Zákaz je pokušení

Každý člověk někdy zažil, že se mu něco zakázalo. Jako malým nám zakazovali jíst podivně vypadající plastové věci, nebo třeba neustále mluvit. Když jsme prožívali pubertu, zákaz chodit ven byl na denním pořádku. Dovršením věku dospělosti už jsme za zády neměly rodiče, ale různé zákoníky, což jsou dlouhé seznamy zákazů.

 Celý život se budeme řídit tím, co smíme a nesmíme, ale jak se říká, Zakázané ovoce chutná nejlépe. Popíši Vám, jak jsem ochutnala zakázané ovoce já…

Jednoho dne v pátek jsem prožívala hrozný den. Nejenže mi vše vypadávalo z rukou, přeříkávala jsem se, ale hlavně jsem měla divný pocit. Po škole, když jsem dorazila domů, na mě doma čekala matka. Seděla vzorně u stolu a s upřeným pohledem na červený květináč u oken mi jedním dechem řekla, že se mám posadit. Odložila jsem tašku a posadila se ke stolu. Matka se postavila, použila pár kroků, aby byla co nejblíže mě. Nechápala jsem její počínání, a upřela zrak na její obličej. V tu chvíli matka napřáhla ruku a se slzami v očích mi jednoduše dala facku. Máma si oblékla kabát a praštila dveřmi. Celou situaci jsem pochopila až teď. Ona přišla na ten den předem…

…Začalo to asi nějak takhle: Narodila jsem se do úplné a velmi šťastné rodiny. Když mi bylo šest let, bohužel se vše začalo měnit. Asi měsíc má matka snášela nepřetržité urážení ze strany mého otce, který domů přicházel výhradně opilý a bez peněz. Modřiny, pláč a křik, byl na denním pořádku. Když už to matka nemohla snášet, dala otce k soudu. Dál už nevím, jak jejich rozpor probíhal. Otec se odstěhoval, my se s matkou odstěhovali a začali žít jinak. O otci už jsem pak nikdy neslyšela, a když jsem náhodou zavedla řeč na toto téma, matka mlčela nebo předstírala, že má mnoho práce. Zato jsem mnohokrát slyšela, co mám zakázané a co bych naopak dělat měla. Asi do patnácti jsem s rutinním životem neměla problém, až přišlo na kluky. Mezi mými zákazy byl výslovný zákaz bavení a chození s chlapci. Bohužel v rámci dospívání jsem se tomu vyhnout nemohla.

Asi po týdnu co jsem se aktivně bavila s Kryštofem, se najednou odtáhl. Ačkoliv jsem se snažila dostat do jeho přítomnosti a zavést s ním konverzaci, nepodařilo se. I když jsme sdíleli školu a třídu. Po hodině českého jazyka jsme se objevili na chodbě sami a já vyjekla: ,,Proč se mi sakra vyhýbáš?“

,,Tvoje matka je magor! Nech mne už být!“ Kryštof opáčil větami, které mne zasáhli.

Zjistila jsem si, že matka pravidelně volala do školy, a opatřila si číslo na Kryštofa, kterému poté volala a důsledně mu zakázala kontakt se mnou.

Doma jsem nic neříkala a chovala se naprosto normálně. Druhý den, když jsem šla do školy, srazila jsem se s klukem, kterého jsem znala jen ze školních pomluv. Věděla jsem o jeho záškoláctví, a i to, že z něj holky nespustili oči, když se náhodou ve škole ukázal. Z dívčích záchodů se mi donesla slova jako: Frajer, drsňák, hezoun a jiná podobná konkretizující slova jeho osoby. Když jsme do sebe narazili, upustila jsem knihu a on mi ji s šibalským úsměvem podal.

,,Ty jsi Karin, že?“ řekl.

,,Ano, ja-jak to víš?“ vykoktala jsem ze sebe.

,,Prostě vím.“ já jsem Andrej, těší mne. Řekl, a podal mi rázně ruku.

Zvedla jsem ruku, otřela ji o kalhoty a podala mu ji. Když se naše dlaně semkly, projel mnou zvláštní pocit. Upřeně jsem se Andrejovi zadívala do očí. Měla jsem nezadržitelný pocit svobody, a také jsem chtěla udělat něco pohoršujícího a zakázaného. Nikdy jsem za školu chodit nechtěla. Měla jsem dobré známky a předpoklad, že se dostanu na prestižní školu, byl veliký. V ten moment jsem, ale nechtěla myslet na nic jiného, než jít jednoduše pryč a porušit rutinu a matčin zákaz. Nabídla jsem Andrejovi nejít do školy. On se jen usmál, chytl mě za ruku a řekl, že zná dobré místo kam zajít. Celou dobu co jsme šli, mi povídal o různých věcech, a já se cítila, že mu rozumím. Zašli jsme do oprýskaného, smrdutého podniku s názvem Lampa. Vešli jsme, a lidi co tam posedávaly, ležely nebo do sebe klopily jednoho panáka za druhým, jsem spočítala na prstech obou rukou. Andrej pokývnul na dlouhovlasého člověka za barem a šli jsme se usadit. Když jsme si sedly ke stolku, který byl značně dál, než ty ostatní, neměla jsem dobrý pocit. Najednou ta rebelie, co se ve mně vzedmula při potkání Andreje, zmizela. Dlouhovlasý mladý muž k nám přišel a zeptal se, co si dáme. Andrej zkušeně odpověděl: ,,Jako vždycky, Patriku!“

Když barman přišel s dvěma velkými skleničkami průsvitné tekutiny, vykulila jsem oči. Postavil skleničky před nás. Andrej svou sklenku zvedl, ťuknul do mé a zašeptal: ,,Na zdraví, kočko.“ Poté co jsem obsah sklenky vypila i já, se Andrej postavil přede mne. Nabídl svou dlaň, a tiše dodal, ať se zvednu. Postavila jsem se na nohy a cítila, jak mnou protéká ten zpropadený alkohol. Druhou rukou jsem popadla školní tašku a následovala ho. Došli jsme do hnusného a starého pokoje, kde byla jen postel, skříň, lampička, židle a okno. Andrej zavřel dveře, odhodil mou tašku a začal se na mne sápat. Najednou byl ten galantní kluk, kterého jsem potkala před školou pryč. Odstrčila jsem ho, vrazila mu facku a utekla ven.

Ten den byl čtvrtek, to vím přesně a nikdy ho nezapomenu…

Došla jsem k názoru, že čím víc toho zakážete, dostává se větší chuti onen zákaz porušit.