objetí

mé kroky zní do tmy ohlušující samotou

každý jejich úder mě bodá do srdce

musím se zastavit a vydechnout zadržovaný dech

vzhlížím k nekonečnosti temného vesmíru zdobeného hvězdným závojem vpíjícím se do mých očí

cítím horké slzy na mé tváři a je mi neskutečně smutno

připadám si tak malá a zbytečná proti tomu všemu

bezmocnost se stupňuje s každou vteřinou mizící ve tmě

proč nemůžu vypnout mozek a zabránit tak mučivým myšlenkám, aby ovládaly celou mou podstatu?!

kde jsi a kde je Tvé objetí vysvobozující mě z mého ztraceného světa?!

toužím po něm víc než kdy předtím a nemůžu ho mít..

nemůžu – ho – mít ..