III. -> Minulost se nezapomíná

Jaká tajemství si pro neznámého připraví nucená večeře? Jaké překvapení s sebou nevědomky přinese vypočítavá Samantha? … Čtěte a uvidíte! ;-)

 

Kapitola třetí

 

 Vítr zanaříkal jako dítě utápějící se ve vysokých horečkách.

  Toulavé kočky z širého okolí se začaly scházet u plechového nádražního kontejneru s jistotou, že naleznou alespoň nějaké zbytky opotřebované potravy, jež sem pravidelně odkládali lidé z přilehlých domů – vesměs rodinných staveb tu a tam prošpikovaných bytovými jednotkami.

  Davisova ulice se polehounku začala halit do chmurného hávu; přesto však neztrácela na svém osobitém kouzlu – prastaré duby, stále ještě bez jediného zeleného lístku, se majestátně tyčily nad štěrkovými chodníky lemujíce asfaltovou silnici po obou stranách, věžové lampy, v mnohých případech dosahujíc až k samotným korunám zmiňovaných stromů, začaly přerušovaně problikávat; na laťkách dřevěných plotů zdejších pozemků se už rýsovaly první známky stínů nepřirozených tvarů.

  Kotě černé jako uhel vyskákalo po třech schůdcích vedoucích k domu zakončujícího slepou uličku, načež se vzápětí zapřelo o umělohmotné dveře na první pohled budících dojem sukového buku ťatého ve dví. Křehkými drápky vyvolalo uši drásající skřípot a poté dopadlo na prkennou podlahu ozdobného přístřešku. Jelikož mělo dobře vyvinutý sluch, nemohlo krátce na to přeslechnout dunivé kroky kvapně se blížící jeho směrem. Couvlo vzad a spokojeně se usadilo, vyčkávajíc na příchod svého pána.

  „Prostě musím!“ odsekl pan Stevens a vběhl do podlouhlé zeleně vytapetované předsíně, „A pro příště si vyprošuji takový tón…“ dodal spíše polohlasně, když si zavazoval zamotané tkaničky nablýskaných polobotek.

  „Promiň… zkrátka mi přijde divné, že najednou musíš odjet.“ procedila Mellisa již z větší části stojící na zašlých kobercových schodech a rozhodila rukama. „Nebudu se dohadovat! – HERGOT!“ zaklel pan Stevens, jakmile mu prsty uvízly v uzlíku společně s tkaničkami, „Pojď mi pomoc.“ poprosil jí nakonec, neb si uvědomil, že je ztracen; tóninu ovšem neobměnil.

  „To máš z toho, že jsi tak nervózní.“ poznamenala moudře plavovláska a vyprostila otce ze zajetí jeho vlastních bot.

  Pan Stevens namísto odpovědi jen zamručel. Potom bez dalších slov popadl koženou brašnu, navlékl na sebe plátěný kabát a přesunul se ke vchodovým dveřím, díky novodobému laku se krásně blyštícím. „Nevím, kdy se vrátím.“ prohlásil posléze a věnoval dceři letmý pohled; pro Mellisu tolik zmatený a dosud nepoznaný. „A co…“ těkla očima ke stropu.

  Pan Stevens povolil rty, avšak nevydal z nich ani hlásku, jen se zdálo, že se mu vrásky ve tváři ještě více prohloubily; vypadalo to, jakoby měl z něčeho strach, strach promluvit, strach zůstat ve vlastním domě - jestli to byla pravda, to Mellisa nevěděla, rozhodně na ní ale otec takto působil. Opět se nedočkala přímé odpovědi. „Určitě to tady zvládneš.“ vysoukal ze sebe a stiskl plastovou kliku; sotva pootevřel dveře, černé kotě se mu proplížilo kolem nohou a skočilo zaskočené plavovlásce rovnou do náruče. Pan Stevens si ho téměř nevšiml, byl duchem nepřítomen.

  „No, chápeš to?“ optala se nevěřícně chundelatého klubka a něžně ho pohladila po zkrouceném hřbetě.

  Otec jí brzy zmizel z dohledu, přeci jen venkovní šero pomalu, ale jistě houstlo. Šel pěšky, svůj automobil jakoby ignoroval či na něj snad dokonce i zapomněl.

  Dveře zabouchl chladný poryv rebelujícího vzduchu. Kotě začalo spokojeně příst.

 

  Cizinec posedával na okraji měkké válendy a zadumaně si mnul znavené ruce – dlaně měl drsné, což bylo jasným důsledkem nesčetného užívání magie, temné magie; všimnul si, že ornamenty vyryté v jeho kůži začínají poněkud blednout, postrádaly na zřetelnosti a světlaly – jejich odstín nyní připomínal spíše rudý nádech tryskající krve, nežli modř hluboké noci. To rozhodně nebylo dobré znamení, třebaže si ho nedokázal s určitostí vyložit. Již toho dne, kdy se poprvé probral, pociťoval na sobě zvláštní věc… jistou změnu, neurčitou a oslabující; jakoby z jeho těla unikala veškerá čarodějná moc, jakoby každým okamžikem ztrácel své těžce nabyté schopnosti; vyplňovala ho prázdnota.

  Temnými nebesy křižovaly blesky sjíždějíce po ocelových hromosvodech okolních domů; při každém novém se podkrovní ložnice, kdež se neznámý nacházel, rozzářila obdobně jako při poledním žhnutí. Kapky se agresivně rozbíjely o tašky střešní krytiny, meluzína trýznivě skučela. Miloval takovéhle počasí, to nezkrotné běsnění přírodních živlů spojené s lidskou bezmocností a obavami z následných škod; ano, kdysi tyto živly dokázal ovládat, uměl s nimi libovolně manipulovat, poštvat je proti těm, kdož se mu protivili.

  Napadlo ho, že od chvíle, kdy znovu procitl, magie nikterak nevyužil; bál se snad? Obával se toho výsledku, který by případně vznikl? Nenabízelo se jiné odpovědi, nežli praktické zkoušky – rozevřel dlaň pravé ruky a přimhouřil oči, z úst potom nechal volně vycházet nesrozumitelná slova. Napnutá pravice mu začala vzápětí rudnout, načež vzplála temně fialovými plameny. Povedlo se, pousmál se; byl spokojen.

  Ještě delší chvíli se soustředil na vyvolané kouzlo; hrál si s intenzitou praskajícího ohniska podobně, jako to dělávají mladí učňové – přidával nebo naopak ubíral na jeho intenzitě… Zčistajasna kdosi zaklepal na béžové rolovací dveře. Odvrátil zrak a sevřel pěsti; magický efekt pominul. „Dále.“ zasyčel protáhle.

  Co do minuty na jejich prahu stanula Mellisa. Oblečení od jejich posledního setkání příliš neobměnila, pouze na nohou měla navlečené černé kamaše namísto potrhaných džínů; vlastně ani cizinec na tom z tohoto hlediska nebyl o nic lépe – pořád měl kolem těla obmotaný kožený plášť, jen o obuv jaksi přišel; zablácené polobotky musel přirozeně ponechat dole v předsíni, byť proti tomuto požadavku rázně protestoval. „Nesu ti něco na sebe. Takhle mi tu nemůžeš běhat.“ řekla přívětivě plavovláska a pozvedla náruč plnu úhledně poskládaného textilu – již několikrát plátované hnědé tepláky, černé triko s potiskem nejmenované rockové kapely a brčálově zelený pletený svetr.

  Neznámý místo řečí jen povytáhl husté havraní obočí. Věci, které mu Mellisa nabízela, opravdu nespadaly do kategorie vybraného oděvu, avšak v současné situaci byl rád i za prostý šat. „Děkuji.“ vysoukal ze sebe nakonec. Sám se divil, že se k tak slušnému gestu, jako je poděkování, vůbec dokázal přinutit, přeci jen formality v posledních letech poněkud zanedbával; mohl si to dovolit. Nyní ale věděl, že je zase na počátku, že se opět pohybuje ve společnosti obyčejných lidí, lidí, kteří se ho tak ochotně ujali, a přec nemuseli – avšak už věděl, co stálo za tak šlechetným činem; byly to city mladičké dívenky, o nichž si myslel, že časem vyprchají nebo že zakrývají prachobyčejnou zvědavost… ovšem mýlil se.

  „Nemáš přece zač!“ odvětila Mellisa a vkročila do místnosti, „Můžu rozsvítit?“

  „Samozřejmě.“ přitakal cizinec.

  Než se plavovláska k neznámému doopravdy rozešla, stačila tedy ještě zavadit o vypínač přilehlý k pravé části vchodovému rámoví. „Tak mě tak napadlo, že jsme se ještě ani nepředstavili…“ pokračovala snažíce se konečně navázat smysluplnější rozhovor a uložila zmiňované oblečení na pracovní stůl umístěný nedaleko postele. „Jsem Mellisa.“ dodala, když se znovu setkala s jeho ostrým pohledem.

  „A já se jmenuji Jacob.“ přidal se posléze cizinec a povstal, natahujíc k Mellise napřaženou pravačku. Dívka vytřeštila oči; popravdě ani zdaleka nečekala, že by se, jindy neustále mrzutý Jacob, chytl na udici hned prvního pokusu v navázání přímočařejšího kontaktu. Uchopila nabízející se paži a stiskla ji – jeho stisk byl pevný a až příliš svazující. Zajíkla se.

  „Omlouvám se!“ řekl rozpačitě a raději o krok ustoupil.

  „To nic.“ špitla více méně užasle a opřela se o dřevěnou desku pracovního stolu. „Máš jen trochu větší sílu.“

  „Ano, to je pravda.“ připustil, „Řekněme, že je to pozůstatek z dávných časů.“

  „Z dávných časů?“ zopakovala po něm zvídavě Mellisa a několikrát nechápavě zamrkala.

  „Ano.“ přikývl. Vypadalo to, že Jacob nemá sebemenší chuť se touto záležitostí jakkoliv více zaobírat. Další z faktů, které na něm plavovlásku nesmírně dráždily; prozatím se je ale rozhodla přehlížet, ovšem je nutné připustit, že nervozita z ní už jednoznačně opadávala, obdobně na tom byl i dřívější stud, jež vůči němu chovala. Tušila, že je na dobré cestě. „Máš rád společnost?“ změnila z ničeho nic téma rozhovoru, jelikož z hodin, stojících v jednom ze dvou kolmých rohů se vznesly první tóny těžkého gongu připomínající údery – bylo přesně sedm hodin.

  Společnost? To snad nemyslí vážně! „Jak se to vezme.“ uvažoval, nezastíraje svou překvapenost, „Proč se ptáš?“

  Neustále se usmívala, „Pozvala jsem na večeři jednu moji kamarádku.“

  „No, to je sice hezké, ale jaksi nechápu, co to má se mnou společného.“

  „Ehm, víš…“ pokračovala Mellisa, „Doufala jsem, že se k nám přidáš.“ skousla si spodní linku narůžovělých rtů.

  „Myslíš, že je to dobrý nápad? Podívej se, jak vypadám. Jak budu vypadat.“ kývl směrem k uložené hromádce oděvu; dívčin zrak ho doprovázel. „Ale no tak! Vím, že to není nic extra… ale je to jediné kloudné oblečení, které jsem v domě našla.

  Je sice po taťkovi, ale musíš pochopit, že tady pánské návštěvy nemívám zrovna často.“

  Jacob si mohl přečíst Mellisiny myšlenky, mohl se dozvědět, co s ním doopravdy zamýšlí, co po něm ve skutečnosti chce, avšak rozhodl se, že tak neučiní, neboť právě rozehraná hra ho polehoučku začala více, než bavit.

  „Tak dobře!“ prohlásil, „Máš můj slib, že se společné večeře zúčastním.“

  „Fajn.“ přisvědčila radostně plavovláska a odlepila se od stolu, „Půjdu zatím prostřít. Ty se převleč, bude tady co nevidět.“

  „Mohu ještě jednu otázku?“ přinutil se jednat zdvořile.

  „Jasně.“ neupouštěla od přívětivosti ani od širokého úsměvu.

  „Kolikátého je dneska?“

  „Dvacátého devátého března.“ odpověděla Mellisa těsně předtím, nežli znovu prošla kovovým rámovím rolovacích dveří a které později opět zasunula.

  Dvacátého devátého března… To znamená, že mám ještě celé tři měsíce čas. Tři měsíce… ovšem, který je rok? Vrátil jsem se vůbec do správného století? Vše tomu prozatím nasvědčuje, ale kdo ví? Mohl jsem se ocitnout ve zcela odlišné dimenzi… Jen jeden člověk mi může tyto otázky důvěryhodně zodpovědět… Thirioth… jenže, kde je mu konec?, zkonstatoval danou situaci, potom se zvedl a rozešel se k pracovnímu stolu.

  Éterem celého domu se roznesl pronikavý zvuk drnčícího zvonku.

 

  Kuchyně tohoto domu nebyla nikterak výrazná. Nebyla prostorná, ovšem ani malá, byla velká tak akorát. Jednalo se o místnost nacházející se v levé přízemní části; nábytek tu byl dřevěný, téměř až archaický. Prostor samotný byl potom vymalovaný příjemným žlutým nádechem tu a tam zdobeným nějakým tím obrázkem popřípadě jinou vhodnou dekorací.

  Středu místnosti vévodil obrovský roubený stůl, kterýžto obklopovalo celkem šest nepříliš se lišících židlí; na jedné z nich mimochodem posedávala i již přítomná Samantha – zdálo se, že dnešní večeři brala opravdu vážně, neboť přišla nasoukaná v nadmíru upnutých krajkových šatech červené nuance. Mellisa si o jejím tahu myslela své, avšak nenechala se jejími provokacemi ani na okamžik vyvést z míry; měla teď dost svých vlastních starostí – kupříkladu trhající se palačinkové těsto, které se tak zoufale snažila na rozehřáté pánvi spojit dohromady. Že jsem se na ty palačinky raději nevykašlala…, povzdychla si sama pro sebe; vlastně ani pořádně nevěděla, zdali tato slova vůbec vyslovila. Nebrala ohledy ani na příšerné ticho, které panovalo po celém domě; smýšlela pouze na jedinou osobu – na Jacoba; jeho existence pro ni byla doslova drogou, drogou, jejíž přítomnost jí už zase pomalu začínala scházet… „Achjo…“

  „Co se děje?“ ozvala se vzápětí Samantha.

  „Ale nic.“ zalhala plavovláska a pokračovala v kuchtění.

  Již převlečený Jacob se ocitl na kobercových schodech. Protože zaslechl hovořící dívky, našlapoval po nich lehce, skoro až neslyšně; bláhově očekával, že by snad mohl zachytit nějaké konkrétnější nebo alespoň zajímavější informace týkající se jeho osoby.

  „Hm…“ odsekla Sam, „A kde ho vůbec máš?“ zeptala se krátce na to a znuděně zvrátila hlavu, pozorujíce zářící skleněný lustr – mimochodem vskutku mistrovské dílo, opracované do detailu stékajících kapek.

  „Za chvíli přijde, musel se ještě převléknout.“ odvětila Mellisa a když spatřila kamarádčino chování, hodila po ní oranžovým ubrusem, „Jestli se tak hrozně nudíš, můžeš zatím prostřít. Já nestíhám.“ vydechla ztěžka a měla pravdu, skutečně netušila kam dřív skočit – na jedné straně kuchyňské linky se jí pálily palačinky, na druhé jí nechtělo tuhnout kompotové pyré; byla zoufalá.

  Jacob, který vše patřičně vyslechl, se na posledním schodě pozastavil. Uvědomoval si ale, že si tak nemůže počínat příliš dlouho, jelikož sem bylo ze sousední kuchyně krásně vidět. Už už chtěl pokračovat dále ve své cestě, když v tom se Mellisa otočila od plotny prskajícího sporáku a spatřila ho. Uchvátily ho rozpaky a zrudnul; styděl se za své předešlé a nadmíru pošetilé rozhodnutí, byla to chyba, plížit se do kuchyně jako mlsný pes, teď už to věděl, ale na jakékoliv uvažování již bylo příliš pozdě. Nakonec sebral všechnu odvahu a zcela mlčky vešel do začouzené místnosti.

  „Musíš ještě chvíli vydržet.“ vypískla Mellisa a otevřela okno. Potom vypnula sporák, uchopila modrou utěrku a jako pomatená s ní začala máchat, snažíc se šedavý kouř vypudit do nehostinnosti venkovní temnoty.

  Samantha, která zrovna dokončovala poslední úpravy stolování, při pohledu na neznámého zalapala po dechu. Byl přesně takový, jak jí ho Mellisa popisovala, tedy až na to příšerné oblečení, pomyslela si brunetka a okamžitě k cizincovi přiskočila s nataženou ručkou. „Páni! Ty musíš být ten Mellisin frajer!“ zvolila netradiční počátek konverzace, „V jednom kuse o tobě mluví.“

  Jacob zrudnul snad ještě více, třebaže by se to mohlo zdát již nemožné, „Těší mě, Jacob.“ stiskl Samanthinu pravačku a i ona se zajíkla. „Teda ty máš -…“

  „… velkou sílu, já vím.“ doplnil jí s nejistým úsměvem; až v této chvíli poprvé plně odhalil svůj chrup – zuby měl všeobecně podivné, zažloutlé a naprosto odpudivé, a přeci si je teď už obě dívky bedlivě prohlížely, neb je na nich zaujaly dva až nezvykle protáhlé špičáky, které budily zájem a zároveň naháněly pořádný strach. „I tvá slova mě těší, byť tě musím vyvést z omylu. Mellisa se o mě jenom stará, nic osobního v tom není.“

  Mellisu bodlo u srdce. Proč jen to musí všechno být tak složité? Proč k němu nemohu prostě jen přijít a obejmout ho? Beze slov a zbytečných emocí kolem… Proč musí být tak odtažitý? V její hlavě se mísilo tolik otázek, tolik tužeb… z dumání ji vyvedl až pohled jeho jedovatě zelených očí; těch krásných očí, jež se na ní poslední dobou tak často upíraly. „Jasně…“ polkla, „Jen se o Jacoba starám.“

  „No to určitě.“ přerušila posléze delší odmlku Samantha, avšak i ona byla vzápětí přerušena Jacobovým syčivým hlasem. „Moment!“ zahřímal znenadání a zdvihl při tom levou paži.

  „Co je?“ zeptala se Sam zcela vyvedena z míry.

  „Psst!“

  „Jacobe! Co se děje?“ špitla zmateně Mellisa.

  „Někdo obchází dům.“ vysvětlil Jacob tiše, naprosto se soustředíc na svůj ostražitý sluch.

  „Jak to můžeš vědět?“ namítla Samantha strnule.

  „Slyším ho.“ odvětil nezúčastněně.

  „Co je to za -…“ chtěla protestovat brunetka, avšak opět byla přerušena.

  „Co budeme dělat?“ hlesla Mellisa a pro jistotu se maličko přikrčila. „Vždyť je to hloupost!“ vypravila ze sebe Samantha a usadila se zpět na židli.

  V ten samý čas ale cosi zapraskalo v křoví pod otevřeným oknem.

  „Nejsme sami…“ sykl Jacob vzrušeně a jeho zelené oči jakoby se rázem zahalily do mrazivé mlhy, neboť mu kompletně zmodraly, „Jdu ven!“ odpověděl se zpožděním plavovlásce, ignorujíce taktéž již značně vyděšenou Samanthu, a vydal se zpátky do předsíně.

  „Počkej! Jdeme s tebou!“ řekla drkotavě Mellisa, popadla kamarádku za chvějící se ruku a společně ho následovaly.

  „Stůjte!“ okřikl dívky, když vpadly na ozdobnou terasu před domem a sám se kousek před nimi zastavil.

  „Buď opatrný, Jacobe.“ řekla prosebně plavovláska; Samantha ani nedutala.

  „Není důvod.“ zasyčel v odpověď, „Daraghatal Simbio!“ zvolal téměř současně a v absolutně reflexním gestu mu z natažené levačky vytryskl silný proud purpurové energie; laik by tento jev dozajista popsal jakožto umělé prodloužení horní končetiny, nutno přiznat, že by se takové tvrzení potom muselo považovat za správné, opravdu totiž pomocí magie dokázal prodloužit svou vlastní paži. Dívkám se zdálo, že zdroj světélkující energie je nekonečný, pročež pařát připomínající dlaň právě zahnula za roh domu a zmizela kdesi v útrobách hluboké noci.

  „Ááá!“ ozvalo se z ničeho nic zpoza rohu; dívky se k sobě automaticky přitiskly.

  „Mám tě!“ řekl Jacob s radostným zadostiučiněním a škubl se svou paží obdobně, jakoby v ní třímal kovbojské laso s lapenou obětí.

  Jakkoliv by to mohlo vypadat úžasně, jakkoliv neuvěřitelně, magický pařát se ke svému pánovi vrátil jako na zavolanou pevně svíraje nežádoucího narušitele; šlo o chlapce robustnější, pravděpodobně sportovní aktivitou, vypracované postavy. Hnědé vlasy měl sestříhané do neupraveného rozcuchu a oblečen byl ve školní fotbalové uniformě, jejíž hruď zdobila ohromná lví hlava. „Prosím, prosím!“ halekal na všechny strany stále se ještě vznášeje dobrých pět metrů nad zemským povrchem; čarovná dlaň ho nyní sevřela mnohem mocněji.

  „Kdo jsi?!“ vyštěkl s naprostým klidem Jacob.

  „Já-já-…“ chlapec se začínal dusit. „Harry?“ vypískla vzápětí překvapeně Samantha a zakryla si ústa. „Cože? Harry Johnson?“ přidala se v mžiku Mellisa.

  Jacob odvrátil zrak k vyděšeným dívkám, „Vy ho znáte?“

  „Jacobe, prosím, pusť ho!“ zapištěla plavovláska hystericky.

  Jacob narušitele naposledy probodl nepřátelským pohledem, načež vyřkl rušící zaklínadlo: „Beigas…“ Sotva výraz opustil jeho ústa, magická paže se rozplynula; naštěstí pro Harryho se v té době nacházela ve výšce pouhých několika stop, tudíž pro něho následný pád nebyl zase až tak bolestivý.

  „Au…“ zanaříkal Harry Johnson a snažil se postavit. Dívky se k oběma chlapcům okamžitě rozeběhly; Samantha přiskočila k Harrymu a pokoušela se mu pomoci, Mellisa naopak stanula po boku nasupeného Jacoba. „Co jsi tam dělal?“ otázal se jej chladně a ztěžka při tom vydechoval.

  Harry se díky podpírající brunetce posléze skutečně zvednul na nohy. „Já -…“ odkašlal si, „Jenom jsem sledoval tady Sam.“

  Samantha od něho ustoupila stranou. „Proč jsi mě sledoval?“ hlesla zaskočeně.

  „No víš…“ začal váhavě vysvětlovat.

  „Tak mluv!“ pobídl ho nervózně Jacob; Mellisa po celou dobu stála vedle něho a vše jen mlčenlivě sledovala. 

  Harry se polekal a rázem již mnohem plynuleji pokračoval: „ Bál jsem se, že jsi s někým jiným. Omlouvám se, ale pochop, měl jsem k tomu dost dobrý důvod. Navíc mi Rebeca cosi naznačila…“

  „Rebeca? -…“ zopakovala po něm Sam a  chtěla svou větu rozvést dále, avšak to už se do rozhovoru znovu zapojil i Jacob. „Moment… To mi chcete říci, že celé tohle divadlo bylo způsobeno vaší vzájemnou nedůvěrou? Že jsem užil magie jen tak pro nic za nic? Že jsem riskoval svou identitu kvůli nevybouřeným hormonům dvou puberťáků?“ rozběsnil se a pomalu ale jistě přecházel do stavu nepříčetnosti.

  Sam s Harrym na něj doslova zíraly; strachovali se ho, neboť z něh čišela zloba bezmála se snoubící s čirou nenávistí. Mellisa ho uchopila za nabízející se rámě. Náhle na jeho těle pocítila jemné mravenčení; jistě se jednalo o pozůstatek soustředěné energie potřebné k vyvolání kouzla, jak si správně plavovláska domyslela. „Jacobe…“ špitla s náznakem, aby se uklidnil.

  Bohům žel učinil přesný opak – vymanil se z Mellisina sevření a přikročil k Harrymu; krátce na to ho chytl za límec fotbalového dresu. „Ty…“ polkl, čímž se částečně uklidnil, „Právě jsi zpečetil osud nejen svůj, ale i jejich.“ dodal hlasem připomínajícím chladný ledový střep, načež ho pustil a odvrátil se k němu zády; střel se s pohledem Mellisiných uslzených očí, ke svému překvapení v nich nezaznamenal sebemenší známku strachu, dokonce ani zášti, ne, tyhle byly plny lítosti a nevyřčeného smutku.

  „Všichni dovnitř!“ přikázal a jeho hlas se rozlehl a přešel v ozvěnu, „Okamžitě!“ zavrčel pro jistotu a sám se v čele přemístil do útulného pohodlí Stevensova domu; teenageři ho poslušně následovali – Harry neustále zapřen o starostlivou Samanthu, Mellisa kráčela v jeho stínu; připadala si tak strašlivě osamocená, tak hrozivě zmatená… a tak beznadějně zamilovaná.

 

  Nechal je usadit se na pohovku v obývacím pokoji – místnost to byla prostorově značně obsáhlejší, nežli protější kuchyně – co se do zařízení týče i z tohoto hlediska byla mnohem extravagantnější. Zdi lemovaly vysoké roubené police, z valné většiny sloužící jako masivní knihovny odborných svazků a poučné literatury. Okna se tu nenacházela žádná, tedy alespoň ne v podobě, v jaké je známe – zde je nahrazovala prosklená stěna, dost možná se nemnoho lišící od obchodní výlohy, nyní zatažené zelenkavým závěsem.

  Jacob zasunul rolovací dveře, též béžového zbarvení.

  „Co si sakra zač?!“ neudržel se Harry a vyštěkl.

  Jacob mu neodpověděl, jen předstoupil před pohovku, probodávaje vyděšené děti svým jedovatým pohledem; výraz ve tváři měl neutrální… chladný a kamenný zároveň.

  „Slyšíš?“ pokračoval chlapec, který neměl daleko k nervovému zhroucení a vyskočil z pohovky, jakoby ho někdo bodl jehlou přímo do zadnice.

  Samantha se už už nadechovala, aby svého vyvoleného mohla nějakým způsobem podpořit, ovšem, jakmile se střela s Jacobovým pohledem, raději připravenou větu zase spolkla.

  „Zavři zobák, idiote…“ osopil se na něj Jacob; Harry v okamžení uposlechl i tohoto rozkazu a zmlkl.

  „Jak jste si už dozajista domysleli, nejsem obyčejný člověk.“ začal vysvětlovat Jacob a rozešel se k prosklené výloze, pročež se zadíval do neznáma temné noci, do níž měl možnost nahlédnout díky škvírce mezi dvěma cáry zavěšené látky, „Dokážu užívat magie, stejně tak obratně, jako vy dokážete číst, psát nebo počítat.“

  „A kdo tedy jsi?“ namítla opatrně Mellisa, „Čaroděj?“

  Jacob si těžce povzdychl a sklonil hlavu, „Kéž by…“ hlesl, „Jsem přízrakem svého někdejšího já.“ vypravil ze sebe nakonec a opět se napřímil, aby se mohl lépe ohlédnout přes rameno. To co spatřil, ho nikterak neudivovalo, ba naopak! Reakce teenagerů byla více než přirozená, stejně tak i jejich udivené výrazy doprovázené tázavými pohledy – seděli tam s ústy téměř dokořán; zdálo se, že teď už i všetečné Samanthě a přespříliš horlivému Harrymu došli slova. Otočil se na patě a pokračoval: „Kdysi, v jiném čase a v jiné dimenzi se ze mě stala stvůra, která se rozhodla zničit podstatu samotného světa, jak jej znáte.

  Ano, existují vesmírné alternativy, v nichž je možné cestovat.“ potvrdil hlavní otázku, která dětem rázem stanula na mysli.

  „Vrátil jsem se zpět v čase, s jistým úkolem…“ odmlčel se.

  „S jakým úkolem?“ pobídla ho Samantha.

  „Musím zastavit sebe sama.“ odvětil jí Jacob snad již ochuzen o veškeré emoce, „Jakýmkoliv nezbytným způsobem, nevybíraje prostředky.“

  „Musíš zabít své mladší já?“ špitla v otázce plavovláska s vytřeštěnýma očima, jež se teď proměnily v pramenící studnici či snad slábnoucí lesní říčku.

  „Ano.“

  „Ale… vždyť… když jsem tě našla, tvrdil jsi, že jsi ztratil paměť.“ bránila se vzlykavě Mellisa.

  „Spíše bych to nazval dočasnou amnézií, jejíž následky se časem vstřebaly.“ vyvedl jí z omylu Jacob a máchl při tom rukou, „Už dneska ráno jsem si začal vzpomínat na mnoho věcí, navíc na klíčové informace jsem nikdy nezapomněl.“

  „A proč bychom ti měli věřit?“ vložil se znovu do diskuze uštěpačný Harry, „Už jednou jsi přeci lhal.“

  „Harry -…“ okřikla chlapce Samantha. „Vždyť je to pravda… Co když je jen nevydařeným pokusem vědců z nějakých tajných laboratoří, které se nacházejí nedaleko odtud?“

  Jacoba hochova neobvykle rozvinutá fantazie nadmíru pobavila. „Tohle si o mně opravdu myslíš?“

  „Já,… ano.“ přikývl a zvedl se z pohovky, „Jdeme, Sam.“ Napřáhl k ní paži.

  „Věřit si můžete, čemu chcete, ale rozhodně nikdo z vás neopustí tento dům.“ prohlásil po chvíli sledování jejich počínání Jacob.

  „COŽE?!“ vypískl skoro až dotčeně Harry a Samantha se již také postavila, „A to jako z jakého důvodu?“ doplnila Harryho protestně.

  „Z důvodu toho, že toho víte až přespříliš a také jste toho dost viděli…“

  Teenagerům spadly čelisti; nikdo z nich se nedomohl jediného slůvka ani hlásky, byli dočista odzbrojeni. „Můžete si za to sami. To tady váš přítel zpečetil vaše osudy.“ řekl v dodatku a ukázal tetovaným prstem na zaskočeného Harryho.

  „A co tady budeme jako dělat?“ optala se posléze odhodlaná Samantha.

  „Dnes tu přespíme.“ odpověděl suše Jacob, „A zítra odjíždíme.“ dokončil promluvu a potom se rozešel zpět k rolovacím dveřím.

  „Odjíždíme?“ vyjekli současně děti, „A kam?“ zajímala se Mellisa, na kterou už toho bylo prostě moc; celá se chvěla, byla zmítána v nemilosrdné spirále chaosu svých vlastních pocitů, útočila na ni její vlastní mysl, tušila, že kdyby někdo znovu nepromluvil, určitě by podlehla mdlobám, jež se na ní sápaly obdobně, jako hladoví supy.

  „Prozatím se musíme dostat ven z města. Nedaleko odtud je starý ranč, tam se ubytujeme.“ odvětil Jacob a odhrnul dveřové rolování.

  „A co škola? Musíme přeci chodit do školy!“ vzpírala se i nadále Samantha.

  „To je v této chvíli nepodstatné…

  Nyní mne omluvte…“ řekl Jacob a překročil pomyslný práh, „Jdu zabezpečit dům, kdyby náhodou někoho z vás napadlo utéct. Upozorňuji vás, že užiji velmi mocné magie; následky, jež by se přihodily osobě, která by případně vyšla ven z domu, by byly ošklivé… proto neriskuj, Harry.“ Zahleděl se na napěněného chlapce a zacukalo mu v koutcích již notně vyčerpaných úst. Pak opustil místnost.

---