16/12/11

Je to pokušení. Neměla bych to dělat. Nebo jo? Jak mam vlastně vědět, co dělat a co ne, když nevím, proč jsem na světě?

K Vánocům si přeji notebook – MacBook Air 11“. To abych ho mohla nosit do školy a pečlivě si zapisovat. Abych ho mohla nosit do knihovny a dělat si výpisky z knih, které budu číst. To abych byla pilnou studentkou. Tou, u které škola zaujímá nevyšší místo v žebříčku životních smyslů a hodnot.

K Vánocům si přeji tygrovaný kabát. Podvazky. Lodičky na vysokém podpatku. Rtěnku a číslo pět od Chanelu. To abych mohla jít do baru a svádět muže. To abych se mohla předvádět již před známými muži. To abych se cítila ženou. Abych žila láskou, nechala se spalovat vášní.

Možná je jedno z toho cestou zla. A možná je to jen výplod společnosti. Jak by jinak fungovala?

Jde o to, že zase nevím, co chci. A zase mi nemůže nikdo poradit.

Jasně, je to o ničem. Kravina. Pro mě to však reprezentuje dvě různé cesty kterými se vydat. Vím, že správně je zaprvé. Jenže cítím, že zadruhé.

Nenechme se oklamat pocity. A asi ano, měl pravdu (Hus), víme, kam až to může vést. Requiem za sen je dokonalým znázorněním. Jenže já mám pochyby… není to zase jen tah, jak nás udržet v ohrádce?

……………………………….. zlatá střední cesta……………………..……………..

Ono mi to možná dává pocit, že „do toho vidím“. Že jsem prokoukla ty „dvě“ cesty. A není to past? Co když jsou obě vlastně to samé? Je to povrchní. Buď skončíme jako otroci společnosti, nebo se staneme otroky svých vlastních pocitů a pudů. Je to iluze založená na zdálnlivé možnosti volby. A přitom si nevolíme nic. Výsledky jsou ekvivalentní. Navíc každý přece cítí, co je správné. I já. Mohlo mě to napadnout. Dvě možnosti – jedna lepší než druhá. Tak to asi nefunguje. Vím, o co jde. Jenže taky vím, že je zapotřebí trochu snahy. A není lehké. Není lehké BÝT DOBRÝM ČLOVĚKEM.

A kdo to vlastně chce?