Adrian Werner a ti druzí

V neděli ráno zemřel v nemocnici v Olomouci Adrian  Werner.

Bylo mu teprve 32 let.

Adrian Werner  byl rotmistr a do armády nastoupil v květnu 2004 k 71. mechanizovanému praporu do Hranic na Moravě. U této jednotky začínal na pozici kulometníka a propracoval se  až do funkce zástupce velitele 2. palebné čety minometné baterie.

V průběhu působení v armádě se třikrát zúčastnil zahraniční mise, dvakrát v Kosovu a jednou v Afghánistánu.Tam působil jako instruktor 5. výcvikového týmu 2. jednotky OMLT. Hlavním úkolem této jednotky je cvičit, školit, instruovat, vysvětlovat a pomáhat v procesu plánování velení a řízení pěší jednotky o síle praporu (kandaku) Afghánské národní armády. Dne 6. července 2011 byl Adrian při napadení  základny  v provincii Wardak těžce zraněn. Okamžitě mu byla poskytnuta první pomoc a odborná péče ve zdravotnickém zařízení na základně SHANK a u českého polního chirurgického týmu na základně KAIA v Kábulu. Již druhý den byl přepraven vojenským speciálem do České republiky do Ústřední vojenské nemocnice v Praze, kde mu byla ihned poskytnuta specializovaná péče. V srpnu po dohodě s rodinou byl převezen do Olomouce.

Není to tak dávno, co při letecké katastrofě zahynuli tři čeští hokejisté. Národ se semkl a plakal.

Někdo je znal a jiní ne. Někteří  jen podlehli davové psychóze. Internet zaplavila spousta článků o samotném neštěstí i o hokejistech a jejich rodinách. Zapalovaly se svíčky, na Facebooku se zakládaly skupiny, držely minuty ticha a měnily profilovky. Z archívů se na světlo boží dostala videa se slavnými góly z mistrovství i olympiády.

Karel Rachůnek a Jan Marek byli stejně staří jako Adrian, Josef Vašíček  byl o rok mladší.

Všichni tři hokejisté byli mistři světa.

Adrian Werner „ byl jen voják“ v Afghanistanu. 

Nebránil sice českou zem, ale taky hájil jméno České republiky. Bojoval jinak, ale bojoval.

Je středa večer, na Facebooku žádná skupina s jeho jménem, žádné virtuální zapalování svíček a žádná výzva k minutě ticha. Žádné mizerné R.I.P .

Proč ? Ptám se sama sebe a odpověď žádná. Tedy žádná uspokojivá, těch špatných mi docvaklo povícero.

Fakt je  mi z toho smutno.

Myslím si, že i když  tenhle klučina nehrál hokej , zaslouží si minimálně stejnou úctu jako hokejisté.

Čest jeho památce. A hlubokou soustrast jeho rodině.

Svíčku mu zapálím a budu držet minutu ticha.