V. -> Remeo Momentum

 

 Kapitola pátá...

 

  Vánice sílila s každou pomíjející vteřinou.

  Drobný klučík v červeném pleteném kulichu se střapatou bambulí se obtížně sápal na zasněžené návrší rozléhající se nedaleko Finského městečka Akaa, táhnouc za sebou prosté dřevěné sáňky, přičemž mu od pracného pohybu příliš neulehčovala ani fialová manšestrová kombinéza, která ho doslova pohlcovala.

  Ledová tříšť ho agresivně štípala do namodralých rtů. Byl nucen se více zachumlat do plátěné šály, již měl tak perfektně obmotanou kolem rozehřátého krku.

  V širo širém okolí se nacházel sám, neboť kamarádů příliš neměl. Cestou sem sice na nemalou skupinku dětí narazil, ale ty ho s přehledem ignorovaly. Neměly ho rády. Byl totiž jiný…

  Už od narození churavěl vzácným onemocněním, díky němuž trpěl obsáhlou vadou řeči a špatným držením těla, což mělo za následek, že se při chůzi groteskně pohupoval. Trápil se tímto faktem, vždy chtěl být obklopován mnoha přáteli, ale osud mu tuto tužbu až do nynějška zatvrzele odpíral; možná proto se bohové rozhodli nasměrovat chlapce správným směrem a dopomoci mu k zaslouženému štěstí, neb se nejednalo o člověka zlého, ale dobrotivého a nadmíru vlídného.

  Nakonec vystoupal až na samý vrchol strmého pahorku.

  Sluneční paprsky byly v období zimy samy o sobě slabé, avšak toho dne se začalo smrákat poněkud brzy; vzdálené městečko se zlehka halilo do mlhavého hávu téměř neprostupné chumelenice a pak se stala ona nešťastná příhoda – šňůra určená pro ovládání dřevěných sáněk se klučíkovi nevědomky zamotala kolem vyzáblých nohou a právě, když na ně chtěl usednout, zcela samovolně rozjely se ze svahu, a zrovna jejich masivnost a těžkost zapříčinila, že ho ještě stačily povalit a následně vláčet za sebou. (Nutno podotknout, že stráň byla nerovného terénu, tedy obsahovala dostatek ostrých výčnělků a zrádných propadlišť. A co čert nechtěl, právě jedno takové pro chlapce znamenalo ošklivý pád do provzdušněných dutin dávno vyhaslé sopky.)

 

  Jakmile po několika hodinách znovu nabral vědomí, zjistil, že je uvězněn v přespříliš hluboké propasti, z níž nemá šance úniku.

  Mnoho dlouhých chvil proto strávil voláním o pomoc a vzlykavým naříkáním – kromě četného množství pohmožděnin utrpěl i otevřenou zlomeninu levé stehenní kosti, když při pádu bokem zavadil o špičatý krápník podzemní jeskyně.

  Objímala ho pouze pouhým okem neproniknutelná tma a jeho nejvěrnějším společníkem se stal průrazný mráz snoubící se s vlhkostí zatuchlého chladu.

  Bolest posléze už ani nevnímal, dokonce přestal i brečet… oči měl zavřené, protože se bál hutné černoty… z odkryté rány mu čišela krev. I vzpomněl si znenadání na ukolébavku, kterou mu maminka denně zpívala před spaním:

 

Venku se smráká, ptáčci už utichli,

Nastává noc dlouhá, tak synáčku už jen spi.

Venku se smráká, vlci v dáli začli výt,

Nastává noc dlouhá, přeji ti synáčku hezké sny.

 

Moudrá sova prolétla nám pod okny,

Ševelení větru skučí dole před dveřmi.

Zahrádka už usíná, tak synáčku už taky spi.

Kocour přede na peci, tatínek zhasíná lampičky,

Nastává noc dlouhá, přeji ti synáčku hezké sny.

 

Maminka ti ukolíbavku zpívá, jsi v bezpečí!

Slunce brzy vstává a všechny stíny vyhání,

Neboj se synáčku ničeho, přec ležíš v mém náručí!

Nastává noc dlouhá, tak zavři oči a klidně spi.

 

Venku se smráká, ptáčci už utichli,

Nastává noc dlouhá, přeji ti synáčku hezké sny!

 

  Její verše vyslovoval velmi tichounce slábnoucím, ovšem současně i melodickým hláskem. Celou si jí několikrát opakoval. Byla to jediná říkanka, která ho již od novorozeneckých let dokázala vždy bezprostředně a plně uklidnit; miloval svou maminku jako nikoho na širém světě, neboť pouze ona se mu neposmívala a brala ho takového, jakým se narodil, bez předsudků a licoměrnosti, možná, že i právě proto ho ona básnička tolik konejšila… pročež mu jí zpívala s ryzí láskou.

  „Pročpak pláčeš?“ rozlehl se podzemním komplexem hlásek jiný, jemný a sám o sobě libozvučný.

  Chlapec pootevřel uslzená očka, ale nikoho a nic nespatřil, pouze temnou houštinu.

  „Pročpak pláčeš?“ ozval se kouzelný hlásek nanovo a tentokrát mnohem blíže, díky čemuž se stal notně zřetelnějším.

  „Bolí mě noha.“ odvětil klučík a křečovitě semknul víčka.

  Strach v něm narůstal a tloukl se s jeho všetečnou zvědavostí, jíž mu bylo naděleno skutečně přespříliš, proto se také nakonec přinutil svá kaštanově hnědá kukadla znovu otevřít.

  S překvapením sobě vlastním zjistil, že neprostupná tma již z větší části ustoupila, nyní se skrývajíc v tupých koutech oválné dutiny sčítajíc dohromady v průměru maximálně deset krát deset metrů. A potom jí spatřil – Caliu.

  Shýbala se nad ním s přívětivým výrazem vepsaným v bleďoučké tváři. Na sobě měla navlečeny bílé krajkové šaty a ze zad jí čněla ohromná běloskvoucí péřová křídla ověnčená jasnou září, která se mimo jiné stala zdrojem svitu, jenž tak dokonale osvětloval okolní, letitou kobku připomínající, prostor. Do obličeje jí spadaly neposedné vlnky zlatavých vlasů. Byla tak mlaďoučká… tak strašlivě krásná.

  „Kdo jsi?“ optal se jí ohromeně chlapec a byl nucen zastínit si zrak.

  „Jmenuji se Calia a jsem Světlonoška.“ odvětila se širokým úsměvem na rtech.

  Klučík jí netipoval více než třináct let, neb postrádala klasicky dámské křivky, jež tak důvěrně pozoroval u dospělých žen – ňadra se jí teprve vyvíjela, boky pozvolna tvarovaly, ale o obou částech bylo možnou soudit, že tak započaly činit až v nedávných měsících, pročež jejich proměny byly sotva hmatatelné.

  „Světlonoška?“ zopakoval po ní koktavě a stáhl ruku zpět k třesoucímu se tělíčku, jelikož svit oslepující záře již znatelně ochabnul, „Mě připadáš spíš jako anděl…“

  „Ale Světlonošci jsou andělé, hlupáčku.“ namítla hned nato Calia, „Vy lidé nás tak nazýváte.“ dodala, načež se naproti němu ladně usadila, „Byli jsme stvořeni proto, abychom vás ochraňovali a vypomáhali vám překonávat zkoušky vašich pozemských životů. Jsme tu proto, abychom vás připravili na cestu do Růžových zahrad Araghasské citadely.“

  „Kam?“ zamumlal udiveně a zlomen nechápavostí povolil ústa do mírného poklesu.

  „Teď není čas… Povím ti o tom až někdy jindy.“ odpověděla dívka s neutuchající vlídností a sklopila pohled k chlapcově poraněné noze, „Je to opravdu ošklivá rána…“ konstatovala při jejím důkladném probádání a potom se opět zadívala do jeho strádajících očí, „Naštěstí to dokážu vyléčit.“ Mrkla na něho povzbudivě. Následně svými napnutými dlaněmi zbloudila k otevřené zlomenině, naprosto se soustředíc na tok energií rodících se v jejím nezkušeném nitru.

  Chlapce údiv neopouštěl, ostatně, jak by také mohl, vždyť se stal svědkem něčeho úžasného, něčeho, co se neděje každému každý den.

  Inu a najednou se dostavil zázrak, který tak mistrně ovládali jen Světlonošci. Zázrak, který se stal klučíkovým prvním setkáním s magií jako takovou, neb Calia vyslovila to podivně znějící slovní spojení: „Sanctus Osculum“, a její paže se znenadání rozzářily světlem až sentimentálně podobnému záři, která jí ještě před několika vteřinami kompletně obklopovala; snad jakoby ji uměla nasměrovat jen do jediného bodu svého štíhlého těla, jakoby s ní dokázala mistrně manipulovat a s její pomocí potom tvořit hotové podivy.

  Cítil, jak se mu světlo lehce přelévá do krvácející rány, jak se jeho stehenní kost rovná a zároveň srůstá s druhou polovinou uvězněnou těsně před kolenním kloubem. Dokonce cítil, jak se kost obaluje masem, měkkou tkání i tepajícími žilami a když Calia ustala v kouzlení, zahlédl už jenom stahující se kůži, po níž nezbyla sebemenší jizvička.

  Nemohl tomu uvěřit, ale celý tento proces proběhl naprosto bezbolestně; neschopen slova si pouze zběžně pohladil místo, kdež Světlonoščin dar působil.

  „A to není všechno, co umím.“ prohodila nevinně dívenka a v jejím hlásku byl znát náznak jistého šibalství.

  Chlapci se na pobledlé tváři rozhostil nepatrný úšklebek připomínající úsměv. A ani náhodou netušil, že se jeho život od tohoto okamžiku od základů změnil…

 

*                                 *                                 *

 

  Pan Stevens se jen na velmi krátkou chvíli vrátil zpátky do současnosti; dalo by se vlastně i říci, že tak učinil výhradně proto, aby se mohl zhluboka nadechnout a vzápětí nahromaděný vzduch z přeplněných plic zase vytěsnit.

  Cizince v podání Jacoba Stone jakoby snad nechal zkamenět samotný čas, neboť sochu dosti dobře připomínal, pročež se zdálo, že oproti prošedivělému muži, stojícímu přímo před ním, téměř ani nedýchal. Oči měl přimhouřené důsledkem nedokončeného mrknutí. Ruce potom vzorně stažené podél svalnatého těla oděného v upnutém koženém plášti, jehož lemy zůstaly díky prudkému nárazovému větru rozevláté, obdobně jako jeho havraní až po lopatky sahající hříva hustých vlasů. Výraz ve tváři měl vskutku rozporuplný – mísila se v něm chladná neutralita obstojně vzdorující ustupující lítosti a podpůrnému zklamání, které se pro smutek, ve snaze ho uhájit, dobrovolně obětovalo; to proto jeho pozůstatky byly mnohem čitelnější než pozůstatky prchajícího žalu.

  I ta pouliční lampa, pod níž se nacházeli, přestala z ničeho nic problikávat a pozdržela se zrovna v okamžiku, kdy se měla po delší odmlce znovu rozsvítit.

  Síla všudypřítomného času zadržela i hojnou zvěř pohybující se v okolí diskutující dvojice – hejno černých krkavců vracejících se z noční lovné mise uvízlo přímo nad Jacobovou rozčepýřenou hlavou, vrhajíc na ní dlouhý stín, kterýžto tak ochotně vytvářela zapadající úplňková luna; zmražen byl i toulavý pes mlsně obcházející oprýskané zdivo přízemního motorestu, který ztuhnul v afektovaném nahrbení – to proto, že před ním prchala ztahaná mourovatá kočka, jejíž oči v tmavém zákoutí působily jako dvě haštěřicí se světlušky zbloudilé od vzdálených a rovněž neexistujících močálů; pouze po těch krysách pobíhajících podél chodníkového obrubníku, jehož středu vévodil temný uzoulinký otvor, už nebylo ani památky, neboť přítomnost šelmy zavčasu vycítily a prchly do spletitého bludiště městských stok.

  Roberta pohltila další vzpomínka…

 

*                                 *                                 *

 

  Tentokrát se ocitl v prostředí jiném, zcela oponujícím tomu předchozímu, neboť se u moci nacházelo hřejivé léto. To kouzelné léto, které tolik miloval a kterého se nemohl nabažit, třebaže ho už prožíval třetím rokem; ano, přesně tolik času již uplynulo od okamžiku, kdy se s rodiči přestěhovali do prosluněného Deathswillu – města s hrozivým názvem a přec s tolika nádhernými místy a milými obyvateli.

  Pořád byl sám. Ani zde si nenašel jediného kamaráda z řad svých vrstevníků, kterých zde bydlelo opravdu dostatečné množství. Ovšem nutno připustit, že ostatních dětí se nyní již stranil záměrně, neb se mu velmi všestrannou přítelkyní stala Calia, která ho od dávné zimní příhody nikdy nepřestala navštěvovat. Ba co víc! Mladému Robertovi připadalo, že ho v posledních dvou letech navštěvuje čím dál častěji. Také si uvědomoval proměny, jimiž za tu dobu prošly jejich schůzky – z počátku se jednalo o nevinné dovádění na hřištích, posléze o vážnější rozhovory týkající se Světlonoščiny minulosti doprovázené dlouhými toulkami přilehlých krajů, nicméně teď už se transformovali do podoby, která mu přišla zvláštní a přirozená zároveň, pročež v hlubinách jejich dokonalého přátelství začínal pociťovat něco víc… něco, co nebylo příliš vzdáleno mileneckému vztahu.

  „Nad čím přemýšlíš?“ optala se ho zvídavě Calia a opřela mu hlavu o pravé rameno.

  „Nad tím, jak jsem oproti tobě obyčejný.“ odpověděl s povzdechem, vědom si faktu nevinné lži.

  „Robe… pro mě jsi perfektní.“ snažila se ho konejšit a nevěnovala rozebíranému tématu větší pozornost.

  „Takže se mnou půjdeš na ten ples?“

  Nyní si povzdechla pro změnu Calia a ve tváři se jí usadil provinilý výraz snoubící se s lehkým uzarděním, „Víš… já bych strašně ráda, ale -…“

  „Ale nemůžeš.“ dokončil za ní smutně větu Robert a zvedl se z měkkého, polštářek připomínajícího, trsu mechem prorostlé trávy a popošel o několik kroků vpřed.

  Rázem se mu naskytl impozantní výhled na úhledně rozestavěné město, které působilo vždy až apaticky naklizeným dojmem vyvolávajícím pocit rodinného zázemí.

  „Chápu to, kdo by také chtěl jít tancovat s obludou…“

  „Roberte!“ okřikla ho nazlobeně Světlonoška, „Takhle nemluv! Za svou nemoc přeci nemůžeš. Navíc opravdu nemohu… Čeká mě náročná mise. Zdá se totiž, že se někde ve střední Evropě objevil závažný výskyt temné magie. A musíš pochopit, že ničemu nepřispívá ani tamní krize, která může každým dnem vyústit v nelítostnou válku… proto se tam musím vydat a celou situaci důkladně prošetřit.“

  „Ano,… tvé poslání…“ zamručel bezmocně hnědovlasý mladík, „Čert vem lidstvo! Není v něm nic dobrého! Umí se akorát posmívat a ubližovat. Ať se třeba zahubí… Evropa je odsud daleko.“ dopověděl nakonec a těžko říci, jestli závěrečnou větu myslel pouze jako povrchní argument nebo spíše jako lítostivou poznámku plnu uvědomění dohledného odloučení.

  Calia se lenivě odlepila od mohutného kmenu prastarého buku a taktéž vyskočila na nohy, „Proč jsi tak zlý? Každý má přece právo na život i na budoucnost. Ať už je šťastná nebo ubohá.“ Když se k němu přesunula, objala ho kolem pasu a zase se mu bradou zabořila do ramene – ovšem teď pro změnu do toho levého, „Víš, že myslím jenom na tebe, že ano?“ situovala mu vzápětí otázku, při níž se Roberta zmocnilo příjemné mravenčení, pročež se konečně dočkal stvrzení dívčiny náklonnosti a loajality.

  „Já na tebe nejen myslím, ale dokonce tě i miluji.“ opáčil téměř až svádivým tónem, „Ale vše by bylo jednodušší, kdybys byla člověkem. Ubyla by nám spousta starostí… s tebou se cítím tak svobodný, tak normální…“

  „Až se vrátím z Evropy, budeme spolu už navždy; to ti slibuji!“ špitla mu něžně do ušního lalůčku a on se vzápětí neubránil touze otočit se a vášnivě jí políbit – její rty byly tak sladké, sladké jako lesní maliny polité horkou čokoládou; a i ona si tu romanci užívala, neboť ji nesmírně vzrušoval Robertův mužný odér a dokonce i ta jeho plachost, kterou se tak úpěnlivě pokoušel maskovat. „Až se vrátím, už tě nikdy neopustím!“ hlesla, sotva se od sebe vzdálili alespoň na půl metru.

  Pousmál se, avšak ve svém vnitru doslova hýřil nepopsatelným blahem. Znovu jí políbil – mnohem pomaleji a jemněji, aby si mohl nanovo vychutnat to hříšné pokušení, jež až dosud nikdy předtím nepoznal. „Nevydržím to tady bez tebe.“

  „Vitam sentetia…Teď už ano.“ pronesla se širokým úsměvem, který se jen na velmi kratičký okamžik dokázal vymanit z podrůčí letmých dotyků jejich prokrvených úst.

  Robert dar, jenž mu Světlonoška tak ochotně věnovala, příliš ani nevnímal a přesto pro jeho tělo znamenal tak rozsáhlé změny, neboť do něho pronikla parazitující síla, která mu zcela bez jakéhokoliv varování započala napadat vnitřní orgány, nervové cévy i samotnou kostru. Sice ho polévalo hřejivé teplo to ano, ale tento jev přisuzoval především roztouženému chtíči, nežli vyvolané energii, o jejíž přítomnosti neměl sebemenší tušení a která se pro něho nestala škodlivou, jak by bylo možno na první pohled soudit, nýbrž hotovým požehnáním.

  „Jak to myslíš?“ zeptal se a sám se podivil plynulosti a zřetelnosti svého prohlubujícího se hlasu.

  „Zkus se proběhnout.“ vybídla ho nadšeně Calia, vymanila se z jeho sevření a o krůček ustoupila.

  Robertovi nenadále z obličeje vyprchala všechna radost. „To není příliš vtipné…“ zachmuřil se a také couvnul.

  „Né, opravdu! Zkus to!“ pokračovala v nabádání dívka, „Věř mi.“ Sklonila hlavu ke straně, když si všimla chlapcovi nerozvážnosti.

  Ještě dobrých pár minut pouze postával na místě, hledíc Calie do jejích blankytných očí. Kdysi mu totiž pověděla, že oko je bránou do duše, že z něho lze s určitostí vyčíst povahu daného jedince i to jaké jsou jeho aktuální pocity i úmysly. V těch dívčiných spatřil čistou dobrosrdečnost a laskavost, z níž se až prostému smrtelníkovi tajil dech; ostatně i tato vlastnost náležela k povolání Světlonošců, neboť smrtelným tvorům dokázaly vypomáhat už jen střídmou mimikou svých obličejů – uměli svými výrazy chlácholit, ale i škaredě ubližovat a koneckonců Robert si sám pamatoval dnů, kdy mu právě Caliin úsměv byl vítanou útěchou a nevýslovnou podporou.

  „Tak dobře.“ řekl odevzdaně a učinil první krok. Později začal tempo své chůze opatrně navyšovat a teprve až když minul bezmála desetimetrový objem vzrostlého buku, dal se do lehkého poklusu.

  Pro Roberta to znamenalo neskutečné; neskutečně šťastný okamžik jeho života. Bylo to něco, co mu osud celé dětství nespravedlivě odpíral, něco, co ostatním dětem vždy tolik záviděl, něco, čímž se od nich tak výrazně lišil… ale to už byla teď vše minulost, neb právě začal žít svůj vysněný sen; konečně byl zdravý, a jak si vždycky přál i normální.

  To už ale v neuvěřitelné rychlosti běžel nebezpečně blízko okrajů příkré vyvýšeniny, která svým půdorysem vytvářela nepravidelný půlkruh, jenž se ve finále, z nedosažitelné ptačí perspektivy, jevil jakožto nakousnuté jablko – ovšem ve skutečnosti byl onen pahorek pouho pouhým uhelným nalezištěm, jemuž by jinak hrozilo nevyhnutelné zničení, pochopitelně nebýt poznatku, že se hlouběji pod ním skrývalo obrovské kvantum rudných žil tolika vzácného Cernemothia; kovu s unikátními vlastnostmi, kterým v širém vesmíru dodnes není rovno, jelikož je jako takové tvořeno neobvyklou směsicí hned několika přírodních minerálů, včetně těch magického původu (a mezi ně můžeme řadit například i Palenthialium, Waghrot, Sibbelium, či Olihlium).

  Pro americkou vládu naleziště proto značilo neměrné a zcela náhodně dosažené bohatství, ikdyž těžba Cernemothia byla velmi náročnou a především nákladnou záležitostí, nicméně na druhou stranu ani zdaleka ne tak nákladnou, aby ho tam vláda zanechala volně se povalovat, neb jeho cena dosahovala nepředstavitelných výší, dokonce mnohonásobně přesahujíc hodnotu zlata i jiných drahých slitin. Je tedy více než přirozené, že návod na jeho dolování byl na seznamu položek spisů tajných orgánů pod titulkem „PŘÍSNĚ TAJNÉ“, pročež také o jeho existenci vědělo jen pramálo obyčejných lidí, neboť všedním dělníkům bývávalo běžně říkáno, že se jedná o nerosty bezcenné, plně nadbytečné a škodlivé lidskému organismu – tak řídící instituty mimo jiné vysvětlovaly i nutnost práce v ochranných oblecích, které absorbovaly magickou esenci, jež Cernemothium obklopovalo a která byla pro prostý lid opravdu nebezpečná.

  Nakonec i Cernemothium spadalo do, každým rokem se rozrůstající, kategorie čarodějných předmětů, o jejich existenci se lidé pozvolna dozvídaly a kterou byli nuceni příslušníci rasy Nesmrtelných tolerovat v zájmu nadálého krytí vlastních identit, byť za cenu četných neshod v kruzích svých osobních společenství.

  Calia měla ruce spokojeně založené na prsou a jen mlčky sledovala počínání svého přítele, přičemž umožňovala lehkému vánku, který se dostavil v opoždění se západem blednoucího slunce, aby si svévolně pohrával s jejími rozpuštěnými vlasy. Na tváři se jí znovu rozhostil široký úsměv a ona se snažila nemyslet na tu hroznou pravdu, jež jí vězela na jazyku obdobně jako svraštělá pecka marně usilujíc o přebytí hnusné pachutě hnijícího ovoce, a o níž věděla, že jí bude muset Robertovi v nebližších dnech povědět.

  Proč by jim ale teď oběma měla kazit radost? Proč by měla kazit radost Robertovi, který už po páté oběhl celou vyvýšeninu, na níž se o vládu již notně hlásil rozprostírající se stín, kterýžto nelítostně prodlužoval znavený buk, již také se dožadujíc, po vyčerpávajícím odpoledni, kdy hostil mladičkou dvojici, osvěžujícího spánku.

  Robert doklusal až ke Calie a oči mu planuly žhnoucím štěstím. „Calio! Jak jsi to udělala?“ vypískl nadšeně, načež ohnul hřbet pro snazší vydechování.

  „Kouzlo.“ odvětila laškovně, „Kouzlo, kterým ti budu v pozdějších časech připomínat svou existenci, svou náklonnost.“

  „Calio, na tebe přece nikdy nezapomenu!“ namítl, když jí pevně sevřel v náručí a následně ji vyzdvihnul do vzduchu, „Dala jsi mi obrovský dar!“

 

*                                 *                                 *

 

  „Rekrut Stevens?!“ zaburácel vysoký šlachovitý muž snědé pleti nasoukaný ve vojenské uniformě s vyztuženou zelenou přilbicí na hlavě a zastavil se těsně před pětadvacetiletým Robertem, který byl již také oděn v oněch spravedlivých barvách.

  Nacházeli se, obdobně jako několik dalších desítek klučíků, chlapců, mužů i starců, na odlehlé periférii maličkaté vesničky jménem Odlnary, jež nebyla příliš vzdálená nyní hustým dýmem obklopenému Deathswillu. Ten upadl v nemilost regimentu Světlonošců přesně v okamžiku, kdy vyšlo najevo, že se přímo nad tímto jindy poklidným městem vznáší impozantní pevnost sloužící jako chrámová akademie Nesmrtelných, kdež se právě příslušníci této rasy cvičili ve složitých magických uměních. A třebaže se jednalo o jedince čerstvě zrozené, Kongres pro celosvětovou bezpečnost usoudil, že se bude, kromě nemrtvých, útočit i na ně, přestože se mezi obyčejnými lidmi nenacházelo osoby, která by dokázala prolomit ochranná kouzla, jakými město a jeho obyvatele zabezpečili.   

  Ovšem zajímavé na celé situaci bylo, že se Světlonošci zatvrzele drželi svých přísných kodexů, v prvé řadě jim zakazujících ubližovat smrtelným tvorům, a to i přes nepravidelně plánované útoky, jež na ně páchaly pluky dobrovolných rekrutů; snad i proto poskytovaly azyl každému, kdo o něj požádal.  

  Nepokoje ve střední Evropě měli být jen nicotnou předzvěstí konfliktů, které velmi brzy uchvátily celý svět. To, co se zprvu zdálo být pouhou hříčkou kultů vyznávajících temná božstva, se za velmi krátkou dobu začalo jevit jako problém podobný palčivému smogu, který nyní Robert musel společně s ostatními přístojícími vdechovat, neboť se pro jejich smůlu právě otočil směr proudících inverzí.

  „Ano, pane!“ zasalutoval Robert v odpověď a stanul v pozoru.

  „Výtečně…“ utrousil řadový voják a vtiskl mu k hrudi samopal typu Thomson M 1921, načež udělal krok vlevo a stejným způsobem obdaroval i chlapce oproti Robertovi o mnoho staršího a s armádním střihem vlasů.

  Robert si svou novou zbraň důkladněji prohlédl, až když se voják dostatečně vzdálil. Jednalo se o klasický model ničím se výrazně nelišící od těch zbývajících. Snad jen byl tenhle o něco více otlučený a poškrábaný, ale co jiného by mohl čekat? Vždyť byl přece vyhlášen nouzový stav! Moderní zbraně byly určené zkušeným vojákům, nikoliv dobrovolným rekrutům, kteří o boji zhola nic nevěděli.

  „Hm… taky nám mohli dát víc munice.“ poznamenal chlapec, jehož si ještě před chvílí se zájmem prohlížel.

  Robert si všiml, že mladík svírá v dlani vytažený zásobník. Nábojnice v něm zainteresované od sebe totiž dokonale odrážely rozžhavené sluneční paprsky, které mu opravdu úslužně oslepovaly tvář. „Myslím – myslím, že by sis s tím neměl hrát…“ vykoktal ze sebe a paží si pokoušel zakrýt oslněný obličej.

  „Cože?“ zareagoval s nepatrným zpožděním neznámý chlapec, „Myslíš tohle?“ a pozvednul levici se zásobníkem, „Neboj se! Mám s tím bohaté zkušenosti.“ vysvětlil po Robertově souhlasném kývnutí a zarazil zásobník zpět do těla své nablýskané zbraně. „Jsem voják v záloze a tahle je moje.“ dodal nakonec, jakmile zpozoroval Robertův další nechápavý výraz a pro náznak sklouznul pohledem k hlavni nedávno obdrženého samopalu.

  „Ale…“ chtěl zaprotestovat zmatený Robert, avšak mladík ho stačil hned po prvním slově utnout dalším shlukem vlastních vět: „Byl jsem s Johnem domluvený, proto jsem si zrovna ve chvíli, kdy jsi civěl na město, mohl vybrat, víš?“

  „Hm.“ přikývl a znovu se nedostal k obsáhlejší reakci, neboť chlapec neprodleně pokračoval: „Co myslíš? Prolomíme jejich obranu?“ zeptal se hlasem plným vzrušení o poznání mladšího Roberta a stejně jako on se zadíval na polorozpadlé budovy, z nichž právě stoupal neprostupný černý dým.

  Byly to stavby, které se nepřátelským mágům jednoduše nepodařilo skrýt za ohromný masivní štít, jež tvořila světélkující, na první pohled docela obyčejná, azurová energie, a které padly za oběť ničivým střelám pěti přítomných pancéřových tanků, jež měli být nejmocnější údernou silou nově vznikajícího pluku.

  Vesměs se jednalo o nevelké rodinné domky systematicky rozestavěné kolem vnitřní části města. Dle původních návrhů byly zbudovány především proto, aby sloužily jakožto prioritní ochrana před písečnými bouřemi tak často přicházejícími z okolní pouště (Ta se táhla od severního okrsku Highower, napříč roztroušeným Bloodmarry a ztrácela se teprve až u jižních hranic Texaského Sevendream. Jinými slovy byla ona poušť skutečně rozměrná a řekněme, že jednotlivá města v ní se nacházející nakonec svým vzhledem připomínala rozkvetlé oázy. Už pouze důsledkem svěžích travnatých porostů, které zbarvovaly jejich půdorysy v rozmanitých obrazcích i tvarech.).

  Hejno prchajících mrchožroutů jim ve spirálovitém vějíři několikrát zakroužilo nad hlavami a hned poté se dalo na systematický úprk k západním krajům v domnění naleznutí příznivějšího ovzduší.

  „Nevím.“ odpověděl s nádechem upocený Robert, „Zatím se to dosud nikomu nepodařilo. Navíc, magie je nadmíru nevyzpytatelná věc.“

  „Copak ty už ses s ní někdy setkal?“ podivil se na okamžik neznámý šedooký chlapec a povytáhl linku uhlového obočí, avšak zrak měl stále upřen kamsi do dáli.

  Robert zaváhal. Usilovně přemýšlel nad tím, má-li cizincovi přiznat svou minulost. Caliina přátelství si nesmírně cenil, avšak již uběhl skoro rok ode dne, kdy se spolu viděli naposledy a že zakončení onoho setkání nebylo zrovna šťastné… Pak se zdálo, že přemítal déle, než sám předpokládal, neboť se mladík nervózně zatřásl. Rychle ze sebe proto vytěsnil první smysluplné slovní spojení, které ho napadlo: „Ne, ještě ne.“ zalhal s vážnějšími potížemi kamufláže narůstajícího provinění.

 „To buď rád…“ vydechl chlapec a Robertovi připadalo, jakoby mu ze srdce spadl tíživý žulový balvan, „Magie je špatná.“ poznamenal do pár vteřin, „Sám jsem viděl, jaká zvěrstva dokáže.“ a vrásky v obličeji se mu rázem nepřirozeně propadly. Nyní připomínal snáze sešlého starce nežli zdatného člena domobrany, kterým jinak ve skutečnosti vážně byl. „Tak mě teď napadlo, že jsme se ještě ani nepředstavili.“ nadhodil úsměvně vzápětí a právě tím úsměvem chtěl odlehčit ponurou situaci, jíž se nevědomky oba mladíci nechali zastřít, což se mu ve finále i povedlo, „Jsem Victor. Victor Lester.“

  Robert se automaticky chopil nabízené pravice, „A já Robert Stevens. Rob, jestli chceš.“ prohlásil v opáčení a taktéž se pokusil o střídmější výraz svého obličeje.

 

  Čas byl nelítostný. Tedy až do okamžiku, než došlo na vzývací proslovy jednotlivých stran.

  John Smith, řadový voják, a právě ten, kdož dostal na starosti celý nově vzniklý pluk rekrutů, stál jen nepatrný kousek před naší dvojící a v upocené ruce třímal pískem zaprášený megafon, „Armáda Spojených států amerických vám přikazuje, abyste oprostili město od magických bariér a neprodleně se nám vzdali. Neučiníte-li tak, budeme na vás i nadále útočit a zajmeme každého, kdo se město pokusí opustit!

  Odpovězte ihned!“ dohovořil vyrovnaným sametovým hlasem a spustil zeleno-šedý megafon podél svého urostlého těla.

  Robert hádal, že už dozajista zažil nespočet bitev. Obzvláště potom v posledních měsících, kdy se jich uskutečnilo opravdu hojné množství. Bohužel neznal jejich pravé příčiny, neboť čerpal informace pouze z rádiových a televizních přenosů, kdež se, po mezinárodním bojkotování a zkreslování událostí, nedalo už ničemu důvěřovat. Národy do vyhroceného stavu vzájemného zbrojení přirozeně zatahovaly politické ambice individuálních států a mocenských zemí a zrovna takové bludy bývaly v médiích běžně zveřejňovány, neb to bylo přesně to, co civilisté a prostý lid očekával. Ikdyž je nutné přiznat, že se i mezi obyčejnými lidmi pohybovaly dostatečné zástupy osob, kteří již magii odhalili a snažili se ji svými praktikami samovolně publikovat, ačkoliv velmi často byli mnohými opovrhováni a dokonce i ponižováni. Někteří je nazývali blázny, jiní potom vědci (ufology, exorcisty, spiritisty, alchymisty, atp.). Opět zase jenom vládní orgány věděli, jak s takovými jedinci naložit. Bylo pro ně mnohem snazší nechat je i nadále bádat a vydávat odborná pojednání, nechat je přednášet na vysokoškolských katedrách a univerzitních institucí, nežli je systematicky likvidovat a uzavírat do blázinců a jiných „aprobovaných“ zařízení, neboť by takovýto tah pro celosvětovou ekonomiku znamenal doslova obří čáru přes rozpočet a to si v současnosti ani jeden ze států nemohl dovolit.

  Slunce se mezitím již polehoučku přesunulo k západní části dokonale vymetené oblohy, i přesto ale nikterak neubíralo na intenzitě nesnesitelného žáru; snad jen se od severu začínaly tvořit nepatrné mléčné proužky studivých mračen.

  Zhruba čtvrthodinové ticho přerušovalo pouze štěbetání bezmála stohlavého zástupu rekrutů, přičemž byli všichni jeho příslušníci sladěni kompaktními oděvy – zelenými košilemi a maskáčovými kalhotami; ovšem vyztužených přilbic se dostalo sotva na každého druhého, nicméně zrovna Robert s Victorem se těmi šťastlivci stali, byť postávali těsně vedle sebe.

  „Nevyjdou, na to jsou moc hrdí…“ poznamenal tiše Victor a zatnul pěsti a v jeho tváři bylo možno zpozorovat hromadící se zlobu.

  Ach, Calio… kde se jen touláš… problesklo zadumanému Robertovi hlavou a ztěžka polkl, když si John Smith znovu přiložil megafon k ústům a vzápětí pokračoval: „Žádám vás, abyste neprodleně předložili svou odpověď! Nedočkáme-li se vaší reakce do příštích pěti minut, budeme vaší odpověď považovat za negativní!“

  Ač se voják Robertovi ještě v předešlých chvílích zdál být moudrým a zkušeným, nyní o svých myšlenkách zapochyboval. Jednal snad John ze své vlastní vůle nebo jen papouškoval něčí rozkaz? Robert by mile rád chtěl uvěřit druhé alternativě, avšak v armádních rozhodnutích se již poněkud ztrácel, neboť zde bylo možné úplně všechno. A jak se zdálo, bylo mnohé i dovoleno. Vlastně si její právoplatní členové mohli dělat, co se jim zlíbilo, jelikož stačilo mít jen dobré známosti na vyšších postech a tučná bankovní konta – pokud tyto dvě podmínky někdo splňoval, mohl se ten dotyčný považovat za pozemského boha; tedy samozřejmě za předpokladu, že nikomu z  hořejších sfér příliš nepřekážel…

  Roberta z přemýšlení násilně vyrval hlas jiný, neznámý a přeci neskutečně příjemný na poslech, „Slyšte mě, nešťastníci! Jmenuji se Thirioth Stormwors a jsem velitelem přítomného regimentu Světlonošců a pánem Araghaské citadely, která se vašim vládcům stala znenadání tak nepohodlnou…“ onen hlas vycházel doslova odnikud, pročež nikde nebylo postavy ani skrytých úst, z nichž by se mohl případně linout.

  Celý pluk rekrutů se polekal, ovšem nikdo se neodvážil zareagovat jedinou větou či gestem. Všichni stáli na svých místech, téměř až v pozoru. Přes ramena měli přehozeny kožené opasky zastaralých samopalů, a jen nevěřícně zírali na světélkující kopuli magického štítu, jehož energetický tok z ničeho nic zesílil tak znatelně, že dokonce změnil i svou barvu; z tmavější azurové se nyní stala spíše zlatavá žlutá. Pouze John Smith zachoval chladnou hlavu a opět si ke svým plným rtům přiložil zašlý megafon, „Žádám vás znovu, abyste předstoupil, pane citadely, a žádám vás, abyste předstoupil i s celým regimentem Světlonošců a ostatními obyvateli Vznášející se pevnosti!

  Pokud předstoupíte a vzdáte se bez boje, vaše životy budou ušetřeny a bude vám dovoleno dožít zbytek vašich dní ve specializovaných letoviscích!“ znovu dohovořil a nyní stáhl tón zesilující přístroj přibližně do úrovně vlastního hrudníku, na němž mu nehybně visely psí známky s vyrytými daty, jež obsahovaly jméno vojáka, datum narození, číslo a postoj v dané jednotce.

  Osud nastolil další momenty hrobového klidu, který se rozléhal snad po celém okrsku Texaského Bloodmarry. Teď se ho již nikdo a nic nepokusilo přerušit, neboť jednoduše už neexistovalo tvorů, kteří by tak mohli učinit, jelikož se zdálo, že se dokonce i divoká zvěř z širého okolí stáhla do bezpečí čarodějné klenby. Ostatně stejným způsobem si počínali i civilisté, jež se nehodlali vzdálit od svých domovů.

  Konečně ustaly vát i proudící inverze, díky čemuž už rekruti nemusely nadále bolestivě mhouřit oči. Nyní měli již zase perfektní výhled, třebaže skoro ničím nezměněný od toho předešlého.

  A potom se to stalo! Zlatavá barva magické kopule začala najednou blednout, až posléze dočista zmizela. Tedy, alespoň tak to vypadalo.

  Nikdo z rekrutů opět nijak nereagoval, nikomu se ještě nepodařilo sebrat přijatelné množství odvahy. Zase jen Victor promluvil: „Tak na co čekáme? Kupředu!“ a už už se chtěl rozeběhnout a s ním přibližně i dvanáct dalších horkokrevných a poněkud i nezkušených hochů, avšak to by je John Smith nesměl zastavit pouhým zdvihnutím pravé ruky, „Ne…“ zamručel s nádechem plným očekávání a jisté nejistoty a táhle pokračoval, „Ještě ne… Nevíme, co se bude dít. V každém případě ale buďte připravení…“

  Připravení? Copak se snad chystá dát povel k útoku? Robert nad touto myšlenkou vytřeštil oči a ústa mu spadla do tupého snížení. Čekal ledacos, ledajakou vojákovu odezvu, ovšem přípravu na neférovou ofenzívu ani zdaleka ne. Aneb i tohle byl další důkaz zkaženosti lidstva, čili jen nové potvrzení jeho nenávisti vůči této rase, třebaže k ní sám náležel…

  „Pane… Nemyslím si, že bychom na ně měli útočit, pokud se nám dobrovolně vzdají.“ utrousil tiše a usilovně se snažil, aby nevyzněl příliš troufale, byť se nějakým nedopatřením vychýlil z pravidelné řady.

  Snědý voják se otočil na patě a probodl Roberta spalujícím pohledem svých čokoládově hnědých očí, „A já si zase nemyslím, že by mi měl dávat rozkazy někdo, kdo ani není pravým vojínem.“ osopil se tvrdě na bázlivého chlapce a již svinul jazyk pro vyřknutí následného dokončení peprné odvety, ale to už si všiml Robertova prázdného a naprosto se mu nevěnujícího civění. I ohlédl se také zpět přes rameno, aby si konečně i on mohl doplnit mezery ve své informovanosti, neboť duchaprázdně nezíral pouze Robert, oni se k němu postupně přidávali i ostatní členové pluku; nejprve Victor, jemuž se do tváří nahrnulo již dostatek krve na to, aby mu spánkové žíly tepaly v neskutečně bubnujícím rytmu. Později se připojili další dva, pak další čtyři a nakonec už hleděli všichni, avšak teď už v čele s ohromeným Smithem. Mísila se v nich překvapenost doprovázející šokující zaskočení, neb spatřili něco, čemu nikdo z nich nevěřil, že se tak stane; tedy nikdo až na optimistického Roberta.

  Na rovinné asfaltové cestě vedoucí rovnou do útrob Deathswillského centra se totiž zjevilo poměrně velké sdružení kuriózních postav. Kráčeli ven z města a mířili směrem k armádním zátarasům, jež se rozléhaly jen pár desítek metrů od počátku prašné periferie, kdež právě postávali naši rekruti.

  Krajnice silniční komunikace lemovaly v regulérním rozmístění štíhlé topoly v nespočetných případech dosahující k nepředstavitelným a jen těžko uvěřitelným výšinám. Jejich kmeny o nich prozrazovaly, že už tu rostou spoustu let a tudíž, že si již i dost událostí pamatují, ačkoliv je třeba uznat, že jim tento neblahý fakt ani náhodou nebránil v nádherně košatém olistnatění, nad kterým až prostému člověku zůstával rozum stát, neboť kořenili z písečných dun, jež k vyzdvihnutým obrubám asfaltové silnice postupem času navál silný nárazový vítr z přilehlého okolí.

  V popředí přibližujícího se houfu kráčel muž, o jehož výšce musel Robert pochybovat, neb byl pořád ještě dostatečně vzdálen na to, aby ji mohl stoprocentně určit. V každém případě měl ale na těle navlečenu, pokud dobře tipoval, jakousi honosnou róbu z tmavého lnu, snad i opatřenu rudým lemováním na kapuci, rukávech, spodním okraji a možná, že i kolem zapínání, které tvořili knoflíky spojené zlatavými řetízky.

  Jakmile se zase o něco přiblížil, Robert poznal, že se jedná o starce notně zapřeného o vysokou roubenou hůl, na jejíž špici byl zasazen neopracovaný fialový kámen, kolem kterého se vlnila podivná praskající purpurová energie. Zpod nasazené kápě mu vyčnívaly pramínky dlouhých téměř až ke kotníkům spadajících stříbřitých vlasů a z brady se mu spouštěl nejinak zbarvený ani jinak rozvleklý plnovous. A těsně v jeho šlépějích kráčeli ony zvláštní postavy, doslova archaické, neboť byly oděny v nablýskaných plátovaných zbrojích a hlavy jim obdobně, jako jejich vůdci halily kápě. Ovšem tyhle byly o poznání rozdílné, jelikož byly, jak vidno, ušité ze zcela odlišného materiálu – Robert ten podklad tipoval na obyčejnou látku. U krku měli upnuté kožené vlající pláště a za ocelovými nárameníky modravých odstínů, jim čněly, respekt budící, jílce šavlovitých katan. Šlo o muže i ženy, přestože je od sebe bylo možno jen stěží rozeznat, na čemž se zasloužili zrovna jednotvárné zbroje, které jaksi strádaly na jakýchkoliv úpravách pro něžné pohlaví. Jistě za tím vězela skutečnost, že se dívky do bojových škol Nesmrtelných přeci jen moc nehrnuli, neb daleko raději volili studia magická, popřípadě léčitelská či dokonce žádná specifická, nýbrž jich mnoho upřednostňovalo nezávislé životy v Roztroušených koloniích, jež se tak sentimentálně podobaly pozemskému bytí.

  Victor Lester nervózně přešlapoval na místě a natřásal při tom svým šlachovitým tělem. Nakonec ale své rty příliš dlouho skousnuté neudržel: „Tak-na-co-ještě-čekáme?!“ vysoukal ze sebe křečovitě a nabil kulku do hlavně blyštivého samopalu.

  K doprovodu kráčejících osob se náhle přidal i kouř stoupající z ohořelých trosek předsunutých Deathswillských budov, neboť je regiment na oko zlomených Světlonošců zrovna míjel. A zřejmě se to Robertovi jenom zdálo, ale onen dým se mu od toho okamžiku začal jevit jakožto o poznání světlejší, nežli doposud, ovšem, jak se sám ujišťoval, určitě se jednalo pouze o zemdleností vyvolaný klam.

  Náhodou, když zvrátil pozornost ke svému před nedávnem objevenému kamarádovi, aby na jeho chování nějakým přijatelným způsobem reagoval, rozlehl se neprostupným tichem velmi pronikavý vřískot a na jeho vyztuženou helmou pokrytou hlavu padl mohutný stín v podobě letícího opeřence.  

  Robert v okamžení zaklonil zátylek lebky a zahleděl se k naoranžovělým nebesům, kteréžto teď vskutku mistrně napodobovaly plameny podzimního táborového ohně zastřeného lehkými pásky úbělového oparu. I spatřil pojednou jen několik desítek stop ve výšce se nacházejícího sokola. Byl to pták navýsost roztodivný a překrásný zároveň neboť peří měl od přírody vskutku ojediněle zbarvené. Hlava byla přirozeně jednotná – v jeho případě se vyznačovala nažluklým béžovým odstínem –, zobák měl potom světle oranžový, možná, že i drobet narůžovělý, ale kdo to mohl na takovou dálku neomylně poznat… nicméně, si velice blízkým charakterem byl jistý i u opeřencových přikrčených drápků, mezi nimiž se mu v tu dobu dozajista proplétaly příjemně chladivé proudy podvečerních inverzí. Tělo měl potom co do nuance mnohem tmavější, neb bylo obarveno uhlazenou sivostí. A křídla byla nakonec nepříliš se lišící kombinaci již zmiňovaných prvků, přičemž světlejší byl jejich podklad a ponuřejší pak přes něj přehozený háv.

  Robert žasnul nad sokolovým vzhledem. Byl by ho určitě jinak pozoroval mnohem déle, ovšem nebýt reálné skutečnosti vojákovi odpovědi na Victorovu divokou horlivost: „Počkejte, až dojdou k pancéřákům, potom střílejte…“ ztlumil svůj jindy zvučný hlas a zbloudil pravicí ke svému koženému opasku sepnutého ocelovou sponou, kdež dlaní nahmatal držav už mu několikrát život zachraňujícího revolveru prodloužené ráže.

  Světlonošci v čele s čarodějným starcem se neochvějně přibližovali. Hlavy měli svěšené a ruce potom spojené a založené těsně pod hrudními pláty svých na všechny strany se blýskajících zbrojí, pouze vrásčitý a bezpochyby i velmi moudrý čaroděj měl lebku hrdě vztyčenou, ač třeba, díky přibývajícím letům deformovaných krčních obratlů, trochu i shrbenou.

  Sokol začal kroužit v absolutní výšce. Již ho nebylo ani pořádně vidět. Z nedávno překrásného opeřence se nyní stala pouhá rozmazaná tečka, která řvala varovným skřekem, neboť i ten všední tvor věděl, ne, on to doslova cítil, že se blíží události lítého boje… ve vzduchu se vznášel krvavý opar probouzející se smrti…

  „PAL!“ zařval John Smith z plných plic, pročež regiment vzdávajících se Nesmrtelných právě stanul mezi, krajnice prašné cesty lemujícími, pancéřovými monstry, z nichž sálal nehostinný chlad stejně intenzivně, jakožto z toho nejpromrzlejšího ledovce nejstudenějšího severu…

 

  …Robert ani nevěděl, jak se mu to povedlo, ale chtě nechtě se objevil přímo ve středu krvelačné a až nezvykle vyrovnané bitvy.

  Všude, kam jen pohlédl, se bojovalo a že se tehdá bojovalo velmi tvrdě.

  Tu se po jeho levém boku vznášel Světlonoš, s roztaženými, mocně s nimi máchajícími, běloskvoucími křídly, a v rukou třímal jílce dlouhých, všemožnými tělními tekutinami potřísněných, čepelí šavlovitě zahnutých katan. A hned pod ním, v polovičním pokleku, se bránil již notně vysílený mladičký rekrut, který se ještě stačil po vyděšeném Robertovi ohlédnout, než mu chladné ocele bojovníka Nesmrtelných, vzájemně se míjejíc, projeli hrdlem, načež se mu hlava, z níž se ještě ani nestihnul vytratit překvapený výraz, násilně oddělila od, nyní konvulzemi uchváceného těla, jenž s sebou posléze ještě dobrých pár okamžiků reflexně škubalo, neboť to zlehka odeznívaly poslední nervové signály, které těsně před usmrcením stačil vydat v současnosti již mrtvý mozek.

  Po pravici se mu naopak nachomýtli hned rekruti dva. Sotva se drželi na nohou, avšak to jim patrně ani náhodou nebránilo v ustavičné střelbě ze svých Thomsonů, z nichž co do čtvrtiny vteřiny odpadávaly doslova desítky prázdných nábojnic. Stáli v mírně svislém rozkročmu, čímž se také částečně zapírali o zemskou desku, kterážto se skrývala ve zhruba třiceticentimetrové písečné hlubině, rovnou pod jejich vyčerpanými chodidly. Pálili na již náramně zestárlou Světlonošku, jež se svištivým kulkám bránila už jen díky božské magii Ithurielnina daru. Naneštěstí i ta ji již pomalu ale jistě opouštěla. Ach ano, pominuly s námahou dvě sekundy a poslední zbytky kouzelného štítu byly ta tam. Popravdě řečeno ženština už ani tyto okamžiky příliš nevnímala, neboť se jí do slabin hrudního plátu, čili do oblastí podpaží, stehenních tepen i do okolí krku, zrovna agresivně zaryly první nepříčetné litinové kule útočících rekrutů.

  I ona ulpěla pohledem na, netečnou paralýzou zmoženém, Robertovi. Naposledy vydechla a on jako by z její tváře vyčetl tu strašlivou bolest, která z ní už jistě zlehka vyprchávala. Tu vystávající nechuť vůči veškerému válčení, jež jí uvízlo zakořeněné v prohlubních vrásčitých lící. Padla k, slunečními paprsky stále ještě rozžhavené, zemi. Její rozdrásaná křídla se zřekla zbývajícího citu a potom se pouze matně zablyštila, načež se nadobro vytratila.

  „POZOR, chlapče!“ okřikl ho z ničeho nic voják Smith svým klasicky vyrovnaným sametovým hlasem a Robert si už jen stačil všimnout kolem svého obličeje rotující střely, která jakoby se před jeho vlastním zrakem pouze na sekundu pozastavila, aby si mohla na zběžnou chvilku oddychnout a následně načerpat ještě mnohem větší rychlost než jakou se značila doposud, a aby mohla vzápětí pokračovat po své vytyčené dráze a neminout jasně daný cíl – neochvějně se k němu řítícího zastánce Nesmrtelných.

  Ten se sesunul k písčitému štěrku takřka ihned, neboť se mu střela suverénně prodrala skrze nevzdorující látku tmavé kápě a zavrtala se mu do lebky, kterou prošla obdobně snáze, jako rozehřátý nůž umí procházet kostkou stmeleného másla.

  Smithův dobrý skutek byl však co nevidět odměněn zábleskem čepele vrhnuté šavle, jež vůči nepříjemně ostražitému protivníkovi vyslal Světlonoš jiný, o dost menší a snad i trochu buclatější.

  Snědý muž neměl šanci jakkoliv reagovat, nemohl v té fantastické hbitosti ani ucuknout. A i on byl nakonec zbaven své hlavy. A zase to byl pro jeho tělo takový překvapivý šok, že se ani jeho tvář takřka nestačila vzdát vítězně vyrovnaného úšklebku. Ale to už mu trup nedobrovolně poklekl a lebka dopadla do rozvířeného písku, čímž do bojiště vzedmula další oblak prašných chmur.

  Bohům žel, Robert se nechal zkamenět úžasem až přespříliš, neboť sotva odvrátil zrak od nehybného těla svého někdejšího velitele, nyní se utápějícího v neustále se rozlévající tmavě-hnědé kaluži horké krve, spatřil buclatého bojovníka, jak se znovu napřahuje a následně vypouští i druhou ze svých bezvýhradně oddaných zbraní.

  Šavlovitá katana se proti němu přibližovala s neuvěřitelnou ladností šeptajícího větru. A snad jakoby k vyděšenému Robertovi během svého letu i tichounce promlouvala… Ne, ona mu zpívala. Pěla píseň strašlivě temnou a současně příjemnou na poslech. Byla to píseň přicházející smrti. Byla to vůle té hrůzně zvrácené nespravedlivé osoby s křivými hnáty a s obličejem zastřeném potrhanou kapucí. Postavy, která ho děsila ve zlých snech, když byl ještě maličkatým klučíkem. Individua, jež se samo nazývalo Zkázou… (Tedy, alespoň takhle nějak si zrovna on Smrtku představoval, nicméně byla právě tohle její pravá podoba nebo takovýmto popisem pouze mámy strašily své děti a ty děti pak potomstvo své?). Jdu si pro tebe…, špitl chlad ocelové čepele chvíli předtím, nežli se mu ostrou špicí dotkla prudce ustupujícího a brzo zase vystupujícího hrdelního ohryzku.

  Pak se náhle vzduch kolem Roberta podivně zavlnil.

  Zvrátil tedy zátylek, aby mohl naposledy pohlédnout na smrákající se nebesa. Jakmile tak vykonal i uviděl znovu překrásného sokola, který už nad Odlnaryskou jižní periférií ustal kroužit a namísto toho se teď vrhnul střemhlav dolů… Křídla potažená uhlazenou sivostí měl vzorně stažená podél nejinak zbarveného těla, zrak potom soustředěně upřen na odevzdaně hledícího mladíka. Hroutil se k zemskému povrchu rychlostí rovnající se toku světelných částic (mnozí z nezasvěcených by o této scéně mohli pravit, že opeřenec překonal snad i samotný čas, neboť v pouhých několika mikro-vteřinách dokázal předstihnout i nelítostnou čepel, jejíž špice už Robertovi stačila zavadit o krůpějemi zalitou pokožku), a svým masitým, a přece tak mrštným, tělíčkem do něho veškerou svou silou vrazil…

 

  Po těžkém pádu, kterému se Robert překvapivě neubránil a s nímž tak trochu ani nepočítal, opět otevřel oči, přes kteréžto se mu automaticky přetáhla uondaná víčka, již také notně toužící po zaslouženém, a doteď ani za mák okolnostmi nepřejícím odpočinku.

  Když zaostřil zorničky, zmocnil se ho šok, neboť již nebyl vězněm horkého střetu dvou docela odlišných civilizací. Ne, nyní se ocitl znovu na nedokonale oválném pahorku, kdež se zhruba před rokem (ano, bylo to minulého léta) naposledy setkal s milovanou Calií a kde se jejich neobvyklý vztah vyhrotil do míry, jež je oba tolik zaskočila, což patrně (tedy alespoň tak se Robert domníval) vedlo Světlonošku k tak drastickému rozhodnutí, aby mu pověděla, že ona jejich vzájemné porozumění, veškeré jejich oboustranné sympatie, brala pouze jakožto lehký flirt, byť s dlouhodobějším trváním.    

  (Zradila ho, nicméně i přesto jí stále bezmezně miloval. Toho osudného dne jí totiž daroval své srdce, ačkoliv samozřejmě jen v pomyslném duchu, přislíbil jí svou loajalitu, stejně tak, jako mu ona nevědomky přislíbila tu svou, když mu v objetí při zapadajícím slunci několikrát šeptala, jako moc ho miluje, a on se sám sobě při tomto činu zapřísahal, že se jí nikdy nezpronevěří, třebaže by pro svůj slib musel učinit takřka cokoliv.)

  Šok v něm se téměř ztrojnásobil v okamžení, kdy se nad ním sklonila právě zmiňovaná Calia, na níž si při povšimnutí sousedního buku reflexně vzpomněl.

  „Calio…?“ hlesl udiveně a opatrně vztáhl paži k jejímu zátylku; snad zvolil obezřetnost pro svou vlastní nejistotu, pro obavu z případného bludu, který utržil po těžkém pádu, jehož racionální příčinu si taktéž dokázal jen obtížně vysvětlit.

  „Už jsi v bezpečí.“ odvětila s lehkým náznakem medového úsměvu, čímž mu mimoděk, potvrdila svou opravdovost.

  Robert si jí k sobě bez jakýchkoliv dalších slov jen něžně přitáhl, aby jí vzápětí mohl věnovat polibek nadmíru vášnivý, neboť chtíč s ním mával, jakožto hormony cloumají s nevybouřenými adolescenty.

  K jeho velkému a nikterak nepředvídatelnému překvapení se mu vůbec nebránila, ba co víc! Nechala se zcela dobrovolně pohltit jeho vzrůstajícími signály.

  Nakonec to ale byla právě Calia, která své sladké rty oddělila od těch jeho, žízní vysušených. „Musím se tam vrátit. Musím se pokusit zastavit to šílenství, jež lidé vyprovokovali. Musím pomoci svému mistrovi – Thiriothovi.“ dopověděla vskutku jemným melodickým hláskem a znovu se postavila.

  Až nyní si Robert všiml, že i ona je navlečená v plátované, již značně zaprášené a částečně i poměrně otlučené, zbroji s namodralými nárameníky, za níž jí vykukovaly rudými koženými páskami obmotané jílce šavlovitých katan (jistě, zrovna těch proklatých čepelí, jež ho před nedávnou chvílí tak laskavě málem připravily o život) a stejně jako ostatním příslušníkům řádu Světlonošců, i jí hlavu pokrývala (látková) kápě tmavohnědého odstínu, pouze s tím rozdílem, že zrovinka jí z ní vyčnívaly, pro ni tolika charakteristické, neposedné vlnité pramínky zlatavých vlasů. A i ona měla kolem krku za výpomoci dvou stříbrných spon, kteréžto vyobrazovaly Santínie* v plném rozkvětu, spojené tenoučkým řetízkem měděného nádechu, upnutý až k zemi sahající, a zimní noční oblohu připomínající, kožený plášť.

  I on se zvednul z příjemně studících travnatých trsů zdejší půdy. „Můžu se na něco zeptat?“ch čepel* v 

 I on se zvednul z 

  „Ano, ale pospěš si.“

  „Jak jsi to udělala?“

  „Co?“ optala se na oko nezasvěceně.

  „Jak je možné, že jsme tady? Oba dva?“ dodal a ve svém tónu pocítil jisté pohoršení nad zbytečností každé rozvíjející věty, která je okrádala o četné množství drahocenných vteřin, během nichž umírali nevinní, ti, jež pouze plnili rozkazy svých nadřízených, ta bláhová rozhodnutí.

  Calia si se slyšitelným zakřupáním protáhla hrdelní svaly. „Sám znáš odpověď.“

  „Magie…“ špitl si spíše již sám pro sebe, neboť Calia cosi zabrumlala a naprosto svévolně se vytratila; pro Robertovo oko to vypadalo, jakoby se snad vzdala vlastní tělesné schránky, jelikož její trup doslova vyblednul, barvy z něj se vytratily, stejně jako se po letech vytrácí z dětských obrázkových knížek. Znenadání se stal nejprve průhledným a až poté úplně zmizel.

 

*                                 *                                 *

 

  „Už jsem tady, Roberte!“

  Dveře od čtvercového pokoje se rozrazily, až práskly o zeď vedlejší stísněné chodby, do níž se vskutku neprakticky otevíraly.  Nestanul v nich samozřejmě nikdo jiný, nežli udýchaný Victor Lester – nyní už o dost znatelněji vzhledem zestárlý oproti před obdélníkovým, ve stříbřitém rámu zasazeném a jeho vlastní výšku kopírujícím, zrcadlem stojícímu Robertovi.

  Oba muži – už je možno hovořit o třicátnících jako vyšitých – byli opět sladěni v jednotlivých úborech. Ovšem s tím rozdílem, že teď se již nejednalo o šat vojenský, nýbrž o oděv nesmírně slavnostní, přesněji řečeno o černé obleky, jimž jakožto podklad sloužily levandulově-bílé košile, kdežto byly jejich límce obmotané černavě-modrými vázankami.

  „Pořád je ještě čas z toho ze všeho vycouvat.“ nadhodil náramně lehkomyslně Victor a svým výrokem se snažil odlehčit dřívější nesvár, respektive hádku, kterou spolu oba muži ještě toho podvečera vedli dole v jídelním salonku (v salonku, který Robert v pozdějších časech přebudoval na obývací pokoj s prosklenou stěnou, kterážto zčásti sloužila i jako jeho vlastní studijní pracovna, když vstoupil na univerzitní studia z důvodů, aby si doplnil lékařské tituly), čili se takto, svou osobitou metodou, pokoušel svému kamarádovi omluvit, „Já Caliu nějak zabavím.“ dokončil myšlenku, zavřel za sebou starožitné roubené dveře, a sám byl nucen se nad svou dodatečnou poznámkou rozchechtat.

  „Victore, já vím, že se ti to příčí, ale já Caliu prostě miluju.“ pronesl taktéž se znatelným úsměvem na srdcovitých rtech a sepnul si svou bujnou hřívu hustých, mírně nazrzlých, vlasů do útlého culíku, k čemuž mu byla opravdu jen ve výjimečných příležitostech nápomocna stříbrná spona s rytými ornamenty, které Robert nikdy nedokázal rozluštit. Nicméně, co naplat? Byl to dárek od té, jež nevýslovně miloval, což byl mimo jiné také důvod, proč namísto, nepatrně zženštilého šperku, nepoužil spíše obyčejnou gumu. „Navíc…“ protáhl slůvko a odvrátil se zády k zrcadlu, takže si teď již oba muži hleděli vzájemně do očí, „Neznám nikoho lepšího, kdo by mi mohl jít za svědka.“

  „Já také ne!“ zaburácel Victor neopouštěje od vlastní pobavenosti a přistoupil krokem podobenstvím nepříliš vzdálenému vojenskému pochodu a pažemi se mu zapřel o svalnatá, nervozitou rozechvěná ramena, „Příteli, pokud by sis nevzal Caliu, nevzal by sis už žádnou, tomu věř.“

  Muži na sebe poměrně dlouhou chvíli zírali hlubokými pohledy. Pak si Robert s nevyprchávajícím úsměvem povzdychl: „Jen, abych byl dobrý otec…“

 

  Jak sentimentální, napadlo Roberta, když stál na vyvýšenině polorozpadlého pahorku severně za městem a ve svém podpaží měl propletenu a možná i trochu zavěšenu bleďoučkou ručku své vyvolené, která byla mimo jiné oblečena jako správná nevěsta oněch někdejších časů – v nádherně načechraných perleťových šatech s dlouhým závojem, jenž se táhl po celé, růžovými okvětními lístky a sněhovými, rudým hedvábím potaženými, lavičkami lemované a červeným kobercem vytyčené, uličce svatebčanů.  

  Stáli v dřevěném a rovněž bílou barvou natřeném rámu, který mistr Thirioth Stormwors – zde, na lidské svatbě, přestrojen za stárnoucího Texaského kovboje s mohutným, až ke kolenním kloubům mu sahajícím, mrožím knírem a s čistě zašedlými vlasy dosahujíc mu sotva jenom k ramenům – díky obtížným magickým formulím, a také za výpomoci bezkonkurenčních znalostí tajemství ušlechtilého umění druidismu, ještě před obřadem okrášlil nesčetným množstvím čarodějně-skvostných, a právě tak nadobro neznámých, rostlin.

  „Škoda, že už tu s námi nemůže být.“ špitla Robertovi tichounce do pravého ucha a zrakem zbloudila ke svému, již docela značně vystouplému, břichu.

  „Neboj, však už se brzo dočkáš.“ snažil se Caliu  povzbudivě konejšit Robert a pouze velmi zběžně se ohlédl přes rameno, aby se ujistil, že dorazili všichni, jež společně pozvali (zahlédl oba své rodiče, sedící v levé přední řadě. Zahlédl i mistra Thiriotha, který s rukama hrdě založenýma na prsou posedával naopak v řadě pravé – jakmile se střetl s jeho pohledem, v kouzlech zběhlý mudrc mu se širokým úsměvem, roztaženým téměř od ucha k uchu, spokojeně přikývl. Všimnul si i novopečené rodinky Lesterů – Victor již opět s kamenným, a přesto pro Roberta tak hřejivým výrazem vepsaným ve sluncem opálené tváři, posedával u okraje řady druhé a jeho žena, s páteří vzorně vzpřímenou, byla usazena hned po jeho pravici. Jednalo se o paní ještě o něco málo starší, než byl její choť, čili by bylo možno spekulovat o pětatřicátém až čtyřicátém roce života. Měla ebenové kučeravé kadeře perfektně vyčesané do vysokého drdolu zkrášleného obstojným kvantem, na útlých řetízcích sdružených, falešných perel a na vyhublém, na dámu až zarážlivě dlouhém těle, měla posléze navlečeny šaty černé jako noc s titěrnými kosatcově-třpytivými šupinami pravidelně poházenými kolem hlubokého výstřihu i podél brčálového zapínání. I její tvářnost byla chladná a nedůtklivá, nakonec obdobně jako jejich dvou sedmiletých dcer, vzezřením sotva matně odlišných od směsice genů jejich rodičů.

  Potom v zadních řadách zpozoroval i tuze mnoho jiných příslušníků rasy Nesmrtelných, zejména pak těch, kteří se nedokázali mezi prostým lidem tak dokonale kamuflovat, jako ostatní jedinci magických národů – ve stínu monumentální, v plné parádě olistnatělé, větve prastarého buku se skrýval Kittim Levonožka*, v Roztroušených kolonií proslulý alchymista a odborník na čarodějné artefakty, ale také nadmíru zručný historický badatel a zběhlý archeolog, a ve volných chvílích i uznávaný bard a příležitostný spisovatel; konečně takhle nějak podobně se každému s očividnou chutí a hrdostí sobě vlastní, vždy až přehnaně galantně a kultivovaně, představoval, což samozřejmě činil kdykoliv, jakmile sek tomu naskytla, z jeho úsudku, vhodná chvíle. Byl oděn v k zemi svěšeném béžovém kabátci a na hlavě měl posazen široký klobouk hnědé nuance. Vedle něj dále postával rovněž i Kerthasim Milweth, stoupenec národu Vznešených – v lidské řeči v četných případech označovaných za bájné „elfy“ –, korunní princ a následník trůnu Roztroušených kolonií a po jeho boku, blíže ke Kittimovi, posléze mlaďoučká, snad snáze ještě dítě připomínající, princezna Neina Milwethová, Kerthasimova nevlastní, ikdyž se mu dosti dobře podobající, sestra. Naopak směrem k příkrému konci vyvýšeniny se nacházeli Fawrleon Xadroin – taktéž příslušník Vznešených a dvorní mág Xeanonu, hlavního města Roztroušených kolonií –, Werq „Pěstomlat“ – dva a půl metrový půlobr, klečící na kolenou, právě tak nasoukán v dlouhém, jeho pravou identitu zkreslujícím, plášti – a Liama Ghostwind – osobní strážkyně královských potomků a nájemná vražedkyně, kompletně zahalená v útlém, k jejímu štíhlému a zároveň vypracovanému tělu, přilehlém tmavě modrém a z dračích šupin zhotoveném, úboru. A kromě nich, Nesmrtelných, se na celé svatbě rozprostírala většinová převaha obyčejných lidí, kteří posedávali v dohromady šestnácti řadách a jež bylo velmi snadno rozeznat, neboť jejich majorita měla výrazy vesměs znuděné a jaksi nekorektní vůči slavnostní události, která zrovna probíhala – ach, ano, taková byla Robertova rodina ve skrytu vlastního soukromí, ale, jak vidno, tak i na veřejnosti, mezi, pro ni, cizími hosty; nicméně Robert si z toho nedělal těžkou hlavu, jelikož jeho prioritou byla pouze Calia a nyní tu společně stáli zejména proto, aby si, před rozmanitým božstvem, přislíbili svou nehynoucí věrnost.)

  „Vážení svatebčané,“ vyrušil ho z duševního přemítání pastor Theodor Halwick – světlovlasý, vcelku tělnatý mladík s bambulovitým napuchlým nosem, čerstvě vysvěcený Deathswillský kněz a zarputilý protestant plánované přestavby místního chrámového kostela na modernizovanou polikliniku –, „Sešli jsme se zde, abychom spojili ve svátost manželskou, zde přítomnou dvojici…“

 

*                                 *                                 *

 

  Nebesa byla zatažená, vítr pěl ponuré písně.

  Z těžkých černých mraků padaly drobné azurové kapičky a rozbíjely se o dřevěné obdélníkové víko na kamenném oltáři vystavené sněhově-bílé rakve. Okolní, vydlážděný, lidmi oblečenými v tmavých šatech přeplněný, plácek obklopující, koruny letitých stromů – vesměs šlo o:"Times New Roman","serif"">  Uvnitř roubené, k poslednímu odpočinku sloužící, truhly leželo mrtvolné Caliino tělo. Pleť měla téměř průsvitnou, což značilo, že před svým skonem ztratila přílišné množství krve, nicméně to ještě vůbec nemuselo znamenat, že zrovna to bylo příčinou její náhlé smrti (Robert, na Victorovu radu, všem příbuzným pověděl, že zemřela při ošklivé autonehodě. Musel jim lhát, jelikož pravdě by asi jen stěží někdo z nich uvěřil, ostatně, jak své příbuzenstvo znal, dozajista by ho nechalo zbavit svéprávnosti a uzavřít do „aprobovaného“ pomocného zařízení, už jenom proto, že by ve svém čistém rodokmenu ani náhodou nestrpěli šílence nebo pomatence, ne při okolnostech, že právě na jeho bezchybnost byli tolika pyšní.), byť jí v oblasti hrudníku čněly dvě, až nápaditě totožné, nepatrné, v současnosti již mírně zahnědlé, ranky. Vlasy měla volně rozprostřené kolem srdcovitého obličejíku, blankytně modrá očka potom navěky zavřená – pro Roberta to byl ubíjející pocit, být si vědom faktu, že už se do nich nikdy v životě nepodívá, že už s ní nikdy neprohodí jediné slůvko,… že už jí nikdy nepolíbí.

  Oblékl jí do stejných bílých krajkových šatů, které na sobě měla navlečené dne, kdy jí poprvé spatřil – absurdní bylo, že od toho okamžiku ani o sekundu nezestárla; ano zarážející to bylo, avšak pouze pro obyčejného člověka (jistě, mezi příbuznými o ní kolovaly nejrůznější fámy a pomluvy, ale Robert a Caliou je s nadhledem přecházeli, neboť jen oni, a několik dalších zasvěcených, znali pravdu a to jim jaksi postačovalo ke spokojenému bytí). Realita se ovšem vyznačovala poněkud jinak – mezi všeobecné vlastnosti Světlonošců totiž spadala i pomyslná imunita vůči pestrým invencím samotného toku časových proudů, čili jinými slovy nemohli nikdy zestárnout a dle podrobnějších informací, které mu kdysi, v dřívějších dobách, Calia poskytla, nemohli ani přirozeně zemřít. A to byla zrovna ona neblahá věc, která ho tak strašlivě děsila, neb Světlonošce mohla usmrtit jen magie a nic jiného.

  „Maminka spinká, že jo, tati?“ zeptala se pro ujištění maličkatá plavovláska, vzhledem až úžasně blízká vůči mrtvé matce, držíc se za okraje, oproti chmurnému okolnímu prostředí, tak výrazné rakve, a vyzdvihla se na špičky – dosahovala s námahou tří let, nicméně na svůj věk byla už dostatečně vysoká na to, aby tak mohla učinit, třebaže smutnou a tolik drastickou situaci, jež se kolem ní právě odehrávala, mohla pouze sotva chápat.

  Do Roberta jakoby rázem uhodil pomyslný blesk. Náhle si uvědomil, jak obtížná a složitá budoucnost ho očekává; nejen s výchovou dcery, ale i z hlediska vyřešení záhadného Caliina úmrtí, a v neposlední řadě potom také s obstaráváním rodinných financí… Takovou budoucnost si se svou milou rozhodně neplánovali. Chtěli mít spoustu zdravých dětí, dokonce se v brzké době chtěli z Deathswillu nenávratně odstěhovat, neboť Calia toužila žít ve střední Evropě, kde se jí zalíbilo při plnění jedné z jejích bezpochyby náročných misí – vyprávěla mu o tamější úrodné půdě, o malých vesničkách a rozměrných vinicích, o příjemném podnebném pásmu… I nahrnuli se Robertovi pojednou do jeho kaštanově hnědých očí slzy a on byl nucen jim zabránit v úniku přimhouřením již poměrně znatelně svraštělých víček. Všechno mělo být jinak!

  „Ano, maminka spinká.“ odvětil dcerce po rozvláčné odmlce a nervy zbavenými pažemi si otřel uslzené řasy.

  Dívenka na svého otce v lehkém zmatení pohlédla a ihned dětinsky pokračovala: „Hm… a kdy se vzbudí?“

  Robertovou tváří projel další křečovitý tik. Proč mě tak mučíš, Melliso? „Maminka už se nikdy neprobudí.“

  „Ani ráno?“ nepřestávala vyzvídat plavovláska a přirozeně si nemohla uvědomovat, jak moc toho ještě nechápe a jak hrozně svému otci ubližuje.

  Robert se už už chtěl nadechnout a ztrápeně Mellise odpovědět, avšak jaksi, docela nečekaně ho předběhl hlas jiný, jeho uším opravdu velmi dobře povědomý a pro dívku až kupodivu zvučně spořádaný, „Maminka bude odpočívat, protože byla velmi unavená. Probudí se, až přijde čas. Zase se s ní shledáš, uvidíš.“

  Robert se nemusel ohlížet, neboť věděl, že to hovoří jeho starý přítel, Victor Lester.

  „Běž za tetami. Chci si s tvým tatínkem promluvit.“ požádal jí vzápětí, jak nejvstřícněji dovedl, a polaskal jí po divoce zvlněných, kalené zlato nebo raději zvlhlou slámu, připomínajících kadeřích.

  Mellisa, oblečená v černých, nikoliv však dočista smutečních, šatičkách sklopila zrak k dlážděnému chodníku a uposlechla. Avšak chvilinku předtím ještě jedenkrát rozpačitě vzhlédla ke svému, hřbitovním chrličům snadno přirovnatelnému, otci a poté na umrlou matku, kteroužto naposledy obdarovala svým charakteristicky hřejivým a zcela nevinným úsměvem, a jež ještě stačila láskyplně pohladit po bezcitném, podél útlého těla vyrovnaném, zápěstí.

  „Neměl bys jí takhle zbytečně chlácholit.“ napomenul ho polohlasně Robert, když se Mellisa hopsavým krokem ztratila v mačkajícím se davu pištivě posmrkávajících žen, „Zbytečně jí motáš hlavu. Bude to pro mě později o to složitější na vysvětlování.“

  „A co jsem jí měl jako říct?“ bránil se Victor, rovněž bez zjevného mrknutí civějíc na pokojně odpočívající Caliu – Robert věděl, jak byl ustrojen. Nebylo to obtížné uhádnout, neboť na sobě měl totéž, co ostatní přístojící muži (černý frak, jemuž jako nevýrazný a právě tak příležitostný základ sloužila popelavá košile, a na nohou násilně vypnuté temně-hnědé plátěné kalhoty).

  Déšť zesílil, vítr strašidelně zanaříkal – snad i on prožíval bolest pozůstalých, možná, že i ten přírodní živel měl onehdy pochopení pro muka lidských duší a nejspíš to mohl být i on, kdo ze začerněného nebe snášel, každým okamžikem stále více a více intenzivnější nečas.

  „Nevím, příteli.“ zachroptěl Robert a ohleduplně spojil svou ruku s Caliinou, tou studenou věcí, jež měla už doopravdy hodně daleko k těšivému stisku, a útlocitně jí hladil, přičemž do konání po krátku vložil i ruku druhou, až do teď naprázdno uloženou v kapse sivě-ebenového kabátce, „Já už nevím absolutně nic.“ povzdechl si.

  „Jsem přesvědčen, že za tím vězí útok Nesmrt-…“ chtěl váhavě pokračovat Victor, ovšem kamarád ho agresivně utnul: „Neříkej to slovo…“

  „A jak jim mám říkat?“ opáčil jen ždibec tázavě a jako ve zpomaleném filmu zbloudil zrakem k Robertovi, který měl hlavu svěšenou u hrudníku a pohled věnovaný jen a pouze bledé Calii.

  „Budeme tomu říkat casus.“

  „Casus? Myslíš latinsky případ?“ dychtil po upřesnění Victor; v jejich pozadí zaslechli zvuk otevírajících se deštníků, přes hustý nelítostně padající déšť již skoro nebylo ani vidět.

  Robert opatrně upustil ruku své milované a jemně jí umístil zpět do truhly, na její pravé místo, přesně na to, kde dřímala ještě dříve, než se jí prvně dotknul. Pak hlavu narovnal a kompletně se napřímil. „Ano, casus85ix, tak je budeme označovat.“ protáhl se v kříži i v hrdelních svalech, „Založíme jednotku, která je bude lovit, jako přebytečnou zvěř v polesích. Oni nic jiného nejsou. Nezaslouží si nic jiného, nežli smrt. Jsou přežitkem dávných časů a oni si k sakru musí uvědomit, že je tady lidé nechtějí!

  Musejí být vymíceni!“ krev v žilách mu tepala nebezpečně nepravidelným taktem, nenávistná tvář mu rudla jako letní slunce vycházející na obzor vzdálených písečných dun, neovladatelnou silou zatnul pěsti.

  „Calia bude pomstěna. To ti slibuji.“ stvrdil památně Victor pomstychtivým tónem a poklepal svého kamaráda po levém rameni, pro náznak své vlastní podpory, „Budeme je zabíjet ve jménu odvety, pro ni.“

---