Kapitola 2 - Pravda a názor

Pravda a názor

Většina lidí si neutváří názory sama - mnoho z nich pouze hltá, co jim jiný řekne. Je logické, že se před Matoušovým domem docela rychle utvořila skupinka novinářů s cílem zjistit, co se vlastně stalo. Noviny však zatím byly nestranné a lidé si případu zrovna moc nevšímali.

Matouše i Tomáše hned druhý den odvezli na služebnu, kde udělali formální výslechy; oba se pak vrátili domů. Oba také chtěli policistům pomoci v hledání Danielina vraha; sami se samozřejmě samotného vyšetřování nebáli, protože vyšetřovatelům nic neskrývali.

*****

Šetření probíhalo několik dnů a policie začala pojímat prazvláštní názory. Nejprve Matouše zarazilo už to, že ho považuje za podezřelého, ale pak… Začali tvrdit, že nemá alibi, neboť na jeho pobočce pracovníci své odchody pouze zaznamenávali do knihy, což nebylo dostatečně průkazné.

Matouš tedy mohl přijít domů dřív a zazvonit - tvrdě, že si zapomněl klíče. Potom, co mu žena otevřela, tuto zabil a odešel vrátibo se v obvyklý čas. O synovi se předpokládalo, že viděl otce a nyní ho kryje. Proč to měl Matouš udělat, zatím nevěděli, ale když potřebujeme motiv, nějaký se vždycky objeví.

Matouš se začal hodně bát - věděl, že vrazi v dnešních věznicích žijí snad hůř než násilníci a pedofilové. Vyšetřovatelé snad skutečně věřili té své báchorce a nebyla síla, která by je přesvědčila o opaku.

Jedinou nadějí byl soud - snad smete jejich pofidérní důkazy.

Když byl Matouš obviděn, začaly sdělovací prostředky až s jakýmsi nadšením informovat, jak nějaký chlap zabil svoji manželku. Mluvilo se o všech detailech, ale takřka každý občan věřil, že Matouš je vinen. Málokdo pochyboval.

Matouš se obrátil na tři advokáty, ale každý na něj působil nedůvěryhodně; žádný snad nevěřil v Matoušovu nevinu.

Matouš si tedy řekl - Nač vyhazovat za drahého advokáta a ještě ho hledat po všech čertech? - a nechal si nějakého přidělit.

Nepomohl si. Celý soud byl podjatý; celý svět ho snad stačil odsoudit ještě než proběhlo první stání.

Tomáš nebyl k žádnému soudu přizván jako svědek - jen byla přečtena jeho zaprotokolovaná výpověď a vyjádření psychologa, kde tento konstatoval, že výpověď není věrohodná.

Soud byl docela krátký, ale rozsudek zněl jasně. Matouš je vinen a odsuzuje se k trestu na 10 let nepodmíněného odnětí svobody ve věznici s ostrahou Pankrác s povinností práce ve slévárně Malešice s možností podmínečného propuštění po šesti letech. Tomáš zůstane v dětském domově Hloubětín, kam byl umístěn po uvalení vazby na Matouše.

,,Podáme to odvolání,” řekl Matouš advokátovi, když vyšli ze soudní síně.

Právníkovi bylo jasné, co chce Matouš udělat, od chvíle, kdy vyslechli rozsudek, ale, ač nečekal změnu Matoušova názoru, řekl: ,,Já už opravdu věřím, že jste to neudělal, ale věřte mně; tím odvoláním si nepomůžete.”

,,A co bych mohl ztratit? Kolik je horní hranice za vraždu?”

,,Deset let,” odpověděl právník.

,,A není zvykem dávat možnost podmínky už po polovině trestu, tedy po mých pěti letech?”

,,Je.”

,,Tak co ještě můžu ztratit? Myslíte si snad, že mi třeba mohou dát výjimečný trest?”

,,To asi ne,” řekl právník, ,,ale mohou vám tu podmínku sebrat úplně.”

,,Když mi teď věříte, musíme to zkusit.”

Advokát Matoušovi skutečně věřil; avšak ještě silnější bylo jeho přesvědčení o nemožnosti prokázat pradu. Přesto se snažil - nedosáhl ale ničeho.

Městský soud vrátil rozsudek obvodnímu soudu pro Prahu 3 s poznámkou, že by měl Matoušovi Tréglovi zrušit možnost podmínečného propuštění. Obvodní soud tomuto doporučení vyhověl.