nejmenovaná

probdělá noc dusí temnotou třpytného baldachýnu
a ticho je tišší, než němota stěn malého
pokoje, kde leží nahá, neměnná ve svém splínu
v celé své bezmoci nechtěná

havrani krouží nad propastí soucitu
křídly bijí do vzduchových molekul, bezelstní
v kráse a fascinaci jejích snů, bláznivých
mimo prostor a čas přetékajících pocitů

něco nehmotného zaseklo se jí, v hrudi
a tlačí na mozkové závity v polospánku, trápí
ji halucinace, představy strachu z ohně, co studí
zmatených hybridů narážejících do sebe, v prachu
topí se, nepochopená, mimo realitu
a temné víry táhnou ji k bláznům, k provinilosti
z nemoci, z přirozeného stavu, grotesknosti, v davu
už ztratila hlavu
nejmenovaná