Otec Chtíč a matka Svědomí

Konečně, když mám trochu času na snění,je to snad prokletí…nejde a nejde. Stačila by malá chvilka. Docela malinká chvilička na setkání s někým, kdo by dokázal pochopit: Proč docela obyčejný kluk sedí v polorozpadlé boudě a oroduje za splnění svého snu.

„Ty…tam nahoře! Pokud je pravda co mi říkává máma, myslím že je čas otevřít štědrou náruč a vyslyšet bližního svého. Mám trochu pocit,že dobrý snad jsi, ale nejspíš jen tam nahoře-nebo dole- nevím. Tak si pospěš. Čekám!“ Tohle jsem možná trochu přehnal. Skoro to znělo jako vydírání. Taky se mi při tom pěkně orosilo čelo. Ne snad,že bych litoval „jeho“, ale představa, že by mě mohla slyšet máma. Nebyla přísná, ale v tomhle byla neústupná. Pokaždé říkávala, že víra je pravdou. Ovšem pravda,která slouží jen vyvoleným pro mě nebyla dost věrohodná.

Prudce jsem sebou škubl. Nějaký hlas se ozýval z dálky a… Nedej bože aby mě tady našli. Snad to není táta!? Napadlo mě v první chvíli. Ten už by si našel důvod k trestu. Asi nějací houbaři. Uklidňoval jsem se, když tajemné hlasy pomalu mizely v dálce. Posadil jsem se zpátky na dřevěnou kládu, byla ještě vlhká, asi si ji tady přes noc někdo ulil a čeká na vhodnou chvíli. Ale zpátky k mému záměru. Pan farář pokaždé při setkání s nepohany zdůrazňoval, že nejsme sami a je třeba vždy myslet i na ty druhé. Ó jak rád bych Vám vyhověl, pane můj. S radostí budu myslet na vás všechny . Pohlédl jsem vzhůru a jen tak polohlasem dodal „ na druhé máš myslet Ty“ vztekle jsem zabouchl dvířka úkrytu a z obavy od možného trestu, jako pomsty Onoho nahoře,jsem spěchal k domovu.

Neustále jsem si cestou otíral zpocené čelo při myšlence,že se máma doví co jsem provedl. Vím pokud bych ji tohle neřekl sám, těžko by mohla něco vytušit. Prostě jsem se jen nemohl zbavit vlastní viny. Co chvíli jsem upřel zrak na pomalu se zatahující nebe a mohl jen doufat,že to není znamení. Pokušení alespoň to zkusit a dát Mu takové menší ultimátum bylo silnější.

Doma jsem pak chvíli přemýšlel uprostřed prázdného pokoje (nebyl tak úplně prázdný: židle, malý stolek a petrolejka), jak co nejrychleji zapomenout pro případ, že bych se prořekl. Proč vlastně? Napadlo mě. Nebyl důvod o tom mluvit. Zbytečné obavy. Uklidnil jsem sám sebe a vešel do kuchyně.

„Tady máš polívku,“ řekla máma a položila na stůl talíř a vedle něj misku s horkými brambory.

„Pálí…“ usmál jsem se. Máma vzala jednu do ruky a pečlivě mi ji nakrájela na menší kousky. Neodolal jsem a jeden ochutnal. Věděl jsem na kolik soust mi vystačí. Pokaždé to byl stejný rituál. Ano rituál! Jelikož byl na denním pořádku. Naštěstí se ještě nevrátil táta. rychle jsem se pustil do jídla. Taky by mohl znenadání přijít a vše by dopadlo jako minule. Přišel jsem o část své porce. Máma to neviděla ráda, ale proti otci se nedokázala nikdy postavit. Poděkoval jsem za jídlo a v tom vešel táta. Všiml si,že mám prázdný talíř a jako by mi záviděl. Posadil se a nabral si svou porci.

„Pan farář mi slíbil, že se zeptá na tu práci,“ řekla máma a přisedla si k nám. Otec momentálně nepracoval. Né že by nechtěl. Prostě byla taková doba. Jednou jsi nahoře a jednou dole. No myslím,že to druhé sedělo mnohem líp. Od té doby co přišel o práci,nebyla s ním kloudná řeč. Pomalu jsem cítil ,že je čas k odchodu. Máma mě pokaždé, když se schylovalo k hádce, raději poslala ven. Prý si mám jít hrát. Takový nesmysl. Dokázal bych pochopit jejich spory, alespoň jsem si to o sobě myslel. Bylo mi přece čtrnáct. A to už byl nějaký věk! Zklamaně jsem odešel na dvůr a jen tak se procházel kolem studny s myšlenkou na splnění svých přání. Bylo jen jedno,ale o to mělo větší váhu. Prosby a pokora jsou nesmysly. Skoro jsem to řekl nahlas. Opatrně jsem se otočil…ale naštěstí, jsem byl sám.

Ve škole jsem občas zameškal. Těžký hřích. Hlavně pro naši paní učitelku. Neodpustila si informovat o všem rodiče. V mém případě to byla pouze máma. Otec jaksi nejevil zájem poslouchat nějaké stížnosti. Naštěstí se pravý důvod nedozvěděla ani máma. Pro ni a ostatní to byl jen projev dospívání. Důvodem byla jen a jen snaha dokázat,že na to mám. Sám a bez cizí pomoci něco dokázat. Nic víc nic míň. No…trochu v tom hrál roli i pocit,že jiní mají všechno a někteří „vyvolení“ nic. Prostě jsem chtěl jen dokázat,že na to mám.

Vladimír i Jindra už kola měli. Nebylo divu,když rodiče pracovali a neměli starosti s tím co bude večer k jídlu. To já byl na tom opačně. Kolo jsem neměl a k jídlu… Ano hlady jsem netrpěl, ale nebylo jídlo jako jídlo. A ten nádherný míč! Vídával jsem je skoro, denně jak si s ostatními užívají darů nebes. Jinak to snad ani nebylo možné. To já na jejich místě bych tak nádhernou věcičku jen stěží nabídl ostatním. Co kdyby se ji něco stalo? Už jsem na to nemyslel.

Vytáhl jsem pár rezatých hřebíků ,které měl táta v dílně a opatrně s nimi připevnil desku na dveře svého úkrytu. Snad to nikdo nepozná. prozrazení mé přítomnosti by bylo katastrofou. Vyměnit tuhle skrýš za pochlebovačné poznámky kamarádů bych teda nechtěl. Měl jsem dokonalý plán: Skládka za městem byla rájem pro lidi,ve stejné situaci jako já. Už měsíc jsem byl novým majitelem staršího řetězu a jednoho kola. Naštěstí mu chyběla jen jedna jehlice. Bylo třeba vyrážet už před osmou. To zřejmě nechtěla pochopit starostlivá paní učitelka a tak si mámu opět pozvala, aby pronesla další ze srdceryvných projevů na mou adresu. Nebylo vyhnutí. Pokud jsem měl mezi větřícími supy uspět, musela škola stranou. Naštěstí většina supů dorazila až kolem deváté.

Uběhl další týden a já měl vše co bylo potřeba,kromě jednoho. A to byl rám pro můj nový bicykl. Mohl jsem jen doufat, že mi nějaký dobrodinec pomůže a zbaví se ho v můj prospěch. Marně. Tohle se nedalo vydržet. Celé dny bezvýznamného pátraní po tak zásadní věci. Nemohl jsem unést to ponížení, kdybych nesplnil svůj závazek. Chtěl jsem přece dokázat, že to zvládnu i bez něj..!? Takovou prohru bych nezvlád. Zbývalo jediné řešení. To nejhorší, čeho jsem se obával: porušení jednoho z pravidel desatera.

Bylo tam! Jen tak lehce opřené o zídku hned vedle cukrárny. Nejdříve mě napadlo, jeslti to není past? Ale co. Ať je to jak chce tohle kolo bude moje. Byl jsem tak unešený vidinou vlastního majetku, že jsem si ani na chvíli nedokázal připustit opak. „Nejspíš si nějaká nerozvážná slečinka odskočila na jednu Vídeňskou.“ Byla neděle a touhle dobou bylo na náměstí celkem živo. Ztratit se v netečném davu, kde se každý uctivě zdravil s každým,aniž by věděl koho to vlastně opěvuje, byla dostatečná záminka.

Pomalu jsem se přiblížil a vtom jsem ucítil malinkatý záblesk. Pečlivě nablýskaný rám mé kořisti mi vyslal jasný signál. Něco jako, že chce být můj. Alespoň tak to připadalo mně. Pevně jsem sevřel řidítka a v rychlosti naskočil. Musel jsem jednou nohou udržovat rovnováhu, abych nespadl. Mohl bych tím na sebe upoutat pozornost. Ještě by nějaký dobrák zavolal strážníka a bylo by po všem. Zamířil jsem za město. Jen v úkrytu jsem mohl být v bezpečí. Najednou jsem pocítil nutkání předvést své schopnosti někomu, kdo si to zasloužil. Zamířil jsem k Richtrovic vile a doufal, že Jindra bude doma. Měl jsem štěstí. Seděl na zahradě a pochutnával si na nějakém dortíku. Schválně jsem párkrát zazvonil a přes plot nakoukl dovnitř. Otočil se a chvíli mě sledoval.

„Kde jsi to ukrad?“ zasmál se. Lekl jsem se, rychle otočil kolo a spěchal pryč. Už jsem nejel na kole, ale zklamaně kráčel vedle něj. Jediné co mi řekl, že prý jsem ho ukrad. Žádný výraz uznání a snad i závisti. Vůbec nic. Jen ten jeho povýšený výraz. Byl jsem u konce. Nebyl už žádný důvod pokračovat v plánu. Pro koho bych to taky dělal? Ptal jsem se sám sebe. Ani jsem nepostřehl, že kráčím nepravým směrem. Když jsem se vzpamatoval, stál jsem před náměstím. Jediný úkryt skýtal nejbližší průjezd jednoho z domů. vystrčil jsem opatrně hlavu a zachytil nějaké podezřelé srocení davu právě před cukrárnou. A je to tady! Litoval jsem v tu chvíli všeho, čeho jsem se dopustil. Myšlenky na nejhorší trest rozehnala až skutečnost,že dav se postupně přesunul ke kostelu a zmizel v jeho útrobách. Strachem jsem ani necítil, jak pevně svírám svůj lup. Rychlým krokem jsem dorazil k místu svého zločinu a zbavil se dočasného majetku. Pomyšlení,že mě majitelka takové nádhery zahlédne bylo stále aktuální. S hlavou sklopenou k zemi, jsem co nejrychleji spěchal domů.

Polévka byla na stole. Táta se nezvykle usmíval a máma mi podala krajíc čerstvého chleba.

„Co se děje?“ podíval jsem se na otce. Takhle jsem ho neznal. Uchopil mě za ruku a jako by mi chtěl poděkovat. Za co? Snad né za to, že jsem prozřel a napravil svůj čin? Byl jsem tak nervózní,dokud mi máma neřekla co se vlastně stalo. „Mám práci…synku.“ Synku? Takhle mě už dlouho neoslovil. Pocítil jsem příjemné teplo. Celým tělem mi prosakoval neskutečný pocit štěstí. A přitom stačilo tak málo. Měl jsem za to, že nebýt mě a mého prohřešku, který byl ovšem okamžitě napraven, nepomohl by ani On. „Díky…“ pohlédl jsem vzhůru a pevně stiskl otcovu dlaň. Až později jsem si uvědomil, že zase tak velkou zásluhu, jsem na rodinném štěstí neměl. Ale ani svého přesvědčení jsem se nikdy tak docela nevzdal.