Silvestr

Byl to poslední večer v roce. Vracel jsem se na kraji předešlého roku a postupně jsem si uvědomoval, že jsem za celý den nepozřel jediné sousto, načemž se mi můj žaludek jemným vlněním připomenul. Zvuk pyrotechniky stínil klapot mých tvrdých podrážek a na vteřinu jsem měl dojem, jako by se země prodala do samé propasti tupé nehybnosti.

   Paradoxně jsem se na ulici nacházel sám, opomenu-li sílící se řev připomínající padlý dobytek. Opilecký smích oslavenců, kteří si užívali posledních minut konce, řekl bych. Nebyl jsem si jistý. Nejspíš mě tehdy ovládla únava, která mi zakalovala mysl. Je na čase se najíst, říkal jsem si sám pro sebe a přitom jsem se dotkl svého prázdného břicha. Pro kohokoliv by bylo v tuhle dobu obtížné najít volnou restauraci, kde se  najíst. Místo toho mě jen pitomé láhve od alkoholu svým cinkotem dlaždily cestu.

   Město bylo v noci neuvěřitelně temné a nečekaný proud deště tu temnotu více umocňoval. Kapky deště se propíjely skrz můj kabát a tak jsem se schoval za stěnu nejbližšího obchodu. Zastavil jsem se u stánku s alkoholem, který stál pár bloků odtud a ptám se, jesli mají na prodeji jídlo, "pokud vám chutná rumová polévka tak si poslušte", nabídla mi paní s výrazem tak přísným, že by tím mohla zabít i mouchu.

  Byl jsem si vcelku jistý, že by alkohol měl nevítaný účinek na můj žaludek a tudíž mi nezbývalo nic jiného než jít dál. Při hledání mi zrak pravidelně těkal různými směry jako při sledování tenisového zápasu. Byl jsem unavený a poslední co se mi chtělo, bylo bezduché vykračování městem a hledání vhodného útočiště. Můj žaludek protestoval tlumivým zvukem a to mě přimělo hledat pozorněji.

   Okolo mě jako vír prolétla skupina amerických turistů a já, otupělý hledáním, jsem začal následovat jejich kroky, které mě zavedly do neznámého hotelu.

   K mému štěstí byla restaurace pod hotelem stále v provozu a rozhodnu se jít dovnitř. Hned u vchodu mě oslepila záře ostrého světla a dlaněmi jsem si chvíli mnul oči. Sedl jsem si k volnému stolu a sledoval jsem ostatní jak ztrácí své zábrany v toku lihu, vědomě, s takovou samozřejmostí, jako když ráno vyjde slunce. Personál nebyl v dohledu a tak jsem vstal a zamířil k baru.

   "Je nám líto pane, ale restaurace je kromě baru již uzavřená. Promiňte pane." Odpověděl mi barman, co zrovna leštil úzké sklenice. Dal jsem si přinejmenším trochu vody a zcela zklamaný jsem opustil restauraci. Podíval jsem se na hodiny, které ukazovaly třicet dva minut po jedenácté. 

   Rád bych před koncem roku alespoň najedl a přitom mě do toho všeho rozbolela hlava. Přešel jsem na druhou stranu ulice a šel si sednout do parku, kde pobývali několik bezdomovců se svíčkami v ruce. Netušil jsem k čemu mají svíčky, ale nechal jsem svoji mysl plout jiným směrem. Sledoval jsem řeku, která se ve vlhkém počasí podivně leskla. Působila hlubokým až nadpřirozeným dojmem, že jsem byl na chvíli hypnotizovaný její hladinou. 

   Pak přišla slečna. Lehce se přibližovala a nakonec si váhavě sedla vedle mě. Mlčela a dívala se do dálky. Nikdy jsem ji neviděl, ale nebyla to dívka, která se představuje tak snadno. Její přítomnost mi ovšem dělala neobyčejně dobře. Do parku se nahrnuli další bezdomovci a všichni drželi v ruce svíčku, načemž nejdůležitější z nich k nimi přistoupil a každému jednotlivě zapálil.

    Byl jsem z její přítomnosti trochu nervózní a přemýšlel jsem, jestli nemám se záhadnou dívkou navázat kontakt. Naše mlčení bylo tak harmonické a do jisté míry perfektní, že mě jakýkoliv pokus to učinit, táhl na dno mé mysli. Zapomněl jsem, proč tu vůbec jsem a hlad se mi už tolik nepřipomínal. Tajně jsem ji koutkem oka pozoroval a pak se opět zahlédl do dálky.

   Intenzita ohňostroje sílila. Nebe se barvilo do světla. Měl jsem pocit, jako bych byl zraněný ve válce, naplněný nehasnoucí naději míru. Dívka se ke mě náhle otočila. Něco říkala. Začala bez odmlky mluvit, ale nic jsem neslyšel. Nerozuměl jsem ji ani slovo a jako opilý jsem jen sledoval každý ohyb jejich rtů.