stále padám

někde tam v hloubce, v dáli mého vědění
zní tóny Tvého hlasu
a já?
nikdy nezapomenu na tu krásu,
kdy polibky znamenaly víc, než slova

ztrácíš se z mého srdce
však ostrost touhy nemá hranic
tak proč je mi pořád tak na nic,
když v poklidu bloudím samotou svého světa
se zklamáním a smutkem ruku v ruce

proč stále se trápím nad dávným snem
a s bolestí v srdci proklínám ten Den,
kdy dvěma slovy rozevřel jsi propast
mezi našimi světy

„už ne“

tak co zmůžou slova, věty?!

/a já stále padám.. /