II. -> Procitnutí

V této kapitole zjistíte, jaké úmysly má neznámá plavovláska s nalezeným cizincem. Dozvíte se, jak proběhlo jejich druhé setkání, načež vzápětí nahlédnete na okraj minulosti samotné dívky; poznáte její rodinu, přátele i nepřátele… Začnete se pomalu nořit do spletitého příběhu…

 

Kapitola druhá

 

  V bezvědomí strávil dalších pět dní. Šestého dne ráno se mu mysl rozjasnila… Slunce se v těch hodinách již polehoučku sápalo po hliněném parapetu, skrze zatemněné žaluzie, dosahujíc až k nohám ocelové židle umístěné vedle roubeného nočního stolku.

  Zasténal; hned nato se éterem nemocničního pokoje Deathswillské polikliniky roznesla strašlivá rána.

  Škubl sebou a bleskově vytřeštil oči. Opět na něho čekalo jisté překvapení – na zmiňované židli posedávala plavovláska, s níž před několika dny vedl rozhovor a která se ho tak ochotně ujala. Musela být buďto nesmírně odvážná nebo nadmíru pošetilá, pomyslel si. Rozléhající se ránu způsobila jakási kniha, pro niž se dívenka zrovna shýbala; nyní už věděl, koho mu tak strašlivě připomínala, „Cathe“ zašeptal.

  Dívka založila knihu přibližně v půli a odložila jí na noční stolek. „Lež klidně.“ hlesla, načež mu vlhčeným ubrouskem setřela z čela několik kapiček studeného potu. Zvedl levici napojenou na velké množství těch nejrůznějších hadiček a uchopil ji za vystouplou bradu. Důkladněji se jí zadíval do srdcového obličejíku; sic měla drobný nosík posázený nespočtem pih, i její rty připomínaly dozrávající malinu, avšak vlasy neměla tak zlatavé jako Cathe, ne, tahle dívka je měla drobet nazrzlé. Jakmile se jí dotkl, malinko se polekala. „Jak se cítíš?“ vypravila ze sebe nakonec.

  Neodpověděl, jen jí dál mlčky hleděl do studánkových očí.

  „Rozumíš mi?“

  „Sentimentální vzpomínky!“ odpověděl náhle a zcela scestně a stáhl paži zpět k potetovanému tělu, nyní nasoukanému v bílé noční košili s krátkými rukávy. „Vzpomínky?“ pokračovala dívka snažíc se cizince vyzpovídat a dozvědět se o něm alespoň ty nejzákladnější informace. Odvrátil hlavu k opačné straně pokoje – dlážděnému rohu se zavěšeným porcelánovým umyvadlem.

  Plavovláska ani zdaleka netušila, jak má reagovat; nechtěla si neznámého zprotivit, avšak zároveň si uvědomovala, že zvoleným jednáním s největší pravděpodobností ničeho nedosáhne a nějakých výsledků dosáhnout musela. Na bedrech jí proto ležela budoucnost nejen vlastní, ale i cizincova. Byla nucena změnit tón i taktiku rozhovoru. „Podívej se… Když mě budeš ignorovat, odejdu a už víckrát se sem nevrátím.“

  Zarytě mlčel.

  Dívka odstoupila od lůžka. „Nic? Žádná slova?“

  Neodpověděl.

  „Fajn!“ štěkla na oko odměřeně, vrátila židli na původní místo – k prosklené balkónové stěně –, popadla z opěradla saténovou kabelku a kvapným krokem zamířila ke sněhobílým dveřím. Sotva se letmo dotkla blyštící se kliky, z cizincových úst se lenivě vyplížila další syčivá slova. „Proč jsi mě zachránila?“

  „Protože jsi potřeboval pomoc.“ vykoktala zaskočeně; jinak se však nepohnula.

  „Proč jsi mě zachránila doopravdy?“ zdůraznil nově vsunuté slůvko.

  Plavovláska znenadání pocítila podivnou bolest v zádech, palčivou a téměř až nepřirozenou. Hned na to se ohlédla přes rameno. Střetla se s pohledem jeho jedovatě zelených očí. Hleděly bez jediného mrknutí, plně se soustředíc na vymezený cíl – jí samotnou. „Zaujal jsi mě…“ vzdychla; v tu ránu nepříjemná bolest pominula. Neznámý na ní sice stále zíral, ovšem jeho pohled byl nyní prázdný, oči mu začaly skelnatět až posléze vytěsnily dva pramínky stékajících slz. Bodlo ho u srdce.

  Dívka už už povolovala rty, aby umožnila průchod dalším slovům, ale nějak se nedokázala přinutit vyslovit je. Namísto nich neznámého obdarovala pouze nejistým úsměvem. Odpoledne se vrátím, problesklo jí hlavou, když konečně stiskla ocelové držadlo.

  Poté, co okouzlující plavovláska opustila prostor obdélníkového pokoje, zavřel oči; jeho tělo se zotavovalo rychle, cítil to, mysl měl však rozpolcenou… rozervanou ve dví.

 

  Ledva překročila šedavý práh pokojových dveří, ocitla se na dlouhé chodbě lemované koženými lavičkami, přičemž jednotlivé mezery mezi nimi vyplňovaly květináče vzrostlých kokosovníků popřípadě dveře vedoucí do ostatních místností daného patra – ostatních pokojů, operačních sálů a specializovaných ordinací.

  Na lavičce, jíž právě čelila, posedával na krátko ostříhaný muž s prošedivělým knírem, oděný v lékařském plášti, pod nímž mu plandaly plátěné kalhoty nazelenalého odstínu; na zkřížených nohou měl nazuté nablýskané polobotky uhlové barvy. „Zdravím tě!“ pronesl velmi váženým tónem pohledem probodávaje plavovlásku, proti němu tak prostě oblečenou – byla nasoukaná v přiléhavém krajkovém triku a potrhaných džínech zastrčených ve vysokých kozačkách matného semiše.

  „Ahoj, tati.“ hlesla. Výrazem v obličeji teď připomínala spíše zimou zaskočeného medvěda, nežli dospívající ženu. Doktor Stevens se postavil. „Co tady děláš?“ dodala tázavě natahujíc si saténovou kabelku přes pravé rameno.

  „Já tady pracuji.“ odpověděl více méně nezúčastněně pan Stevens; jeho jméno se majestátně tyčilo na pozadí bílé plastové kartičky přišpendlené na jindy neustále vlajícím plášti.

  „Jasně, jasně…“ přitakala dívka, „Já jenom, že máš pořád tolik práce, tak se jednoduše divím, že sis najednou našel čas vysedávat po chodbách.“ Byla si vědoma faktu, že při rozhovorech gestikuluje rukama, ovšem to, co předváděla nyní, to by se s přehledem dalo přirovnat k chytání svatojánských mušek při podzimním úplňku.

  „Dávej si pozor na tón, jakým se mnou mluvíš, děvče!“ zavrčel pan Stevens, „Přiznávám, že čas opravdu postrádám, ale to ještě neznamená, že nestačím na výchovu své jediné dcery.

  Přišel jsem, protože mě na vrátnici informovali, že tě viděli procházet.“ Babizna jedna zatracená! – S vrátnou si dívka zkrátka nepadla do oka. Stalo se tak už při jejich prvním setkání, kdy si jako pětiletá holčička opomněla přezout zablácené holínky a ona jí za to naplácala na zadek. Přirozeně si takové zacházení nenechala líbit a pověděla o tom kdysi ještě dlouhovlasému taťkovi. Ten potom vrátnou náležitě potrestal dle pracovních postupů… Od té doby najde-li se nějaká příležitost, při níž by se mohla babka pomstít, neváhá a okamžitě využívá situace. A žel bohu jedna taková situace právě nastala… „Tak jsem se chtěl zeptat, co pohledáváš v takovémhle prostředí?“

  Plavovláska nevěděla, jestli se má zlobit na vrátnou, nebo honem vymýšlet nějakou smysluplnou výmluvu. Nakonec zvolila první možnost, „Ať si ta baba laskavě hledí svého a nebonzuje na slušné lidi!“

  „Zklidni se, Melliso!“ napomenul jí pan Stevens, „Paní Thomsonová jen koná svou práci. A koná jí dobře! Navíc jsem jí sám požádal o to, aby mi tvé příchody hlásila…“

  „Cože jsi?“ vypískla dívenka s pusou dokořán.

  Pan Stevens k ní přistoupil a otcovsky ji obejmul, „To, že jsi zachránila toho chlapce je jedna věc, ale to že u něho trávíš veškerý svůj volný čas…“ pronikavě ji probodl svýma kaštanovýma očima a odrhnul jí z čela několik rebelujících pramínků zvlněných vlasů. „Dívka tvého věku by měla běhat po nákupních střediscích, potulovat se s kamarádkami městem, -…“

  „Jenomže já chci pomáhat lidem.“ vymanila se z otcova sevření, „Myslela jsem, že zrovna ty to pochopíš.“

  „Tohle není o pochopení.“ zavrtěl hlavou pan Stevens. „Vždyť ani nevíš, kdo to je. Má potetované tělo, nejspíš to bude -…“

  „Kdo?“ osopila se na něj Mellisa, „Pobuda? Blázen?“ nastal okamžik hrobového ticha přerušovaného jen dvěma sestrami, které zrovna roznášeli snídaně nemohoucím pacientům. „To jsem přece neřekl.“ namítl pan Stevens. „Ale myslel sis to…“

  „Melliso…“

  „Jestli jsi pořád tím fajn tátou, tak mě pochopíš.

  Teď už musím běžet.“ hlesla znovu, protentokrát o něco svérázněji. Posléze otce obdarovala letmým polibkem na vrásčitou líc, načež se kvapným krokem rozešla k proskleným vchodovým dveřím. Pan Stevens ještě dlouhou dobu stál na místě, pozorujíc svou vzdalující se dceru; stál tiše a přemýšlel; krátce na to si odkašlal a zaťukal na sněhobílé dveře s číslem popisným 32.

 

*                                 *                                 *

 

  Wilsonova střední se nikterak nelišila od ostatních středních škol Severní Ameriky; snad jen svým neobvyklým vzhledem – připomínala totiž spíše středověký zámek vybudovaný kompletně v gotickém slohu nežli vzdělávací institut pro mladistvé teenagery. Komplex obecně byl tvořen celkem z pěti částí – vchodové věže zdobené nikdy se nemýlícím orlojem z tesaného masívu, dvou čtyřpatrových křídel sloužící pro účely samotné výuky jednotlivých předmětů, nově zbudované čili to přistavěné tělocvičny a školní jídelny; též novodobějších poměrů. Chodby tu byly podlouhlé, ovšem zároveň také poněkud temné a chladné… strašidelné – ničemu nepomáhaly ani tapety barevných odstínů; zdejší zdi jakoby odmítaly být jejich přirozenými hostiteli. Mellisa tu vždy mívala smíšené pocity, padala na ní ponurá nálada kdykoliv, když vkročila na školní pozemky. Výjimku netvořil ani dnešní den.

  Společně s nejlepší kamarádkou Samanthou – brunetkou vyspělých tvarů i ladných křivek – spěchali po spirálovitém pískovcovém schodišti na další hodinu. „Nevím, Sam.“ lapala po dechu Mellisa, „Podle mě by ses na něj měla vykašlat. Kluk, který o holce napíše, že mu připomíná basketbalový míč, je přinejmenším… divný.“

  „Ty jednoduše závidíš!“ vyprskla Samantha ve chvíli, kdy konečně sestoupily do podzemní haly – rozsáhlého spletence chapadlovitého sklepení, přebudovaného do podoby školních šaten; radikálně oddělených mřížovaným pletivem.

  „No, když myslíš…“ prohodila Mellisa lhostejně. Neměla chuť ani náladu se dohadovat, navíc si moc dobře uvědomovala, že když si Samantha vezme něco do hlavy, nevyvrátí jí to ani samotný pán bůh, k jehož víře se mimochodem i hlásila – ačkoliv je nutné připustit, že Sam brala víru spíše jako módní doplněk, než jako závažnou věc ovlivňující podstatu lidského smýšlení.

  Proběhly šatnami, pak dlouhým tunelem a následně stanuli před lakovanými dveřmi nové posilovny. „Achjo, zase jsme to nestihly.“ posmutněla si Samantha, jakmile spatřila obrovské množství tenisek pečlivě vyrovnaných po obou stranách zmiňovaných dveří. „Kašli na to!“ pobídla ji Mellisa a nasadila při tom povzbudivý tón, „Za tak krátkou dobu to sotva stíhá učitel.“

  „Máš recht!“ přitakala kamarádce Sam, „Navíc už mám vymyšlenou parádní výmluvu.“ dodala s úšklebkem a naplněná sebevědomím vstoupila do moderně vybavené místnosti nebrajíc sebemenší zřetel na ješitné posměšky již přítomných dívek.

 

  Odpoledne toho dne se zkrátka nevyvedlo. Nebesa byla okupována těžkými černými mraky, foukal ostrý nárazový vítr. Pršelo.

  Mellisa opět procházela školními šatnami, tentokráte však sama, jelikož se Samantha dle svých slov musela ještě chvíli zdržet v posilovně – pravdou ale bylo, že stála přede dveřmi a čekala na chlapeckou část třídy, až se vrátí z venkovního hřiště a bude tudy procházet;  právě do ní totiž spadal i Harry Johnson, její nový objev. Plavovláska si už dávno přivykla na hormonální bouře své kamarádky, proto také na Samanthinu výmluvu nebrala vážnější ohledy. Ostatně sama teď řešila jistý problém – telefonát pana Stevense.

  „Víš, Mell… Mluvil jsem s tím klukem a napadlo mě jisté řešení.“

  „Ano?“

  „Tedy už vím, jak docílit toho, abys za ním nechodila -…“

  „Cože? A to mi to ještě voláš do školy?!“ začala hysterčit.

  „Nech mě domluvit, Melliso!

  Zkrátka jsem se rozhodl, že ho ubytujeme u nás. Alespoň na nějaký čas. Budeš se o něho moci starat v pohodlí domova.“

  „Páni!“ vypískla nadšeně Mellisa a zároveň se nyní trochu styděla za předešlou reakci. Otcova zpráva pro ni byla takovým šokem, že byla nucena se posadit; nebylo pro tento čin vhodnější volby nežli dřevěné lavičky zašlého lesku odstavené u jedné z chladných zdí podlouhlého půdorysu. „Já… já nevím, co na to mám říct.“

  „Tak neříkej nic. Jenom se po škole, prosím tě, zastav ještě jednou tady na klinice. Převezeme ho ještě dnes.“

  „Dobře.“

  „Tak fajn. Zatím se měj.“

  Mellisa zaklapla mobilní telefon a jako omráčená ulpěla zrakem na jednom z bodů neznáma rozprostírajícím se na podlažní krytině kousek od ní. To už se ale kamenným éterem přilehlé chodby roznesly ozvěny klapajících podpatků. „Mell?! Mell!“

  „Tady jsem.“ hlesla plavovláska duchaprázdně.

  Samantha Greywordsová, stále ještě nasoukaná v propoceném cvičebním úboru – obsahujíc rudé tílko, modré kamaše a počmárané tenisky – vyšla zpoza rohu a sotva spatřila zaskočenou Mellisu, ztuhnout na místě. „Mell, jsi v pořádku?“ zeptala opatrně.

  „Hm?“ pohlédla na Sam a několikrát zamrkala; pravděpodobně tím ze sebe chtěla setřást poslední stopy onoho šoku.

  „Ptám se, jestli jsi v pohodě.“ zopakovala otázku brunetka a přistoupila o několik kroků blíž.

  „Jó, jasně.“ přikývla Mellisa a pomalu se zvedla, „Já jen,… teď mi volal taťka.“ vysvětlila v dodatku. Hlas se jí při tom ještě trochu třásl, ovšem do pobledlých tváří se jí už zase začala navracet ztracená barva. „No-a? Co říkal? Stalo se něco?“ soukala ze sebe Samantha.

  „Víš, jak jsem zhruba před týdnem zachránila toho kluka?“ změnila na oko téma rozhovoru plavovláska hledíc kamarádce do kočičích očí. „Ano?“ polkla ztěžka Sam.

  „Taťka se rozhodl, že ho nějaký čas necháme bydlet u nás.“

  „Takže se probral?“ reagovala hned Samantha, i když na svou otázku již předem znala odpověď.

  Mellisa přikývla. „Jsem tak šťastná.“ Na tváři se jí konečně rozhostil široký úsměv. Po dlouhé době měla opět důvod k radosti.

  I Samanthě se rozzářil oválný obličejík. „A víš vůbec, co je to zač?“

  „No…“  Mellisa se zamyslela; až nyní jí došlo, že toho o chlapci příliš neví. Důsledkem toho byla jeho nekomunikativnost, jeho vzdory, jež projevoval vždy, když se s ním snažila navázat smysluplný rozhovor. Poprvé, tehdá večer, ho omlouval špatný zdravotní stav a vzájemná neznalost, avšak dnes jí očividně ignoroval nebo alespoň tak to vnímala – možná, že se jen bojí navázat bližší kontakt, ujišťovala sama sebe. „Jméno mi ještě neprozradil, vlastně ani já jsem se mu ještě nepředstavila, takže si za to asi můžu sama.“ zazubila se.

  „A kde bydlí? Odkud pochází? Kam chodí na školu?“ pokračovala v otázkách Samantha snažíc se, aby nevyzněla až přehnaně pesimisticky. Bohužel se jí tom moc nevyvedlo.

  „Hele, jestli tě to nezajímá -…“ zavrčela Mellisa, ovšem vzápětí byla přerušena rychlou reakcí své kamarádky. „Ne!“ vypískla kroutíc horlivě hlavou ze strany na stranu, „Tak jsem to nemyslela. Určitě je super, že se probral. Samozřejmě ti to s ním přeju, ale -…“

  „Moment!“ zakuckala se plavovláska, „Jak jako přeješ?“ vykulila oči, když znovu popadala dech.

  „No, předpokládala jsem, že když ses na něho tolik upnula, tak že s ním máš nějaké větší plány.“ Nyní byla pro změnu zaskočená zase Samantha. Tohle je prosím moje kamarádka, povzdychla si alespoň v nitru Mellisa, „Pane bože, ty vážně myslíš jenom na to jedno, co?“

  „No dovol?!“ vyprskla pobaveně Sam a drcla Mellisu do ramene. „Bůhví, jak to bylo, když jsi ho tam našla ležet nahatého. Jestli ti náhodou neujela ta tvá věhlasná sebekontrola“ při poslední větě naznačila pomyslné uvozovky. Obě dívky se od toho okamžiku začaly hašteřit; ta dloubla do druhé, druhá do té první a naopak. Naštěstí vše probíhalo v přátelském duchu; byla to taková kamarádská potyčka, jak to s oblibou nazývala Samantha. „Chudák, nemohl se hýbat – navíc se ztrátou paměti – nevím, nevím.“ Zdálo se, že se brunetka opravdu dobře baví.

  „Tak už toho nech…“ hlesla konečně Mellisa, když už byla na pokraji svých sil.

  „O. K.“ šťouchla do ní naposledy Sam, pročež obě vpadly do nepohodlnosti dívčího oddělení školních šaten – nepřehlednému shluku letitých skříněk z modrého kovu prostorem připomínajících spíše hluboké šuple, nežli místo pro pojmutí kteréhokoliv oděvu včetně celotýdenního rozvrhu učebnic. Mnoho jich sice bylo vyzdobeno samolepkami a různými plakáty, avšak ani to neubíralo na celkově zastaralém dojmu. „Jak vůbec vypadá?“ prohodila posléze Samantha zrovna se převlékajíc do vytahaného pruhového trika symbolizujícího dokonalý kontrast černé a bílé. Již převlečená Mellisa akorát dovřela lihovým fixem popsaná dvířka pochybně vyhlížející skříňky. „To je právě to.“ Rozpovídala se téměř až užasle, „Jeho vzhled je zvláštní.“

  „Takže je to nějaká obludka?“ skočila jí do rozhovoru Sam; očividně se jí moc nechtělo opouštět od dobře rozjeté zábavy; jakmile si ale uvědomila, že by svými poznámkami mohla vyprovokovat další nesváry, raději zmlkla a jen tiše naslouchala. Mellisa její poznámku s přehledem ignorovala, „Má černé vlasy sahající přibližně do půli zad. Na tvářích i na bradě už mu raší mírně nazrzlé strniště. Tělo má potetované podivnými ornamenty a samý sval. Je…“ vzrušeně hledala další vhodná slova, když se ale střetla se Saminým pohledem, tak si namísto toho jen nepatrně odkašlala.

  „Musí to být kus chlapa.“ poznamenala jakoby v doplňku Samantha a zavázala si i druhou tkaničku svých fialových balerín.

  „Chceš ho vidět?“ řekla znenadání Mellisa.

  „A mohla bych?“ podivila se brunetka a znovu se napřímila s nevěřícným výrazem v obličeji.

  „Jasně!“ přitakala bezprostředně plavovláska. Upřímně řečeno už několik měsíců toužila po tom se své kamarádce v oblasti kluků nějakým způsobem vyrovnat, čili si přirozeně nechtěla nechat utéci tak jedinečnou příležitost. Věděla, že Sam pukne závistí, až ho spatří; co na tom, že spolu doopravdy nechodí – kdo ví? Třeba jednou budou. Jen se nesmí nic pokazit…, přemítala své myšlenky jako na pouťovém kolotoči. „Co třeba dneska? Můžeš k nám přijít na večeři. Uvařím něco dobrého.“

  Samantha se znovu rozzářila jako slunce vévodící letní obloze, „To je výborný nápad! Při večeři bude skvělá příležitost ho trochu vyzpovídat.“ přisvědčila rozrušeně, skoro až se spikleneckým zadostiučiněním.

  „Pokud se mu bude chtít povídat. On je totiž tak trochu mrzout.“ namítla Mellisa a vyplázla na Sam jazyk.

  „Já už si s ním poradím.“ prohodila Samantha se šibalským mrknutím.

 

  „Tak dobře. Budu tě čekat okolo sedmé.“ zamumlala na rozloučenou Mellisa, když se ocitly před školní branou – třímetrovou ocelovou věcí, připomínající hřbitovní vrata z toho nejděsivějšího hororu šedesátých let dvacátého století. „O. K.“ přikývla Samantha a rozešla se k vedlejší autobusové zastávce – Sam bydlela na farmě nedaleko Deathswillu; její otec byl věhlasný pěstitel slunečnic, tedy nebylo divu, že se rod Greywordsů svého času stal proslulým téměř po celém Texasu.

  Mellisa se vydala na opačnou stranu; když se vzdálila od zděného oplocení školních pozemků, přidala na tempu své chůze. Zanedlouho se před ní začaly rýsovat věžičky starého kostela, nyní již z větší části přestavěného na novodobou polikliniku.

 

*                                 *                                 *

 

  Déšť sílil každým okamžikem.

  Mellisa se pokusila více zachumlat do semišového kabátce; za kvapné chůze jí zcela svévolně povlával kolem chvějících se kotníků. Zrovna stoupala po vyvýšeném nájezdníku určenému pro rychlé příjezdy sanitek, když v tom jí z ničeho nic uchvátila slabost – jejím tělem opět projela ona nepříjemná bolest; páteř se jí zkřivila nepřirozeným způsobem, byla nucena zapřít se o zábradlí lemující levou krajnici nájezdníku. Hlavou jí probleskl podivný obraz – jakoby se přesunula v místě i čase; najednou znovu posedávala na nemocniční židli, avšak na lůžku vedle ní už nepolehával cizinec, kterého zachránila, ne, nyní tam ležela ona samotná, dívala se na své vážně poraněné tělo očima podivně vyhlížející osoby, zahalené v černé kápi, navlečené v otlučené adamantiové zbroji pokryté modře zářícími runami.

  Z nosu se jí spustila krev, bolest pominula.

 

  Prošla prosklenými vchodovými dveřmi. Bavlněným kapesníčkem si stále ještě stírala zasychající tělní tekutinu; lépe řečeno její zbytky. Na chodbě, přede dveřmi sněhobílé barvy, jejichž číslování nemusela ani tipovat, postával pan Stevens, již oděný v civilu – v nazelenalém obleku s uvázanou popelavou kravatou – a tři personální zřízenci – nasoukáni v bílých trikách a nejinak zbarvených kalhotách.

  „Ach, Melliso!“ pozdravil dceru pan Stevens a neopomněl při tom nasadit svůj věhlasný formální úsměv, tak často využívaný při jednáních, jimiž byl neustále obklopen, „Konečně. Už jsem si začínal dělat starosti.“

  „Měli jsme odpoledku.“ vysvětlila Mellisa a kývla na pozdrav i přítomným zřízencům, „Je už připravený?“ optala se v přídavku.

  Pan Stevens při její otázce od úsměvu náhle upustil, namísto toho se notně zachmuřil. „Víš, právě proto jsme na tebe čekali. Jaksi ho nedokážeme přesvědčit…“

  „A doufáte, že se to podaří mně.“ doplnila otce plavovláska.

  „Tak nějak.“ připustil pan Stevens, „Ovšem, pokud ti to bude činit nějaké potíže, od celé této záležitosti upustíme.“

  „NE!“ vykřikla Mellisa a vzápětí polkla, „Já ho nějak přesvědčím.“ pokusila se zklidnit.

  „Dobrá.“ přikývl pan Stevens a ustoupil o krok vzad, načež se usadil na koženou lavičku, „Počkáme na vás tady.“

  Mellisa pohlédla na bělostné dveře číslo 32. Zhluboka se nadechla a pevně stiskla blyštící se kliku, která v několika vteřinách cvakla.

 

  „Co tu chceš?“ zasyčel cizinec, sotva znovu stanula na šedavém prahu.

  „Chci si jen popovídat.“ odpověděla Mellisa a dbala na to, aby vyzněla mile a zároveň nenuceně.

  „To jsi ty.“ zavrčel, sotvaže si příchozí bedlivěji prohlédl, „Pojď dál.“

  Mellisa jeho požadavku uposlechla a vkročila do obdélníkového pokoje lehce vystínovaného azurovou barvou. Neznámý stál u prosklené balkónové stěny, pozorujíc zatažená nebesa. Byl oblečen pouze v dlouhém koženém plášti a na nohou měl nazuté ošuntělé polobotky – Mellisa v nich rozpoznala předchozího majitele; ano, kdysi patřily panu Stevensovi. Pamatovala si na doby, kdy v nich zmateně pobíhal po kanceláři s náručí plné lejster a nejrůznějších vyhlášek nebo když v nich balancoval na namrzlém chodníku před jejich domem. Byly to krásné časy, vždy o nich ráda snila, byly to časy, kdy se ještě mohli považovat za rodinu, kdy se všechno zdálo být tak perfektní.

  Dveře se zabouchly.

  „Prý nesouhlasíš s převozem.“ pronesla nakonec slábnoucím hlasem.

  „Ovšem, že nesouhlasím.“ odsekl cizinec.

  „A proč jsi tedy oblečený?“ vyzvídala dál Mellisa.

  „Jsem na odchodu.“

  „A kam hodláš jít?“

  „Nevím.“ hlesl bez jediného mrknutí, „Hlavně co nejdál odtud.“ dodal a otočil se na patě. Znovu si vzájemně hleděli do očí; jejich orgány zraku, jakoby komunikovaly za semknuté rty. Mellisa na něm viděla, že je stále ještě zesláblý, měl pohublou tvář a v ní usazen tak strašlivě ustaraný výraz – kdyby od okamžiku, kdy ho spatřila naposledy, neuplynulo pouhých několik hodin, troufla by si tvrdit, že značně zestárnul. „Můžeš jít k nám.“ vysoukala ze sebe posléze, „Alespoň na nějaký čas, než se plně zotavíš.“

  Mlčky se k ní rozešel; zastavil se jen pár centimetrů před ní. „Co si od toho slibuješ?“ zdlouhavě zasyčel.

  Jeho pronikavý pohled jí probodával skrz naskrz; příliš dlouho to nevydržela a odvrátila zrak k pozemnímu linoleu.

  „Nejsem kluk pro tebe.“ řekl chladně a uchopil ji za drobná ramena. Neznámý si v dívčiných myšlenkách začal listovat jako v otevřené knize, jednotlivé etapy jejího života pro něho teď byly pouhými kapitolami, které měl možnost přeskakovat či si je nesčetněkrát pročítat. Prozřel okamžiky, jež mu tolika připomínaly jeho vlastní minulost – zahlédl život, ale i bolestivou smrt. Chci ti jenom pomoci. Prosím, prosím, řekni, že se mnou půjdeš… Jsi to jediné, na čem mi teď záleží… Zamhouřil oči a zamručel. „Pár dní bych u vás snad zůstat mohl.“ Uvědomoval si, že touhle větou právě ztratil další drahocenný čas, vzápětí však pociťoval, že je ho tu potřeba, že musí zůstat, že je znovu důležitým, byť pro obyčejného člověka – snad zde opět vyhrála jeho sentimentalita.

---