Sorana

Seděla naproti ohništi a pozorovala zoufalý boj dohasínajících plamínků o poslední zbytečky nespáleného dřeva. Sorana.

Kdekdo by o ní řekl, že je pouze obyčejnou poutnicí, jiní by ji označili za tulačku a přítěž společnosti. Ale ani zdaleka netušili, jak daleko jsou od pravdy. Jen málo lidem či snad tvorům lidem podobným bylo známo ono pozoruhodné a zároveň i strašlivé tajemství, které nosila ve své duši.

Rozhlédla se kolem sebe – všude byly k vidění jen červenající se a žloutnoucí listy stromů. Podzim v lesích Etholien patřil k jedněm z těch nejúžasnějších věcí, které stálo za to v životě spatřit. Alespoň jednou. Velká škoda že taková krása vydrží jen pouhou chvíli. Pár týdnů a les se stane skoro mrtvým místem.

Holé stromy se pak táhly po celém hřebenu hory Etholien, přes stráně a mýtiny, přes mokřady až k pláním Jerhutským. Stráně přes léto kypící životem byly najednou prázdné a mýtiny opuštěné. Vše se zdálo být normální. Ostatně jako ve všech lesích Girpwanského království, které se ukládaly na zimu ke spánku. Jedině, že přes zimu zde bylo mrtvo až moc. Žádná vysoká zvěř, žádná divoká prasata ani žádní vlci, nikdo z těch běžných obyvatel zimního lesa tu nezůstal. Ti, co se mohli uložit k zimnímu spánku to udělali, a ti co ne dopadli zpravidla prachbídně. Platilo to pro všechny živé tvory, co se rozhodli strávit v zimních měsících v Etholienském lese noc.

Ve vsích kolem lesa se jim říkalo Přízraky. Nikdo z vesničanů popravdě netušil, proč jsou nazývány právě takto. Mezi lidmi však kolovala pověst. Pověst o tom, že před stovkami let zahnala vojska girpwanského krále Mituiho do lesů Etholienu pět mocných čarodějek. Čarodějky, které se ničím neprovinily, konaly veskrze dobro a žily si svými poklidnými životy, byly najednou vytrženy ze svých životů. Bez zjevného důvodu vyhnány ze svých domovů.

Jenže nic se neděje bezdůvodně, takže i zde se jeden důvod našel. Byl však skryt a vědělo o něm jen pár lidí. Důvodem byl strach, strach jednoho muže žijícího mnoho dní cesty od obydlí čarodějek a ještě mnohem dále od stromů a strání onoho lesa. Tyranský král Mitui se chorobně bál o svůj trůn. Postupně tak likvidoval všechny, v kterých spatřoval jakoukoliv hrozbu. Nechal tak odstranit svoji „zrádnou“ chůvu, „podvratného“ kuchaře, „spiklenecký“ spolek šlechticů, dokonce nechal zavraždit i jednoho z vlastních synů. Výčet lidí zavražděných mituiho tajnou policií za jeho hrůzovlády by vydal i na menší knihu. To je ovšem docela jiný příběh.

Čarodějky zahnány vojsky do mokřad na kraji lesa, se pak u nich statečně bily až do poslední kapky magické síly. Ale co je platná velká síla proti stovkám vojáků, byť rozptýlených mezi stromy? Každá síla se jednou vyčerpá, jak lidská tak i ta magická. Byl tu však jeden způsob jak zvrátit výsledek boje, ale cena by byla příliš vysoká. Tváří v tvář smrti se tak vysoká zdát nebyla a čarodějky se nebály ji zaplatit. Praktikovat černou magii se zpravidla nevyplácí a sáhnout při tom na vlastní duši už vůbec ne. Síla uvolněná při Explozi duše byla obrovská a ony vyhrály, celý vojenský pluk byl rozprášen jak domeček z karet. Z čarodějek se však staly Přízraky. Ohavná, bezduchá stvoření zbavená obličeje, zahalená jen do cárů látek. Ničím už se nepodobaly krásným ženám, kterými kdysi byly. Od té doby každou zimu křižují v noci les Etholienský, vyluzujíce nelidské chroptění, sužovány nekonečnou touhou po klidu a hnány nenávistí ke všemu živému - ke všemu co má duši. Všechno dobro, které v nich kdysi sídlilo se ztratilo jako mávnutím kouzelného proutku. Příliš vysoká cena za výhru a zároveň i trpká odměna za stovky let konání dobra.

Čas od času se do lesa vypravily skupinky dobrodruhů z dalekých krajů. Netušíc vlastní zhoubný osud. Placené byly z kapes místních obchodníků a jejich úkol byl vždy jasný - vymýtit Přízraky a zpřístupnit tak obchodní stezky křižující les i přes zimní období. Obchodníci dávali malou zálohu a slibovali obrovskou odměnu. To jestli by ji nakonec vyplatili, bylo ve hvězdách.

Jak roky míjely, ztrácela se jak ochota dobrodruhů jít do lesa na dobrovolnou smrt tak i ochota obchodníků k jakékoliv snaze o vyřešení problému. Poté co v lesích zmizely i dvě girpwanské legie lehkooděnců ztratila se dokonce i vůle ze strany krále vyřešit tuto vleklou a nanejvýš nepříjemnou záležitost.

Naproti tomu nutno podotknout, že v průběhu časů začal les přes zimu přitahovat spousty všemožných individuí, z různých krajů a zemí, odhodlaných skončit svoji existenci netradiční, ovšem rychlou cestou. To však nebyl případ mladičké Sorany.

Dívka nikdy nepatřila k valné většině svých vrstevnic, které doposud nepřišly o všechny iluze a stále věřily, že je od úmorné práce na polích nebo od tyranského manžela přijede vysvobodit rytíř na bílém koni či mág na pestrobarevném drakovi. Sorana dobře věděla, že život se s ní nikdy mazlit nebude. Poznala to sama. Na vlastní kůži zažila, co znamená mít za muže bezohledného a krutého sobce. Otec ji, stejně jako její sestry, provdal už ve 14 letech. Od té doby, po celé tři roky, snášela tyranii svého manžela, než se konečně odhodlala zbavit se ho. Tou nejprostší a nejstarší možnou cestou.

Čin, který spáchala, nezůstal dlouho utajen. Velmi brzy byla na její hlavu vypsána vysoká odměna. Muž, kterého zabila, nebyl jen obyčejný nevolník, nad jehož vraždou by se po pár dnech mávlo rukou. Její bývalý manžel byl velice bohatý a významný obchodník, důvěrník a také přítel krále Richarda z Azurského království. Celý Azur byl proto na nohou a až neobvykle ochotný Soranu najít a vydat králi. Rozhodně ne však z důvodu čiře altruistických. Přiznejme si, kdo z nás by nechtěl krásný dům? Co dům… rovnou statek anebo dva. Nikoho nezajímal motiv mladičké dívky, ba ani její situace. Namísto toho mezi lidmi kolovaly řeči o ohavných dívčiných skutcích. Za jejich šíření byla dokonce vyplácena odměna, na svoje si tak přišli mnozí majitelé maličkých šenků, ale i velkých hostinců a hospod. „Je libo pivečko? Ano, jistě. Služebníček. Slyšel jste o té ohavné couře, co zabila vlastního muže? Poctivej chlap to byl. Sám jsem ho měl čest párkrát pohostit u sebe. Lepšího a štědřejšího hosta byste nenašel. Taková ženština by potřebovala… Ano… Sorana… Deset tisíc jedno sto zlatých… Naposled u Slunečné Hůrky.“

Útěk byla jediná cesta jak se vyhnout potupné smrti na popravišti, před tisícovkami lačných očí bažících po zvrácené podívané. Na smrti dívka nespatřovala nic pěkného ani vznešeného, jako mnozí jiní – kupříkladu šlechtici a snílci. A ať už odejdete z tohoto světa jakkoliv, nikdy nevypadáte dobře.

Prvních pár dní cestovala v poklidu, nedostižena zprávou o odměně na svoji hlavu. Lidé byli přívětiví a milí. Přespávala u těch, co jí sami přístřešek nabídli. Dělila se s nimi o jídlo, občas vypomohla. Nezdálo se, že by někam spěchala. Popravdě neměla důvod – těla se zbavila velice elegantně. Za pomoci magie jej přeměnila v krásné polstrované křeslo. Vše se ale rychle změnilo poté, co minula první sloupek u rozcestí, kde byla vyvěšena její podobizna doplněná o horentní sumu za dopadení.

Od toho okamžiku byla hnána nejenom strachem z prostého lidského chtíče, ale i strachem z králových lovců odměn. Partičky námezdných bojovníků, kterým nebylo nic, krom plného měšce, svaté a kteří se nebáli jít přes lidské životy. Poháněná neustálým strachem zdolala hřebeny Retwanského pohoří, vyhýbaje se Hergemnské republice, řeku De i bažiny v Sutharu. Nakonec se dostala k hranicím na Pláních Osudu a odtud až do hlavního města Girpwanu Yebe’Tzy. Jen o pár let později ji osud zavedl i do okolí lesů Etholienských. Z důvodu mnohem prostšího než byste si mohli myslet.

Důvodem nebylo žádné předurčení či snad stále trvající pronásledování ze strany lovců odměn. Dokonce ani proto, že by dívka soucítila s místními a rozhodla se pro dobrosrdečnou a naprosto nezištnou pomoc. Ne. Důvod byl daleko méně prozaický.

###

Věnovala poslední pohled starému javoru zahalenému v temně rudý háv listů. Připomněl ji dědečka, starce na podzim jeho života, který však za každé situace vypadal majestátně, snad i vznešeně. Často uvažovala o tom, nebyl-li některý z jejich předků šlechticem. Stejně tak jako javor tak i její dědeček, pod stařeckým vzezřením, byl ještě pln života a odhodlání žít. V neposlední řadě ji pak starý strom připomínal barvu vlasů jejího nejmilejšího člověka. Byly rudé. Přesně tak jak si tuto barvu zapamatovala, když ji viděla na jeho kučeravé hlavě, při poslední návštěvě ve staré chalupě, kde žil.

Právě starý pán byl tím člověkem, kdo ji dal přičichnout k magii. Nedá se však říci, že by z ní vyškolil trénovanou čarodějnou vražedkyni. Většina z učení jejího dědečka spočívala ve zvládání jemné manipulace s toky magické energie. Trochu infantilně tomu říkával hraní s podkouzlíčky. Díky tomu se mohl rozvíjet i Soranin cit pro magii.  

Zvedla se z přehozu, který byl nonšalantně urovnán a položen v dostatečné vzdálenosti od ohniště, tak aby se mohla v klidu ohřát, ale zároveň dost daleko na to, aby přehoz nechytl od odletujících kousíčků hořícího dřeva. Složila ho v úhledný čtverec a vložila do batohu. Posbírala věci dosud volně rozházené kolem ohniště. Vzpomínka na včerejší hodokvas – vepřovou pečínku, veselí s pohárkem kwir‘anu, dobrého trpko-sladkého vína, i na nevítanou návštěvu z hlubin lesa.

Divoký Plaeneyský ještěr není nikdy vítanou návštěvou, obzvláště na podzim, kdy se připravují na zimní spánek. Jakákoliv vhodná potrava je pro ně v tomto období výzvou, zároveň i možností zlepšit svou šanci na přežití. Tato polohumanoidní stvoření, chodící po dvou nohách, mající bezmála 2 a půl metru a vážící něco přes 3 metráky, bávají tuhým nepřítelem. Dříve se jim přezdívalo Nájezdníci, lidé v nich viděli draky či démony plenící malé usedlosti i velká města a vraždící nevinné obyvatelstvo. Postupem času se ukázalo slabé místo ještěrů - zimní spánek. Lidské armády pak pochodovaly jeskyni po jeskyni a vybíjely Plaeneyce po tisících. Bylo jen málo ještěrů, kteří se dokázali probudit a postavit se plukům lidských království. Ti co se pokusili o odpor, zpravidla nedopadli dobře. Nájezdníci, kteří přežili, se spojili pod jednotnou dominancí vrchního trnu (vůdce a jeho svita nejvěrnějších) Ssvarrshi a zformovali se pod prapory Kostěné Legie. Tato legie nebyla, jak by mohl její název svádět, složená z kostěných válečníků, nýbrž vyjadřovala velice kladný vztah ještěrek k jakýmkoliv zbraním či zbrojím a jejich doplňkům vyrobených z kostí, ať již zvířat, ale mnohem častěji z lidí.

Dívka natáhla ruku k dýce, která od včerejšího souboje dlela zaražena v zemi. Dotkla se zlehka jílce zbraně, v hlavě se ji skoro hned rozvířily vzpomínky na včerejší souboj. Magická paměť předmětů je vcelku jednoduché, ovšem velmi efektivní kouzlo. Představte si, že necháte v hostinci takto očarovaný klobouk. Zaznamená se v něm vše, každý krok, každé slovo, každá událost, která se v tom místě stane. Pokud je mág velmi zdatný může docílit iniciace kouzla v podstatě kdykoliv si zamane a nechat kouzlo působit až několik dní.

Vnořila se do nachových vln uvnitř svého vědomí a nechala se unášet k prvním vzpomínkám na šelest v křoví i na podivné chroptění.

„Rswasss!“ ozvalo se z nedaleké houštiny.

Hned na to vyrazil ze svého úkrytu podivný modrošupinatý tvor, oděn v kožené vestě a mohutné hučce z kostí, opásán krátkým mečem a v pařátu držíce prapodivně zohýbanou zbraň, která při troše představivosti připomínala kopí.

Cíl ještěrova útoku, Sorana, však záhadně zmizel. Dívka vklouzla mezi stíny. Nejlepší úkryt pokud se potřebujete schovat či snad protivníka překvapit. Umění vstoupit mezi stíny, nebo chcete-li um se skrýt před zraky obyčejných tvorů, nebyl nijak výjimečný mezi Yebe’tzskou Galérkou - uskupením podomních zlodějíčků, lapků a kapsářů, kde prožila prvních pár měsíců po svém příchodu do města. Tvor nevypadal nijak znepokojen z dívčina zmizení nebo to alespoň nedával najevo. Namísto toho přimhouřil své purpurově matné plazí oči, jako by se snažil zaostřit. Panenky očí Pleneyce zbělaly. Souběžně s tím se tvor rozmáchl svou zbraní a s ohromnou razancí udeřil do nedaleké kopy žlutavého listí. Sorana hbitým úskokem vzad opustila stíny, tím se úspěšně vyhnula ještěrově výpadu. Nahmátla dýku a vrhla ji na ještěra. Tvor však jen umě zatočil kopím a dýku odrazil do nedaleké země.

Odfrkl si, možná posměšně, možná nesouhlasně. Zřejmě výraz nespokojenosti nad způsobem, kterým se s ním dívka pokouší vypořádat. Pohlédl Soraně do očí. Chvíli se na sebe dívali, zřejmě zápasili o dominanci nad tímto svárem. Pak tvor ztuhl. Soraniny zraky zaplály pekelným ohněm. Kdyby mohl, jistojistě by ustoupil, alespoň o krok. Jenže ještěr byl ztuhlý strachem. Dívka se jízlivě a nehezky usmála. Její úsměv nepředpovídal v ještěrově osudu žádné pěkné věci. Tvorovi se po chvilce snažení podařilo pohled odvrátit. O chvíli později ustoupil paralyzující strach. Svaly doposud odmítající poslechnout ještěrovo zoufalé volání o pomoc znovu ožily. Učinil opatrný krok vzad, potom druhý. Sorana pozorovala jeho počínání s úsměvem na rtech. Natočil hlavu do tázavé pozice, takové, kterou s oblibou zaujímají psi, když se snaží pochopit složitou věc nebo lidé pokud si něčím nejsou jisti či snad mají pochybnosti. Těžko říci jak je tomu u Pleneyců, jejich chování se pokusilo pozorovat jen pár nadšenců, většina z nich skončila jako druhý chod, hned po krtkovi a la créme.

Pak jeho pohled opět zabloudil k dívce. Kdoví proč už se ještěrovi nezdála být tak hrůzostrašná, přestože měl v živé paměti tu hrůzu, kterou spatřil v plamenech jejích očí. Úzkost, děs, zoufalství. Do hlavy se mu pomalu začal vkrádat slabý šepot. Lov... kořist… jídlo… Trofej! Ulovit mága je mezi Pleneyci něco jako získat doživotní volnou pozvánku do všech krčem a hospůdek. Pokud pak takový Pleneyec vstoupí do jakéhokoliv hnízdiště s lebkou mága za pasem, může si být jist tím, že bude patřičně přivítán a královsky pohoštěn.

„Rswasss‘ta!“ zahřměl Pleneycův hlas.

Tvor znovu vyrazil na Soranu. Scéna to byla vskutku zajímavá, obrovský modrý ještěr, valící se jako lavina kamení, na maličkou sotva metr a půl vysokou, rusovlasou dívenku. Zbývalo jen pár metrů k tomu, aby se dívka proměnila v ještěrovu večeři. Jakoby čekala jen na to, až se ještěr přiblíží, Sorana se přikrčila do vcelku nepraktické magické pozice Džu, při které klečíte jedním kolenem na zemi, druhé máte pokrčené a natočené do strany, přitom rukama skládáte magická gesta a vytváříte symboly ve vzduchu. Většina mágů však ani zdaleka netuší, jak velké množství magické síly se dá při této pozici uvolnit.

Prsty začaly malovat do vzduchu obdélník. Zprvopočátku kouřový obrys tělesa, neznámé funkce, získal matnou černou barvu. Natáhla dlaň k černé obdélníkové desce, vztyčila ukazováček, opsala jím půlkruh, pak nastavila dlaň. V dlani se jí rozhořel jasně zelený plamen. Černá deska zaplála stejně jasným zelenavým ohněm, načež se přemístila přímo před ještěra. Vytáhla se do výšky i do šířky. Obemkla Pleneyece tak, aby nemohl uniknout. Tvor byl v dokonalé pasti. Ohnivá stěna mu nedovolila prakticky žádný pohyb, aniž by se nepopálil. Další z jednoduchých kouzel, která měla Sorana v oblibě. Normálně mělo kouzlo vytvořit běžnou ohnivou zeď, kterou se, s trochou štěstí, dá proskočit. V Soranině podání však bylo smrtící pastí pro každého tvora. K něčemu podobnému nebylo potřeba nijak závratné síly či snad zkušeností. Stačila jen trocha cviku v magických pozicích, použití správně nakreslených symbolů, pečlivě provedená gesta a to hlavní - cit pro magii. Umět jemně manipulovat s toky magické energie, které proudily celým známým světem. Právě cit pro magii a umění usměrnit magické toky určoval, jak bude kouzlo efektivní a jaký přesně bude účinek takového kouzla. Někdo se s takovým citem narodí, jiní si ho musí po desítky let pěstovat, aby dosáhli uspokojivé úrovně. Proto dává mnoho mágů přednost uplatnění hrubé síly.

Narovnala se, prohlédla si své dílo a spokojena se svým výtvorem souhlasně kývla hlavou.

„Ale co teď?“ zeptala se rétoricky sama sebe, obcházeje kolem ještěrova vězení, „Mám tě nechat žít? S vědomím toho, že zase budeš škodit nebo tě mám raději zabít?“

„Raksheee’kror shate“ zavrčelo v odpověd

„Děkuji za tvůj osvícený názor,“ ušklíbla se dívka, pokračujíce ve své obchůzce kolem souvislé ohnivé stěny.

Zastavila se. Dívala se teď přímo do Pleneycových ještěřích očí.

„To snad ani…“ rychle zavrhla myšlenku na to, že snad nějakou čirou náhodou, spatřila v ještěrově pohledu smutek. 

###

Soranina tvář zesmutněla. Nevypadala teď jako ta vždy veselá dívka, co s oblibou prozpěvovala a tančila na yebe’tzských jarmarcích, bavila děti různorodými podivuhodnými triky a všem okolo sebe rozdávala úsměvy. Mnohem víc připomínala starší ženu sklíčenou útrapami života. Z jejích jantarově hnědých očí by se daly vyčíst všechny bolestné vzpomínky.

„Je mi líto. Vážně že je, ale nemůžu Tě prostě jen tak nechat odejít. Nedělám to ráda. Nerada zabíjím… na rozdíl od ostatních. Slibuji, že nic neucítíš.“

Zelenavý nádech ohně se pomalu přelil v sytě červené odstíny. Po okolí se během kratičké chvíle rozlil žár, skoro až nesnesitelný. Nebyly to však jediné změny, které se s plamenem udály. Ohnivá stěna byla náhle vyšší, dosahovala vysoko nad stromy, snad až do nebe. Připomínala ohnivý sloup. Jediný kdo věděl, jak je vysoký byla Sorana. Sloup nabral prudkou rotaci a zhroutil se do sebe.

Na místě, kde ještě před chvílí stál mohutný ještěr, byla teď jen maličká hromádka bělavého popela. Dívka přimhouřila oči a pohlédla směrem k hromádce, kterou hned v zápětí odnesl lehký vánek.

###

Poslední obraz ze vzpomínky odplul po nachové hladině již klidného vědomí. Otočila se vstříc jasnému světlu za svými zády, aby se mohla vrátit zpět.

„Nádherné místo. Škoda že tu mnoho z nás promarnilo celý život,“ povzdechla si, na krajíčku řas ji ulpěla slza.

Vykročila. Byla znovu v Etholienském lese, neustále skloněna nad dýkou. Na hnědý list vedle ostří dýky dopadla stříbřitá kapka.

Sorana zasunula zdobenou dýku, doposud zaraženou v zem, za prostý kožený opasek, který s oblibou oblékala již od svého útěku do Girpwanu. Ozvala se dvě tichá klapnutí pocházející z přezek soranina pláště. Dopnula plášť a přes rameno si přehodila nevelký kožený vak, kde přechovávala všechny věci, které považovala z rozličných důvodů za důležité. Nezúčastněný divák by byl zřejmě zaskočen přehršlí věcí roztodivných tvarů od podivných matně šedých sklíček přes pokroucené blyštivé drátky až po něco co vypadalo jako sbírka plyšových hraček navléklá na matně fialový řetízek. Nad účelem věcí by se jistě dala vést dlouhá diskuze za temných zimních večerů a přesto by jen Sorana sama přesně věděla, k čemu věci slouží a jak je lze použít. O obsahu svého batohu však Sorana momentálně neuvažovala. Urovnala si pomačkaný šedavý šat a vyrazila hlouběji do lesa.

Čím hlouběji se dostávala tím hustější, nepřístupnější a děsivější byl. Onu děsivost lesa umocňovalo neustálé šustění pláště o seschlé listy i křupání z pod soraniných bot, přestože se dívka snažila nenašlapovat na suché větve. Přibývalo holých větví stromů, křovin shluknutých v podivné, nepřirozené útvary. Čas od času narazila na mohutné kmeny stromů ležící napříč uprostřed lesa. Přemýšlela, jak silný vítr mohl takovou škodu způsobit. Rychle však přišla na to, že vítr, byť jakkoliv silný nemohl vyvrátit tak mohutné stromy. Na nedalekém, zelenavým mechem porostlém, kmeni si Sorana povšimla neobvyklých skvrn temně rubínové barvy. Po dívčině tváři přeběhl mráček znepokojení. Její mysl zaplavilo mnoho myšlenek a ještě více dohadů a domněnek, ovšem jen jedna z nich se dokázala vydrat až na povrch dívčina vědomí. Přemýšlela o krvi. Ale ne jen o tak ledajaké, o krvi konkrétního člověka. Po němž již celé měsíce víceméně neúspěšně pátrá. Odstrčila pár seschlých větví, aby se lépe dostala k padlému stromu. Z malého sáčku, který nonšalantně vytáhla z vaku, nabrala špetku bílo-šedého prášku a jemně jej nasypala na skvrny. Její domněnka o původu skvrn se však ukázala být neopodstatněnou. Leč samotné zjištění původu a obsahu onoho potřísnění stromu vyvolávaly emoce naprosto opačné, než jaké by byly v normálním případě namístě. Šlo o lantvar, neboli krev duchů. Jednoduše rozpoznatelná za pomoci sole, po níž záhadně zmodrá nebo zčerná. Najít lantvar není samo o sobě ještě tak hrozné, vlastně je to fajn příležitost jak si přivydělat pár stovek zlatek. Horší je fakt, že zranit ducha je, a Sorana si byla podle charakteristického cákance krve, vcelku jistá, že došlo k boji, náramně zapeklitá záležitost. Pokud tedy nejste mágem, zaklínačem, čarodějem či snad jiným tvorem z říše magií obdařených stvoření. Menší úlevou pro mladou dívku bylo, že lantvar prakticky nezasychá a tudíž se může jednat o stovky let starou krev. Chabá úleva. Nejen proto, že duch existuje tisíce let, ale hlavně proto, že jejich hněv dokáže být v pravdě stejně dlouhý. Opatrně se rozhlédla kolem sebe. Nezpozorovala nic, coby nasvědčovalo přítomnosti nasupeného „prostěradla“, jak s oblibou duchy nazývala. Nabrala kus zčernalé, husté kapaliny na ostří dýky a poté k ní přiložila jeden ze stříbřitých pokroucených drátků z útrob svého cestovního vaku. Drátek se mírně zachvěl, zčervenal a po chvilce, s další proměnou barvy do černa, nasál tekutinu z dýky do sebe.

„Tak to bych měla,“ pronesla s letmým úsměvem Sorana a vrátila drátek mezi ostatní věci z vaku.

Odebrání vzorku jí, ale na klidu příliš nepřidalo. Rozhodla se pokračovat v cestě, přebývat na takovém místě ji nepřišlo jako nejvhodnější řešení nastálé situace. Našlapovala rozvážněji a opatrněji něž předtím, a kdyby to šlo, nejradši by levitovala. Což byl, tak hluboko v lese a tak blízko lačným Přízrakům, hloupý nápad. Dal by se přirovnat k návratu do domoviny s obrovským terčem namalovaným na čele, spolu s rozverným hopsáním a veselým prozpěvováním. Šílené.