I. -> Nic není tak, jak se zdá

V této kapitole se setkáte s hlavními hrdiny základního příběhu a zjistíte, že ne vše, je tak, jak se na první pohled může zdát…

 

Kapitola první

 

  Do reality ho vrátil čísi hlas. „Haló! Vstávej!“ též ucítil, jak do něho onen dotyčný něčím dloube; možná ocelovou tyčí, možná i prachobyčejným klackem,… nebyl si stoprocentně jistý.

  „Kde to jsem?“ promluvil neúmyslně chraplavě a opatrně pootevřel oči. Bylo mu více než jasné, že leží, ovšem o to víc se pro něho stalo překvapením místo, kde ležel. Stejně tak i osoba, jež se nad ním skláněla. Byla to dívenka, pobledlá ve tváři, stěží dosahujíc patnáctého dne svého jména. „Přeci v Deathswillu.“ odvětila váhavě, načež nepatrně odskočila stranou. Až s odstupem času si uvědomoval, že jí musel nahánět pořádný strach. Uváděl jí do rozpaků, na které mohlo být děvče tak raného věku jen sotva připravené. Ostatně i žena zkušená, mnohem zralejších let, by byla jistě zaskočena; přec před ní ležel pouze tak, jak ho bohové stvořili, navíc ničemu nepřispívalo ani množství runových znaků vyrytých v jeho kůži, ani nespočet jizev hyzdící mu tvář… ano, byl větrem ošlehaný, jak by dozajista pravili moudří. O to větší ale budil respekt před svými nepřáteli – alespoň kdysi tomu tak bylo.

  Krajinu kolem sebe nepoznával.  Jediné, co mohl s určitostí analyzovat, byl terén rozprostírající se pod jeho vyčerpaným tělem – měkké trsy jarní rosou potřísněné trávy čnící se nad pohodlností vysušeného mechu.

  „Deathswill…“ vzdychl částečně zděšeně a částečně také bolestí; při poslední bitvě utržil až příliš šrámů a nyní podlitých pohmožděnin. Co se stalo? Splnil jsem svůj úkol? Selhal jsem? V hlavě se mu rázem vyrojilo tolik obrazů, tolik vzpomínek. – Mezi poslední, ty, které si dokázal zřetelně vybavit, patřil mimo jiné i rozhovor s Thiriothem Stormworsem*. „Je to naše jediná šance. Samotnému se mi to nelíbí, ale není jiné cesty… Projdeš-li portálem, ocitneš se v časech, kdy to všechno začalo. Uvidíš věci, které jsi už sám jednou prožil… Budeš v sobě muset najít dostatek sil…“

  „Kdo jsi?“ dodala dívka posléze a pisklavý hlásek se jí při tom neskutečně třásl.

  Chtěl se posadit, ale nešlo to. Svaly měl namožené, nervy v končetinách ho neposlouchaly. Byl uvězněný ve své vlastním těle. „Já… Nevzpomínám si.“

  „Hlavně se nehýbej.“ Vrátila se na původní místo; vlastně ještě o něco blíže, klekla si vedle něho. Byla tak krásná; s jejími plavými vlasy si zrovna pohrával slabounký poryv větru, v nebesky modrých očí se jí zase leskl třpyt dorůstajícího měsíce. Někoho mu připomínala. „Zřejmě jsi ztratil paměť.“

  „Nejspíš.“ zalhal. Mysl měl sice zmatenou, ale úplnou ztrátou paměti by to rozhodně nenazýval, spíše dočasnou amnézií.

  Dívka se mezitím vysvlékla z vlněné mikiny a následně jí přes cizince přehodila; respektive se mu snažila zakrýt alespoň ty nejintimnější partie. „Už jsem zavolala záchranku. Budou tady co nevidět.“

  Z ničeho nic ho strašlivě rozbolela hlava. Připadal si jako kovadlina zvonící pod údery kovářova kladiva. Bolest se stupňovala každým okamžikem; pokoušel se zůstat při vědomí. Nakonec však podlehl. Znovu byl zmítán v temné spirále neznáma…

 

*                                 *                                 *

  Utíkala tak rychle, že s námahou popadala dech. Kličkovala postraními uličkami i velkými křižovatkami, míjela jednotlivé bloky. Měla jediný cíl – evakuovat civilisty. Ještě nikdy předtím se jí Los Angeles nezdálo tak prázdné jako nyní. Sekundy střídaly minuty a ona nepotkala ani živáčka. Vypadalo to, že občané přeci jen nebyli zase až tak neinformovaní. Nebylo divu, zkáza se šířila světem stejně rychle jako morová epidemie. A všechno to měl na svědomí on – muž, kterého kdysi bezmezně milovala, chlapec, který jí zachránil před otcovou tyranií, ten, jenž sešel z cesty a odvrátil se k temnotě; leč si uvědomovala kolik zla a násilí napáchal, nedokázala potlačit své city… pořád ho milovala. Navíc někde v hloubi duše stále věřila, že musí existovat jistá naděje -.

  BUM! – Výbuch lékárny, jejíž výlohy právě míjela, ji odmrštil na dobrých pět metrů do středu prostorného parkoviště. Naštěstí vyvázla bez větších zranění; tedy krom pár škrábanců, které jí způsobilo tříštící se sklo. Zvedla se do podřepu. Vzápětí však vykašlala hlen narůžovělé tekutiny – s hrůzou zjistila, že jí exploze zpřelámala několik žeber.

  Z komplexu planoucí budovy krátce na to vyšly dvě postavy. Jednalo se o muže – jeden byl menší a buclatější, druhý naopak vysoký a až nepřirozeně vychrtlý. Oděni byli v černá, k zemi sahající, roucha, jejichž tabardy zdobily rudé lebky ověnčené zkříženými pahýly hnát. Brzy si povšimli zadýchané plavovlásky. Poznali v ní snadnou kořist a opustili od původního směru své chůze.

  „Podívej se, Benette. Copak to tu máme? Že by se Pán nad svými poddanými smiloval a začal odměňovat i prachobyčejné Akolyty?“ optal se oplzle vychrtlík svého kumpána a řeč při tom neopomněl přikořenit dávivým skřehotáním.

  „Obávám se, že o ní Pán nemá sebemenší tušení.“ odvětil tlouštík nepříliš se lišícím tónem.

  Hrnuli se k ní jako dva přízraky. Zvrátila hlavu a probodla oba narušitele ostrým pohledem. V ten samý moment využila i Ithurielnina daru a ze zad jí vybleskla ohromná, jasnou září obklopená, běloskvoucí péřová křídla. Hrdě se napřímila; energie uvolněná vyvolaným darem jí zároveň vyléčila jak zlomené kosti, tak i šrámy ve tváři.

  „Dítě Arthegosovo!“ Akolyté rázem strnuli na místech. „Regnare… Zdá se, že tu máme problém.“ Benett od pobavenosti velmi rychle upustil, až příliš dobře věděl, že s největší pravděpodobností právě prožívá poslední okamžiky svého mizerného života. „Hloupost!“ nechtěl si zásadní chybu připustit vychrtlík a vytáhl zpod pláště obřadní dýku. „Vždyť je jenom jedna. Skoro neozbrojená.“ – Na sobě měla pouze lehkou koženou zbroj; žádnou zbraň za mosazným opaskem, ani za pravým ocelovým nárameníkem. Byla na oko zcela bezbranná. – „Když budeme dostatečně rychlí, -…“

  „Na mě, hošánci, nikdy nebudete dostatečně rychlí!“ vsunula se jim do rozhovoru plavovláska.

  „To se ještě uvidí!“ zasyčel Regnar a zmítán záští se bezhlavě rozeběhl přímo proti ní.

  To už se ale o slovo přihlásili vteřiny. Dívka rozevřela křídla, načež s nimi párkrát mocně zamávala. Jako střela se potom odlepila od země; vznášejíc se ve výšce několika stop. Běžícího Regnara ještě stačil srazit k zemi silný proud vzdorujícího vzduchu vyvolaný nepřirozeným zacházením.

  „Ty jedna zatracená mrcho!“ zabědoval, když se zvedal zpět na nohy. „Koukej se nám postavit férově!“

  „Měla bych snad jednat férově s někým, kdo by sám férově nejednal?“ povytáhla linku hnědého obočí nad téměř směšným požadavkem vysokého akolyty. „Nemyslím si!“ dodala nakonec a zdvihla ruce k dokonale vymetenému nebi. V rozevřených dlaních se jí následně začala formulovat nejdříve nažloutlá hmota, která později zrudla a ve finále zapraskala. „Za podlé zločiny spáchané ve službách Temného pána vás na místě odsuzuji k trestu smrti upálením.“ Vynesla nad zkaženou dvojící rozsudek a v neskutečně reflexním gestu jí obdařila neměrným množstvím planoucích kotoučů.

  Regnar s Benettem neměli sebemenší šanci tak vysokému žáru vzdorovat. Dlouhou chvíli křičeli, to ano, ovšem vzápětí ustali. Jejich těla se proměnila v prach, zůstali po nich jen obřadní dýky v minulosti potřísněné krví nevinných obětí. Plavovláska nad bojištěm tiše pronesla smuteční modlitbu a s ladností drobného hmyzu slétla k zemi; stáhla křídla a nyní mnohem ostražitěji pokračovala ve svém poslání.

 

  Zhruba po půl hodině přeci jen narazila na menší skupinku civilistů. Schovávali se v proskleném nákupním centru sčítajícím celkem čtyři patra. Jednalo se převážně o ženy a děti, které nebraly vážnější zřetel na varovné signály; samozřejmě, že se tu potloukal i nespočet mužů – z valné většiny zaměstnanců obchodního střediska.

  „Mami, já bych chtěl jít domů.“ zažadonil malý rusovlasý klučík a vtiskl se přibližně třicetileté zrzce hlouběji do náruče. „Teď ne, zlato. Vždyť jsi slyšel tu paní, co říkala. Venku by nám mohl někdo ublížit.“ Bohům žel to byla krutá realita. Tam, za prosklenými stěnami, se všechno měnilo, byť to nebylo na první pohled zřejmé. Samotná Země se připravovala na jednu z největších bitev věku Smrtelných.

  Catherin stála na ocelové palisádě a zcela bezcílně hleděla na opuštěné budovy kdysi tak živoucího města. Plavé vlasy jí svévolně spadávaly do žalem pokřivené tváře; mezi drobnými prstíky měla propletený řetízek postříbřeného amuletu, v němž byl zasazen neopracovaný kámen modrého safíru – byl to dar od Jacoba; dokonce i nyní si vzpomínala na ten dávný den, kdy jí ho věnoval…

 

  „Miluješ mě?“

  „Co je to za hloupou otázku.“ Něžně ho pohladila po snědé tváři, „Miluji Tě, jako nikoho na světě.“

  Obdařil jí polibkem – přesně takovým, jaké měla Catherin ze všech nejraději; pomalým doprovázeným romantickou vášní. Zmocnil se jí pocit naprostého štěstí. Konečně byli pány svého osudu a byli rozhodnuti jimi zůstat navěky.

  Pohlédl svýma jedovatě zelenýma očima do těch jejích, nebesky modrých. „I já Tebe.“ Usmál se a opět neopomněl vybrat tu správnou mimiku. „A abys věděla, že to myslím vážně, něco ti dám.“ Hned na to vytáhl z náprsní kapsy flanelové košile přenádherný safírový amulet. „Patřil mé mamce, nosívala ho do posledního dne.“ vyprávěl, když jí ho opatrně navlékal na chvějící se krk. „Nyní chci, aby ho nosila osoba, na které mi záleží ze všech nejvíce.“

  „Je překrásný!“ vzdychla a nemohla z něho spustit zrak.“

 

  Do očí se jí nahrnuly slzy; marně se je snažila zkrotit, jako pramínky lesní říčky jí stékaly po sněhových lících. Sevřela ruce v pěst.

  „A já zase říkám, že je to celý nesmysl!“ zamručel starší muž v obleku sedící na čtvercovém okraji mramorové fontány máčeje si pořezaný kotník. „Akorát straší děti. Vždyť se podívejte, jak je oblečená.“

  „Hank má pravdu.“ podpořil svého kolegu plešatý černoch. „Navíc nemá žádné důkazy -…“

  „Chceš důkazy?“ zašeptala rázem Cathe neskrývaje vyprovokovanou nevraživost a v bojovém chvatu mu přiložila dýku ke krku. „Nebo snad ty?“ raněný úředník zalapal po dechu. „Já-to-tak -…“

  „Co říkáš? Není Ti rozumět.“ Emoce z ní dočista sršely, činilo jí nemalé potíže je ovládat. Pro každého člověka by to byla obtíž, obhajovala se v duchu. Když však z černochova urostlého hrdla začaly odpadávat první kapičky rudé krve, zklidnila se a ustoupila o několik kroků.

  „Jak jsi to udělala?“ vykoktal ohromený černoch. „Na tom nezáleží.“ Zasunula kalnou čepel zpět do vysoké kozačky. „Berte to jako důkaz toho, že si nevymýšlím. Na lidskou nevděčnost jsem si už dávno přivykla. Stejně tak i na hloupost nebo nedůvěřivost. V těchto těžkých chvílích ale musíme držet při sobě a musíme podat pomocnou ruku všem, na které v následujících časech narazíme.“

 

*                                 *                                 *

 

  Drápaly se na strmý pahorek vzhlížející se v dříve rušných ulicích Santa Monici. Teplé sluneční paprsky před nimi nevlídně ustupovaly;  jedinými následníky jim byly pouhé stíny vzrostlých kaštanů lemující krajnice prašné stezky.

  „Cítíš to, má drahá? Nový věk přichází…“ pronesl až se zvrácenou radostí lord Silencius, „Rase lidí bude konečně uštědřena lekce, před níž nebude šance úniku.“

  „Nikdy se z toho nevzpamatují, můj pane.“ dodala Whelariss s uspokojením sobě vlastním.

  „S tím také počítáme, ne?“ věnoval jí nezúčastněný pohled.

  Usmála se.

  Muselo uplynout několik minut, než dosáhly cíle své pouti – nejvyššího bodu hliněného útesu.

  Jak legrační, že právě zde, v Los Angeles, se má o všem rozhodnout, napadlo ho. „Zde jsem započal svou cestu a právě zde jí také završím.“ Rozpažil ruce. „Slyšte mě smrtelníci! Máte poslední šanci podvolit se mé moci. Přidáte-li se k mému bratrstvu, budete za příchodu našeho mistra odměněni věčnými životy. Nepodvolíte-li se mi, budete bez milosti zničeni! Máte hodinu na rozhodnutí.“ Vyřkl nabídku a otočil se na patě. Whelariss právě prožívala jednu z největších extází svého bytí. Zacukalo mu v koutcích. „Jsou nekromanti připraveni?“

  „Téměř, můj pane.“ Přitakala mu smrtonoška. „Jen mě ale napadlo, nebojíš se, že se ti postaví? Ta čarodějka, Cathe.“ Ještě nikdy dříve nebyl za kápi halící mu tvář tak vděčný, jako v tomto okamžiku. Rty se mu křečovitě slily do uzoučké linky. Ach ano, i jemu se vybavily dávno potlačované vzpomínky; nechtěl si to připustit, ale právě Cathe mu byla poslední slabinou nově nabyté existence, to ona byla posledním zbytkem lidství, jež ho nemilosrdně sžíralo a svazovalo. Zrakem zavadil o měděný prsten blýskající se na smrtonoščině prsteníčku…

 

  „A já ti zase dám tohle.“ promluvila po chvíli a stáhla si z drobného prstíku měděný šperk a vložila mu jej do rozevřené dlaně.

 „Nikdy se ho nezbavím, vždy ho budu mít na očích.“

 Opřela mu hlavu o hrudník. „Já vím.“

 Po celém těle cítil jemné mravenčení; zabořil jí bradu do zlatavých vlasů.

 

  „Nemyslím si, že by byla tak hloupá.“ zavrčel, „A přeci,… pokud by se o to pokusila, věz, že by poznala můj nekonečný hněv stejně tak jako každý jiný.“

  „Ale, vždyť jsi jí miloval…“ pokračovala zaskočeně Whelariss. „Ano, miloval… avšak správně jsi užila minulého času.“ odsekl, znovu čelíc nyní již šedou pavučinou zastřenému městu. „Proč ten překvapený výraz, má drahá?“ otázal se smrtonošky vzápětí, neb cítil její zmatenost, „Sama si zvolila svou cestu.“ Vydechl nakonec obláček páry a založil si ruce na prsou.

 

  „Můj pane!“ vyrušil ho krátce na to z rozjímání generál-poručík Lucius Moontooth, „Nekromanti jsou připraveni zahájit vyvolávání.“

  „Výborně!“ procedil slastně mezi zuby lord Silencius; Moontooth uvězněný ve vlčí formě byl nucen padnout na kolena – až takovou mentální silou vládl Temný pán. V dřívějších dobách mu působil nemalé potíže, prokletí, které na něj uvalil, si proto náležitě užíval. Dokonce se mu podařilo zlomit i chlapcova bojovného ducha; otravoval mu mysl tou nejčernější magií, jaké byl vůbec schopen. „Jak jsme na tom s údernou silou?“

  „Sedmnáct legií je připraveno přijímat vaše rozkazy, pane.“ odvětil nesmírně zvučným hlasem lykar. „Ze vzduchu nás potom bude jistit celkem pět jednotek Poskvrněných včetně oddílu černých draků, jehož přílet očekáváme každým okamžikem. Nadále se k nám připojí i vaši vazalové se svými armádami; konkrétně se jedná o Thartariena Milwetha** s pěti legiemi a dvěma oddíly Poskvrněných, který nám obhájí břehy pro případ, že by se Smrtelní rozhodli utéci po moři,  Craneal Latoy nám zase bude jistotou na východních hřebenech se svými třemi legiemi a oddílem obrů. Jižní část města zbude potom na Karaka a jeho pavoučí nohsledy.“

  „A co ostatní, jež mi přísahali věrnost?“ zasyčel lord Silencius, „Kde jsou ti, které jsem sjednotil, ti, kterým jsem ponechal jejich mrzké životy?“

  „Nikdo jiný se nám neozval, pane.“ Další slova volil generál-poručík velmi opatrně, „Tihle jediní dorazili.“

  „S těmi červy si to vyřídím později.“ Vycenil vztekle protáhlé špičáky. „Dobrá, můžeš jít.“ Pokynul Luciusovi hlavou. „Jak poroučíte, pane.“ Dobře mě poslouchej! Narazíš-li při bojích na Cathe, přiveď mi jí živou, ručíš mi za její bezpečí vlastním krkem – Jak poroučíte, pane, zopakoval svá slova lykar i v mysli a tiše se odkradl kamsi do potemnělé kaštanové aleje. Whelariss, která po celou tu dobu postávala jen několik kroků stranou, nyní přistoupila k Silenciovi.

  „Přinesu ti jejich hlavy, můj pane.“

  „Až nadejde čas, drahá. Až nadejde čas.“

*                                 *                                 *

 

  Thomasovu pozornost upoutal nespočet černých bodů křižující smrákající se nebesa. Zastavil se přímo před vchodem do U.S. Bank Tower. Havraní řev se rozléhal po širém okolí odrážeje se od stěn vysokých budov Financial District. Byl to taktéž lykar, již proměněný v mohutnou bestii; ač, že se v plátovaném brnění necítil zrovna nejlépe, bylo pro něho nezbytným. Neholdoval ani zbraním, přec jednu právě svíral v drápech pravého pařátu – jednalo se o adamantiovou palici očarovanou těmi nejsilnějšími kouzly; Gragara, tak se jmenovala.

  „Máte hodinu na rozhodnutí.“ Prosvištěla mu kolem špičatých uší syčivá slova Temného pána.

  Zhluboka se nadechl a z plna hrdla zařval; řev to byl ohlušující a pln zármutku mísícím se s nenávistí. Začalo jemně mrholit.

  Já tě vidím…, syčivý hlas se ozval znovu, protentokrát ale uvnitř Thomasovi hlavy. Zmiz! – Copak jsi už zapomněl, že kdykoliv využiješ mého daru, otevřeš mi automaticky i svou mysl?, Silenciův tón nabíral na intenzitě. Jak bych mohl? Připomínáš mi to pokaždé, když tak učiním, dokonce i myšlenky podtrhoval notnou dávkou ironie, Dovol ale, abych já zase připomněl něco tobě. Pro mě detail, pro tebe podstatný fakt! Jsem vůči tvým jedům imunní. – Ano, nemohu tě pomocí telepatie ovládat, ale mohu usměrňovat a napadat toky tvých vjemů. Prozatím. – A tak tomu zůstane navždy.

  „Thomasi!“ přerušil mentální souboj hlas jiný, neskutečně dunivý. Patřil Nicolasovi Oberonnovi, paladinovi řádu Červené lilie, jehož byl mimo jiné i zakládajícím členem. Byl to muž robustné šlachovité postavy, která se stala jeho vlastní pýchou. Bradu i líce mu halilo prošedivělé strniště, k ramenům mu spadala hustá hříva ebenových vlasů tu a tam spletených do titěrných copánků.

  Téměř dva a půl metru vysoký lykar se ohlédl přes rameno. „Buď zdráv, mistře Nicolasi!“ prohodil spíše ze zdvořilosti. „I ty, chlapče, i ty.“ odvětil paladin, když mu stanul po levici.

  „Jak je na tom?“ hlesl po chvíli Thomas výrazem připomínaje zadumaného starce.

  „Dost špatně. Ale Thirioth si s ním už poradí. Až nadejde čas, bude připraven.“

  „To doufám. Dojde-li totiž na naše obavy, pak nás Arthegos*** ochraňuj.“

 

*                                 *                                 *

 

  Naštěstí i strana Smrtelných disponovala solidní údernou silou; jednak byla k pohotovosti svolána armáda Spojených států amerických doprovázená nespočtem peších divizí, podporovaná letkami těch nejmodernějších strojů a jednak se k nim připojil i celý regiment světlonošců vedených samotným Thiriothem Stormworsem.

  „Pane! Zvědové hlásí, že se nemrtví dali do pohybu.“ Zasalutoval voják a hleděl při tom generálovi Fuchsovi rovnou do zakalených očí. „To je vskutku nemilé.“ zavrčel generál opíraje se lokty o chladnou desku ocelového stolu, na němž bylo rozprostřeno ucházející množství strategických plánů včetně detailních map gigantického Los Angeles. „Jak je to možné?“ pokračoval obtloustlý Fuchs, „Vždyť dle jeho slov máme ještě čtvrt hodiny!“

  „Tak to začíná…“ pronesl znenadání Thirioth Stormwors, dosud postávající u plastového okna vojenského stanu, a s nadmíru starostlivým pohledem zavadil o diskutující dvojici – jednalo se o starce, kterému by každý jiný odhadoval věk kolem osmdesáti let, pravdou však bylo, že byl mnohem starší, než by si kdekdo vůbec dokázal představit; měl dlouhé, skoro až ke kotníkům sahající stříbřité vlasy a ne o moc kratší ani jinak zbarvený plnovous. „Nikdy není nic tak, jak se na první pohled zdá.“

  „Nemyslím si, že je vhodný čas na vaše moudrosti.“ osopil se na něj tvrdě generál. „Nyní musíme vymyslet, jak budeme postupovat.“

  „Na moudrosti není nikdy vhodná doba a přec v nejnevhodnějších chvílích jsou moudrosti nejcennější.“

  „Opravdu?“ zajíkl se generál a vyskočil z koženého křesla. „Kde byly vaše moudrosti, když jich bylo nejvíce potřeba? Kde jste byl, když padla Evropa? KDE -…“ odkašlal si nakonec. „Na vaše moudra jsme si mohli dovolit spoléhat, když to ještě šlo, teď se však mají věci docela jinak.“

  „Spojte se s Washingtonem a informujte Pentagon, že žádáme o povolení k útoku.“ Vrátil se zrakem zpět k dosud zadýchanému vojákovi. „Rozkaz, generále!“ opět zasalutoval, načež zmizel za povlávající vchodovou celtou.

  „Já tady nehodlám postávat a čekat, jestli vyjdou ty vaše pochybné nesmysly.“ procedil v dodatku k Thiriothovi a usadil se zpět do pohodlného křesla.

  Thirioth Stormwors ztěžka vydechl. „Tohle bude těžký boj.“

---