vězení

27.09.2007

/žít znamená ve skutečnosti umírat…on umíral, ale přesto žil…/

ležel
ztýrán a zmučen
dozorci
i svou vůlí

kdysi býval člověkem
teď je jen stínem

a za to můžou ‘oni‘
ti ‘parchanti‘
z lidské kůže
co zapomněli
kdo jsou
‘netvoři‘
žijící pro bolest
druhých a bezmocných

ať chcípnou
ať prožijou to
co se přežít nedá
to co přežívám
já

kdo jsem
vrah a vědec
zároveň
člověk
co se už člověku nepodobá

bez vody
bez jídla
ležím na zemi
chladné jako samo srdce
těch ‘hnusáků‘
co vybíjí
doslova
ze mě život

roztáhnout ruce
do tmy
dotknout se stěn
tak blízko u sebe
nedokážu

jen mozek ještě
mezi myšlenkami
blázna a zoufalce
funguje
asi jen pro to
aby vrážel mi dýku
do zad
svými hloupými
přeludy
o tom co je venku
co vevnitř
co jsem

zbaven všeho
i hlasu
v tom nekonečnu
tápu
a sbírám
síly
co nechal jsem
za rohem kobky

vhozen do propasti
samoty a zoufalství
jen svou vůlí
rozrážím vlny
chaosu
co brzdí jasnost rozumu
který mi zbývá

zas a znovu
říkám si
co dělat
když minuty
delší než staletí
ubíhají jen
zdráhavě

hrou s mouchami
zabíjím čas
jenž nakonec
zabije mě

celý život
mi zbývá
na přemýšlení
o všem
i o tom
o čem nikdo
nepřemýšlí

když přesunuli mě
po pěti letech tmy
v místnosti
smrti a zoufalství
zpět mezi ty
co jim zbývá jen
čekat na konec

slyšel jsem steny
týraných lidí
co lidmi bývali
a nekonečné
blábolení těch
co zmizeli brzy
do chodby bláznů

zešílel bych
steskem
po tom
nač už si nevzpomínám

spravedlnost tady
neexistuje
a bolest z bytí
je větší

už nebudu muset
čekat
na to až
tělo shnije
a mozek s ním

proletím propadlištěm
s hrůzou v očích
co budou skryty
pod černou rouškou
aby snad
ty ‘zmije‘
neviděly
co ve snech by je tížilo

a co tíží mě
chleba
v prázdném žaludku
zapitý lokem vody
snad posledním
který jsem vypil

před smrtí
není úniku
ani zloby
těším se
až odnese si
mé zmučené tělo
až odepře
mému mozku
myšlenky

ten pocit
neznám
ale brzy
poznám
co je být
vysvobozen
z prokletí
tohoto vězení
z nesnesitelných
muk
samoty a blouznění
po zmlácení
nenasytnými ‘psychopaty‘
co měli by si se mnou
vyměnit místo
ve kterém trpím
jejich ranami
vším co je
co já jsem
vytrpěl

nikomu bych to
nepřál
jen ‘jim‘
co mění mi
chvíle nekonečnosti
v peklo
větší než si dokážete
představit

zase už slyším
ty hlasy v hlavě
popletené
místem konce
nesouhlasím s nimi

všechny spáry temnot
ať rozsejou mé kosti
do hlubin
bez dna
bez slitování
ať učiní vše
ale mě v mé hlavě
ne
na to nemají
to se jim nepodaří
to jim překazím

končím
na tomto světě
který ač blízko
nevidím
i kdybych mohl
nechtěl bych

stopy co ve mně
zůstaly a zůstanou
nesmířily by se
s tím co kdysi
bývalo
součástí mě

chci už jen
ten provaz
a konec všemu
co dusí mě
v závojích
mezi realitou
a snem

život
je nyní
pro mě
míň
jak smrt

---