Nemocnice

Alkohol a fotbal není dobrá kombinace... Jednou jsme se tak s chlapama v hospodě hecli, že zahrajeme fotbal. Vletěli jsme na hřiště, rozdělili se a hráli. Démon alkohol z jednoho udělal Pelého, z druhého Maradonu a já se viděl jako Zidan... Joo, Zidan by mi dal... Zrovna když jsem běžel pro balón a chystal jsem se dát excelentní šibenici, špatně jsem došlápl a zlomil jsem si nohu! V koleni! To byla bolest! Zidan zmizel a já v mžiku vystřízlivěl... Do nemocnice mě nikdo zavíst nemohl, všichni byli nametení jak bába z pálenky... Nakonec si pro mě musela přijet sanitka.

V nemocnici jsem se dověděl, že mi budou muset nohu rovnat a nějaký ten den si tu poležím. Co? Já nechci! To nemůžu ležet doma? Co tu budu dělat? A co má žena a synáček? Pak jsem si to ale uvědomil - vždyť teď mám jedinečnou možnost se pořádně vyspat a odpočinout si! Konečně mě můj roční syn Martínek nebude každou noc budit! Konečně nemusím do práce! Neuvidím Ordinaci!!! Paráda! Byl jsem nadšen a těšil se na ten úžasný relax týden, krásné sestřičky a dobrou partu na pokoji...

Když jsem čekal na sestřičku, co mě doveze na pokoj, z chodby jsem uslyšel hlasité klapání podpatků... Na otázku co to, kdo to, přišla jasná odpověď... Zpoza rohu se vynořila sestřička, tedy sestřička, spíše sestra – straší dáma, v bílém uplém krátkém triku a šíleně uplých kalhotách... Z trička jí lezlo hrozivé břicho i takový ten špek okolo... Na hlavě měla ježka, nabarveného na červeno. Když jsem ji tak pozoroval, napadlo mě, že je to snad nějaký škaredý transvestit... Mrkla na mě, rukou si projela ježuru, popadla postel a tlačila mě na pokoj. Po cestě mi stihla oznámit, že se o mě bude po nocích starat... Paráda, tak pěkné sestřičky asi nebudou... Snad přes den... Transvestit mě dovezl na pokoj se čtyřmi lůžky, kde jen jedno bylo obsazené... Spal na něm starší rozcuchaný pán.

Takže ani sestřičky, ani parta, tak snad ten odpočinek...

Když sestra odklapala a já se pomalinku začal nořit do říše snů, z vedlejšího lůžka se ozvala motorovka! A řeže pořádný kus dřeva... Nikdy jsem nic takového neslyšel! Kde taky... Doma podle mé ženy chrápu jen já... Nechci kecat, ale dokonce i čaj na stolečku mi vibroval! S dřevorubcem v plné palbě přece nemůžu spát! Co s ním? Drcnout do něj a vypnout mu tu šílenou pilu nemůžu, pač mám nohu připevněnou k posteli a nemůžu vstát! Nějaké mlaskání nemělo vůbec smysl... Chvíli jsem to zkoušel, ale bolela mě tak pusa a ani jsem neměl sebemenší šanci to brutální chrápání přehlušit... Hlavu pod polštář jsem si schovat nemohl, to bych se udusil a pod peřinu už vůbec né... To by mi táhlo na pytlíka a zrovna dvakrát teplo na pokoji nebylo. Už jsem pochopil, proč je ten člověk na pokoji sám...

Z okna pozoruji východ slunce a ještě jsem pořádně nezahmouřil oči. A dřevorubec neutichne a neutichne...Boha, to snad ani není možný! Vždyť ho musí bolet v krku...

Jediný zvuk, co dokázal přehlušit tu hrůzu, věřte nebo ne, bylo klapání podpatků na chodbě... Pak mi ale něco došlo – nejen že zvuk podpatků chrápání přehluší, ale on ho i umlčí! Na chvíli, ale přeci! Pokaždé, co sestra prošla, byl klid!  K ránu přišla do pokoje, pracantovi dala na stolek prášky, otočila se na mě a řekla, „Snad si budete s panem docentem rozumět. My ho se sestrou milujeme... Je to starý, ale za to velmi hodný proutník... Tak zítra brouku.“ Brouku? No necítím se tu vůbec bezpečně... Ani sestřičky, ani parta, ani klid, bezva...

Asi po hodině na chodbě slyším opět známé klapání... Docent už nespí a začíná se usmívat. Že by sestra ještě neodešla? Ale jo, odešla... Do pokoje přišla jiná, zato ale úplně stejná transka co tu straší po nocích! Co to má znamenat? Docent mi to vysvětlil... Sestry, co tu slouží, jsou doopravdy sestry a dokonce jednovaječné! Tak to je síla! Docent je ale evidentně nadšen... S tou mužatkou dokonce laškuje! Asi nebude úplně normální...

Jediná možnost si zdřímnout byla přes den. Zrovna, když už konečně spím, vzbudí mě velmi nechutné mlaskání... Nesnáším mlaskání... Je mi to nepříjemné, ale otvírat oči nebudu... Zvědavost, co má docent tak dobrého, je ale silnější a tak jedno očko otevřu. Věřte nebo ne, ale docent si žužlá prst, vzápětí ho vytáhne, vrazí ho do nosu a loví holuby! Dřevorubec se ve dne mění v lovce! V šoku otvírám obě oči a přemýšlím, zda se mi to nezdá! Nezdá! Lovec svádí velmi napínavý boj a nakonec vyhrává! Vytáhne prst i s úlovkem, prohlíží si ho a ještě než ho schová do svých mlsných úst, dodá, „to je šampión!“ Pak už jen mlaská, převaluje jazykem a vychutnává si jednohubku. Po této scéně jsem bleskově otočil hlavu a držel se, ať se nepozvracím! Chápu, že nemocniční jídlo není nic moc, ale toto?! To je síla... V noci chrápe, ve dne mlaská...

Odpoledne jsem vše vyprávěl své ženě a ta mi to nechtěla věřit! Prosil jsem ji, ať mi donese násadu na koště, že docenta večer vždycky trošku mlaštím, ale nesouhlasila a nechala mě trpět...

Celý následující týden jsem vymýšlel všechny možné fígle, jak večer přilákat sestru, aby aspoň na chvíli přestalo to šílené chrápání. Tu nemám čaj, tu potřebuji vyměnit bažanta, prostě cokoli, aby přišla a byl na chvíli klid.

Byl jsem zničen, pytle pod očima se dali nosit a ke všemu jsem si znepřátelil mužatku.

Když přišla žena a oznámila mi, že mě za dva dny pustí, já se radoval! Konečně! Jenže pak ještě dodala, že jí sestra z noční směny tvrdí, že ji neustále obtěžuji! Že ji musím mít pořád u sebe a že ji asi miluju... Nevěděl jsem, zda mám brečet či se smát. Žena jí to ale naštěstí nevěřila a já s radostí, že už půjdu domů do klidu, to neřešil...

Předposlední noc, si dal docent pořádně záležet. Tak strašně dlouho jsem si neodpočinul, byl jsem na dně. Sestru jsem už volat nemohl a tak jsem se rozhodl, že si pomůžu sám. Vzal jsem dva sáčky a svázal je dohromady. V jednom jsem nechal dva rohlíky a touto “zbraní“ jsem se snažil docenta zasáhnout a donutit ho přestat. Jenže zbraň byla krátká a já se musel opatrně natáhnout... Užuž, když jsem se blížil, spadl jsem z postele a zlomil jsem si ruku! Takže místo plánovaného odchodu jsem si s docentem užil ještě další nenahraditelný týden plný kácení stromů a lovení holubů!!!