužila jsem po rodinném domku, třech dětech a milujícím manželovi. Samozřejmě jsem prvně chtěla úspěšně vystudovat střední a vysokou školu. Na gympl jsem se dostala celkem snadno. Vždy jsem byla dobrá studentka s výbornými výsledky, takže ode mě rodiče očekávali to nejlepší a plánovali mi kariéru úspěšné právničky. Když jsem nastoupila do prvního ročníku, byla jsem plná očekávání. Přecejenom stála přede mnou nová kapitola mého života. Studium nebylo tak těžké, jak mě zprvu všichni strašili a kolektiv jsme měli opravdu výborný. Kamarádi ze školy mi zůstali do dnešní doby.

                Ve druhém ročníku jsem začala chodit se s klukem z vysoké. Byla to snad první velká láska. To mi tehdy bylo necelých sedmnáct let. Pamatuji si, jak mi ho všechny holky záviděly. Naše láska nám vydržela až do mého třetího ročníku, ve kterém na nás čekala opravdu velká zkouška. Uprostřed roku jsem totiž zjistila, že jsem těhotná. Já, která si vždy všechno hlídala a byla opatrná, jsem byla těhotná. Protože už v té době jsem opravdu toužila po rodině, nepřipadalo v úvahu, abych šla na potrat. Věděla jsem, že riskuji svůj vztah, svoje vzdělání a budoucnost, ale jakmile jsem uviděla ty dvě čárky, věděla jsem, že si to dítě nechám. V té době už mi bylo osmnáct let, takže v tom nebyl nijak velký problém. Všichni mě tehdy od mého rozhodnutí zrazovali. Včetně mého přítele.

                Věděla jsem, že jestli je někdy pravý čas odstěhovat se od rodičů, bylo to právě teď. Nikdo moje rozhodnutí samozřejmě nechápal, ale já věděla, že to chci zvládnout bez pomoci. Sama jsem si domluvila individuální plán ve škole, tak abych mohla maturovat se svými spolužáky a i když to rodiče viděli neradi, vybrala stavební spoření a koupila malý byteček na okraji města. I když jsem se strašně těšila na miminko, byly to těžké časy. Přítel se strašně začal bát budoucnosti a tak jsme si vídali málo. Díky tomu, že jsem nikdy nebyla rozhazovačná a měla brigádu v reklamce jsem měla našetřeno dost, abych mohla alespoň z části vybavit svůj nový byt. Nepopírám, že zde mi vypomohli i rodiče. Byla jsem v té době však dost hrdá a odhodlaná zvládnout to sama, takže jsem to brala jen jako půjčku.

                Když jsem byla v pátém měsíci a bříško bylo už vidět, něco se v příteli hnulo. Přistěhoval se ke mně a okamžitě začal platit drtivou většinu výdajů, v té době končil vysokou a byl zaměstnán v rozvíjející se firmě. Chodil se mnou na všechny prohlídky a dokonce byl i u porodu. Tak se nám v mých necelých devatenácti letech narodila zdravá čtyřkilová holčička Penny. Byla jsem v té době tak strašně šťastná. Všechno bylo perfektní. Nadšení nám ale s přítelem vydrželo jen pár měsíců. Penny probrečela spoustu nocí, naštěstí se po čase uklidnila a nám se pohoda a radost do našeho bytečku opět vrátily. Tehdy když bylo malé Penny dva a půl roku a mě jednadvacet, jsme se s přítelem rozhodli rozšířit naši rodinu o dalšího prcka. Hodně jsme o tom přemýšleli, protože já jsem i přes jedno dítě odmaturovala a dostala se na vysokou a byla odhodlaná státnice udělat. Procházela jsem s celkem dobrými výsledky a byla na sebe patřičně hrdá, jak všechno zvládám. Tehdy mi jedno dítě na víc nepřišlo jako taková zátěž.

                Snad hned první pokus se ukázal jako úspěšný. Byla jsem znovu těhotná. Bohužel už během těhotenství nám to s přítelem přestalo klapat a my se rozešli. Ocitla jsem se opravdu v těžké životní situaci. Bylo mi jedna dvacet, čekala jsem dítě a jedno téměř tříleté jsem už doma měla. Naštěstí přítel mi každý měsíc posílal peníze na malou Penny.

                Nakonec se mi narodil zdravý kluk, kterého jsem pojmenovala Samuel. Po dalších dvou letech pořád bydlím v tom malém bytečku, který jsem si koupila za své stavební spoření. Rozhodně to není idylický život, na dvě děti jsem pořád sama, ale studia jsem se zatím nevzdala a doufám, že ani nebudu muset. Takto jsem si to opravdu nepředstavovala, ale kdyby mi bylo znovu osmnáct a uviděla ty dvě čárky, nikdy bych neudělala nic jinak.

                Konečně najdu klíče od bytu, zasunu je do zámku a otevřu dveře. Malého Samuela posadím do stoličky a vrátím se ke dveřím pro nákup. „Ahoj mami,“ ozve se mi za zády „koukej co jsem ti nakreslila!“ Strká mi moje dcerka obrázek před obličej. „Co úkoly už sis udělala?“ „Ne mami.“ „Tak utíkej.“ Mám už doma malou školačku a dnes jdu z prvních třídních schůzek. Potkala jsem tak moc příjemného už ovdovělého tatínka, takže se moje malá rodina možná konečně rozroste o toho milujícího manžela a domek, když už ty děti mám. Ale další by mi rozhodně nevadily.