Jacques Brissot III

Moje matka byla povahy klidné a odměřené. Otec se do ní zamiloval (podle přání jeho otce se strýcem), když jí bylo už přes dvacet let a otec poté, co ji poprvé uviděl, se tomu naštěstí nebránil. Dokonce se pro ni utkal v souboji, přestože mu za takovou aktivitu nekompromisně hrozil žalář. Horkou hlavu zdědil po dědovi. Svého protivníka nakonec donutil k ústupu a Madeleine de Marmont, narozenou v Chantilloně, si hrdě odvezl jako trofej. Často se nám tím hodně hlasitě chlubil u večeří. Matka byla drobnější postavy. Málo jedla a často si vyjížděla na koni, takže její postava zůstávala pevná a lehká. Letitá letargie na ní ovšem byla znát. Jedním z jejích projevů byly nevýrazné šaty. Matka, co pamatuji,  nebyla výrazných povahových rysů a nebývalo zvykem, že by se v debatách nějak prosazovala. Neprosazovala se ani v módě. Nosila vlasy jen ledabyle sepnuté a se zrcadlem se netrápila. Chtěla se mít ovšem dobře a mít dostatek peněz. A to jí otec umožnil. Jinak byl povahy prudké,  potřebující kolem sebe neustálé množství lidí, na které by hřměl, se kterými by plesal či kterým by vyprávěl. Čas strávený s mlynářem Lavacem zanechal své. Matčinu rezervovanost bral otec za projev zralosti a proto ho neřešil, jenže nebylo tomu tak. Později pookřála k nepoznání. Bohužel odkaz otců z našeho rodu znamenal pro ni příliš málo.

 „Vždyť každý ví, že tady vládne Deffand. Tak proč nevyužijete svého titulu k tomu, abychom se měli lépe a užívali si života, jak by se slušelo?“, zeptala se matka jednoho dne otce u večeře v jídelně, kde jsem byl přítomen já, Pierre, statný Marivaux a Boiteau s Capotem. Jak do naší společnosti přibyli Marivaux a Boiteau, o tom budu vyprávět brzy.  O moc věcí matka nejevila zájem a všichni jsme byli tehdy překvapeni tímto jasně vybroušeným názorem, ale bohužel víc pozornosti jsme tomu nevěnovali. Většinu dne vysedávala s růžencem na balkoně a nikoho by nenapadlo, že se jednou natolik vzdálí pokoře, ve které žila poslední léta. Mysleli jsme si, že je zatím jen Gazette de Paris. Přestože byl, důsledky byly větší, než by si kdo z nás mohl tenkrát myslet.

Dokud byl otec s námi na Cordillách, bylo moje dětství radostné. Vskutku tomu tak bylo, což bohužel nemůžu napsat o mém dalším životě. Když jsem začal psát tenhle příběh, děd a prastrýc už mezi námi nebyli a v každém stavení se vystřídalo jedno pokolení. Náš hrad po nemalém úsilí předků obklopovala již menší kamenná vesnice o několika chalupách s doškovými střechami, od těch největších rozměrů po ty nejmenší, lemovaná slaměnými střechami nad několika domky z hlíny a pálených cihel. Stály jak strážné věže nad svou malou živností, která bohužel stále sotva uživila, nad lány polí a pruhy lesů tvořících pomyslné hranice se zbylým světem. Ze Sténající věže, kam děd směle umístil korouhvičku, byl krásný výhled do širého okolí. Směrem na západ se z kamenité půdy zvedal kamenný val, který se na obzoru napojoval na hlavní masív linoucí se celou provincií na sever. Směrem ke španělským hranicím a k Pyrenejskému pohoří zbývalo už jen překonat provincii Roussillon, kde už z Perpignanu směrem na západ bylo vidět jejich předhůří.

V naší malé vesnici měl živnost syn mlynáře Lavace se svojí rodinou. Byl o něco mladší než můj otec a jeho dcera Barbara se mi odjakživa líbila. Měla tmavě hnědé pevné vlasy na ramena, které se jí pěkně slepovaly do silných pramenů a narůžovělé tváře. Byly jsme zhruba stejně staří a nejednou jsme se na dvorku u mlynářova domu honili mezi káděma s vodou. Mlynář měl domek s mlýnem u lesa, kterým protékala řeka, která tvořila pomyslnou hranici mezi územím  Moetovým a naším. Kousek od nich stála opuštěná kovárna, protože kováře chtěl mít otec na hradě. Kovárnu přemístil hned do přízemí vedle konírny, kde býval jednopatrový čeledník. Otec tam nechal vybourat komín a z čeledníku vystavěl dílnu. Kováři jsme odjakživa říkali Prázdná kapsa. Začal s tím se smíchem už otec, co ho přivezl při návratu z jedné slavnosti spolu s jeho matkou Martou. V naší vesnici bylo i tesařství Aubina Napůlnohy, kterému jsme tak říkali pro jeho nesouměrnou délku dolních končetin. Aubin se vytrvale dvořil naší služebné Germaine, a tak i ten trávil více času na hradě. Podél lesa stála ještě osada chalup, s jejímiž obyvateli jsem do styku moc nepřicházel. Stála tam i opuštěná rychta, poměrně rozlehlé stavení, které s hradem spojovala kamenná cesta, ale poté, co se na hradě zabydlel Deffand, městská rada z Toulouse sem nikoho nedosadila.

Výškou jsem už téměř dosahoval Pierra, ale na rozdíl od jeho útlých paží já byl daleko statnější. Měl jsem širší a mohutnější hrudník a svalnatější ruce. Pierre měl úzký oválný obličej, já spíš širší s hranatou bradou. Pierre měl uhlazené obočí v téměř dokonalém tenkém oblouku, já ho měl husté a oči pod ním spíše užší než kulaté jako Pierre. Pierre byl moderně bílý už od přírody, přestože v nemalé míře nanášel na svoji pleť bílou pudřenku, já měl snědý obličej s nádechem červeně, který signalizoval můj častý pobyt venku. Ani barva vlasů nás bratry nepojila. Pierre měl vlasy tmavě plavé, jemné a čechravé, já tmavě hnědé, silné a rovné. Někdy jsem si musel udělat dva copy, aby mi v nich vlasy lépe držely. Zuby mi narostly velké a rovné, Pierre měl zuby také rovné, ale jeho úsměv nebyl tak široký, jako úsměv můj, jak mi často říkávala naše stará Germaine, takže pravidelnost zubů mu tolik nevynikla. Vlastně o nás dvou tohle říkala hlavně Germaine, neboť s námi oběma byla od samého narození.

Barbara, vnučka mlynáře Lavacea z mého předchozího vyprávění, vysázela jednoho jara na kusu políčka levanduli. To bych nebyl já, kdybych to zpovzdálí nepozoroval. Taky si všimla, jak okouním kolem a zavolala mě, ať jí jdu pomoct. Šel jsem bez rozmyslu. Ne že by mě ta práce bavila, ale bavilo mě být v přítomnosti Barbary. Nebyl jsem moc zručný v sázení, protože jsem pozornost věnoval Barbaře, ale tak, aby si toho nevšimla. Druhý den byly sazenice mnou vysázené povadlé. Barbara se bála otce a tak jsme ty uschlé sazenice vytrhali a vymysleli příhodu, že je někdo musel ukrást. Tvrdil jsem mlynáři, že ještě v předvečer bylo všechno osázené tak, jak jsme s Barbarou udělali. Přesvědčování mi šlo dobře, protože to byla pravda. Lhát jsem moc neuměl a na stav, v jakém sazenice byly, se mě mlynář naštěstí neptal. S Barbarou jsme na sebe mrkli a byli jsme rádi, že je to za námi. Mlynář přeci jen budil se svými velkými rameny respekt. Kdyby se mu něco na našem podání nezdálo, nevím, co bych dělal. Modlil jsem se za to, aby vyšla jeho žena na dvůr, protože jsem doufal, že v její přítomnosti by nám nenařezal. Mlynářova žena ale ze stavení moc nevycházela. Naštěstí to nebylo zapotřebí.

Zvadlou levanduli jsme schovávali pod remízkem u potoka, kam jsem propašoval z naší kuchyně velkou nádobu. Květy jsme spolu s Barbarou potom louhovali tak dlouho, dokud se tekutina nezbarvila do tmavěžluta. Napřed nás napadlo, že náš lektvar bude znamenat naši sílu a kdo by nám připadal podezřelý, dali bychom mu ho vypít. Pak jsme se jednoho dne shodli na tom, že ho dáme Pierrovi. Nad Barbarou otevřeně ohrnoval nos, což mě vyhovovalo, ale vím, že jí se to nelíbilo. Nalil jsem lektvar jednou při obědě Pierrovi do polévky. Dva dny se potácel jako mátoha a měl takové křeče v žaludku, že otec chtěl poslat pro doktora. Matka zase, obávajíc se nejhoršího, chtěla poslat pro faráře, ale otec ji to zakázal, aby nepřivolávala nejhorší. Nakonec otec osedlal kočár a vyjel do Toulouse pro magistra. Magistr La Place měl věhlasné jméno za nemalé zásluhy v uzdravování úplavice a jiných střevních obtíží, takže netrvalo dlouho a podle Pierrových výměšků téměř zjistil příčinu, kterou jsem znal jenom já. Matka do této atmosféry, kdy jsem byl už skoro prozrazen, svým modlením a zdůrazňováním pokory pohnula mým svědomím a já se přiznal. To byl ten důvod, proč jsem byl ve Sténající věži tři týdny úplně sám. Nebyl jsem hoden žít s ostatními ve společných prostorách, byl jsem načas odloučen a vyděděn z našeho rodu. Nic podobného jsem už Pierrovi neudělal, přestože jeho břitký jazyk dál přinášel argumenty o tom, jak on je skvělý a já zasluhuji jen opovržení. Přehlížel mě prakticky od útlého věku. Tento způsob žárlivosti mi připadal čím dál hloupější.

Někdy v době, kdy jsem měl za sebou jistě už dvanácté narozeniny, vstoupil do našich životů Nicolas Bessieres. S Nicolasem měl otec společných víc věcí, než by si kdo z  rodiny myslel. To ale tušila jen hrstka přátel zasvěcených do jejich soukromých podniků. A pak jsem to věděl já, protože se mi podařilo později vystopovat otce ve vězení. Tam mi všechno vyprávěl. Bylo to už před mnoha lety, když jsem trávil čas u otce v žaláři a ještě déle, než jsem poprvé spatřil Nicolase. Nicolas tehdy prosil, zda-li by mu  otec nepůjčil nějaké prostředky, za které by si mohl nakoupit zemědělské nářadí a pronajmout kousek půdy. Úrok, co otci nabídl v naturáliích, nebyl nijak zajímavý, přesto otec přemýšlel.

Naši jižní stranu nestřežil nikdo a tím, že tam usadí muže, který byl na první pohled statný a horlivý, si sliboval zvýšení  naší bezpečnosti. Představoval si, jak ho vybaví zbraněmi a rohem, na který by zatroubil v případě nebezpečí. Nakonec se Nicolasovi podařilo u otce pronajmout  asi tři jitry půdy. Směrem na Prades-le-lez, asi deset kilometrů od hradu směrem na sever od řeky bylo sídlo bohatého šlechtice Moeta, s jehož dědem měl už náš děd tu čest se seznámit. Ten to ve jménu rodinné tradice dotáhl až na soudního úředníka z města. Vlastnil mnoho statků i ve vzdálenějším okolí a pokud neseděl u soudu, objížděl je a vybíral platby. Díky svým úspěchům v kariéře nebo z jiných důvodů neměl čas nárokovat si náš hrad, a tak byl od sporu léta pokoj. Fernand Moet coby nový majitel po svém otci už léta prezentoval nároky na kus naší půdy trochu odlišným způsobem než za časů našeho děda. Když na svém sídle pobýval se svými syny, rozjezdili a poničili úrodu na sporném území. Zřejmě jim to skýtalo potěšení. Otec ale věděl své, že podle zesnulého vévody de Saint Baumé a jeho podepsané listiny  bylo území pod vlastnictvím rodu Brissotů a nenechal se ničím znejistit a byl pevný v přesvědčení stejně jako jeho otec. Spor o tento kousek země  přecházel jako dědictví z generace na generaci a konečné řešení bylo v nedohlednu. O svých útrapách s nepřejícím sousedem se otec svěřil Nicolasovi během jednoho z večerů, když za ním jezdíval, aby obhlédl stav své investice. Tato skutečnost nebyla pro další dění v naší rodině  zdaleka bezvýznamná.

Východní stranu neměl otec rovněž chráněnou proti nežádoucím návštěvníkům a proto uvítal možnost zvýšit ostrahu panství prozatím alespoň ze severu. Půda, kterou otec Nicolasovi pronajal, byla velmi kamenitá a několik let neobdělávaná. Práce šla pomalu a nebýt stádečka koz a ovcí, které Nicolas pořídil hned v počátcích za otcovy peníze, nepřežil by první zimu. Pšenici se v celé farnosti stále dařilo špatně a hrách byl napaden škůdci dříve, než stačil vykvést. Nemohl si ještě dovolit splácet půjčku i s takovým odkladem, jak si s otcem stanovil. Jeho rodiče mu nemohli poskytnout sebemenší úspory a to málo, co vydělal prodejem kozího masa a mléka stačilo jen na nejnutnější úpravy a údržbu pozemku. Stačilo být v pozemkové knize zapsán k nějakému pozemku a na člověka dopadla tíha všech přímých a nepřímých daní. Otec nově upravil podmínky splátek více než velkoryse – nikoli s půlročním, ale s ročním odkladem. Otec se Nicolase snažil pro začátek k pozemku nepřiznávat, ale vzhledem k tomu, že lesní roh mnohokrát zazněl, neušel slídivému nosu intendanta Deffanda.

Nicolas vyprávěl, jak se svými rodiči poznal pěkný kus Francie, protože se často stěhovali. Střídali různá zaměstnání a nikde v nájmu nevydrželi příliš dlouho. Chvílemi živořili v pohraničních oblastech a jelikož nic neměli a nikomu nic nedělali, pokud na ně přišli, nechávali je být. Pro ty případy si v zemi vždy vyhloubili skrýš, kam schovali potravu a kožichy a mohli se ukázat jen v potrhaném plátěném oblečení a s prázdnýma rukama. Na všechny trampoty si Nicolas nepamatoval, vybavoval si jen matně rysy prostředí, kterým s rodiči projížděl. Zkoušeli se uživit všelijak, ale jako chudáci bez živnosti a přístřeší neměli na růžích ustláno. Tu dělal pan Bessieres metaře, tu popeláře. A otec Nicolase litoval. Nicolas si brzy získal srdce všech. A ze všech nejvíce to mé. Proto jeho zrada, o které jsem se se zpožděním dozvěděl, tolik zabolela. Ale nyní se vrátím zpět ke svému vyprávění. Než dospěli Nicolasovi rodiče do Languedocu, zdrželi se nějaký čas v pohraničí Gaskoňska a předhůří Pyrenejí. Ten les, tu strmou cestu stoupající vzhůru do hor, kde v polozabedněných jeskyních plály ohně a kolem nich seděli divoké tváře, špinavé a s ústy i bez několika zubů patřící loupežníkům a pytlákům, kteří se vybavovali bambitkami a šavlemi dragounů na ně poslaných a jimi pobitých, popisoval otci nejednou. Několik střetů pozoroval Nicolas ze svého úkrytu ve skále a dlouho se v noci budil se vzpomínkou na padající mrtvá těla nebo jejich částí za ostrého křiku vůdce Ladruna, který vládce a výběrce daní přirovnával k pijavicím. S každým seknutím šavle volal jméno jednoho úředníka nebo člena královské rodiny. Ladrun měl přehled a širší povědomí o politice a nikdy nechtěl mluvit o tom,co bylo před tím,než se dostal až sem. Skupina měla asi třicet mužů a Nicolas s rodinou u nich zůstali. Byli k nim štědří a když viděli slabost a zubožení jejich postav po nesčetném hladovění a práci za jakéhokoli počasí, přijali je bez větších svárů a rozepří a pohostili. Pouto s Ladrunem otec od Nicolase znal moc dobře a dokonce se Nicolasovi, takový vliv měl na mého otce, podařilo naklonit ho k tomu, poznat Ladruna osobně.

Jednoho dne přišel Nicolas na hrad. Otec ho pozoroval s kamennou tváří za svým psacím stolem, kde bylo jediné místo, odkud přijímal návštěvy. Podle toho stůl také vypadal. Byl z dubového dřeva tmavohnědé barvy s vykládanými osmicípými hvězdami a černými intarziemi.

„Chtěl bych zažít alespoň jeden rok, pane, kdy bych od vás nic nepotřeboval.“ Nicolas přešlápl a oproti předchozímu jasnému a přímému tónu hlasu trochu znejistěl.

„Velmi dobře víte, jak jsme všichni na venkově zkoušeni.“ Nicolas otci pověděl všechno o pašerácích v horách a o možnosti odkupovat od nich dávky soli. Otec nad tím dlouho mlčky přemýšlel po několik dnů, než navštívil Nicolase v jeho příbytku. Věděl, že obstarávání soli pojme nemalé prostředky a její zásoby kontroloval sám Deffand. Tenkrát mě vzal s sebou na výlet, ale během doby, kdy otec jednal s Nicolasem uvnitř v jeho viničním domku, který si přestavěl ze staré salaše, jsem musel čekat venku. Byl jsem prakticky ještě dítě, ale můj dojem z  Nicolase byl dobrý a vždy jsem měl radost, když k nám na hrad přišel nebo jsme jeli s otcem k němu na pole. Jednou jsem si přál být takový, jako on.

Nicolasův kamenný domek s doškovou střechou měl jediný vstup světla zajištěný vchodovými dveřmi ze starého rozpraskaného dřeva, které byly téměř po celý rok otevřeny a vítr jimi zanášel dovnitř prach suché, stále prohřáté země okolí. Domek, ve kterém bydlel, byla původně jen salaš, jak už jsem řekl, přestože měl pevné základy z hojně vyskytovaného vápence a patřil k nedalekému statku. Z něhož zbyly v trávě už jenom základy. Před mnoha lety vyhořel. Nicolas nás už zdálky zpozoroval, protože venku vytahoval viniční kolí a nosil ho k domku, kde chtěl rozdělat oheň a kůly na zimu ošetřit. Na písčité cestě, která nás vyvedla z lesa, nic nebránilo tomu, aby jezdci na ní jedoucí nemohli být spatřeni už z veliké dálky. Početnější skupiny stromů se podél ní nevyskytovaly a okolí tvořila rozsáhlá rovina s ojedinělými borovicemi a keři. Stál před domkem, jehož obytná část nebyla o moc vyšší než jeho postava. Na sobě měl široké vlněné kalhoty tmavé barvy spadající ve stejné šíři až k zemi a zpola zakrývající vysoké dřeváky zahnuté do špičky.  Zrzavý kabátec už podle gest rozpoznával. S otcem jsme museli ujet po cestě ještě asi padesát metrů, než jsme se dostali na zápraží až k němu. Upřeně se díval naším směrem a uctivě pozdravil.

„Přijel jsem se podívat, Nicolasi, jak si tady hospodaříš.“ Otec seskočil z koně a začal obhlížet přilehlá pole. Nemohl si nevybavit, jak tu kdysi pomáhal budovat zavlažovací systém. Půda na severní hranici našeho panství byla příliš suchá na pěstování zeleniny, a tak spolu zbudovali stavidlo u nedaleké řeky a vykopali asi půl metru hluboký a sto metrů dlouhý náhon, který na Nicolasově straně vyústil v zavlažovací kanálky podél celého políčka. Tehdy se otec zdržel v Nicolasově pohostinnosti několik dnů a i když je to velmi spřátelilo, přesto vyvstaly věci, které Nicolas tenkrát tajil. Nicolas při pohledu na zamyšleného otce zavzpomínal.

„Ani nevíte, monsigneure, jak jsem rád za vaši pomoc při kopání zavlažovacího koryta. Samotnému by mě to trvalo dvakrát tolik. Počítám tak za měsíc začnu kopat na vinici. Bude potřeba zazimovat všechny keře a navézt zeminu od řeky.“ Nicolas se už lecčemu přiučil a byl velmi pracovitý a šikovný. Původní starobylá vinice už začala nabírat na rozloze. Oba muži obhlíželi pozemek. Pole se zeleninou bylo před domkem a vinice začínala pár metrů za ním.Na ní rostly menší keříky dovezené z Burgundska v poměrně hustém nepravidelném osázení. Nicolas měl se svojí vinicí velké plány už od samého počátku. Chtěl své burgundské bílé a šedé proslavit po celé zemi. Když se úrodě dařilo, měl radost.

„Nicolasi, určitě tušíš, proč jsem přijel,“ pokradmu pozoroval otec svého hostitele ve světle ohně plápolajícího v krbu a pohrával si s okrajem džbánku s mlékem. Já zatím seděl venku u koní . Přestože že jsem se snažil pozorovat dění uvnitř nadzvednutím vstupního plátna a proplížením se do jejich větší blízkosti a  něco z hovoru pochytit, moc se nedařilo, protože byl průvan a oba mluvili potichu. Myslím si ale, zvlášť ve světle dnešních událostí, že tehdy se musel otec s Nicolasem domluvit na spolupráci s Ladrunem.

 „Monsigneure, zprávu předám v co nejkratší době,“ loučil se Nicolas s otcem a vyprovázel nás na cestu. „Budu rád za vaši společnost, monsigneure.“ Rozloučil se a my odjeli. Kam bude otec Nicolase doprovázet, na to jsem se raději neptal a celou cestu zpátky na Cordilly mlčel.

„Do tří dnů všechno přichystám a můžeme vyrazit,“ pravil otec během cesty se vší vážností. „Pole v tuto roční dobu nevyžadují denní starostlivost, je to vhodná doba, myslím, k několikadenní nepřítomnosti. Nemusí si dělat příliš starostí,“ přemítal otec ještě než jsme zrychlili a pak už se o tom dlouho nezmínil. Za pár dnů skutečně otec zmizel.

Otec sám zvolil trasu cesty a měl vybrané i místo na nocleh. První noc spali pod širým nebem a k večeři pojedli zajíce na tymiánu. Zajíců byly v okolí plné louky. Vůně tymiánu se mi dodnes vrací jako krásná vzpomínka na dětství. Nicolas se na otce díval jako na učitele, který si umí poradit ve všech situacích a snažil se vzít si alespoň něco ze způsobu jeho myšlení. Tím si mě Nicolas nejednou snažil v pozdějších dobách usmířit nebo alespoň zmírnit napětí mezi námi dvěma. Tehdy to tak snad bylo. Byl plný obdivu a vděčnosti. Bývaly momenty, kdy ho pozoroval při různých činnostech a ulpíval na něm zrakem po tak dlouhou dobu, že si ani neuvědomil, že to začíná být nápadné. Otec, jak bylo jeho železným zvykem, nad ním držel ochrannou ruku po celou dobu cesty. Pak odbočili k Valras – Plage a pokračovali dál do vnitrozemí. Neměli naspěch. Počasí cestu neznepříjemňovalo a až k Luzenacu si naplánovali tři dny jízdy, což jim skýtalo asi půldenní rezervu. V Limoux se rozhodli pro nocleh pod střechou a ubytovali se v prvním hostinci, na který narazili. Otec se od Nicolase odlišoval jen svým kloboukem a vlněným kabátcem ke kolenou, z čehož Nicolas neměl ani jedno. Rozdíl v zevnějšku byl mezi nimi jinak nepatrný. Možná proto nedošlo k závažnějšímu střetu s nomády, kteří v několikačlenných skupinách táhli krajinou. Bylo je možno zahlédnout tím častěji, čím více se oba jezdci blížili k Belcaire, odkud už byl vidět Pic de Soularac, přes dva tisíce metrů vysokou horu obklopenou četnými skalisky a ještě většími obry v pozadí. Třetí den cesty se siluetou hor na obzoru a letícími mraky k jejich vzdáleným hřbetům si otec pouto mezi jím a Nicolasem začínal uvědomovat. Nicolas měl chvíle, kdy nebyl příliš čitelný, byly to vteřiny, možná setiny vteřin, ve kterých se mu ve výrazu zobrazilo cosi neznámého, těžko popsatelného, a otec to v hloubi duše po celou cestu věděl. Možná to v jeho tváři uviděl už poprvé, kdy k němu Nicolas přišel.

Než se oba muži pod tíží svých úvah dostali k Prades, narazili na dva jezdce, jejichž koně viděli uvázané u borovic nedaleko cesty. Jejich majitelé seděli nedaleko u rozdělaného ohně a dělali hluk větší, než by bylo i v tomhle divokém liduprázdném kraji radno. Počet obydlí, které minuly za právě proběhlého půldne by se dal spočítat na jedné ruce. Otec s Nicolasem vjel do houštiny, která dělila sedící muže od koní a cesty a chvíli jim naslouchali.

 „Ještě dvě noci a dostanu se domů.“ Muž se zakousl do kousku čerstvě upečeného masa. „Jen aby mě tam nehledali. Možná bude lepší, když se tam nevrátím. Když mě nenajdou živýho ani mrtvýho, nemůžou jim nic vzít.“ Muž sedící proti němu také okusoval maso z kosti a celou dobu mlčel. „Přece se nenechám zabít a neuvrhnu tím rodinu ještě do větší bídy. Neříkej, že ty jsi kvůli tomu taky neutekl. Když jsi čelil smrti došlo ti, že nejen že padneš pro krále, ale i majetek vydáváš vrchnosti. V tom by byl čert, abych s tím obojím souhlasil.“ Otec, pán na Cordillách, s Nicolasem bedlivě pozorovali oba muže požívající právě svého oběda a příliš nedbající okolí, což zřejmě zapříčiňovala odlehlost místa a iluze úkrytu způsobená skalnatými útvary za zády mužů. Druhý muž, který za dobu nepozorované přítomnosti hraběte a jeho společníka neřekl ani slovo, měl v obličeji vepsaný lišácký výraz, což v nemalé míře způsobovaly bystré oči a stálý nepatrný úsměv. Otec začal mít nepříjemný pocit ze špehování a úmyslně zapraskal větvemi. Poté pobídl koně a vyjel z houštiny k tábořišti. Překvapení muži se bezděčně vrhli na své karabiny, které jim ležely po boku, ale hrabě rychle zareagoval.

„Nebojte, nejsme od armády.“ Nemohl si nevšimnout uniforem, jejichž kabáty v tradičních barvách ležely na zemi za jejich zády. Muži se zarazili.

„Jenom projíždíme a když jsem zaslechl váš rozhovor, napadlo mě, jestli byste u mě nepřijali práci. Řekněme, že hledám dobrovolníky ve věci, která stojí na stejné straně zákona jako teď vy.“ Nicolas byl z rozhodnutí hraběte udivený a chvíli nevěděl, jaké stanovisko má zaujmout. Také si ovšem uvědomoval, že on nemá sebemenší rozhodovací pravomoci a že mu nezbývá než respektovat vše, co hrabě řekne. Mlčky si oba muže prohlížel od hlavy k patě, včetně jejich výstroje a koní.

 „No, což o to,“ promluvil konečně muž, který zatím jen poslouchal, „práci bychom potřebovali. Pojedeme s vámi.“ Hrabě seskočil z koně.

„Jmenuji se Brissot a vaši uniformu bych spálil. Vezměte si tohle.“ Sáhl do koženého vaku na boku koně a hodil mužům plátěné košile a vlněné kalhoty, které měl na převlečení pro jistotu s sebou. Muž s bystrýma očima vstal a sundal si klobouk.

 „Já jsem Marivaux.“ Menší výřečnější mužík ho následoval.

 „Já Boiteau.“ Od té doby byli Boiteau a Mariveaux všude, kde byl můj otec, který jim dal práci a střechu nad hlavou na svém cordillském panství.