Teta na plný úvazek

Máte děti? Já ne, tedy alespoň zatím ne. Ne ty vlastní. Tak trochu „nevlastní“ mám ale tři.

Jak jsem k nim přišla? Nevzala jsem si žádného šarmantního rozvedeného pána, který by už nějaké měl. To jenom moje sestra porodila.
Být tetou je zvláštní stav. Je to zcela neplánované „rodičovství“, vymyká se to vaší vůli i kontrole, není to na plný úvazek, ale je to napořád a nemůžete se toho zbavit.

A jak to funguje?

„Chceme jít do divadla, pohlídáš?“

„Potřebujeme koupit oblek, můžeme ti nechat děti?“

„Chceme si zalyžovat, máš čas o víkendu?“

„Budu rodit, přijeď hlídat!“ (tahle situace se doufám nebude opakovat a u současného počtu tří zůstaneme)

A tak přicházím, vyzvedávám, hlídám.

A ráda.

Výhodu to má v tom, že nemusíte vychovávat. Nemusíte křičet (většinou), nikdy za nic nenadáváte (většinou), jste ten hodnější, ten, co víc dovolí, ten, u koho je vždycky velká legrace.

A je to dobrý trénink na vlastní rodičovství. Naučíte se přebalovat, koupat, připravovat kaše, utěšovat; budete pak trpělivější a bude pro vás snazší usmívat a mlčet ve chvílích, kdy byste rádi křičeli a nadávali z plných plic. Alespoň u mě to tak funguje a hodí se to i do světa dospělých.

Jo, a v těhotenství nepřiberete a nemusíte kojit, nemusíte se vzdávat alkoholu a bujarých večírků, nemusíte vstávat v noci a o víkendu si můžete přispat klidně do oběda.

Přesto vás úplně neminou situace, které byste s chutí přenechali jenom rodičům. A rozhovory, které byste si nechali ujít. S takovým rozhovorem většinou děti tiše vyčkávají na místo, kde bude ticho, bude tam hodně lidí (většinou v dopravním prostředku nebo v čekárně u doktora) a pak se ozve něco jako:

„Teto, jak to, že máma nemá v břiše díru?“

„Díru, proč by tam měla mít díru?“

(v tomto okamžiku získáváte první posluchače, kteří čekají, co z toho bude; přece jenom, díra v břiše je docela nestandardní úkaz)

„No kvůli mně přece.“

„Proč by kvůli tobě měla mít máma v břiše díru?“

(počet posluchačů narůstá, všichni jsme zvědaví, jakou vzácnou nemocí to sestra trpí) a neteř, zcela vyvedena z míry, že nechápu, mi nevinně vysvětluje:

„No, teď tam má schovanýho bráchu, předtim tam měla mě…“

(začíná mi docházet, kam míří a posluchači se začínají usmívat)

“… a kudy se teda dostane brácha ven? A kudy jsem se dostala ven já, když máma nemá na břiše tu díru?“
Co na to odpovědět čtyřletému dítěti, které se stihlo za svůj život naučit sotva chodit, jíst, vnímat, mluvit a myslet? Že děti lezou ven pupíkem? Mám jí to vysvětlit (a jak proboha!) a není na to brzo, nemělo by se to vysvětlovat až za nějakých pár let?

Z tohoto „boje“ jsem vyšla poražená, zbaběle jsem vycouvala (k nechuti posluchačů): „to si povíme doma…“.

Přes tyhle trapný okamžiky (nebo možná i právě pro ně), je dětský pohled na svět úžasný a pustí vás do něj bez mrknutí oka a jediného „ale“ nebo „kdyby“.  Z jejich otázek a myšlenek budete nakonec vždycky spíš pobaveni než cokoliv jiného. A když už nic víc, minimálně si oprášíte znalost všech večerníčků a pohádkových bytostí, na které jste už dávno zapomněli.

A co je na tom nejlepší? Jako teta můžete děti vždycky vrátit, udělat pár kroků, zabouchnout dveře a ocitnout se zpátky ve světě, kde se na zemi normálně nepovalují hračky, a nešlapete na kostky z lega.

Ale teď už musím běžet, odpoledne hlídám děti.