IV. -> Pud sebezáchovy

 

 Kapitola čtvrtá

PUD SEBEZÁCHOVY 

  Pan Stevens byl usazen v pohodlí svého černou kůží potaženého křesla a zamyšleně hleděl do prostoru potemnělé kanceláře. Myslí se mu honila spousta věcí, ovšem jen jedna jediná z nich se drala do popředí, nabízejíce se k neprodlené pozornosti…

  Po chvíli se zhluboka nadechl a odvrátil zrak k telefonní lince, kterážto mu náhle byla tak příhodně po ruce. Naposledy si dodal odvahy a chopil se zažloutlého sluchátka, přičemž chvějícími se prsty vyťukal tu podvědomou číselnou kombinaci…

  „Kapitán Lester, příjem.“

  „Dobrý večer, Victore. Tady Robert.“

  „Robert?“

  „Stevens.“

  „Nazdar, doktůrku! Co se děje?“

  „Objevil jsem casus85ix…“

  „Cože?! A jsi si tím jistý?“

  „Ano.“

  „Jsi na oddělení?“

  „Ano.“

  „Tak tam zůstaň, povolám zásahovku a jedeme za tebou.“

  „Počkej, ono je to trochu složitější…“

  „No?“

  „Je u mě doma.“

  „Zbláznil ses, Roberte? Víš přece, co jsou zač. Čeho jsou schopni, -…“

  „Vím. A věř mi, že jsem to znovu pocítil na vlastní kůži; jednal bych jinak, kdyby v tom tentokrát nebyla zapletena i Mellisa.“

  „Mellisa? Tvoje dcera?“

  „Hm… Víš co? Raději ti to všechno řeknu osobně. Sejdeme se za půl hodiny v motorestu u výjezdovky.“

  „Dobře, budu tam.“

  „A Victore?“

  „Ano?“

  „Buď tam sám.“

  „Spolehni se.“

  Zavěsil a lenivě se zvednul z komfortní lenošky. Potom se došoural k věšáku umístěnému nedaleko masivních dveří, sebral z něho jednak svůj plátěný kabátec, do kterého se následně patřičně zahalil, a jednak neopomněl ani na naditou koženou brašnu, pečlivě zabezpečenou třpytící se sponou, do níž se ještě obtěžoval vložit svazek tajemných spisů, než nakonec sáhl po mosazené klice a definitivně neopustil místnost.

 

*                                 *                                 *

 

  Mellisa stála u kuchyňské linky zapírajíc se o její matnou desku. Hlavu měla skloněnou a obtížně vydechovala v domnění, že se tím alespoň trochu uklidní; avšak veškeré pokusy přišli nazmar, neboť, to co se sehrálo během několika předchozích hodin, to prostě přejít nedokázala. Nedokázala se vyrovnat se skutečností, že ve svém domě přechovává téměř dospělého muže, který umí užívat magie a který pouhou silou vůle dokáže vycítit své nepřátele, třebaže by se měli nacházet za tou nejsilnější zdí, jakou si lze vůbec představit… ale copak ho mohla vyhodit? Ne, nyní již bylo na všechno příliš pozdě. Stali se součástí rozehrané hry, byť proti své vlastní vůli. Teď už nebylo návratu. V této chvíli byla ona, Harry i Samantha plně pod vedením rozmarného Jacoba; dnešním dnem počínaje se vystavili nemilosrdným konvencím samotného osudu.

  Nakonec se rozhodla, že je na čase sklidit ze stolu; během večeře panovalo všeobecné ticho, nikdo z teenagerů se neodvážil nadhodit jedinou otázku – avšak palačinky všem očividně přišli k chuti, pomyslela si plavovláska, jelikož z obstojné hromady nezbylo ani sousto; pravdou ale bylo, že se děti na jejich chuť nikterak nesoustředily. Harry se po celou dobu hodování pokoušel regulovat svou horlivou povahu, Samantha pouze mlčky civěla do talíře. Uvědomila si, že i ona byla jaksi duchem nepřítomna, že hloubala ve svých myšlenkách, dychtivá po odpovědích na otázky očekávaných scénářů příštích dnů. Jacob se večeře nezúčastnil. Obcházel dům, a jak přislíbil, zabezpečoval ho ochrannými kouzly znemožňujícími odchod ze Stevensova pozemku jakýmkoliv možným způsobem.

  Zrovna, když do myčky ukládala poslední talíř, objevil se uprostřed vchodového rámoví. Vypadalo to, že na používání magie si skutečně odvykl; konečně sám tento neblahý fakt uznával, cítil se přímo hrozně. S námahou se udržel na nohou, musel se zapřít o futra.

  Mellisa si ho nevšímala, dokonce ho i přesvědčivě ignorovala; odvrátila tvář ke stále ještě otevřenému oknu a zahleděla se pohlcující tmy. Nebesky modrá očka jí začala skelnatět. Vzlykla.

  „Jsi v pořádku?“ otázal se jí starostlivě a rozešel se k ní.

  „Nech mě být!“ odsekla v okamžiku, kdy se jí chtěl dotknout a ucukla stranou.

  „Co se děje? To je kvůli tomu tyátru?“

  „Tyátru? Jacobe, nahnal jsi nám všem pořádný strach! Bojíme se tě! Oni se tě bojí.“ Těkla očima k předsíni.

  „Promiň, ale je to nezbytné -…“

  „Nezbytné?!“ vypískla plavovláska a otočila se k němu čelem, „Vyděsit mé přátele bylo nezbytné? Bylo taky nezbytné jednoho z nich málem zabít? Je nezbytné držet nás tady jako rukojmí? Unášet nás bůhvíkam?“ nebrala si servítky, načež chlapce jako ledová královna mistrně obešla a doslova tryskem vyrazila ke kobercovému schodišti.

  „Vše je nezbytné.“ bránil se Jacob a nevědomky přitom zvýšil hlas, který se najednou rozlehl celým spodním patrem.

  „Všechno jsi zkazil!“ okřikla ho nyní již plačící Mellisa a utekla do obývacího pokoje a současně za sebou neopomněla zatáhnout rolovací dveře, jež díky prudkému zacházení vyvolali uši drásající skřípot.

  Jacob strnul na místě jako opařený; váhal, jestli má dívku následovat či nikoliv. Chápal, že je vyděšená. Že s největší pravděpodobností právě prožívá jeden z nejdramatičtějších dnů svého života, ovšem nemohl si dovolit dělat chyby. Již v minulosti jich mnoho učinil a to poslední, co by teď potřeboval, bylo je opakovat. Ovšem mohl si za takovéto komplikace sám. Vinu sice sváděl na horkokrevného Harryho, ale v hloubi duše věděl, že se tímto faktem nemůže obelhávat věčně, neboť na vině byl samozřejmě on – kdyby totiž zbytečně nepanikařil, kdyby se pokusil jednat lidštěji, mohl většině událostí hravě předejít. Bohům žel na slovo „KDYBY“ už bylo příliš pozdě, stejně tak i na jakékoliv další polemizování… alespoň z tohoto hlediska byl realistický. „Mohu dál?“ zvolal do éteru potemněné předsíně a vzápětí zavrávoral; byl nucen zachytit se kulovitého počátku roubeného zábradlí přilehlého schodiště.

  „Běž pryč!“ zahřímala Mellisa zpoza zarolovaných dveří a k jeho ostražitým uším se donesl další vzlykot.

  „Já… chtěl bych se omluvit.“

  „Nemám zájem! Běž pryč!“

  „Pro -…“

  „Táhni!“ dodala v mžiku, čímž mu také znemožnila dokončit další pokus obhajoby.

  Opět následovala delší chvíle odmlky a to na obou frontách.

  Uplynulo celkem pět minut. Pět nekonečných minut, než Jacobovi došla trpělivost a rozrazil béžovou roletu; vynaložil na tento čin obrovskou sílu, kterou již zlehka doplňovalo nemalé množství klíčící zloby, tudíž se ani nelze divit, že vyvolaný tlak plavovlásku odmrštil skoro až doprostřed místnosti.

  Mellisa takový náraz nemohla v žádném případě ustát, pročež se svalila na studivou plovoucí podlahu; upadla tak nešťastným způsobem, že si ještě zvládla z větší části překousnout svůj neovladatelný jazyk, neboť se jí do cesty postavila tvrdost opěradla starožitné pohovky. „Au! Au…“ zasténala v podřepu a vyplivla hustý chuchvalec krve.

  Jacob vytřeštil oči a pohotově k ní přiskočil. „Promiň… Tohle jsem nechtěl.“ začal se rázem omlouvat a automaticky jí pomohl dostat se zpět na nohy.

  „Nech ne pýt!“ snažila se bránit, avšak než se nadála, už jí pevně svíral v náručí, nesouc jí směrem k čalouněnému divanu.

  „Nehýbej se…“ řekl, jakmile ji velmi opatrně uložil a sám přitom poklekl, „Málem sis překousla celý jazyk.“ hladil jí něžně po bledých lících, „Pokusím se to napravit.“ usmál se konejšivě hřejivým úsměvem. Potom zdvihl pravici a přiložil jí k dívčiným rtům, „Sanctus osculum…“ zašeptal téměř neslyšně.

  Mellise jeho hlas nyní připadal tak strašně krásný, jemný a uklidňující… a následně se to stalo! Přímo zázrak vzešel z jeho drsné dlaně, pročež se celá rozzářila jasným zlatavým světlem; přesně tím světlem, které už nezahlédl snad celé věky – bylo to léčivé světlo, dar života; v dobách, kdy se ještě mohl považovat za adepta paladinského řádu takto uzdravoval mnoho raněných Nesmrtelných dokonce i nespočet obyčejných lidí, o něž měl povinnost pečovat… sám byl šokovaný úspěchem, avšak brzy z něho tíha vlastní nedůvěřivosti zcela opadla. Zase si začal důvěřovat.

  Stáhnul paži nazpátek k zesláblému tělu a shledal onen zdar – dívčin jazyk už byl zase v pořádku, dokonce se zdálo, jakoby nikdy k žádné újmě ani nepřišel.

  Zrychleně vydechovala.

  „Už jsi zase krásná.“ řekl, načež se naposledy upřímně pousmál a povstal.

  „Nikam nechoď.“ Chytla ho za ruku ve chvíli, kdy se od ní odvrátil zády a chtěl učinit první krok. Ohlédl se přes rameno opět již s výrazem připomínajícím netknutý diamant. „Prosím. Sedni si.“ zažadonila a on nakonec odevzdaně poslechl. „Děkuji.“ dodala a pokrčila nohy, aby mu uvolnila nějaké to místo.

  „Neděkuj za samozřejmost.“ odvětil, nato se pak vzájemně zahleděli do svých obličejů, „Navíc jsem to poranění způsobil já.“

  „To je pravda, ale kdybych já nezačala tak hrozně hysterčit, nic z toho by se bývalo nestalo.“ namítla plavovláska a zahanbeně sklopila zrak.

  „Na slovo kdyby…“ uchopil jí za vystouplou bradu obdobně, jak to udělal dnes ráno v nemocnici, kdy ještě nebyl tak docela při smyslech; ráno ji uchopil v domnění, že se před ním nachází Cathe, ovšem nyní měl mysl již jasnou – ať se mu to líbilo nebo ne, Cathe, jeho někdejší láska se stala minulostí, tedy alespoň prozatím… Konečně proč se držet kodexu? Proč hledět na předsudky? Trocha té vstřícnosti přece dosud ještě nikdy nikomu neublížila. Navíc se mi sama nabízí… uvažoval současně s vyslovováním následujících slov: „… je už příliš pozdě.“ a bez dalších okolků se k ní plíživě naklonil, pročež jí naprosto neodolatelně zatoužil políbit.

  Mellisa vzápětí opomněla na všechny sužující starosti a jako zhypnotizovaná zareagovala na jeho vzrůstající chtíč; jejich rty se konečně setkaly – nejprve přišel polibek letmý, posléze zesílil na intenzitě, neboť dvojice do akce zapojila i mimiku svalů svých rudnoucích tváří. Pominulo stěží pár vteřin a to už se zcela ztraceni v planoucí vášni roztouženě vysvlékali z přebytečného ošacení.

  „Jacobe…“ vzdychla, „Pro mě je to poprvé.“

  „Budu něžný, neboj se.“ přislíbil syčivým špitnutím a zuby jí stiskl ušní lalůček, v němž měla propleten stříbrný kroužek řetízkových náušnic.

  V příštích několika hodinách se oba nechali unášet opojností té nejvyšší sličnosti…

*                                 *                                 *

 

  „Děkuji.“ prohodil více méně ze zdvořilosti pan Stevens a převzal od postarší servírky objednaný drink – lemonovou vodku míchanou s mátou a doplněnou několika kostkami třpytícího se ledu.

  Motorest sousedící s výjezdovou silnicí vedoucí na centrální sedmiproudovou dálnici byl podnik věhlasný po celém okrsku Texaského Bloodmarry; nutno přiznat, že se za tento fakt zasloužily především ostřílení kamionisté, pro které byla právě tato oblast něco jako obchodní křižovatka či možná dokonce i mělký brod, podobný těm, jež existovaly ve starých a dávno zapomenutých civilizacích – jen s tím rozdílem, že zde se kupcovalo především s tvrdým alkoholem, omamnými látkami a lehkými děvami; jednoduše řečeno to bylo ideální místo pro relaxaci vyhoštěné společnosti. Ano, k potyčkám a různým rvačkám tady docházelo velmi často, zřejmě by ani zdaleka nebylo nadneseno říci, že tu byly na denním pořádku, ale to už holt k takovým místům náleží.

  „Ještě něco?“ optala se pana Stevense nevrle bruneta a v ústech přitom omílala růžovou žvýkačku, z níž občasně vytvořila co do pár okamžiků praskající bublinu.

  „Nechte mi tady ještě dvě.“ zavrčel unaveně a pozřel obsah čerstvě doneseného drinku na ex.

  „Něco slavíte, doktore?“

  Odložil prázdné sklo, přičemž servírce věnoval vskutku nehezký pohled; plný opovržení.

  „No, jak chcete…“ zamumlala nakonec a popadla odložené štamprdle* a zmizela kdesi v nahuštěném chumlu přítomných kamioňáků, kteří mezi sebou zrovna řešily jisté nesváry.

  „Dlužíš mi prachy!“ vyprskl bezmála dva a půl metrový hromotluk na jiného, vzhledem i oblečením mu dosti podobného.

  „Neblbni… Říkal jsem ti, že ti ty prachy vrátim, ne?“

  „Kašlu na to, cos říkal! Chci zpátky svoje těžce vydřený lováky!“ stál si na svém holohlavý hromotluk a chytl nešťastného kolegu pod krkem.

  „Koukej ho pustit!“ vybafl třetí a vystoupil z docela pravidelného kruhu ostatních čumilů a současně si cestou vyhrnoval rukávy propocené košile.

  „Chceš mi vyhrožovat?!“ zaburácel plešoun a odhodil vyděšeného nebožáka stranou tak lehce, jakoby snad vážil jen několik gramů.

  „Teď sis nasral do bot!“ zařval kučeravý zastánce a skočil po hromotlukovi. Ten se mu sice snažil vyhnout, ovšem pokus to byl poněkud zbytečný, neb už z prostých fyzikálních zákonů bylo nadmíru jasné, že nikdy nedokáže svým tělem zavčasu uhnout. Nu a jak už to tak bývá, do bitky se najednou přidali i další přístojící; některé uchvátila jejich horkokrevná povaha, jiní to zase považovali za přirozenost náležející k životnímu stylu, jež si zvolili – ať už tak nebo onak, vřava z toho vypukla pořádná; vzduchem lítaly nejen pěsti, ale i židle, půllitry, lahve a mnoho dalšího ze zařízení přízemního komplexu. 

  „Tak tady to máte.“ procedila uspěchaně servírka a uložila objednávku na oválný stolek šedavého zbarvení. Posléze se odvážně rozeběhla do vyvolané potyčky.

  Robert vždy obdivoval ženy, které se nebály ozvat a hlavně pak ty, které si ve svém vlastním zájmu dokázaly zjednat pořádek. Sklouzl zrakem k zamlžené sklence; dobrou chvíli na ní pouze bezmyšlenkovitě civěl a právě, když ji zdvihl a chtěl upít té zázračné tekutiny, tak v dvoukřídlových dveřích stanul samotný Victor Lester; jednalo se o muže již pokročilejšího středního věku s vojenským střihem světlých vlasů, o jejichž pravé barvě bylo, zrovna díky jejich krátkosti, doslova nemožno přemýšlet. Na sobě měl navlečen tmavý látkový kabátec, z kteréhožto se začal automaticky vysvlékat, jelikož uvnitř motorestu bylo o poznání tepleji, nežli venku – přec byl teprve konec března.

  „Dobrý večer, Roberte!“ pozdravil pana Stevense kapitán Lester a usadil se za protější okraj oválného stolku, pročež se toužil zapřít o pohodlné opěradlo křiklavě červené lavice. „Vidím, že jsi mi už objednal.“ pokračoval při pohledu na odstavený drink.

  „Zdravím…“ odvětil pan Stevens a na kapitánovu doplňující poznámku nikterak nereagoval.

  „Můžeš mi proboha vysvětlit, proč sis na setkání vybral zrovna tohle místo?“ ztišil hlas kapitán a naklonil se blíže ke svému kamarádovi.

  „Protože musíme neprodleně jednat!“ prohlásil pan Stevens, ovšem kapitána se v jednání napodobit neobtěžoval; namísto toho se jen znovu napil.

  „A jak to chceš prosím tebe udělat? Zásahovou jednotku jsi mi nepovolil…“ vrátil se do původní pozice a rovněž se nasál.

  „Změnil jsem názor.“ hlesl a dopil v pořadí již druhou sklenku.

  „Ale? A co tak najednou?“

  Pan Stevens se notně zachmuřil, „Obávám se, že takovému případu jsme ještě nikdy v minulosti nečelili… Nemáš ani tušení, čeho je schopný! Nabourává se mi do hlavy, sleduje toky mých myšlenek, jeho hlas mi našeptává hrozné věci!

  Victore… já už prostě nemůžu. Nemůžu to vydržet.“

  „Nabourává se ti do hlavy?“ zopakoval po něm kapitán Lester s očividným zájmem.

  „Ano.“ přikývl pan Stevens.

  „A kdy k tomu poprvé došlo?“ naléhal na podrobnější informace.

  „Dnes v podvečer. Přibližně kolem páté hodiny…“ dal se do nuceného vysvětlování, „Vlastně první náznak proběhl už dnes ráno, když jsem Mellisu načapal na jeho pokoji – chudák holka, ani neví, do čeho se to pobláznila… - potom, co jsem se jí bezúspěšně snažil promluvit do duše, zašel jsem k němu provést pravidelnou vizitu. Zpočátku vše probíhalo naprosto normálně, ovšem v jistém okamžiku… ano, v okamžiku, kdy jsem se mu pokusil položit několik základních otázek typu kdo je a odkud pochází, zcela nečekaně vystartoval z lůžka a napadl mě.

  Jeho hlas se z ničeho nic rozléhal uvnitř mé hlavy. Vyhrožoval mi, Victore. Vyhrožoval mi, že mě zabije, pokud o tom někomu řeknu.“

  „A to se nebojíš jeho pomsty? Vždyť jsi s ním nechal svou dceru samotnou…“ poznamenal v nevěřícné otázce kapitán Lester a vytřeštil oči.

  „K tomu se váže náš další incident, který proběhl později na benzínové pumpě…“ odpověděl pan Stevens a hned se nadechl, aby mohl, pokračoval dále, „Ten se odehrál právě dnes v podvečer, kdy jsme ho s Mellisou převáželi k nám; do našeho domu.

  Mellisa ho chtěla uvítat dobrou večeří v domnění, že tím obměkčí tu jeho mlčenlivost, tak jsem se nabídl, že zastavím na benzínové pumpě u obchodního střediska – víš u toho, jak jen se to k čertu jmenuje… no, u Harrolda – a ona, že půjde nakoupit potřebné suroviny.

  Zase bylo všechno v nejlepším pořádku, ale jen do doby, než Mellisa opustila vůz. Neprohodili jsme sice ani slovo, ale i tak ti tu hrůzu snad ani nedokážu přesně popsat; doslova mě mučil. Ukazoval mi výjevy událostí těch nejhorších scénářů… tohle nemůže být casus85ix!“ vykřikl nakonec.

  „Hlavně se uklidni, Roberte!“ vypravil ze sebe v mžiku kapitán Lester, poněvadž si všiml, že se jakýmsi nedopatřením stali středem pozornosti; aktéři rvačky již dávno opustili podnik a nějakým způsobem se zde ocitli hosté noví a bohužel i drobet zvědaví.

  I pan Stevens se nyní rozhlédl kolem sebe; většině slídivců se naštěstí dostalo alespoň špetky slušného vychování, neboť sotva o ně diskutující dvojice zavadila pohledy, stočili své zraky buďto zpět ke stolovým deskám, popřípadě ke svým společníkům či společnicím. 

  „A proto jsem se rozhodl, že zítra kolem poledne učiníme na náš dům zátah a převezeme ho k vám na základnu.“ pronesl s pevným rozhodnutím v doslovu.

  „Ano, zřejmě to bude nejlepší řešení.“ přitakal Victor a konečně už také dopil svou poloplnou sklenku, „Ještě dnes dám vědět chlapům, ať jsou připravení. Postaráš se o genetický výzkum?“

  Robert kývnul, „Samozřejmě! Už se nemůžu dočkat, až si toho zmetka podám.“ a ušklíbl se, „Zítra se u tebe před obědem zastavím a domluvíme přesnou strategii akce.“

  „Tak dobrá.“ přisvědčil ještě Lester, načež se postavil, „Měj ale na paměti, že pokud nedorazíš, vyrazím k vám s klukama sám, ať se ti to bude líbit nebo ne. Je to naše povinnost. Navíc od toho náš útvar také vznikl…

  Přeji ti hezký zbytek večera, Roberte.“ Potom se rozloučil a vydal se směrem ke vchodovým dveřím, u nichž se opět zahalil do svého kabátce a následně jimi prošel.

  „Tobě také, tobě také…“ odvětil si již spíše pod vousy pan Stevens a pozvedl prázdné štamprdle, pročež s ním několikrát zatřepal ze strany na stranu, což signalizovalo náznak nové objednávky.

 

*                                 *                                 *

 

  „Jacobe…“ vzdychla, „bylo to nádherné!“

  Nic neříkal, pouze se usmál a zabořil bradu do jejích rozcuchaných vlasů. Ona ho naoplátku hladila po jeho mužné stále se ještě prudce zvedající hrudi.

  „Miluji Tě.“ hlesla po chvíli a zavřela oči; než skutečně usnula, nechala se blažit přítomností odeznívající rozkoše.

  Jak dojemné, pomyslel si, Jak dojemné jsou city nezkušené dívky.

 

*                                 *                                 *

 

  „Tak vstávejte, doktore!“

  „Hm… Melliso…“

  „Doktore!“

  Pan Stevens obtížně pootevřel zarudlé oči. „Proč mě budíš, Melliso?“ zavrčel rozmrzele a pokoušel se zaostřit zrak, což byla věc mimořádně obtížná vzhledem k množství alkoholu, které během dlouhého večera pozřel. Nakonec se mu ale jeden z nejdůležitějších smyslů přeci jen zkrotit povedlo; nebyla to jeho dcera, kdo ho tak usilovně budil a kdo do něho tak surově šťouchal, ne, to se jen odvážná servírka snažila zbavit již bezcenného štamgasta, neb někam potřebovala usadit nával čerstvě příchozích hostí – skupinku mladých motorkářů, která už brunetce nervózně funěla za zády.

  „Tak co bude? Mámě žízeň!“ zahřímal nejbližší přístojící; zřejmě se jednalo o vůdce gangu – tedy alespoň tomu napovídal jeho zjev; oblečen byl v hrubé kožené bundě, jejíž švy lemovala působivá hojnost blýskajících se ocelových hrotů.

  „Zatraceně!“ okřikla mládežníky servírka, „Tak snad vidíte, že se snažím!“ pak věnovala svou pozornost zase jenom alkoholem zmoženému doktorovi. „Roberte!“

  Stevensi! Tak vstávej… nebo se tu chceš donekonečna válet jako ožralé prase? Do mysli mu opět pronikl syčivý hlas. „NE!“ vykřikl pan Stevens a instinktivně si zajel rukama do prošedivělých vlasů, „Znovu ne!“ Ale no tak… Copak ty si nechceš popovídat? Chtěl jsi mě přece lépe poznat nebo už jsi snad od své dychtivosti upustil? „Přestaň!“ znovu vykřikl, načež vyskočil z lavice.

  „No dovolte? Já se vás jen snažím probudit a požádat vás, abyste už šel domů“ bránila se duchapřítomně zaskočená servírka.

  Vidíš, co děláš? Děsíš lidi, Stevensi… „Táhni!“ rozmáchl se rukama. Bohužel se brunetka nacházela až příliš blízko na to, než aby ji minul a naprosto nevědomě jí vší silou neudeřil do obličeje. Ty jsi prostě nepoučitelný hlupák… a proto mě tyhle hrátky s tebou tolik těší, parazitující hlas vstoupil do tónin značného pobavení.

  „Chlape, jsi normální?!“ osopil se na něj tvrdě vůdce gangu a přistoupil výhružně o krok blíž.

  Pan Stevens náhle několikrát zamrkal, čímž se mu také částečně povedlo vymanit se z moci nežádoucího narušitele. Byl šokovaný, když spatřil tu spoušť, jíž se bez svého vědomí dopustil. Poprvé ve svém životě vztáhl ruku na něžné pohlaví. O to větší šok to pro něho proto to byl. „Já se vám strašně omlouvám!“ pronesl co možná nejzřetelněji a už k pohmožděné servírce natahoval vrásčitou ruku, aby se ujistil, že je v pořádku; bez vážnějších následků.

  „Hoši, pokud toho hajzla vyhodíte na ulici, máte dvě rundy tequilly na účet podniku.“ zvolala dosti hlasitě a potom si ke Stevensovým nohám jen pohrdavě odplivla, „Myslela jsem, že jste jiný, doktore.“ hlesla již o poznání tišeji, ovšem to už bezmocného Roberta svíralo celkem šest různých paží připraveno ho odvláčet k nedalekému východu.

  „Já…“ zmateně se jí zadíval do zklamaných očí -…

  „Chlapi, ať už je pryč!“ pobídla motorkáře servírka a luskla přitom prsty a vzápětí se od nich odvrátila.

  „Tak pojď!“ zahřímal svalnatý vůdce gangu a stáhl si ebenové vlasy do útlého uzlíku, k čemuž mu byla příležitostně nápomocna černobílá gumička. Potom se v čele, přesně jako správný šéf, rozešel i se skupinkou, tedy i s panem Stevensem, k dvoukřídlovým dveřím, v nichž byla umístěna dvě malá námořní okénka vyplněná tmavým sklem.

 

  „Musíš sem chodit častějš! Tvoje přítomnost nám docela vynáší.“ pronesl provokativně tlouštík o poznání menšího vzrůstu, než jakého dosahovalo ostatních šest ho doprovázejících mužů a vyprskl smíchy.

  „Nech ho bejt, Gregore…“ uťal motorkářovo počínání vůdce, načež se otočil na patě a zaplul zpět do prostor vyhřáté nálevny; tlouštík ho jako poslušný pes následoval.

  „Tohle sis tam zapomněl.“ dodala potetovaná punkerka s fialovým čirokýzem na hlavě a velkým piercingem v nose a hodila po panu Stevensovi jeho naditou koženou brašnu i zmačkaný plátěný kabátec; posléze stejně, jako ostatní členové neznámého gangu, zmizela v útrobách neonovými lampami a zářícími billboardy osvícené budovy.

  „Och…“ zaúpěl pan Stevens, když se zvedal z namrzlé chodníkové dlažby; nutno dodat, že se mu doopravdy povedlo vstát přibližně až na šestý pokus.

  Okolí výjezdové ulice bylo na objekty poněkud chudé. Nerostly zde ani žádné rostliny, čímž se tato Deathswillská čtvrť tolik lišila od těch zbývajících, kde téměř každou silnici i každý roh či zákoutí lemovaly vzrostlé duby, popřípadě uměle vysázené okrasné keře.

  Déšť již dávno ustal, pouze ten vichr se ne a ne vzdát svého nároku o nadvládu nad brzkým ránem nového dne.

  Pan Stevens se konečně napřímil, načež se bleskurychle zachumlal do studivého svrchníku. Zima byla nehostinná a krutá, třebaže rtuť zahradních teploměrů neklesla níže, nežli k dvěma stupňům celsia; za tento klam se zasloužila právě nevlídnost nárazového větru, kterážto se zdála být tak neoblomná.

  Tys tedy dopadl, Stevensi…, ozval se znovu táhlý hlas. „Nech mě být, prosím…“ zakvílel drkotavě pan Stevens a sebral ze země i svou brašnu. Nechat tě být? A proč? Uveď mi jediný smysluplný důvod! „Já… Nic jsem ti přece neudělal!“ bránil se doktor a byl nucen pod mocným nátlakem cizincovi vůle zamhouřit oči; úsilí, jaké totiž cizinec na telepatické spojení vynakládal, začínalo dosahovat nesnesitelných hranic. Nic jsi neudělal? A co ten rozhovor s tvým kamarádíčkem Lesterem? Hm? Copak jsem ti jasně neříkal, abys o mě pomlčel? Copak jsem tě nežádal? Narušitelův hlas nyní zastával roli pohupujícího se zvonu. „Nežádal? Ty jsi mě o nic nežádal, ty jeden zmetku! Vyhrožoval jsi mi! Vyhrožoval jsi mi smrtí!“ zaburácel rozčíleně. Ticho! Okřikl pana Stevense chladně cizinec a přinutil ho padnout na kolena. „Kdybys měl dost odvahy, postavíš se mi jako chlap!“ pokračoval rozezleně Robert a díky pronikavému hučení, jež se tak ochotně spolčilo se sykotem narušitelova hlasu, přitiskl dlaně k naběhlým spánkovým žilám.

  „Inu, tady mě máš…“ promluvil po delší odmlce, ovšem s tím rozdílem, že teď už zněl mnohem opravdověji, než před chvílí.

  Doktorova mysl se náhle osvobodila; otevřel oči. Postával přímo před ním, oděný v upnutém uhlově černém koženém plášti; narušitel, který si tak rád pohrával s jeho psychikou, tvor, o jehož původu toho věděl pouze pramálo a přeci si domýšlel kdo je a odkud pochází… „Konečně!“ zahřímal pan Stevens a opatrně se vyzdvihl na znavené nohy, „Už tě přestala bavit?“ otázal se ho vzápětí s notou dávkou ironie.

  Cizinec se z plna hrdla rozesmál, „Jak blažená je lidská nevědomost…“ Oba až příliš dobře věděli, o kom je řeč. „Ale dovol, abych tě vyvedl z omylu, neboť já o tvou dceru nestál. To ona se do mě zamilovala a ne já do ní.“ zhluboka se nadechl a pohlédl do dáli, kde spatřil mihotající se světélka zrovna projíždějících aut; ač, že do svítání zbývalo ještě mnoho hodin, jejich hojnost byla obstojná, avšak vůbec ne neobvyklá natož pak zvláštní, ne, v tomto státě a i v jiných dalších, jež s Texasem sousedily, to byla věc naprosto přirozená, protože právě noc se stala vynikajícím spojencem nespočitatelného množství řidičů, kteří jednoduše nestíhali cestovat za denního světla, nebo se snad jednalo o ty, které tlačil samotný čas – čili o kamionisty a řidiče dodávkových služeb. Ať už to ale bylo, jakkoliv, brzy stočil pohled zpět ke ztrápenému lékaři, nýbrž ten se chystal znovu promluvit.

  „Co tou nevědomostí zamýšlíš?“ položil cizincovi další otázku a krapet přitom znejistěl.

  „To je nyní již nepodstatné…“ odvětil cizinec s dlouhým výdechem, „Pro mě je podstatné jenom to, že jsi porušil mé varování.“ zadíval se Robertovi do jeho kaštanových očí a z ničeho nic mu připadalo, jakoby chvějící se muž s prošedivělým knírem stárnul přímo před ním.

  „Chceš mě zabít?“

  „Ano.“ přikývl zcela nezištně cizinec, „Ale nejdřív mi dovol, abych ti vysvětlil několik věcí.“

  Doktor zalapal po dechu a jen na svého soka nevěřícně zíral, dočista uchvácen zatvrzelostí jeho hluboce zakořeněného sebevědomí. Nikdy nad smrtí pořádně nepřemýšlel, stále si opakoval, že je na to dost času, že ještě není tak starý, ovšem teď toho patřičně litoval. Člověk by se na svou vlastní smrt měl připravovat již od samého počátku… tato věta se mu mihla hlavou a svým temperamentem se příliš nelišila od vystřelené nábojnice planě se ženoucí za označeným cílem.

  „Předně… nikdy jsem s tebou nekomunikoval nadarmo; jen pro své vlastné potěšení.“ vložil se do vysvětlování cizinec, „Všechno, co jsem ti ukazoval, všechny ty věci, které tě tolik děsily, měly jistý účel. Neměly tě strašit… ne… Měly ti ukázat to, co se stane, pokud mě udáš armádě, co se stane, pokud ve své misi neuspěji… Co tě čeká, pokusíš-li se mě zastavit…

  Ty si to možná neuvědomuješ, vlastně ani nemůžeš, ale tento svět se bezhlavě řítí do záhuby… Ba co víc! On už z valné většiny zahuben je.

  Dimenze, ze které pocházím, se stala obětí lidské nerozvážnosti a ignorace a ano, všechno to začínalo úplně stejně, jako zde… u zrodu stálo několik jednotlivců, kteří díky svým unáhleným rozhodnutím zpečetili osud celého lidstva a to jenom proto, že obávali neznámého, že se strachovali toho, čemu sami nerozuměli… Určitě tě napadá otázka, jak to spolu všechno souvisí… Ano, i na tohle ti odpovím!  - Jednotlivé dimenze jsou naneštěstí na sebe závislé, tudíž, to co se odehraje v jedné, to se automaticky projeví i v těch dalších zbývajících, neboť vesmír je jako košatý strom, jehož větvení představuje singulární časoprostorové proudy ověnčené listnatými portály individuálních alternativ. Což si lze konečně představit jako plíseň parazitující na jablečném sadu, kterážto se pomalu ale jistě rozlézá po ostatních křovinách, dychtivá je všechny uchvátit… Mnoho dimenzí již uchváceno bylo, čas se proto krátí… Už není naším spojencem, nýbrž nelítostným protivníkem…“

  Panu Stevensovi pár okamžiků trvalo, než mu došlo, co cizinec říká. „Takže ty jsi chtěl, abych ti pomohl?“ vysoukal ze sebe užasle.

  „Ano.“ přitakal mu cizinec, „Jenomže ty jsi mé náznaky nepochopil, proto už mi nejsi nijak užitečný… Navíc mi chtě nechtě stojíš v cestě.“

  Vzápětí se éterem ulice rozhostilo hrobové ticho, které tu a tam přerušilo pouze ševelení sténajícího větru.

  Doktor věděl, že nemá cenu pomýšlet na útěk ani na případnou obranu, či dokonce na volání o pomoc. Nemělo by to význam, pročež jak se zdálo, cizinec vládl ohromnou magickou silou. Takovou, jejíž rozsah není možno určit ani analyzovat. Koneckonců se svou smrtí se už do jisté míry i smířil. Věděl, že udělal chybu, když se narušitelovými vnuknutími hlouběji nezabýval a bral je na lehkou váhu. Najednou se ho zmocnila lítost; lítost zbytečně promrhaného života, který nyní v ucelené podobě prozřel rovnou před svýma slzavýma očima – znovu se vrátil do dob, kdy byl sám malým kloučkem. Do dob, kdy se poprvé setkal s incidentem případu casus85ix; kdy poprvé spatřil tu nádhernou bytost, jež se k nerozeznání podobala andělům, které si tak rád prohlížel na obloukovitých klenbách místního kostela, ještě před tím, než ho zasáhla modernizace a přestavba na ambulantní polikliniku. Ona bytost se jmenovala Calia a bylo to to nejhezčí stvoření, jaké kdy poznal. Měla neskutečně dlouhé zlatavé vlasy a tvář neskonale líbeznou a v ní potom zasazena dvě blankytně modrá očka, v nichž se s nepopsatelnou zálibou a potěšením tak často ztrácel. Byla to čerstvě zrozená Světlonoška, jíž osud za smrtelného bytí příliš nepřál…

---