Dívka bez duše

Vycházela znuděně ze svého bytu. Měla důvod. Před necelou hodinou se pohádala s přítelem.  Vlastně se s ním rozešla.  Když opouštěla místo, kde dříve bydlela, neměla ani pocit, že někomu chybí nebo že se jí po někom zvlášť stýská. Místo toho, aby šla důstojně a s pokorou po svých kdysi oblíbených ulicích a náměstích, namířila si to do parku. Tam narozdíl od rozpálených a šedivých ulic, vše přes jaro a léto kvetlo.Děti se zde vesele projížděly na kolech a jejich rodiče odpočívali na slunci nebo ve stínu. Mezi nimi se procházela  policejní hlídka na koních.

Bylo toho na ni přece jenom trochu moc. Nikdy totiž neviděla tolik lidí pohromadě, protože zřídkakdy se dostala na taková místa . Příroda ji nikdy moc neříkala a neuměla si ji ani představit. Možná, že kvůli tomu byla tak překvapená, když vešla do té krásy hlavní bránou.

Pocit lásky u ní skončil, když jí umřeli matka s otcem. Jejich tragická nehoda na dálnici se neustále vracela, když usínala sama v pokoji. Nyní už z ničeho nemusí mít strach, neboť nemá ani ten pokoj, kde se dříve bála svých snů.  Po roce neštťastné nehody  zašla na hřbitov, kde jsou rodiče pochováni. Mockrát je nenavštívila, i když někde v podvědomí tušila, že by si oba přáli, aby se o jejich hrob někdo z rodiny staral. Zůstala sama. Jeji jediná sestra zemřela asi před čtrnácti dny na neznámou chorobu...

Dlouho v tom parku nevydržela, a tak se rozhodla vrátit zpět do bytu. Avšak přítele již nenašla. Nevěděla, čím to bylo, ale procházka ve slunečný den jí zásadně změnila náladu. Ta přešla z hněvu do klidu a úsměvu. Posléze otřela prach z rodinného alba, aby se do něj  mohla znova po letech podívat.  Nevydržela jej doprohlédnout bez slz, neboť si vzpomněla na ty krásné chvíle strávené v rodinném kruhu. Na chvíli se zahalila do smuteční nálady. Proto si musela vytáhnout kapesník.  Po uložení sbírky zpět pod postel jí bylo zas fajn.  Přešla z obývacího pokoje do kuchyně, aby si uvařila kafe. Ze snění se přesunula do reality. Vešla na balkon, kde si zapálila cigaretu. I přesto, že si dala předsevzetí, že přestane kouřit. Byl u toho i její bývalý.

 V momentě, kdy zaplál plamínek v zapalovači, viděla sebe jako rebelku. Zapomenout na jakoukoliv oddanost muži, být jedinečná, vytvářet si nové cíle a myšlenky. O takovýchto věcech a plánech začala přemýšlet a to jí bylo příjemné. V ruce hořící cigaretu, na stolku na balkoně horké kafe.

Zavřela na chvíli oči, aby si představila, co by následovalo, kdyby přišel na balkon a viděl jak si bere ona cigaretu.

Vydržela to jen pět minut. Pak je zase otevřela. Kdyby totiž měla zavřené oči delší dobu, začalo by se jí dělat špatně, protože by viděla, jak stojí na střeše svého panelového domu a dívá se směrem dolů do ulice. Za tento nepříjemný pocit mohla její nevydařená sebevražda. Pokusila se o ni, když ji nebyla uznána jedna zkouška u maturity i přesto, že měla podporu dvou z pěti profesorů. Po tomto okamžiku si připadala bezcenná. Nakonec si to však rozmyslela. Náhle ji zazvonil mobil. Volala ji kamarádka. Nebýt jí a telefonu, už by nežila. Paní veselá do ní potom vstoupila a pan smutek po svém dlouhém pobytu konečně vystoupil. Sestoupila proto po žebříku,který ji původně dovedl až na místo, odkud chtěla skočit.

Svoje depresivní černé šaty si ale nechala. Moc se jí líbily. Sedla si v bytě na postel se zapálenou cigaretou a hleděla z okna na zmatené holuby, kteří přelétali ze střechy na střechu a z drátu na drát.  I když jejím nejoblíbenějšími ptáky byli vrána a havran dokázala se dívat takto do prázdna celé hodiny a přemýšlet nad sebou. 

Druhý den vešla do své třídy, aniž by pozdravila kamarádku v lavici. Položila si hlavu na mikinu a usnula. A to tak tvrdě, že ji uniklo, že se všichni spolužáci přesunuli do protější učebny na chemii. Náhle zůstala ve třídě sama.  Po probuzení se rozhlédla kolem ale nikoho nespatřila.Myslela, že se jí to jen zdá, ale opak byl pravdou. Nikdo si nevšiml, že někdo chybí.  A tak v klidu paní profesorka odešla se studenty do speciální laboratoře.

Když už se jí nechtělo spát, založila si ruce do klína. Po chvíli ji napadlo, že by se mohla podívat z okna. Zjistila, že neprší.Chtěla jít ven, ale nemohla. Zjistila totiž , že dveře třídy jsou zamčené.

A tak si sedla na katedru a začala potichu plakat. Minuty strávené o samotě jí utíkaly stále stejným tempem. Pouhý hlas by ji v tom okamžiku rozesmál i potěšil. Po chvíli ta chvíle přece jenom přišla. Školní zvonek oznámil konec hodiny. Jakmile ho uslyšela, rozletěla se radostí po třídě.

„Jakto, že jsi tady ?“zeptal se jeden z chlapců, který vtrhl do třídy jako první.

„Ani nevím a upřímně řečeno je mi to jedno !“ odsekla jedovatě dívka.

„Tak promiň, že jsem se tě teda dotknul.“

Když oba domluvili, zvesela zasedli zpět do lavic i ostatní. I jim přišlo divné, že ona nebyla na chemii. A proto také dělala její sousedka ve třídě, že ji nezná, nebo snad jen neposlouchá. Takže všechna slova, která ona říkala, vyznívala naprázdno. „ Tak milí studenti skončila přestávka a začala hodina, tak se hezky posaďte a rozdejte si mezi sebou tyto archy.“

A na co jsou ? Zeptala se ihned, jak obdržela jakýsi papír s všelijakými cvičeními. To se brzy dozvíš drahoušku, odpoěděla vstřícně pani profesorka na český jazyk, hledíc přitom na všechny dívky a chlapce.

„Prosím vás, ještě než se pustíte do díla, podepište se nahoru ať vím, komu mám pak dávat ty jedničky, zažertoval na překvapené tváře stojící pedagog.

Poté, co dořekla pani profesorka tuto větu, dali se všichni do práce, až na jednu. Tím byla dívka jménem Johana. Místo toho, aby se taky pomalu začala soustředit jako ostatní, položila si hlavu na hebký svetr a usnula. Nikdo z lidí kolem ani nezaregistroval, že pan ředitel vyhlašuje cvičnou evakuaci školy. Jediná Johana, jenž původně zamýšlela prospat hodinu češtiny, vyběhla s šíleným křikem na chodbu, aby naznačila, jak moc ji jde o život. Odemkla vypůjčenými klíči s přehledem dveře a přidala se k celé své škole posávající venku.

„Tak doufám že můžeme vyrazit a nemusíme se počítat,“ řekl svým hlubokým hlasem hlavní organizátor – tedy pan ředitel. Všechny třídy se shromáždily na malém nádvoří vzdáleném zhruba dva až tři kilometry od budovy školy. Slunce se schovalo za mraky a začal foukat nepříjemný chladný vítr.

Na okamžik se celá skupina zastavila, aby každý se stal mluvčím a pohovořil v kruhu přátel o tom, jakým způsobem si představuje návrat do školních lavic.Padaly různé návrhy. Nakonec předstoupila před dav zvědaých očí i Johana, i přesto, že  někteří z nich již mysleli na svoji cestu domů. To ji  však neodradilo od jejího vyprávění.

„Tak jelikož bych nerada zdržovala, budu mluvit jen krátce. Mě osobně se toto cvičení moc líbilo a myslím si,že je na čase jít zpět do školy.

Když se vrátila domů unavena,zrovna s lehkou hořkostí kráčel pod jejími okny.Měl proto důvod. Zhruba před měsícem se s ní rozešel. Den po té hádce však litoval toho, že musel na ni být tak hnusný. Měli se celkem rádi. A rozhodně ji nechtěl nikdy opustit. Už jen z toho důvodu, že se seznámili již na vysoké škole, do které oba chodili. Život bez dívky, která jej vždy po ránu probouzela sladkými polibky si skoro nedokázal představit.Snad jediný problém byl v tom, že ona na svém muži závislá úplně tak nebyla. Zvykla si. Vídala se totiž s Jasonem často jen večer, neboť přes den jeden na druhého zkrátka neměl čas. Teď když už je vše jinak, nic z toho neplatí. Johana

 nyní bydlí sama ve stejném bytě a nikoho neprobouzí něžným objetím, zatímco Jason se přestěhoval daleko od ní. A proto také žije prázdný,nevyrovnaný život, jak on tvrdí. Lidé kolem něj ho doposud ještě moc nepoznali, protože každým večerem navštěvuje místní kasina, aby uspokojil své gamblerské touhy.

Do panelového domu, v němž přespává se chodí z nevelké zarostlé zahrady pleveli.Má pět poschodí a jeho vlastník je stejně velký kuřák, jako Stefan, tedy Jasonův spolubydlící.Stefan byl docela příjemný člověk. Měl vousy a kupoval si pokaždé pouze jednu značku cigaret.