Reinkarnace

(Jižní Afrika)

Ospalá Afrika otevírá zalepené oči po probdělé noci, aby viděla jak se před ní další krásný rozprostřel další krásný den. Mlhavý opar olizuje stepi, stromy i obydlí náčelníka z kmene Mači-pa. Všichni spí, jenom jedna žena ne, vykřikuje do toho ticha bolestivé stahy, kterými přivádí na tento svět syna náčelníka. Krátce po poledni je dítě na světě a začíná slavnost se vším všudy. Ta se z přibývajícími hodinami zvrhne v drogový rituál. Muži zabijí bezmocného bůvola a obětují ho bohu, s prosbou, aby byl syn statný bojovník a silný jako toto obětované zvíře.

(léto) Veliká vedra způsobují opět hlad a žízeň. Ale tato žena má povinnost, postarat se řádně o budoucího náčelníka. Avšak na první pohled je zřejmé, že dítě není zcela zdravé. Lezou po něm mouchy, má vyrážku na těle i obličejii a čim dál tim častěji brečí. Jako šidítko mu dává žena obvykle svůj černý prs, anebo kůru upravenou do tvaru dudlíku ze stromu baobab. Nafouklé břicho, hlad a srdcervoucí pláč dítě velmi oslabuje. Když se toho dne u jejího prsu uklidní, vytvoří to matce dolíčky radosti ve tváři a její vrásčité čelo se na chvíli postaví do pozoru, takže vzhledem připomíná spíše uměleckou fotku nežli ustaranou ženu. Okolo se však začne prohánět africká policie (supy), aby zkontrolovala, zda je všechno v pořádku. Žena znejistí co se děje a všimne si, že její dítě je chladné a ona kojí mrtvolu. Kojí ho dále, další dvě hodiny, v doufání jeho návratu do života. Ale marně. Odhazuje tělíčko na zem a v jejích očích se objeví imaginární nápis: „Toto je lidská makulatura,“ a odchází bez slzy v oku pryč.

(Bejrút)

Mí rodiče byli na mě moc hodní, ale adopce musela přijít. Ocitl jsem se ve výchovném táboře, kde můj táta byl dozorce – pro výcvik psů a máma válka. Viděl jsem ruce, hlavy, nohy a jiné údy z pod sutin rozbombardovaných domů a nemohl jsem nikomu pomoci. Narodil jsem se jako pes.

Armáda v té době měla za úkol chránit civilní obyvatelstvo, ale opak byl pravdou. Znásilňovali ženy, bili děti a stříleli muže, jako na střelnici. Vymýšleli si různé hry s civilními lidmi, ale nejhorší teprve mělo přijít. Měl jsem být spolu s dalšími psy hlavním hrdinou. Hrůza městem kráčela a vybírala si děti, muže, ženy i kojence pro zábavu hororového typu. Všechen lid dali do ohrady a sledovali jejich vyděšené reakce. Potom na ně vypustili vycvičené psy, aby je roztrhaly. Po masakru na lidech byli psi puštěni proti sobě a majítel vítězného psa měl právo zahrát si ruskou ruletu s tím, koho si vybere. Stejně jako se ztrácí rampouch na jaře, stejně tak se vytrácel můj život z psího těla. Týden jsem umíral na poranění, hlad i žízeň. Můj pán, když viděl, že jsem zraněn, tak se otočil a odešel. Jako cynická kamená socha.

(o rok později)

Balonek letí nad Bejrutem a vidí totální zrůdy, lidi zničené válkou a nehumánní bytosti – vojáky. Majetek, jak civilní, tak vojenský v plamenech. Vše zmračené válkou. Balonek letí světem až dorazí do J. Afriky, vidí na kůlu naraženou hlavu své matky, která ho stvořila kdysi jako dítě a nyní byla potrestána. Potrestána za jeho smrt. Zákon kmene Mači-pa zní jasně: „Vychovej dítě a kmen tě přijme, nevychováš-li díte jsi hyena, a tak bude s tebou zacházeno.“ Opodál od její hlavy si hrály děti z kmene, v místech, kde před chvílí hodovali předátoři na těle matky.

Balonek byl sám a letěl kam ho vítr zavál. Do těch nejsušších míst na zemi – na poušť, kde prasknul o trn kaktusu. Nebyl to balonek plněný heliem, ale byla to duše. Duše dítětě, nad kterou převzal moc psí život a v neposlední řadě sám ďáběl, který chtěl ukončit jeho strádání na zemi v podobě kaktusu.

Co říct závěrem: Hey Hou, žij svůj život na plno, protože ten druhý může být ještě horší.